Přestože zcela elektronický způsob volby veřejných zástupců je zatím, až na několik výjimek, hudbou budoucnosti, rozvoj komunikačních technologií již výrazně rozšířil možnosti a nástroje pro pořádání veřejných petic, referend a dalších hlasování a také pro rozhodování voličů, kteří váhají nad tím, komu odevzdat svůj hlas.
Rozšíření tzv. elektronické demokracie prozatím neumožňují zákony.
Základním nástrojem elektronické demokracie, často nazývané anglickým novotvarem eDemocracy, jsou elektronické volby.
Pod elektronické volby (e-election) lze zařadit i další termíny, které se týkají jednotlivých fází tohoto procesu a které možná lépe odpovídají obecné představě o elektronických volbách:
Elektronické prvky voleb mají oproti klasické formě bezesporu řadu výhod. Celý systém je rychlý a omezuje při sčítání faktor lidské chyby. Výsledky jsou známy za mnohem kratší dobu a pestřejší možnosti hlasování mohou pozitivně ovlivnit volební účast.
Elektronické volby usnadňují situaci také například občanům žijícím v zahraničí, voličům s fyzickým hendikepem nebo třeba pracovníkům ve směnném provozu a dalším, kterým nemusí vyhovovat termín voleb. Elektronické prvky nijak neruší konzervativní voliče, protože klasické způsoby hlasování zůstanou jistě ještě dlouho využívané.
Mezi země, které se v elektronické demokracii dostaly nejdále, je například Austrálie, která poskytla voličům možnost hlasovat po Internetu v parlamentních volbách v roce 2011. Pozice průkopníka na tomto poli ale náleží Estonsku, které v roce 2005 jako vůbec první země umožnilo internetovou volbu kandidátů do místní samosprávy (ekvivalent českých voleb do obecních zastupitelstev). Rovněž v roce 2011 zde v parlamentních volbách volilo online více než 140 000 voličů (tedy zhruba desetina současné estonské populace a zhruba pětina obyvatel s volebním právem). A jen pro představu o dobovém kontextu z hlediska využívání Internetu: sociální síť Facebook v tomto roce teprve překonala první milion uživatelů.
Zkušenosti s různými podobami elektronických voleb, ovšem často v omezeném pilotním rozsahu, má řada dalších zejména evropských zemí, např. Švýcarsko.
Proč se tedy elektronické prvky demokracie i přes dostupnou technologii a jednoznačné výhody nerozšířily více? Hlavním důvodem skeptického postoje mnoha vlád a expertů jsou přetrvávající obavy o bezpečnost.
Prvním z rizikových faktorů je otázka identifikace uživatele, tedy ověření totožnosti voliče. Zmiňované Estonsko například zvolilo cestu občanských průkazů s elektronickými ochrannými prvky v kombinaci se speciální čtečkou. Distribuce zvláštních zařízení a nový průkaz totožnosti je ovšem těžko představitelný v zemích s vyšším počtem obyvatel. I to se ale nejmenšímu baltskému státu již podařilo překonat a dnes Estonci mohou hlasovat i přes mobilní telefon.
U jiných metod zatím nebyly plnohodnotně zodpovězeny otázky spolehlivosti a obrany proti falšování. Problémem je také riziko manipulace volebních výsledků a další formy zneužití systémů elektronického hlasování. Tento aspekt je nesmírně aktuální vzhledem k celosvětově narůstající míře kybernetického zločinu.
V České republice byl ještě před pádem vlády v létě 2013 naplánován pilotní projekt prvních elektronických voleb na rok 2014. Ve volbách do Senátu v roce 2016 má být systém ve volebních obvodech Liberec a Olomouc spuštěn v ostrém provozu. Co se týče konkrétního způsobu ověření totožnosti voličů, v popředí stojí plán použít obdobu současných datových schránek.
V poslední době získává na popularitě, zejména na úrovní městských a obecních správ, přihlašovací systém mojeID. Ten uživatelům umožňuje přihlašovat se k různým službám pomocí jediného uživatelského jména a hesla. Provozovatelům těchto služeb pak nabízí výhodu v bezpečném ověření identity jednotlivých uživatelů, které má na starosti správce české národní domény .CZ, sdružení CZ.NIC. Města a obce tak mojeID využívají k pořádání elektronických obecních referend, zajištění věcné a konstruktivní diskuze na oficiálních webech měst či k přihlašování do událostí. Patří mezi ně například Rožmitál pod Třemšínem, Droužkovice či Hořice v Podkrkonoší.
 |
Text je dostupný také na www.jaknainternet.cz.
V případě nápadů či komentářů pište prosím na e-mail akademie@nic.cz.
|
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Jak na internet.
Ostatní články seriálu:
