Předešlé díly seriálu Hudební výchova se dopodrobna zabývaly okolnostmi správného postupu vedoucího k ovládnutí jazyka tónů. Následující vyobrazení rekapituluje různé možnosti hudebního vývoje dítěte.
Legenda:
a) Přirozená cesta hudebního vývoje se odehrává v rodině, která poskytuje dítěti dostatek sluchových podnětů. Drážděním sluchového nervu frekvencemi v intervalech dětských písní dochází ke zrání sluchového analyzátoru pro výšku tónů. Po dlouhém období hlasové pasivity dítě začíná tóny rozlišovat, umí si je představovat a dostavuje se také paměť jejich pořadí v melodiích. Teprve vznik počitků (odrazů tónů ve sluchovém nervu) vede k aktivitě. Jedinec se začíná připojovat k poslechovému vzoru a zcela přirozeně se pokouší tóny výškově napodobovat. Průběh přirozeného vývoje je na obrázku vyznačen velkou červenou šipkou a popisem v červených polích.
Přirozená cesta hudebního vývoje dětí byla přibližně od 2. poloviny 20. století narušena rozšířením technických nosičů hudby a následným úbytkem autentického zpěvu v rodinách.
b) Cestou dobrých úmyslů jdou vyučující, kteří dětem hrají na nástroje a zpívají s nimi. Je samozřejmé, že ve velkém kolektivu je nemálo dětí, které neprošly domácí pěveckou průpravou, a jejich tóny neladí. Vyučující většinou neladící zpěv tolerují ze dvou důvodů:
- v dobrém úmyslu věří, že opakováním se děti začnou hlasem přilaďovat a jejich zpěv se zlepší,
- není dosud ověřený jiný praktický didaktický postup, který by jim pomohl nezpěvnost dětí napravit.
Realita je ovšem taková, že dětský školní zpěv zůstává nenaladěný a kolektivní monotonii se přizpůsobují i děti, které by mohly čistě intonovat. S přibývajícím věkem děti začnou rozpoznávat, že jejich pěvecký projev nemá potřebnou kvalitu. Neprožívají melodické souznění s ostatními, což je jedna ze základních motivací, které má zpěv přinášet. Od vlastních projevů získávají odstup až posléze zpívat přestanou.
Cesta dobrých úmyslů je přímo závislá na předchozím hudebním podněcování sluchu v rodině a s jeho úbytkem postupně přestala plnit svoji úlohu. Zpěv dětí, které nemají tónové představy, vede ke špatným pěveckým návykům a cesta dobrých úmyslů se tím stává kontraproduktivní. Absence vhodných sluchových podnětů a vývoj sluchové citlivosti k tónové představě jsou trvale přehlíženy (zakopaný pes). Didaktická bezradnost trvá již několik generací, a proto se projevuje také v hudebnosti vyučujících. Nezřídka hudební výchovu učí i ten, kdo zpívat neumí. Situace vykazuje příznaky rezignace na dobré řešení.
Na obrázku je cesta dobrých úmyslů vyznačena černou čárkovanou čarou vlevo.
c) Cesta vedoucí k cíli počítá s přípravnou aktivitou dětí, sloužící rozvoji jejich hudebního sluchu. Postupy používající pohled, pohyb, pohmat a hru byly již v minulosti popsány v mnoha publikacích. Přesto nejsou vyučujícími dostatečně využívány, takže se neprojevuje jejich výchovná účinnost. Jednou z příčin tohoto přístupu může být nezáživná metodika a nedostatek vhodného instrumentáře. Pokusem o zlepšení jsou postupy znázorněné na obrázku vpravo. Příslušný návod je nazván Desatero přikázání.
Desatero přikázání pro začátky školního zpěvu
1. Za všechny pěvecké projevy děti chválíme, abychom jim dodali chuť k dalšímu zpěvu. Úroveň zpěvu ovšem diagnostikujeme a řídíme se podle následujících pravidel:
2. Nevyžadujeme po dětech zpěv, jestliže jejich hlasový projev postrádá naladěné tóny. Školní praxe jednoznačně potvrzuje chybnost představy, že se falešným zpěvem naučí děti čistě zpívat. Přehlížením kvality ladění tónů bychom děti vedli ke špatným pěveckým návykům.
3. Při neladícím projevu se vracíme k počátkům dětského hudebního rozvoje. Ten musí probíhat (stejně jako v rodině) při hlasovém klidu a pozorném poslechu.
4. Poskytujeme dětem sluchový a zrakový servis, aby se naučily vnímat smysl tónových změn. Z mobilní aplikace Sluchový trenér promítáme na tabuli v pomalém tempu (želva) etudy, které děti společně prožívají sluchem a pohybem v tónové znakové řeči. Při zapojení velkých svalů dochází k podvědomému spojování známého vnímání výšky ruky s poznávaným vnímáním výšky tónů. Rozvoj sluchového citu jednotlivců můžeme diagnostikovat pomocí tvarových gest, kterými děti se zavřenýma očima odpovídají na předehrávané tónové slabiky.
5. K seznámení dětí s tónovou řadou používáme skládací harmoniku Julkabox. Před očima dětí bereme ze sady do každé ruky jednu julku (julka = jednotónová foukací ladička), po zahrání tónů ruce rozpažíme a děti ukazují na tón, který byl nižší. Nižší tón si ponecháme a do druhé ruky vezmeme tón další. Tímto způsobem postupně dojdeme k nejnižšímu tónu č. 1, který vložíme na své místo do držáku. Ze zbylých tónů můžeme stejným způsobem hledat další nejnižší tón. Jinou možností je postupně hledat k zahranému prvnímu tónu správného souseda. Takto sestavíme s pomocí dětí celou harmoniku a julky zajistíme zámkem.
Když vidíme u dětí nejistotu (zejména u malých intervalů), ukazujeme jim rozpoznávání výšek v programu Hlasová ladička, kterou promítáme na tabuli. Přitom využíváme možnosti operativně ovládat mikrofon v aplikaci na mobilu.
Podobně můžeme využívat tablet ve spojení s malými klávesami.
6. Organizace činnosti s modulární harmonikou
Třídu rozdělíme, polovina dětí se bude věnovat kreslení, polovina bude mít hudební výchovu.
V lavicích hudební výchovy dostane soupravu jen jeden žák. Ten bude foukat do julek a s využitím názoru souseda budou harmoniku společně skládat. Tak bude ve třídě jen asi šest míst, odkud budou znít tóny. Po sestavení jedné harmoniky dostane soupravu soused a vše se opakuje.
Začátek používání je nejtěžší, protože některé děti jsou nespoutané a zkoušejí, co všechno nástroj dokáže. Postupně se situace zklidňuje, děti si hrají tóny potichu jen pro sebe a do sestavování harmonik jich můžeme zapojovat více.
V průběhu týdne můžeme mít harmoniky uklizené v sestaveném tvaru (podepsané držáky julek) a sáhneme po nich vždy, když chceme změnit atmosféru ve třídě. Pro případ intenzivního používání harmonik ve více třídách (kolování pomůcky) využijeme možnosti snímání náustků. Každé dítě si v průběhu školního roku ponechává svoji sadu náustků v podepsaném hygienickém obalu.
Pro používání platí obecná zásada: raději častěji, ale krátce. V hodinách hudební výchovy harmoniky opakovaně skládáme a sledujeme zlepšování sluchové orientace dětí.
7. Hra na skládací harmoniky. Začínáme seznámením dětí s dirigentskými gesty. Zpěvem nebo hrou procvičujeme krátké a dlouhé tóny a pomlky. Dětem promítáme zápisy známých písniček pomocí číselných řad a společně podle nich hrajeme. Později začneme používat notové záznamy s číselným označením tónů.
Hru melodií můžeme doplnit harmonickým doprovodem. Některé děti si ze sestavy vyberou tóny akordů a drží je jako skupinu v ruce (nebo obou rukách). Používáme akordy C dur(135), G dur(257), G7(247), F dur(146), d moll(246), e moll(357) a a moll(136). Při hře akordů foukáme krátká ostinata a hlídáme dechovou únavu (překysličení).
Informace o modulární harmonice a materiály ke stažení jsou aktualizovány na stránkách Julkabox.com.
8. Odděleně od sluchové výchovy provádíme rehabilitaci hlasu. Zakrnělé hrtanové svalstvo nezpěváků procvičujeme opakovaným zpěvem tiché sirény, vedené do krajních poloh. Kolektivní průběh můžeme proložit soutěžemi jednotlivců s pomocí aplikace Sluchový trenér promítané na tabuli. Využíváme možnosti operativně ovládat mikrofon v aplikaci.
Hlasová cvičení můžeme doplňovat tréninkem správného pěveckého výdechu. Po dobu zpěvu zadržují děti nádechové svaly v aktivní poloze a výdech se uskutečňuje zatahováním svalů podbřišku. Děti soutěží v délce zpěvu slabého tónu sirény.
9. Souznění vlastních tónů s poslechovým vzorem je hlavní cíl našeho snažení. Podle stavu sluchových a hlasových dovedností (sluchová výšková orientace a hlasový rozsah) začneme do programu zařazovat pokusy o hlasovou nápodobu tónů. Na stejném tónu ladičky zkoušíme hru „Nevrč na mě“ a hledáme souznění. Pomocí tónového trojzubce procvičujeme změny tónových představ a jejich zpěv.
10. Dosažené výsledky nám umožňují zpívat čistě delší části melodií nejprve vokalízou a po získání hlasové jistoty také celé písně s textem. Z kolektivu postupně tvoříme a zvětšujeme skupinu, která dobře intonuje. Zbývající žáci zůstávají aktivní při hře ostinátních doprovodů k písničkám.
Závěr: bez tónů to nepůjde
Uvedené postupy jsou v souladu s poznatky hudební psychologie a porůznu se objevují v didaktické literatuře po dlouhá desetiletí. Doplnění přichází v podobě nových instrumentů, jakými jsou tónová slabika, tónová znaková řeč, tvarové gesto tónové slabiky, tónový trojzubec, modulární harmonika, aplikace Sluchový trenér a Hlasová ladička. Všechny uvedené postupy a pomůcky jsou podrobněji popsány v minulých článcích seriálu Hudební výchova.
Absenci hudebních podnětů v dnešních rodinách není možné žádným zázračným způsobem obejít. Nejedná se ale o nenapravitelný nedostatek a podle předloženého postupu je možné vypěstovat u dětí potřebné dovednosti. Když nezpívá maminka, naladí nás Julinka. Hudební vývoj, při kterém je dítě v rodině na počátku pasivní, dlouho nic nedělá a jen bezděčně naslouchá, musíme ve školním věku nahradit aktivním obdobím pohrávání si s tóny. Děti musí mít možnost se s tóny poznávat, přátelit a rozeznávat je v souvislostech. Čas strávený touto činností umožní sluchu dosáhnout potřebné rozlišovací schopnosti. Jen jasná představa může vést hlasivky k přesné nápodobě tónů. Pak teprve přijde zasloužený úspěch. Odměnou za trpělivou práci nám bude čistý zpěv dětí a dobrý pocit, že jsme u nich založili jeden ze základních kamenů lidské kultury, znalost hudebního jazyka.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Hudební výchova.
Ostatní články seriálu:
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
