Se zpěvem ve škole začínejme od základů

1. Úvod

Připomeňme si dětský zpěv, jak se s ním někdy setkáváme při vystoupeních mateřských škol. Nejvíce je slyšet zvuk klavíru nebo silný hlas paní učitelky, následovaný neméně usilovným napínáním hlasivek zpívajících dětí. Pokud jde o melodii písničky, ta je na posledním místě a nebýt slov, mnohdy bychom ji ve skandovaném projevu dětí ani nerozpoznali. Takový zpěv je výsledkem zjednodušeného přístupu k hudební výchově, vyjádřeného zkratkou „zpívat je naučíme zpíváním“.

V této úvaze nejde o statistické postihnutí otázky nezpěvnosti. Jisté ale je, že s úbytkem autentického zpěvu v rodinách, následně i ve třídách ubývá dětí s pěveckými zkušenostmi. To má přímý vliv na kvalitu melodie, která ve třídě zní při společném zpěvu. Obecně sice platí, že dítě připojuje svůj hlas k poslechovému vzoru, touto činností výšku slyšeného tónu „ohmatává“, objevuje a vzápětí se k němu přilaďuje. Taková jednota sluchového a hlasového vývoje má však své místo pouze v rodině a malých kolektivech.

V případě kolektivních hlasových pokusů celé třídy s mnoha nezpěváky přestává čistý poslechový vzor existovat. Děti kolem sebe slyší tóny různé výšky a potřebná součinnost sluchu a hlasu je naprosto zásadně narušena. Hlas nezpěváků se nemá k čemu přiladit, sluchový a hlasový vývoj se nemůže uskutečňovat. Přes tyto nedostatky trvá ve třídách praxe společného nečistého zpěvu jako první činnosti při hudební výchově. Cílem pojednání je upozornit na tento problém a připomenout správné řešení.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

2. Okolnosti rozvoje hudebního sluchu

Problém „nezpěváctví“ se objevil ve společnosti v souvislosti s rozvojem technických možností záznamu zvuku v druhé polovině 20. století. Lidé začali hudbu více poslouchat a méně provozovat. Úbytek zpěvu v rodinách byl provázen poklesem zpěvnosti dětí a následně zaznamenán ve školní hudební výchově. Procesem rozvoje hudebního sluchu dětí se zvýšenou měrou začala zabývat odborná veřejnost a byla publikována doporučení pro praxi. Výstižně pojmenoval problém a nabídl jeho řešení nestor české hudební psychologie, doc. František Sedlák.

Z jeho studie „Hudební vývoj dítěte“ (Supraphon Praha, 1974) se dozvídáme: „... nedostatečně rozvinutý sluch znemožňuje čistou intonaci a nevytvořená pěvecká funkce zpětně negativně ovlivňuje vnímání hudební výšky. Najít východisko z tohoto uzavřeného kruhu je možné jedině tím, že nahradíme zpočátku úlohu vokální motoriky jinými způsoby modelování výškových vztahů, jinak řečeno: použijeme posilové aferentace z ostatních analyzátorů, hlavně ze zrakového, hmatového a pohybového, u nichž funkce motoriky vystupuje mnohem výrazněji a dosahuje vyšší úrovně, ... zraková posila je mnohem účinnější, jsou-li tóny různé výšky spojovány s určitými adekvátními předměty a objekty, známými dítěti z poznávací činnosti a z předchozí manipulace s nimi. Tím jsou tóny konkretizovány, „zpředmětněny“, motivovány a jejich výška vystupuje pak jako atribut… (str. 103)“.

K vlastnímu sluchovému tréninku pak autor říká: „Vývoj hudebního sluchu musí tedy začínat od nejjednodušší výškové diskriminace, kdy se současně vytvářejí i základní pojmy o umístění tónů v tónovém prostoru: tón vysoký, nízký a jejich vztahy (tón vyšší, nižší, stejně vysoký). Žáci postupně musí sluchem zachycovat i směr melodie a její výškové změny: melodie stoupá, klesá, melodické skoky, ohyb melodie apod… (str. 114)“.

Řešení problému rozvoje hudebního sluchu ve větším kolektivu je tedy teoreticky známé již 50 let. Přesto se odpovídající činnosti dostávají do praxe jen velmi pomalu. Závěry studie doc. F. Sedláka lze formulovat do dvou bodů:

a) Rozvoj hudebního sluchu dětí provádíme zpočátku bez jejich hlasové účasti.

b) Děti učíme rozlišovat výškový průběh melodie pohybovou nápodobou tónových tvarů na jednoduchých příkladech.

První bod snadno uskutečníme tak, že místo společného projevu zpíváme jenom my dětem. K problému rozlišování výškového pohybu tónů je však zapotřebí uvést několik podrobností.

3. Rozlišování výškového pohybu tónů

Výška tónu je definována dvěma fyzikálními veličinami: frekvencí kmitání zdroje zvukového vlnění a délkou vlny. Tyto veličiny jsou ve vztahu nepřímé úměry. V praxi se ustálilo označování výšky ve shodě s frekvencí. To však neznamená, že takové vnímání výšek tónů je pocit, který je člověku vrozený. Ve sluchových představách totiž hraje důležitou roli barva zvuku, a tak dětem široké barevné spektrum nízkých tónů může připomínat tón „velký“. Naproti tomu vysoké frekvence jim nabízí pocity tónů „štíhlých, malých“. Proto musíme správné vnímání výšky tónů děti naučit.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Problém je v tom, že rozpoznání elementární změny výšky není záležitost rozumová, ale smyslová. Nestačí tedy dětem několikrát přehrát tónové změny a říci jim „to byly tóny stejné, to byly tóny stoupající, klesající…“. Když jim tóny přehrajeme za chvíli, nebudou umět pohyb určit a budou jenom hádat. Stejná nejistota se pak objeví v jejich hlase při pokusech o nápodobu slyšených tónů.

Správně se činnost má odehrávat na úrovni první signální soustavy. Postup spočívá v senzomotorickém spojování zatím neadresovaných tónových sluchových vjemů se známými vjemy výškovými. Taková asociace je umožněna existencí dětské zkušenosti s výškou. Od nejútlejšího dětství vnímá dítě svislý pohyb předmětů v gravitačním poli a umí rukou prožívat smysl pohybu nahoru a dolů. K tomuto smyslu pro změnu výšky připojujeme odpovídající tónové sluchové informace. Při  senzomotorickém tréninku používáme postupy pohybové nápodoby tónů, uvedené v předchozích článcích seriálu Hudební výchova. Kvalitativní změnu ve vyučování přináší vytvoření souboru základních tónových slabik a jejich vyjadřování tvarovými gesty rukou.

4. Závěr

Začít se zpěvem od základů znamená mimo jiné, že dítě bude stále vědět, co se kolem něj děje. Bude prováděné činnosti rozumět a také schopné ji vykonávat. Pohybová nápodoba tónových slabik známého významu do této definice zapadá. Naopak zpěv bez sluchové a hlasové zkušenosti je nepřiměřený úkol. Odložením začátků dětského zpěvu vytvoříme ve třídě dobré podmínky pro rozvoj hudebního sluchu a vytváření tónových představ žáků. Při použití metod tónové prvouky k tomu nebudeme potřebovat žádné pomůcky ani pracnou diagnostiku. Během krátkého času se všechny děti naučí správně pohybem reagovat na výšku tónů. Motorika, vedená sluchem při sledování výšky tónů, získá kvalifikaci pro správné řízení ladicích pohybů hlasivek. Následující hlasová nápodoba slyšených tónů přestane být bezradným blouděním v neznámé krajině a stane se získanou reflexní dovedností. Výsledkem bude čistý zpěv, hlavní cíl, který sledujeme.