Všechny informace, které jsou na Internetu k dispozici, někomu patří a stejně jako na cokoli jiného, co někdo vytvořil, i na ně se vztahuje zákon číslo 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, který chrání veškerá literární, vědecká a umělecká díla (jako je hudba, filmy, obrazy, ale i nákresy, výkresy apod).
Za autora přitom zákon považuje fyzickou osobu, která dílo vytvořila. Že do tohoto popisu nezapadají počítačové programy? Omyl, i jakékoli programy či databáze jsou ve smyslu autorského zákona považovány za autorská díla, jelikož se jedná o vlastní duševní výtvor, a vztahuje se na ně (i na jejich jednotlivé vývojové fáze a části) proto ochrana zákona.
Ani se zakoupeným softwarem však nemůže uživatel nakládat dle vlastního uvážení. Získaná licence mu sice umožňuje software používat, ale pouze za podmínek, které určuje jeho autor. Není proto zpravidla možné jej žádným způsobem šířit, či přepisovat jeho kód. Vždy platí, že autor má vyhrazená práva a software proto není možné používat jinak, než jak je uvedeno v licenčních podmínkách. Povinnost dodržovat licenční podmínky navíc stanovuje autorský zákon.
Výjimku tvoří pouze tzv. otevřený software (freeware), který je možné za určitých podmínek získat bezplatně, případně za symbolickou částku. Podmínky bezplatného používání a šíření vždy definuje licenční smlouva, která zpravidla umožňuje takový program používat výhradně k nekomerčním účelům. Jakousi variantu otevřeného softwaru představuje tzv. svobodný software (free software). Ten lze nejen zdarma distribuovat, ale také volně upravovat, doplňovat o nové funkce apod.
Jak jsme se již zmínili výše, majetková práva autora na jeho dílo zajišťují licence. Právě díky licencím autor umožňuje jiným subjektům s jeho autorským dílem určitým způsobem a za určitých okolností nakládat. Licence vždy vzniká dvěma způsoby – buď povinně na základě autorského zákona, nebo dobrovolně na základě smlouvy.
Softwarové licence bývají velmi komplikované a autoři k nim proto obvykle doplňují vlastní dodatky, případně používají i více licencí, mezi nimiž může uživatel vybírat. Pokud je autorem softwaru více osob, je velmi časté, že se jednotliví autoři svého autorství vzdávají ve prospěch třetí strany (například firmy), která pak licenci stanoví.
Nové možnosti v oblasti publikování autorských děl přináší i soubor veřejných licencí Creative Commons, jejichž první sada byla zveřejněna již v roce 2002. Ty fungují na velmi jednoduchém principu. Autor jejich prostřednictvím plošně uzavírá smlouvu se všemi potenciálními uživateli díla, na základě které jim poskytuje některá svá práva k dílu a jiná si naopak vyhrazuje.
Velkou výhodou Creative Commons je především jejich mezinárodní srozumitelnost. Licenční podmínky jsou vyjádřeny graficky pomocí jednoduchých piktogramů a díky této jednoduchosti je může používat prakticky kdokoli, kdo chce ochránit své autorství. Creative Commons navíc poskytují speciální metadata, která popisují licenci a dílo, aby bylo vždy snadné jej automaticky zpracovat a dohledat.
Pokud si uživatel bezplatně stáhne komerční obsah, nedopouští se podle české legislativy ničeho nezákonného (nicméně z morálního hlediska jde o diskutabilní čin). Ovšem pozor, toto tvrzení neplatí pro počítačové programy! Autorský zákon hovoří jasně: „Oprávněným uživatelem rozmnoženiny počítačového programu je oprávněný nabyvatel rozmnoženiny počítačového programu, který má vlastnické či jiné právo k rozmnoženině počítačového programu, …”.
Jako trestný čin je ale hodnoceno rozmnožování, šíření a sdělování díla veřejnosti ve větším rozsahu, ze kterého plyne pachateli prospěch. Za takové jednání umožňuje zákon uložit trest vězení až na 8 let a pokutu až do výše 5 milionů korun.
Otázka odpovědnosti za šíření obsahu je ale stále nevyjasněná. Osoby přímo odpovědné za nelegální zpřístupňování se samozřejmě snaží zůstat v anonymitě a většinou se velmi důsledně snaží chránit před prozrazením své identity. Odpovědnost by pak logicky měla přejít na provozovatele služby, která obsah zprostředkovává, ale i zde je řada legislativních otazníků.
Nejčastější berličkou těchto služeb je argument pouhého zveřejnění odkazu, který uživatele přesměruje k serverům umístěným třeba na druhém konci světa, z nichž si obsah může stáhnout. Přenos odpovědnosti je pak velmi problematický. K jistému průlomu ale došlo v červenci 2013, kdy soud potvrdil půlmilionové odškodnění pro režiséra Jana Svěráka, které mu musel uhradit server Share-rapid.cz za zpřístupnění možnosti stahovat film Kuky se vrací (jen zde si jej stáhlo 13 tisíc lidí).
Jako problematické se v souvislosti s otázkou odpovědnosti za šíření nelegálního obsahu jeví i stahování přes protokol BitTorrent. Jde o jeden z populárních nástrojů pro distribuci souborů mezi uživateli. Specifický je tím, že datové přenosy rozkládá mezi všechny klienty. To kromě jiného znamená, že každý, kdo stahuje, se také podílí na šíření daného obsahu dál. Tím se uživatel de facto dopouští výše uvedeného trestného činu.
Stále početnější je skupina uživatelů Internetu, která se k porušování autorského zákona a stahování nelegálně šířeného obsahu otevřeně hlásí. Argumentují tím, že současné modely distribuce obsahu jim nedávají na výběr. Připadá jim zbytečné a nepatřičné si v 21. století pořizovat CD, DVD či papírové knihy. V případě, že by měli možnost si obsah jednoduše, bez čekání a bezpečně koupit online, k porušení autorského zákona by se neuchylovali.
Je tedy otázka, kolika nelegálních stažení by se Kuky dočkal, kdyby Jan Svěrák netrval výhradně na distribuci ve formě fyzických nosičů DVD a Blu-Ray a poskytl by film i například v některé z online služeb, které legálně a za poplatek nabízí komerční streamovaná videa.
 |
Text je dostupný také na www.jaknainternet.cz.
V případě nápadů či komentářů pište prosím na e-mail akademie@nic.cz.
|
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Jak na internet.
Ostatní články seriálu:
