Rozvoj tónových výškových představ v didaktice hudební výchovy (3. část)

1. Mobilní aplikace Sluchový trenér 

1.1 Popis aplikace 

Na obrazovce je uprostřed postava s vyznačenými body osmi tónů ve znakové řeči. Stejná znaková řeč je použita v mobilní aplikaci Hlasová ladička na GP. Po stranách obrazovky jsou umístěny dvě řady aktivních tlačítek umožňujících hru tónů jednočárkované stupnice C dur (C4–C5 v adresáři MIDI).

Na obrazovce vlevo dole je možné poklepem střídat šest ikon označujících pohybové etudy (viz dále). Vpravo dole je možné opakovaným poklepem zeleného tlačítka zvolit kanál, na který si dítě může nahrávat svoji tónovou procházku. Pozornost dětí je soustředěna na pohyb postavičky Toníka, která podle jejich hry cvičí tóny ve znakové řeči. 

Na druhé obrazovce (přejedeme prstem doleva) je možné hrát tóny stupnice umístěné v notové osnově. Také zde je k dispozici přehrávání etud a nahrávání vlastní produkce.

1.2 Technika hry a uspořádání výuky

a) Aplikaci můžeme instalovat na mobil nebo tablet s OS Android. V závislosti na druhu zařízení se ovládací tlačítka mohou chovat odlišně. Např. při doteku ťuknutím může tón znít několik vteřin, což můžeme využít pro hru akordů. U klidného přiložení prstu zní tón jen po dobu doteku.

b) Na tlačítka můžeme hrát prsty obou rukou, a to i několik tónů současně, takže děti si vlastní činností ukládají do sluchové paměti tóny v postupu (tvořící melodii) i v souzvuku (tvořící harmonii). Využíváme toho např. tak, že jeden tón přidržujeme a druhý tón postupně vybíráme z řady.

c) Jedno zařízení mohou ovládat dva žáci, kteří každý na své straně reagují na hru partnera.

d) Hra dvou sousedních tónů může být provázena interferenčním jevem, který lze omezit snížením hlasitosti.

e) Uspořádáme děti do skupinek k tabletům a upravíme hlasitost zařízení tak, abychom omezili vzájemné rušení. V ideálním případě mají děti k dispozici zdroj tónů oktávy c4–c5 a aplikaci Hlasová ladička.

2. Hravý sluchový a hlasový trénink jako cesta k čistému zpěvu

Prvním stadiem hudebního rozvoje člověka je poslech tónů a vytváření paměťových spojů nutných k jejich rozpoznávání. V rámci představované metody je k potřebnému působení na sluch využíváno dětského sklonu ke hře jako takové. V období stráveném hrou s tóny dochází souběžně k intelektovému uspokojení dětí a k přijímání tónových vjemů formujících sluchový analyzátor.

Vývojový diagram, odpozorovaný z přírody, zachycuje jednotlivé fáze zrodu zpěvu tak, jak je děti prožívají v hudebně podnětné rodině. Naším prvním úkolem je provést děti stadiem rozvoje hudebního sluchu a zpěvního hlasu, tedy fázemi improvizace a imitace.

2.1 Improvizace

Vývoj ke zpěvu začíná tím, že v prostředí dítěte znějí jednoduché stupnicové melodie.

2.1.1 Hravý pohyb tónů stupnice

a) Hra začíná jako nezávazná improvizace s tlačítky. Nějaký čas nedáváme dětem žádná omezení a povzbuzujeme u hry jejich fantazii. Děti sledují pohyby postavičky a samy zkoušejí všechno možné i nemožné. Tuto část trávení času ponecháváme tak dlouhou, dokud mají děti nápady a hraním se baví. Zdánlivě bezcílná činnost má svůj skrytý efekt, kterým je vytváření paměťových stop tónů ve sluchovém nervu.

b) Posléze představíme dětem možnosti pravidelného pohybu po stupnici podle pohybových etud. Volíme je opakovaným dotekem obrázkové ikony umístěné v levém dolním rohu obrazovky. Názvy pohybových etud připomínají, že jde o hru. Po spuštění se etuda přehraje a přecvičí. První tři etudy jsou vybaveny rytmickými variantami, které jsou k dispozici postupně opětovným stiskem přehrávání.

1. Lenochod (opakovaný dvojkrok) – 1212,3434, 5656,7878, podobně shora. Rytmické varianty:

hra-cho-vi-na .... , má-lo zlo-bí -..- , po-u-ží-vá ..-- , ne-má mýd-lo .--. , zná-má vě-ta --.. 

2. Račí pochod (dva kroky dopředu, jeden zpátky) – 123, 234, 345, 456, 567, 678 a zpět. Rytmické varianty:

se-ke-ra ... , ná-by-tek -.. , ra-rá-šek .-. , u-če-ný ..- 

3. Štěně (dva kroky dopředu a seskočit) – 1231, 2342, 3453, 4564, 5675, 6788, 8678, ... Rytmické varianty:

hra-cho-vi-na .... , po-u-ží-vá ..-- , zná-má vě-ta --.. , má-lo zlo-bí -..- , ne-má mýd-lo .--. 

4. Kobylka (přeskočit schod a dva kroky zpět) – 1321, 2432, 3543, 4654, 5765, 6876, 7877, 8767, ...

rytmické varianty tvoříme obdobným způsobem 

5. Trampolína

Jedním palcem trvale držíme 1, druhý postupně hraje tóny od 1 do 8. Oči pozorují cvičení postavičky, sluch přijímá intervaly: 1, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 17, 16, 15, 14, 13, 12, 1

6. Bungee Jumping

Stejný princip, hrajeme intervaly shora: 8, 87, 86, 85, 84, 83, 82, 81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 8

2.1.2 Herní prvky – motivace

a)  Při přehrávání etud přitahuje zájem dětí sledování pohybu postavičky, což se stává nosným prvkem motivace. Pohyb figurky dítě kopíruje prstem na obrazovce. Tato činnost má dvojí efekt. V prvním plánu dochází k uspokojení dítěte při dosažení shody pohybu prstu s pohybovým vzorem. V podvědomí současně dochází ke spojování pocitů smyslu pohybových změn s pocitem tónových výškových změn. Ve sluchové paměti tak vznikají výškově orientované počitky tónů, které jsou základem tonálního cítění. Etudy je možné pozorovat a prstem kopírovat také na obrazovce s notovou osnovou. Přitom dochází ke zcela přirozenému chápání vztahu mezi výškami tónů a jejich symboly.

b) Prvek hry posílíme používáním hrací kostky při výběru hrané a poslouchané etudy. Na obrázcích je symbolicky vyjádřen způsob pohybu. Vzor k vystřižení tvaru kostky je uveden v příloze.

c) Dáme dětem volnost, aby si vymýšlely svoje řady tónů, vracely se, střídaly rytmus (rychleji a pomaleji). Podstatné je, že tóny opakovaně znějí a sluch je neustále podvědomě rozlišuje.

d) Možnost vlastní tvorby melodií. Svoje postupy si mohou děti nahrávat a stávají se tak autory hudební skladby. Při hře sledují souběh výšky tónů a výšky rukou a v dalším pokusu mohou tónový průběh upravovat. Činnost tedy může mít tvůrčí charakter.

e) Seznámíme děti se základními tónovými slabikami.

f) Zajímavým herním prvkem je možnost střídání druhů hraček. Pokud dětem připravíme více nástrojů (klávesky, foukací harmonika, zvonkohra, tablet s programem, ...), děti si rády vyměňují nástroje a zkoumají, který se jim vice líbí. To všechno jsou momenty, které zvyšují jejich zájem o tóny. 

Při popsané hře s tóny dochází k podvědomému spojování pohybu vlastních prstů s pozorováním pohybu cvičící postavy a se slyšenou výškou tónů. Jde o počátek vzniku senzomotorického reflexu těla na slyšené tóny. Sluchový trénink směřovaný k rozvoji citu pro rozdílnou frekvenci tónů je doprovázen zrakovou informací o jejich relativní výšce. Vznikající výškově orientované počitky tónů jsou základem pro paměťové uchopení jejich organizace do tónové řady. Všechny další postupy toto tonální cítění rozvíjejí.

2.2 Imitace – přidání prvku reakce

V didaktické literatuře (3) se setkáváme s hodnocením imitace jako postupu „s nízkou úrovní vnitřní analýzy hudebního útvaru, s neúplným postihováním tonálních vztahů a s nedokonalou účastí uvědomělých operací s hudebními představami“. Imitační postupy ale mají úplně jinou úlohu. Nápodoba tónů má především prokázat samotnou existenci vnitřních tónových představ. Proto je imitace nepominutelnou součástí hudebního vývoje.

2.2.1 Imitace tónů pohybem prstů

Přípravou k hlasové nápodobě tónů je ruční imitování tónových skupin. Děti si zvykají, že stejný tónový průběh uslyší opakovaně. Přitom zapojujeme do hry obě ruce a pracujeme v režimu „volání–ozvěna“:

a) Jedna ruka zahraje tónovou slabiku, druhá ruka ji na druhé straně hřiště (ale ve stejné výšce) zopakuje.

b) Po procvičení takových reakcí v celém tónovém rozsahu přistoupíme ke hře „na stopaře“. První část zahraje jedna ruka při zavřených očích, následnou odpověď hledá druhá ruka na klávesnici s pomocí sluchu a zraku. Hmatová a sluchová paměť se začínají podporovat. Sluchová paměť je nucena podržet informaci o zvukovém tvaru do doby, než se podaří tóny zopakovat. Po dobu hledání se objevuje nutkání přidržet informaci také hlasem, a my tyto pokusy sledujeme.

Hra na stopaře (lupiče a policajty) je zábavnější ve dvojicích nebo skupinkách, kdy se hráči střídají v zadávání slabik a soutěží ve správných odpovědích. Toto uspořádání nám také umožňuje věnovat se střídavě většímu počtu dětí. Počáteční tón je většinou nutné napovídat.

2.2.2 Imitace tónů pohybem rukou (němé „zpívání rukama“)

Všechny etudy hrané v aplikaci je účelné provádět také hromadně jako tělesná cvičení. Pohyby velkých svalů lépe zprostředkují vnímání výškové odlišnosti tónů cvičených v tónové znakové řeči.

Pro řízení činností ve třídě můžeme použít promítání aplikací přes projektor. Podrobněji o této technice v článku Pohybové hry sloužící k získání tónové představivosti v seriálu Hudební výchova na Metodickém portálu RVP.CZ. K pohybu rukou můžeme připojovat pohyb hlasu bez požadavku na ladění. Zpěv sirény pomáhá rozcvičovat hrtanové svalstvo a zvětšovat hlasový rozsah (podrobněji o rehabilitaci hrdla v článku Naučme děti v mateřské škole kouzlo „souznění tónů“).

Procvičování sluchu je úspěšné, když děti dokážou při zavřených očích rukou naznačovat průběh slyšené melodie (rozpoznají smysl tónových změn). Naučíme děti používat tvarová gesta tónových skupin. Při sluchové analýze nám děti se zavřenýma očima ukazují rukama, jakou slabiku slyší. 

2.2.3 Imitace tónů hlasová

Předchozí způsoby pohybové nápodoby tónů byly provázeny rozvojem citlivosti sluchu na různé zvukové frekvence a jejich relativní vztahy. Cílovou formou pohybové nápodoby tónů (prováděnou kmitáním hlasivek při zpěvu) je hlasová imitace. Můžeme k ní přistoupit po samostatném procvičení sluchu a hlasu. Spojení těchto orgánů do zpěvního komplexu má nyní dobré předpoklady ke správné funkci. Procvičování spolupráce sluchově-hlasové je posledním krokem k čistému zpěvu. Zároveň je to ale ve školní praxi činnost nejvíce přehlížená a opomíjená. Děti jsou vedeny ke společnému zpěvu písní s nadějí, že se jim časem „samo podaří“ tóny doladit.

Nepodaří, jestliže dětem nepomůžeme objevit sluchový pocit „souznění tónů“ (6). Jinak jsou děti schopné nevšímat si výšky svého hlasu, a neladící zpěv se stává normou a špatným návykem. Ladění hlasů jako důležitý výstup hudební výchovy (ovládání hudební řeči) vyžaduje od vyučující/ho dostatek času, pozornosti a metodičnosti.

2.2.3.1 Imitace tónů ve skupině

Hromadné pokusy nedovolují sledovat ladění jednotlivců, a proto s nápodobou začínáme v malých skupinách. Hlasové pokusy o nápodobu tónů se mohou vyskytovat spontánně během sluchového tréninku. Tyto projevy jednotlivců pečlivě sledujeme. Jestliže by společné pokusy nevedly ke sjednocování tónové výšky, zastavíme je a děti pokračují v procvičování sluchu hrou tónových průběhů (nahrávání tónových frekvencí do sluchové paměti).

Při hlasové nápodobě tónů je výhodnější používání aplikace Hlasová ladička. Pokud je k dispozici více zařízení, mohou mít děti spuštěné oba didaktické programy. Po zadání tónu nebo slabiky děti sledují, jak reaguje Hlasová ladička, a svým hlasem zkoušejí správnou nápodobu. Dáváme dětem čas na dolaďování, současně si ale pamatujeme ty, jejichž hlasy jsou úplně mimo, a ony nevědí, jak s hlasem zacházet. Proto se v jiných částech hodiny věnujeme i hlasovým cvičením.

Nejčastějším problémem při ladění je „ztuhnutí hlasu“. Dítě vidí na ladičce, že by mělo hlasem pohnout nějakým směrem, ale místo změny výšky tónu zvyšuje hlasitost. Řešením je předchozí pohrávání si s hlasem formou malého rychlého glissanda. Přitom se děti baví hlasovým ovládáním postavičky Toníka. Rychlost vlnění hlasu postupně snižujeme, až se hlasivky naučí plynule měnit svalové napětí podle údaje ladičky (4) a sluchového pocitu souznění tónů.

Nad hlasovou ladičkou můžeme zkoušet zpívat všechny průběhy, které jsme před tím hráli s aplikací Sluchový trenér. Děti se střídají v hlasových pokusech a vzájemně soutěží o dokonalé provedení úkolu, který si samy zadají. Činnost si udržuje charakter hry.

Při zpěvu tónů používáme zpočátku zásadně vokalizační slabiky. Teprve po získání hlasové jistoty můžeme přistoupit ke zpěvu slov. Pokud přitom děti ztratí tónové ladění a začnou používat řečovou melodiku, musíme se vrátit ke zpěvu vokalizací. Čistá hlasová nápodoba tónových slabik je naším prvním cílem. Je svědectvím o tom, že děti jsou schopné hudbu zasvěceně vnímat a umí se také hudebně vyjadřovat. Tyto základy jsou nutné ke smysluplnému pokračování hudební výchovy.

Sledujeme činnost ve skupinách a podle okolností přecházíme ke frontální výuce.

2.2.3.2 Imitace tónů v celé třídě 

Společné hlasové pokusy jsou z hlediska metodického spojeny s oslabením našich možností kontrolovat jednotlivé výkony. Proto i ve frontální pozici necháváme zpívat menší skupiny (řady, zástupy), které se vzájemně poslouchají a hodnotí.  

2.3 Když dobrá vůle nestačí

Na konci popisu metody hravého tréninku je dobrá příležitost k porovnání teorie a praxe hudební výchovy na školách.

Po provedeném sluchovém a hlasovém tréninku by děti byly připraveny i v kolektivní výchově dobře ladit a čistě společně zpívat. V praxi ale málokterý/á vyučující provádí s dětmi některý z tréninkových postupů shora uvedených. Většinou nabídne dětem bez předchozí přípravy melodii písničky a děti ji hlasem společně napodobují. Podle stavu hudebních dovedností dětí můžeme zaznamenávat tyto výsledky:

a) dítě zvyklé zpívat se snaží ladit hlas do tónů písničky,

b) dítě nezvyklé zpívat jenom odříkává text s použitím konverzační melodiky. Procento těchto dětí ve škole přibývá.

Společný zpěv pak mnohdy vyznívá jako hlasité zvukové vlnění správného textu, který překrývá nejasnou melodii. Takový je výsledek nejčastější metody „zpívat a zpívat, i když jim to neladí“. Pokud by vyučující postupoval/a intuitivně (podobně jako když doma učí zpívat své dítě), mohl/a by k nápravě vyzkoušet tyto kroky: Po falešném zpěvu...

1. zajásat a pochválit děti, aby jim dodal/a chuť do dalších hlasových pokusůˣ. Ale: dočasně přestat používat text písní a zpívat jenom melodii na lalala. Kdyby zjistil/a, že děti neumí napodobit celou melodii,

2. zajásat a pochválit děti, aby jim dodal/a chuť do dalších hlasových pokusůˣ. Ale: vybrat z melodie krátké slabiky (tři tóny) a vokalízou je nabídnout k opakování. Kdyby zjistil/a, že děti neumí naladit ani několik tónů,

3. zajásat a pochválit děti, aby jim dodal/a chuť do další hudební činnostiˣ. Ale: dočasně přestat se zpěvem písní a zajistit dětem potřebný přísun tónových podnětů při hrách s tóny. Na pozadí dětských her dochází ve sluchovém nervu k vytváření tónových představ. Teprve jejich existence umožňuje vést hlasivky ke zpěvní nápodobě tónů. Po dosažení dovednosti hlasového přiladění ke znějícím tónům se můžeme opačným směrem vydat ke zpěvu písní.  

(ˣ Pochvala a radostné povzbuzení je důležitý podnět k vyvolání zájmu o hlasovou komunikaci, běžně používaný při osvojování řeči. Negativní reakce naopak vyvolávají u dítěte psychický blok a celoživotní odpor k vlastnímu zpěvu.)

Jestliže ale vyučující bez ohledu na kvalitu zpěvu nabízí dětem jednu písničku za druhou, dopouští se metodické chyby. Snaží se rozvíjet dětskou hudebnost podle starého školního zvyku, zdánlivě tím nejsprávnějším způsobem. Děti však potřebují postup, který navazuje na jejich současnou úroveň. Když nemají tónové představy a nevnímají souznění tónů, ke zpěvu ještě nejsou připravené. Ve výsledku pak vyučující, i při dobrém úmyslu, vychovává děti ke špatnému pěveckému návyku, zpěvu bez ladění. Dokud vyučující nenahradí tuto zavedenou, ale dnes již nevyhovující výuku shora uvedeným náhradním postupem, není naděje na zlepšení kvality školního zpěvu. Není to unáhlený závěr?

3. Závěr

a) Praxe školní hudební výchovy je předmětem kritiky dlouhodobě. Výmluvná je formulace z vlastních řad hudebních pedagogů: Rozporuplná situace mezi schopnostmi žáků a vlivem školy na jejich rozvoj (či spíše zplanění) nemá obdobu v žádném jiném vyučovacím předmětu. Výsledky svědčí o neúnosně nízké účinnosti celého školského hudebně výchovného systému (1). Není žádným tajemstvím, že obliba předmětu HV mezi vyučujícími je nízká, mj. i proto, že se metodika vyznačuje jistou bezradností. Žádný pedagog nemůže mít radost z práce, která nepřináší uspokojivé výsledky.

b) V didaktických učebnicích (2) se setkáváme s popisem předpokladů, které patří k hezkému zpěvu a do značné míry ho podmiňují: Stát rovně, otevírat pusu, dobře artikulovat, správně dýchat atd. To jsou jistě pro zpěv důležité dovednosti, ale patří až na druhé a další místo. Podstatné je vytvoření zájmu o zpěv jako takový. Vyjmenované dovednosti, vyžadované v nepravou chvíli, mohou dítě od zpěvu spíše odradit. Vzpomeňme si, za jakých okolností se dítě v kolébce setkává se zpěvem. Klid, pohoda a tiché notování jsou součástí prvních setkání s hudbou. Také ve škole jde především o navození příjemné atmosféry a představení zpěvu jako přitažlivé činnosti, která harmonizuje duši a tělo. Dejme dětem nejprve pocítit, že zpěv bude něco hravého a hezkého. Usnadněme jim cestu do světa tónů, dejme jim hračku s osmi tóny, nabídněme jejich uším tónovou abecedu. Naučme je nejdříve naladit tři tóny ve slabice a teprve potom třicet tónů v písničce. Když děti umí zpěvem tóny napodobit, zažijí radost z čistě zazpívané melodie. Pocit hezkého přednesu a souznění s okolím usnadňuje jejich motivaci ke zlepšování pěvecké techniky.

c) Rezignace na zpěv tedy není na místě. Naším spojencem je lidská přirozenost. Každé dítě dokáže napodobit zvuky hlasů lidí ve svém okolí, ať jde o řeč, nebo zpěv. Problém je pouze v respektování faktu, že cesta ke zpěvu nezačíná dětským zpěvem písní, ale poslechem jejich tónů a vytvářením tónových představ. Dodržení potřebné posloupnosti zajistíme hravým sluchovým a hlasovým tréninkem, který vyžaduje určitý čas. Na principu střídání tónů modelujeme hry, které umožní vytvořit kolem dětské hlavy podnětné tónové prostředí. Zapojení dítěte do hry je provázeno úměrnou četností vzruchů, kterými je formován sluchový analyzátor. Vytvoření příznivých okolností pro hru (pomůcky a časový fond) mají na starost rodiče nebo vyučující. Nezapomínejme: Kdo si neumí tóny představit, nemá nic, co by mohl zpívat, a bude jen mluvit. 

d) Ostrou hranici mezi sluchovým tréninkem a hlasovými pokusy udržujeme po dobu rozvoje sluchové citlivosti na výšku. V tomto období je nezbytné zachovat čisté akustické prostředí. Pokud se hlasový projev neladících dětí v průběhu času nezlepšuje, zařadíme je metodicky do skupiny s vývojovou vadou zpěvnosti. O způsobu nápravy jejich zpěvu bude pojednáno na jiném místě.

e) V kolektivní hudební výchově je obtížné zachovat přístup respektující odlišné potřeby dětí. Vytvořením malých skupinek a sledováním jejich činnosti můžeme lépe postřehnout úroveň dovedností jednotlivců. Při hře dětí je jejich sluch vystaven přijímání tónových informací vhodné kvality. Vzájemná součinnost při hře vytváří příležitost k poslechu potřebnému pro ukládání vjemů a vytvoření tonálního cítění. Učební pomůcky do značné míry umožňují dětem samostatnou činnost a dovolují učiteli efektivně a s přehledem vést třídní kolektiv.

f) Snadno ovladatelné melodické nástroje používáme při sluchovém tréninku přednostně jako hračku. Nezávazná manipulace a objevování možností stojí na počátku setkání dětí s nástrojem. Podle popsané metodiky zadáváme dětem jednoduché pohybové úkoly, které si podržují charakter pohrávání. Hru střídáme se společným rytmickým výcvikem pohybovým i artikulačním. Rytmus pak zavádíme do hry tónového pořadí. Skupinovou organizaci výuky můžeme zaměňovat s činností frontální. Konkrétní postupy si tvoří každý vyučující podle svého uvážení.

g) Okolnosti uplatňování metody hravého sluchového a hlasového tréninku je zapotřebí pečlivě prověřovat v terénu. Tohoto úkolu se může zhostit každý/á vyučující. Podle uvedeného postupu, kterým nahrazujeme chybějící přirozený vývoj v rodině, čistá hlasová nápodoba tónů by se u dětí měla objevovat nenápadně, pozvolna, ale spolehlivě.