Modulární harmonika Julkabox – nová pomůcka pro hudební výchovu

2. Skládací harmonika Julkabox

Základem pomůcky jsou jednotónové foukací ladičky, julky. Sestava obsahuje osm tónů jednočárkované oktávy C dur, v adresáři MIDI jsou to tóny C4 až C5.  Součástí pomůcky je držák, do kterého děti podle sluchu zasouvají ladičky ve správném pořadí od nejnižšího tónu 1 až do tónu 8. Více informací o nástroji je uvedeno v příloze.

3. Společné seznámení s nástrojem

3.1 Příprava k používání

a) Přípravu zahájíme nácvikem foukání. Sešpulenými rty foukáme krátké i dlouhé rytmické výdechy. Pěstujeme u dětí představu hrudi jako pevného sudu, který se při výdechu nebortí. K foukání nepoužíváme slabiku „fu“, ale „hů“, která aktivuje bříško. Je to cvik sloužící k prodloužení výdechu při zpěvu (soutěžíme v délce „huku“).

b) Foukání je dobrá příležitost k pěstování smyslu pro kolektivní práci skupiny. Naučíme děti reagovat na dirigentská gesta.  Přirozeně zábavné je foukat rytmus známých dětských písniček.

c) K dirigování používáme gesta rukou:

krátký tón – ukázání prstem, dlouhý tón – ukázání sevřenou pěstí, pauza – zvednutá dlaň

Gesta si nacvičíme všichni společně při foukání krátkých a dlouhých výdechů.

3.2 Společné hry s julkami

„Hledáme dvojče“ (každý žák dostane jeden tón)

Podle počtu dětí si připravíme ladičky tak, aby jednotlivé tóny stupnice (počínaje c1) byly ve skupině obsaženy alespoň dvakrát. Po jejich náhodném rozdání se děti postaví do kruhu a jedno začíná celý kruh obcházet. Každému nabízí svůj tón a poslechne si tón jeho. Když najde své tónové dvojče, postaví se k němu a následující žák v kruhu pokračuje v hledání. Když jsou všechny dvojice vytvořené, postupně hrají své tóny a společně hledáme nejnižší tón.

Praxe: Tato hra je pro nás příležitostí ke sledování sluchové orientace jednotlivých žáků. Nevyhneme se ovšem reakcím ostatních dětí, a tak je výsledek spíše kolektivním dílem provázeným rozpaky a nejistotou některých jedinců (viz dále).  

„Sestavujeme si stupnici“

Nejnižší tón se postaví na levý kraj budoucí řady. Postupně k němu hledáme tóny další, které se ve správném pořadí přesunují do nové formace. Společné procvičování můžeme provádět opakovaně a sledovat při tom, jak se zlepšuje sluchová orientace dětí. Na závěr si stupnici přehrajeme a zkusíme, zda děti umí své tóny zazpívat.

Praxe: Na takto sestavenou živou harmoniku můžeme zkusit hrát písničky rytmickým ukazováním na jednotlivé žáky, kteří okamžitě fouknou do svého tónu. Pokud však děti nejsou ještě dostatečně tónově orientované, cítí se jen jako loutky a nemají o tuto činnost zájem. Proto takový způsob společné hry odložíme na dobu, kdy děti dokážou sledovat vývoj melodie a účastnit se rozhodování o pořadí jejích tónů.

3.3 Vybavení každého žáka kompletní sadou julek

Pokud se rozhodneme pro širší používání této metody, pořídíme soupravu Julkabox každému žákovi v první třídě. Hra s tóny se tak dostane do bezprostřední uživatelské úrovně dětí. Všechny dovednosti získané společným nácvikem jsou zúročeny při činnosti jednotlivců. Soupravu opatříme jmenovkou a žák ji má k dispozici v průběhu celého školního roku.

4. Hry s harmonikou

Posuzování výšek tónů je pro většinu dětí novinkou. Pokud se v raném dětství s tóny setkávají, jde o jejich vnímání v melodickém celku písničky. Uspořádání relativních výškových vztahů mezi jednotlivými tóny nebývá při zpěvu předmětem pozornosti. Aby byly děti schopné sestavit tónovou řadu, musíme jim vysvětlit, jak se výška posuzuje. S výhodou k tomu použijeme aplikaci Hlasová ladička ve spojení s miniklávesami (tón flétny). Některé děti mají představu o výšce tónů opačnou, než je používaná. Proto dětem ukazujeme správné pojetí výšky a při přebírání julek jim pomáháme s rozhodováním.

4.1.1 Složení a rozložení harmoniky

Děti si ověřují svoji schopnost správného složení tónů do stupnice. Na rozdíl od společného sestavování musejí o pořadí tónů rozhodovat samostatně. Některé děti bezradně foukají do ladiček a chaoticky je přebírají, aniž by učinily nějaké rozhodnutí. Proto nejprve všem dětem celý postup předvedeme.

Vlastní postup: Z hromádky odebereme dvě libovolné ladičky a po zahrání jejich tónů si ponecháme v ruce ten nižší. Druhý tón odložíme dál od hromádky a vezmeme k posuzování jiný. Opakováním postupu se všemi ladičkami dojdeme k nejnižšímu tónu, který pak vložíme do držáku na místo označené jedničkou (držák ladiček orientujeme tak, aby čísla stoupala zleva doprava). Stejný postup volíme při hledání dalšího nejnižšího tónu mezi zbývajícími ladičkami. 

4.1.2 Počátky intonačního přístupu

V dlouhodobém horizontu si děti samy podle svých schopností naleznou postupy rychlejší. Při poslechu dvou tónů nabízíme dětem posuzování jejich vzdáleností podle podoby s počátkem známých písní. Po složení harmoniky si tyto písně a intervaly začátků písní přehráváme:

Prima – Rajčata se (rozhněvala...)

Sekunda – Koč-ka (leze dírou...)

Tercie – Bě-ží liš-ka (k Táboru...)

Kvarta – signál „Hó-ří“

Kvinta – První a třetí slabika... Ov-čá-ci, ...

Sexta – U - panského (dvora...)

Septima – málo známou písničku Pásla som já húsky v lese můžeme nahradit oktávou a půltónem dolů

Oktáva – Ko-má(ři se ženili, ženili...) 

Praxe:

a) Úplně první použití ladiček si usnadníme tak, že do každé lavice dáme jen jednu soupravu. Jeden žák fouká, se sousedem se radí o výšce tónů. Po úplném sestavení dostane svoji soupravu také druhý žák a činnost se opakuje.

b) Některé děti potřebují více času k získání intuitivní jistoty v posouzení výšek tónů. S těmi musíme nejprve provádět senzomotorický trénink například s pomocí aplikací Sluchový trenér nebo Hlasová ladička (viz dále). Skládání harmoniky můžeme usnadnit použitím odlišných barev náustků pro tóny kvintakordu.

 c) Žáci s dobrou sluchovou orientací jsou brzo hotovi, proto je zaměstnáme tím, že mezi sebou soutěží v rychlosti skládání. V získaném čase se věnujeme pomalejším dětem. Ve výsledku se všichni naučí harmoniku složit a mají tak v ruce celé tónové hřiště k dalšímu použití.

d) Při hromadném hledání tónů je důležité vést děti k tichému foukání do ladiček.

e) Po provedené kontrole zajistíme polohu ladiček zámkem. Z jedné strany postupně nastavujeme konce náustků proti otvorům v zámku, až jsou do něj všechny náustky zanořené. Pak zámek jemně posouváme po kuželovém povrchu náustků až k dosednutí.

f) Pro případné rychlé použití harmonik mimo hodiny HV, můžeme je ukládat i ve složeném stavu (držák opatříme jmenovkou).

g) Rozložení harmoniky provedeme tak, že ji postavíme „na hlavu“ a shora zatlačíme na zámek současně v obou koncích.

4.2 Hra pravidelných figur

4.2.1 Pohybové etudy – seznámení (odbočka od skládací harmoniky)

Při osvojování tónových představ dětem pomáhá, když se mohou na budoucí tón připravit, mohou jeho výšku v představě očekávat. K procvičování těchto pocitů používáme pohybové etudy. Podle jednoduchých schémat vytváříme postupné řady tónů s opakovaným průběhem (figury). Nejlépe s nimi děti seznámíme pomocí mobilní aplikace Sluchový trenér, představené v minulém článku. V aplikaci můžeme zvolit jednu ze šesti nahraných etud. Některé pohybové etudy mají také rytmické variace. Ty jsou v programu řazeny za sebou: vždy po skončení jedné variace se opětovným startem (trojúhelník) přehraje další rytmus. Rychlost přehrávání volíme tlačítkem želva/zajíc. Přehled nahraných etud:

 4.2.2 Senzomotorické sledování etud

V ideálním případě je v každé lavici tablet se sluchátky, na kterém si děti mohou přehrávat zvolené etudy. K přehrávání zvolíme pomalou rychlost (želva) a děti, každé z jedné strany tabletu, kopírují prstem pohyb tónů na obrazovce. Žák vlevo sleduje reproduktory, které se objevují na stupnici, žák vpravo má k dispozici cvičení postavy. Činnost představíme jako hru na honěnou (zloděj a policajt). 

V průběhu hry procházejí děti těmito stadii:

a) reagují na pohyb tónů se zpožděním, protože ještě nejsou sluchově ani činnostně zorientované,

b) pohybují prstem současně se znějícími tóny – už vědí, jaké je pořadí, a spojují si pohyb ruky s pohybem tónů.

c) Cílem hry je zvítězit nad programem. Pohyb prstu je proveden v předstihu před zazněním tónu, dítě ukazuje programu, kde má hrát. Je to umožněno existující představou pořadí tónů a jejich výšky.

d)  K senzomotorickému tréninku můžeme použít také druhou obrazovku, u které si děti zvyknou na pohyb tónů v notové osnově.

Praxe: Alternativou k používání aplikace je společné sledování výškového zobrazení etudy, promítaného na plátno. Děti cvičí tóny ve znakové řeči podle naší hry na nástroj. Vyobrazení všech používaných etud jsou k dispozici v příloze.

4.2.3 Návrat k harmonice – hra etud

Předchozí senzomotorická cvičení převedeme do roviny instrumentální hry. Děti si vezmou složené harmoniky zajištěné zámkem a hrají tóny ve známém pořadí. Pro orientaci mohou sledovat pohyb tónů na první nebo druhé obrazovce aplikace, kterou jim promítáme přes projektor. Při společné rytmické hře tónů známého členitého pořadí dochází k senzomotorickému procítění jejich výškového pohybu. Jedná se o cenný výstup prováděného tréninku, který napomáhá orientaci v tónové řadě. 

Poznámka: Při promítání druhé obrazovky přes projektor musíme v jeho nastavení provést natočení obrazu o 90 stupňů doprava.

Praxe: 

a) Alternativou k používání aplikace je hra etud podle vyobrazení.

b) Hra velkých intervalů na harmoniku je obtížná, tyto etudy používáme spíše pro senzomotorický a hlasový trénink.

4.3 Tvořivá instrumentace 

Hra na harmoniky umožňuje využívat prvek tvořivého přístupu k tónům. Tónovou představivost posilujeme používáním hmotných modelů – viz článek Svisle pohyblivé symboly tónů.

a) Tónové slabiky – hra a notování

Seznámíme děti se základními tónovými slabikami a jejich zvukovým i znakovým tvarem. Ukážeme dětem činnost v režimu „volání–ozvěna“. Zahrajeme tónovou slabiku a prozradíme první tón. Děti hledají další tóny na své harmonice a na závěr slabiku na dirigentské gesto společně zahrají. Zahranou slabiku zkoušíme potichu zazpívat.

b) Před dětmi postupně měníme výšku tónů a děti hrají podle symbolů.

c) Abychom si zajistili aktivitu dětí, rozdělíme je do skupin, které se rozmístí po třídě. Každá skupina má k dispozici jeden tónový trojzubec a svoje harmoniky. Střídavě se zkoušejí ve hře podle symbolů, první tón v různých výškách si hráči napovídají. 

d) Melodické fráze a jejich spojování

Z krátkých tónových slabik můžeme přecházet na hru delších úseků známých stupnicových písniček. Procházky musí být zpočátku jednoduché, pořadí číselných hodnot tónů zapisujeme na tabuli. Podobně můžeme používat svisle pohyblivé modely tónů. Tím si u dětí připravujeme schopnost také opačného používání symbolů, hry neznámé melodie podle záznamu. 

Praxe: Úlohu zadavatele tónové stopy pro celou třídu svěřujeme za odměnu dětem. Do úlohy „skladatele“ se většinou vžívají se zaujetím. V počátcích používáme zásadně pouze intervaly prima a sekunda.

4.4 Instrumentální hra

Z nezávazného pohrávání s tóny přecházíme na způsob, umožňující společnou hru hudebních myšlenek. Jedná se o novou kvalitu prožitku, která je jedinci nedostupná.

4.4.1 Hra písniček na harmoniku – plynulý přechod k další kvalitě hry

Začínáme stupnicovými písničkami (Sedí liška pod dubem, Běžela ovečka, Kočka leze dírou, Má maměnka cosi má atd.).

a) Písničku si slabě rytmicky zarecitujeme, při opakování ji rytmicky naprázdno zafoukáme a doprovodíme dirigentskými gesty. Tím si osvojíme rytmickou strukturu písně.

b) Hru nacvičujeme po malých úsecích (verších nebo slovech). Tímto způsobem se v paměti tvoří představa celé písně. Ke hře písniček můžeme použít notové zápisy z učebnic hudební výchovy. Hrajeme i písničky zapsané v tónině D dur, když notový zápis doplníme pořadovými čísly tónů ve stupnici.

Praxe: Rychlou alternativou k používání not je prostý zápis pořadí tónů na tabuli:

c) Když je písnička instrumentálně zvládnutá, mohou některé děti začít do ní zpívat slova. Zpěváky volíme tak, aby správný poslechový vzor vždy převažoval. K tomu využíváme schopností dětí, které jsou dobře tónově orientované (z rodiny, ze ZUŠ).

4.4.2 Hra kánonů a dvojhlasů

V závislosti na počtu dětí ve třídě můžeme hru organizovat tak, abychom si zahráli kánon (Sedí liška pod dubem) nebo dvojhlas (Běžela ovečka).

Praxe: U hry dvojhlasů a kánonů se setkáváme s problémem, že děti něco jiného slyší a něco jiného samy hrají. Postupně je zvykáme rozdělovat svoji pozornost, neodmítat odlišné vjemy, ale vnímat je v harmonickém souzvuku.

Hrajeme na dudy

Využíváme možnost znění dvou tónů současně a po dobu hry písničky jedním prstem, držíme druhou rukou trvale tón g (dudácká kvinta).

4.4.3 Hra aktuálních melodií

Pokud rádi používáme při výuce projektor, můžeme využít možnosti nahrávat různé melodie do aplikace Sluchový trenér. K dispozici jsou tři samostatné nahrávací kanály pro každou obrazovku. Zobrazení pohybu tónů vede děti při hře na harmoniku a pomáhá při zpěvu. Vytvoření vlastní melodie nabídneme dětem jako domácí úkol. Jeho výsledky můžeme pomocí funkce „zrcadlení na obrazovku“ předvést všem ostatním.

Praxe: Po dětech můžeme poslat rodičům kartičku s informací o mobilních aplikacích pro hudební výchovu. Hudební hry s tabletem nebo mobilem můžeme pedagogicky podporovat. Kartičky k vytištění jsou uvedeny v příloze.

 4.4.4 Hra doprovodů na harmoniku

a) Vysvětlíme dětem pojem akord jako skupinu nejméně tří tónů.

b) Naučíme děti hrát akordy: Schéma tvoření akordů nakreslíme na tabuli nebo promítáme. Pak rozdělíme třídu na tři skupiny a foukáme různá ostinata. Můžeme například rytmizovat slova, uvedená v pohybových etudách:  

Většina písniček začíná tónickým kvintakordem, stále se k němu průběžně vrací a také jím končí. Můžeme mu říkat domeček.

c) Začínáme s písničkami na jeden akord (To je zlaté posvícení, Pásli ovce Valaši, Má maměnka cosi má). Děti získávají představu o společné hře a nutnosti podřídit se jednotnému vedení jako podmínce dosažení nového zážitku.

d) Doprovázíme písničky na dva akordy – T a D (Sedí liška pod dubem, Maličká su, Běží liška k Táboru, Skákal pes, Rybička maličká, Kočka leze dolů, mňouká, mňouká atd.). Upozorňujeme děti na střídání akordů v návaznosti na tóny znějící v melodii.

e) Pro získávání harmonického pocitu u dětí a správného odhadování střídání akordů můžeme do doprovodů zařadit i písničky na tři akordy (Běžela ovečka, Kočka leze dírou atd.).

Praxe: 

- Při hraní doprovodů sesazujeme k sobě žáky hrající akordy, aby u nich vznikl pocit harmonické a rytmické sounáležitosti. 
- Při střídání tónů v akordech je pro děti zpočátku jednodušší vzít si ze sestavy aktuální tóny a držet je v levé i pravé ruce.

5. Ladění hlasů 

5.1 Hlasová nápodoba slyšených tónů je hlavní cíl naší činnosti. Dovednost hlasového souznění se slyšenými tóny se rozvíjí u dětí odlišnou rychlostí a průběžně se v čase proměňuje. Proto neztrácíme čas pracným písemným testováním a spokojíme se s namátkovým vzorkováním hlasových pokusů. Před zpěvem písní by děti měly projít obdobím „notování“ pomocí vokalizačních slabik. Čistá nápodoba krátkých motivků je předpokladem k čistému zpěvu písní. V počátcích pozpěvování slova nepoužíváme, protože jsou jimi děti sváděny k navyklé konverzační melodice.

5.2 Hra „Nevrč na mě!“  

Důležitým výstupem hravého sluchového tréninku je vytvoření předpokladů pro hlasovou nápodobu tónů. Ta může i při dobré sluchové orientaci dělat dětem problémy. Pro ladění tónů využijeme skutečnosti, že proud vzduchu do ladičky prochází mezi hlasivkami. Jestliže do ladičky zpíváme jiný tón než je tón ladičky, je kmitání jejího jazýčku narušováno a ladička „vrčí“.

Procvičíme s dětmi vydávání zvuku sirény hlasem. Nejprve bez ladičky, pak houkáme sirénu s julkou v ústech, takže tóny znějí současně. Opět používáme slabiku „hů“ (aktivace bříška). Protože tóny nejsou zpočátku stejné, ladička je nespokojená a vrčí rozdílovou frekvencí. Hlasem sirény se přibližujeme k tónu ladičky shora nebo zdola. Při splývání tónů ladička přestává vrčet a nakonec pochválí dítě zvukem „jo jo jo“ (zázněj tónů nepatrně odlišných). Tím je hlas naladěn na tón julky. Pak stačí tento tón udržovat, oddalováním ladičky a zpětným návratem k ústům ji střídavě rozeznívat a přitom kontrolovat shodnost výšky jejího tónu a výšky hlasu. Po vysvětlení postupu a jeho předvedení umožníme dětem samostatný trénink. Pozornost věnovaná ovládání hlasu pomáhá k jeho tónovému naladění.

Praxe: Při společném procvičování volíme ve třídě vždy stejný tón jako předmět naší hlasové nápodoby. Hlasové pokusy tak vedou k naladění žádoucího unisona.

5.3 Hlasová rehabilitace

U dětí, které nejsou zvyklé zpívat, setkáváme se s ochablostí hrtanového svalstva. To je spojeno s nekomfortními pocity v jejich hrdle při zpěvu vyšších tónů a malým hlasovým rozsahem. K obnovení pohyblivosti hrtanové mechaniky slouží tichý zpěv sirény, klouzající v tónech celého hlasového rozsahu. Podrobněji o nápravě hlasu v článku Naučme děti v MŠ kouzlo souznění tónů. 

6. Metodické poznámky

a) Uvedená cvičení slouží převážně k rozvoji hudebního sluchu. Podle poklesu pozornosti dětí poznáme okamžik, kdy je třeba tuto činnost vystřídat jinými hrami, např. s dechem, hlasem, artikulací nebo rytmem.

b) Většinu činností nelze zvládnout v jednom záběru, vracíme se k nim opakovaně a postupně je dotahujeme do žádoucí podoby. Přidáváme nové prvky instrumentálního i hlasového doprovodu.

c) Určitou chvíli trvá, než si děti uvědomí, o co ve hrách jde, co má být v centru jejich pozornosti. Tedy tóny, jejich vzájemné porovnávání a nápodoba hlasem.

d) Od počátku pěstujeme v dětech rozvoj smyslu pro kolektivní práci skupiny, motivujeme je ke kázni, která musí panovat v dobrém orchestru.

e) Při používání ladiček (výměny mezi dětmi) je zapotřebí dbát hygienických pravidel.

f) Zejména v počátcích seznamování s ladičkami dochází k přehánění intenzity foukání a dětem se z toho může točit hlava. Proto je brzdíme v síle foukání a vkládáme do hry jiné činnosti jako hlasovou nebo pohybovou nápodobou tónů.

g) Pochvaly udělujeme především za snahu dětí, správné výsledky se dostavují až s odstupem.

h) Zvláštní pochopení bychom měli mít pro děti, které se ani po vyzvání nepřidávají svým zpěvem k ostatním. Jsou totiž možná v podobné situaci jako nemluvňata, ze kterých loudíme první slovíčko. Ani v jednom případě není možné přeskočit vývojovou připravenost k odpovídajícímu hlasovému projevu. Ovšem zatímco nemluvně se k řeči přinutit nedá, u zpěvu je situace složitější. Naléháním můžeme dítě přivést k pronášení slov písničky, aniž by hlasový projev měl tónovou kvalitu. Výsledkem je „mluvozpěv“, na který si dítě zvyká, a jeho okolí to s jistými rozpaky přijímá v naději, že „se to zlepší“. Reálně však často dochází k ignorování výšky tónů a vzniku špatných pěveckých návyků. Z této situace je cesta k čistému zpěvu velmi obtížná. Nucení ke zpěvu je proto postup kontraproduktivní.

Skutečnost, že se dítě mezi tóny hlasově neorientuje, rozpoznáme téměř okamžitě při jeho prvním pokusu o nápodobu tónového vzoru. Takové dítě bychom neměli neúčelně stresovat vyžadováním zpěvu písní. Místo toho mu nabízíme čas a prostor ke sluchovému a hlasovému zrání při hrách s tóny. Schopnost hlasového přiladění se dostavuje bez ohlášení jako přirozený důsledek správného výchovného postupu.

7. Závěr – proč to všechno 

 a) Hlavním cílem představených činností není příprava k nástrojové hře, jak by se mohlo na první pohled zdát. Hry s tóny vedou hlavně k potřebnému uchopení základního hudebního materiálu dětským organizmem. Setrvávání v tónovém prostředí, soustředění spojené s hrou a opakováním tónů pomáhá překonat hranici sluchové nevšímavosti k jejich výšce. Ve značné míře jde o náhradní způsob vytváření hudebních podnětů, který se dříve odehrával v rodinách. Tímto autentickým způsobem vytvořené prostředí kultivuje sluchové vnímání a usnadňuje dětem cítit výšky tónů i jejich souzvuky s porozuměním. Připomeňme si schéma získávání sluchové orientace při herní činnosti:

b) Již nad rámec představené metody je ovšem vhodné uvést, že instrumentální hra provozovaná v raném dětství po dobu alespoň tří let významným způsobem ovlivňuje kognitivní vývoj dítěte (1). Pro vývoj mozku má muzicírování podobný význam jako rozcvička pro tělesnou zdatnost. Při instrumentální hře jsou v mozkové kůře současně aktivována centra zraku, sluchu, pohybu a senzoriky. Rozvíjí se jemná motorika, ovládaná oběma hemisférami. Spolupráce hemisfér probíhá rychleji a početnějšími cestami. Zvýšení aktivity mozku vede k posílení objemu spojovací tkáně obou hemisfér (corpus callosum), což vede ke statisticky významnému zvýšení inteligenčního kvocientu. Ve výsledku tyto děti dovedou řešit problémy s větší efektivitou a tvořivostí ve sféře vědomostní, sociální i emoční. Proto by bylo žádoucí věnovat instrumentální hře v pedagogické praxi více pozornosti.  

c) Přirozeným pokračováním získané sluchové orientace je hlasová nápodoba slyšených tónů. Přistupujeme k ní v průběhu sluchového tréninku často jenom na zkoušku a sledujeme rozdíly mezi dětmi i jejich vývoj. Některé děti dlouhodobě setrvávají ve stavu sluchové nevšímavosti a hlasové neschopnosti k imitaci výšky tónů. O způsobu nápravy takové nezpěvnosti bude pojednáno na jiném místě. Příslušná disciplína budiž nazývána „tonopedie“.

d) K existujícím tónovým představám je snadné přijímat noty jako symboly zápisu hudby. Jejich používání je pro děti příležitostí a výzvou k rozvíjení vlastních schopností, stejně jako je tomu v českém jazyce při osvojování písma a jeho čtení.

e) Hry s tóny můžeme organizovat také v intonačních kroužcích pro děti, které rády zpívají, ale neladí. Ideální je začít s intonačním výcvikem již v mateřské škole. Činnost v intonačním kroužku usnadní dětem pěvecky vyzrávat a přestat „kazit zpěv“ ostatním.

f) Skládací harmonika jako didaktická pomůcka má potenciál rozšířit instrumentář snadno ovladatelných hudebních nástrojů v rukou dětí. V porovnání s rytmickým výcvikem (Orffovy nástroje) jsou školy k melodické výchově dětí vybaveny nedostatečně. Při setrvale klesající podpoře dětského zpěvu v rodinách je nezbytné dosáhnout kvalitativní změny metodiky počátků školní hudební výchovy. Skládací harmonika Julkabox by k tomu mohla významně přispět.

8. Resumé

a) Hry s tóny při používání skládací harmoniky vedou ke zvýšení sluchové citlivosti a schopnosti intuitivního rozlišování výšek tónů.

b) Vytvořená rozlišovací citlivost na výšku umožňuje úspěšnou hlasovou nápodobu slyšených tónů.