Tónová prvouka jako didaktická záplata v metodice hudební výchovy

1. Jednoduchý přístup ke zpěvu, ale bez záruky

V předškolní i školní praxi stále převládá názor s oblibou předkládaný jako parafráze výroku J. A. Komenského „zpívat se naučíte zpíváním“. A tak se za vyhovující považuje postup, kdy vyučující začne na nástroji hrát písničku a děti se hlasem přidávají. Stranou pozornosti zůstává fakt, že zpěv mnoha dětí bývá falešný. Příčiny nedokonalé tónové nápodoby ovšem mají svoje kořeny v raném dětství a často je nelze napravit jenom prostým společným opakováním zpěvu stále dokola.

Obě naznačené základní příčiny falešného zpěvu souvisí s neinspirativním prostředím, ve kterém dítě vyrůstalo. Nedostatky hudebního vývoje batolecího věku nelze napravit jinak než intenzivním pobytem v prostředí čistých tónů. S výhodou můžeme použít pokročilejší kognitivní schopnosti dětí a uplatnit ve škole postupy tónové prvouky.

2. Tónová prvouka jako záruka správného začátku

Přes všechny těžkosti školní hudební výchovy stále platí, že zpívat se může naučit téměř každé dítě. Podmínkou je dodržení postupů hudebního vývoje. Tónová prvouka je tím návodem, který respektuje zákonitosti rozvoje sluchu a hlasu, potřebné ke zpěvu. Zásadní rozdíl proti zažité praxi spočívá v odložení zpěvu písní do doby, kdy jsou děti ke zpěvu připravené. Na počátku tedy dáváme přednost pobytu dětí mezi tóny, získávání sluchové orientace a hlasové pohyblivosti. 

3. Místo pocitu marnosti malý zázrak

Zařazení postupů tónové prvouky může vyučujícímu připadat jako zbytečná a pracná komplikace výuky. Pravý opak je však pravdou, teprve postupy podložené znalostí fyziologie rozvoje sluchu přinášejí výsledky. V tónové prvouce děti stále vědí, co dělají. Konkretizací tónů a jejich pohybovou nápodobou stávají se děti němými, ale aktivními účastníky hudební činnosti. Aniž by si to uvědomovaly, při hrách roste jejich sluchová citlivost na výšky tónů a výškové změny. V situaci, kdy děti začnou tónům rozumět (umí si je představovat), můžeme je střídavě vést k pokusům o hlasovou nápodobu. Ladění jejich hlasu máme stále pod kontrolou a čistý poslechový vzor je zárukou, že k dovednosti hlasové nápodoby dříve či později dospějí.

4. Největší překážka – železný zvyk

Paradoxně největším problémem tak zůstává přístup vyučující/ho. Veden/a dobrými úmysly (svoje děti jsem přece také naučil/a zpívat), snaží se stejným způsobem postupovat ve škole. Vývojové etapy hudebně nerozvinutých dětí ale nelze přeskakovat. Dobrý úmysl v tomto případě nestačí.

5. Řešení

V psychologii se tento problém označuje jako „přeplavat na druhý břeh“. Znamená to získat potřebný nadhled nad celou situací a vidět ji také z pohledu toho druhého. Jestliže chceme, aby děti čistě zazpívaly třicet tónů v celé písničce, musíme je nejdříve naučit čistě zazpívat tři tóny v tónové slabice. Cestu k úspěchu naznačují postupy tónové prvouky. 

Začít s hudební výchovou jinak nestojí žádné peníze. Tónový trojzubec na modelování slabik si děti mohou zhotovit v hodinách výtvarné výchovy. Tónový servis, kterým potřebujeme obklopit sluch dětí, poskytne promítání etud v aplikaci Sluchový trenér a Hlasová ladička, které jsou volně ke stažení na GP. Až teprve vytrvalý zájemce o nové postupy stojí před problémem opatřit si prostředky k nákupu skládacích harmonik jako další pomůcky.

6. Závěr

Problém školní hudební výchovy má svoje jednoduché řešení. Spočívá v přístupu, při kterém přestaneme počítat s tím, že děti umí tóny rozeznávat, a začneme je učit tóny poslouchat.