Základy hudební gramotnosti

1. Úvod

Naučit se řeči hudby vyžaduje, stejně jako u všech ostatních jazyků, začít s jejím osvojováním pomocí základních zvukových významových tvarů. Vyjadřovací zvuky hudby je možné pro začátky hudebního vývoje uspořádat do tónových slabik. Základní kvalitou tónů je jejich výška a sluchové rozeznávání výšky tónů je prvním úkolem hudební výchovy. Pomocí sluchu a pohybu (který děti vidí a napodobují) spojujeme výšku znějícího tónu s obecným pocitem výšky, který je již v dětské zkušenosti obsažen. Procvičováním získávají děti schopnost reflexních tělesných reakcí na výšku tónů. Existence výškového tónového polohocitu se navenek projevuje hlasovými pokusy o nápodobu znějících tónů. Zároveň sluchová představa výškového průběhu tónové řady umožňuje chápat a přijmout výškové symboly pro tóny. Hudební řeč ve své zvukové i grafické podobě je tak svojí jednoduchostí předurčena ke vkládání do dětského vědomí již od raného věku.

Hudební gramotností rozumíme v základní úrovni schopnost orientovat výšku tónů svého hlasu podle grafického záznamu. S hlediska kognitivních požadavků se jedná o schopnost přijímat ke známým hlasovým tónovým projevům abstraktní symboly. V tomto smyslu je vhodné, když už je žák schopen hlasem se přiladit k tónovému vzoru. Výchova k dovednosti hlasové nápodoby je předmětem disciplíny Tónová prvouka. Její postupy vznikly jako didaktická záplata na nedostatečné podněcování dětí hudebními podněty v rodinách. Tradiční hudební výchova pomocí zpěvu celých písní se totiž v průběhu minulých desetiletí ukázala jako neúčinná. Při absenci základních sluchových a hlasových zkušeností dnešních dětí je nutné jejich hudební rozvoj vést intenzivnější cestou. V klasické domácí výchově děti nedostávají informace o výškách tónů a zpívají pouze nápodobou. Naproti tomu ve školní tónové prvouce je informace o výšce tónu součástí senzomotorického působení. Zapojení zraku a pohybu umožňuje i v kratším čase dosáhnout u dětí sluchové a hlasové orientace mezi tóny.

Jestliže mluvíme o hudební gramotnosti dětí předškolního nebo mladšího školního věku, musíme věnovat velkou pozornost kognitivnímu vývoji. Podle J. Piageta procházejí tyto děti obdobím konkrétních operací a jejich schopnost abstraktního myšlení ještě není plně rozvinuta. Proto musíme být velmi obezřetní při zavádění nových výrazových prostředků. Primárním požadavkem je neustále si ověřovat zda nám děti rozumí, protože jinak jejich zájem upadá a naše snaha vychází naprázdno.

2. Hlavní zásady pro zavádění not jako symbolů hudebních zvuků

a) Rozdíl mezi hláskovým a notovým písmem.

Hlavní rozdíl spočívá v pochopení významu. Slovní hláska má svůj absolutní zvukový tvar, který můžeme současně s poznáváním grafické podoby hlasem reprodukovat. Naproti tomu tónová hláska pro naprostou většinu lidí, kteří jsou bez absolutního sluchu, takový jednoznačný význam nemá. Při pohledu na notový zápis neumíme tón přesně zazpívat, ve své paměti informaci o výšce nedokážeme trvale uchovávat. Musíme být nejprve vnějším podnětem výškově naladěni, abychom se v zápisu mohli orientovat. Pokud by byl zapsán jenom jediný tón, který by nám byl také zvukově zadán, můžeme ho nanejvýš imitovat. Není zde žádný prostor pro tónovou představivost a její procvičování. To je hlavní důvod, proč nemá smysl zabývat se chápáním významu jednoho tónu. V hudebním vnímání vždy pracujeme s relativními vztahy mezi více tóny – počínajíce nejmenší jednotkou, tónovou slabikou. Optimální slabiku tvoří skupina tří tónů, umožňující procvičovat nejen vnímání smyslu výškového průběhu (opakování, stoupání, klesání), ale také jeho změnu (stoupání s návratem, klesání s návratem). Při nácviku čtení slabiky zpěvem na první pohled (prima vista) tedy tvoří první tón imitační hlásku (která musí být zadána), další dva tóny jsou určeny k vyvolání výškových představ a jejich intonaci.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

b) Podobnost hláskového a notového písma

Podobnost spočívá ve skladebném významu hlásek (tónů). Když se děti učí mluvit, vždy je to prostřednictvím skupiny hlásek které tvoří slabiku, významový celek. Teprve po zvládnutí výslovnosti na úrovni slabik nebo jednoslabičných slov je možné zahájit výuku ke gramotnosti a přistoupit k rozčleňování zvuku slabiky na jednotlivé hlásky. Podobně při zpěvu by základním poznávacím prvkem měl být tvar významotvorné slabiky. Hlasová nápodoba hudební slabiky a její tvarové rozpoznání tvoří předpoklad získání dovednosti rozložení na jednotlivé tóny. Proto se nejprve soustřeďujeme na celou slabiku a její význam. Rozeznávání základních slabik lze nacvičit senzomotorickou technikou. Pomocí pohybu ruky identifikujeme relativní výškové vztahy tónů, z nichž se slabika skládá, což umožňuje pochopit význam celku. Intuitivní rozeznávání tónových slabik je součástí postupů Tónové prvouky. Pomocí těchto slabik můžeme složit většinu stupnicových písniček, používaných na počátku hudební výchovy.

c) Procvičování zápisu a porozumění notovému písmu provádíme na stránkách Notové písanky. Jednotlivé stránky jsou uspořádány tak, že nové poznatky jsou do vědomí dětí uváděny  postupně. Stěžejním požadavkem při zapisování tónových slabik je jejich bezprostřední hlasové přezpívání dětmi.

3. Notová písanka

Při používání písanky dodržujeme pravidlo známé z výuky psaní latinky: Každý napsaný symbol má být na důkaz porozumění také reprodukován. Základní smysluplný notový zápis obsahuje nejméně jednu tónovou slabiku. Dále je popsán obsah úvodních listů, charakterizujících metodický postup. 

1. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- obsahuje gesta tvarů základních tónových slabik, se kterými jsme děti seznamovali při tónové prvouce. U dětí by měl být vypěstován spolehlivý cit pro změnu výšky každého dalšího tónu. Získáme ho sluchově-pohybovým procvičováním a písanku začneme používat až po získání reflexních hlasových a pohybových reakcí na výšku. Bez takové dovednosti, kdyby si žák slyšené tóny neuměl výškově představit, byl by zápis symbolů jenom neuvědomělým opisováním. 

Rekapitulace postupů tónové prvouky:

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Paměťové pomůcky k zapsání tvaru slabiky: tónový trojzubec, tónové trojče (tři polystyrenové kuličky o průměru 4 cm propojené tkaničkou), tři plastová víčka (korálky, kolečka vystřižená ze čtvrtky, …).

2. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- připravuje přechod ze syntetického vnímání na rozpoznání jednotlivostí. Současně probíhá přechod od konkrétního modelu slabiky k abstrakci podstatné vlastnosti tónů – jejich výšky. Ta se odděluje od svého nositele a dostává symbolickou podobu. Děti mají v každé lavici k dispozici pomůcku na modelování slabik. Zamýšlený a vymodelovaný tvar společně zazpíváme od zadaného tónu a zakreslíme jednotlivé noty podle předlohy.

3. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- obrázek vyjadřuje různé možnosti výškového umístění slabik a jejich střídání. Slabiky spolu s dětmi zpíváme způsobem volání–ozvěna. Zde se střetává absolutní představa známého pojmu s představou relativní. Pro děti je v určitém věku obtížné představit si dolíček na kopci, kopeček v dolíku apod. Souvisí to s kognitivním vývojem dětí a schopností abstrakce. Procvičujeme správné pojmenování slabiky po poslechu, vytváření modelů nebo gest slabik a jejich polohování v prostoru v různých výškách.

4. a 5. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- cesta k adresnému výškovému uspořádání tónů. K pohybovému vyjádření výšek použijeme tělovou stupnici a mobilní aplikaci Hlasová ladička – první obrazovka. Procvičování spojujeme se zpěvem a rozšiřováním hlasového rozsahu. Překračujeme hranice jednočárkované oktávy v obou směrech a sledujeme dovednosti jednotlivců na obrazovce. Modelujeme ze zpěváků živé tónové slabiky, improvizujeme stupnicové písničky.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Připravujeme nový prvek, notovou osnovu, do které učíme děti zakreslovat symboly. Pro vyjádření tónové linky můžeme použít provázek nebo gumu, kterou drží krajní žáci. Další žáci v řadě drží papírové terče a modelují kolem linky různé slabiky nebo melodie, které jsou vzápětí přezpívávány. Výšku linky měníme, případně použijeme na modelování více provázků.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

6. a 7. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- představení celé osnovy, označování linek a mezer, kreslení not – navléknutý korálek, kulička v mezeře, pomocná linka. K procvičování můžeme použít také mobilní aplikaci Hlasová ladička – obrazovku s notovou osnovou.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

8. a 9. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- přechod na menší grafiku, doplnění čísel a tvarů not, zavedení houslového klíče, taktové čáry a taktu.

10. a 11. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- první písnička zpívaná z not, čísla taktů, přechod na menší grafiku, doplňování a zpěv slabik.

12. a 13. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

-  procvičování zápisu a zpěvu z not.

14. a 15. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

– základy značení délek not, rytmizace slov a melodií.

16. strana písanky

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

- znaková tónová řeč – tělová stupnice.

Notová písanka je ke stažení na stránkách didaktikahv.webgarden.cz.

4. Závěr

a) Nejčastější chybou výuky, která způsobuje nepochopení a odpor dětí k notovému písmu, je nenaplnění jeho hudebního obsahu. Nota není symbol písmena, ale tónu, který při zápisu noty musí zaznít. Dále by nota měla být označena číslem, vyjadřujícím výšku tónu v tónové řadě. Bez těchto informací představuje nota jen prázdný a bezúčelný symbol. Notová osnova se pak mění na zbytečnou šifrovací tabulku, jejíž procvičování nemá žádnou hudební hodnotu (nemluvíme o nástrojové hře). Písmena abecedy jako jména not neobsahují zažitou informaci o výšce a v počátcích zpěvu nedávají zápisu smysl. Takto představovaná teorie není cestou k hudebnímu rozvoji dětí.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Vzato do důsledku také hra na klavír, která vyžaduje znalost not, nemusí být nutně doprovázena aktivním vytvářením tónových představ. Naopak hra nebo zpěv tónů bez znalosti not (jen podle sluchu) je důkazem ovládání hudebního jazyka.

b) Používání notového písma je z hlediska nároků na celkový vývoj dětí snadnější než zvládnutí písma hláskového. Samozřejmým předpokladem k jeho pochopení je sluchová a hlasová připravenost získaná jednoduchým notováním a pohybovou nápodobou tónů. Jestliže při hudební výchově začneme děti seznamovat s tónovými slabikami pomocí pohybového a znakového vyjádření, budeme zároveň tvořit základy jejich hudební gramotnosti. Při takovém postupu se spojují prvky imitace (zpěv nápodobou) a intonace (zpěv podle symbolů) do přirozeného celku. Hry s tóny a tónovými slabikami nám umožňují průběžně udržovat rovnováhu mezi novými nároky a dosaženými dovednostmi dětí. Na pozadí těchto činností se upevňují sluchové a hlasové zkušenosti potřebné k čistému zpěvu písní a obecnému vnímání hudby. Pochopení notového písma navazuje přirozeně na pěvecké dovednosti. Počátek hudební gramotnosti tedy nutně spojujeme s tónovou prvoukou.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

c) Hudební didaktická literatura je poměrně bohatá na studie dokazující důležitost hudební výchovy, případně upozorňující na její přetrvávající nedostatky na základních školách. Málo pozornosti je věnováno vlastní metodice hudební výchovy a jejímu přizpůsobení současné úrovni hudební zanedbanosti dětí. Zejména nebyl dosud všeobecně diskutován názor, že v dnešních podmínkách chybějících sluchových a hlasových zkušeností dětí je nutné zjednodušit vstupní úroveň hudebního materiálu, který dětem předkládáme. V situaci, kdy děti nedokážou správně napodobit malou skupinu tónů, není správné vyžadovat po nich zpěv celých písní. Jde o přeskakování vývojové etapy sluchové a hlasové orientace. Zpěv bez správných tónů, které by vyjadřovaly hudební myšlenku, v sobě nemá nic přitažlivého. Výsledkem je neporozumění pro emoční i komunikační potenciál hudby a odtažitý vztah k vlastním hlasovým projevům.

d) Předkládaný materiál neobsahuje v podstatě nic neznámého. Přesto je námětem pro potřebnou změnu metodiky. Formálně je zapotřebí před zpěv písní zařadit jednoduché postupy Tónové prvouky. Kinestetické procvičování výškového polohocitu a hlasová rehabilitace tvoří vstupní bránu k rozvoji hudebnosti dětí, které nezažily dostatek vhodných podnětů v rodinách. Uplatnění takových postupů ve škole přirozeně naráží na setrvačnost pedagogické praxe. Každý učitel však má možnost rozhodnout se podle pravidla: Když tvoje metoda nepřináší potřebné výsledky, zkus dělat něco jinak. Motivační by mohla být představa, že se zjednodušením požadavků dostaneme do poměrů, ve kterých mohou děti dosahovat dobrých výsledků. Následné uspokojení z úspěšného průběhu výchovy je přece to hlavní, co nás u práce s dětmi drží.

e) Přirozenou cestou hudební výchovy ve škole je napojení společné činnosti na existující dovednosti dětí. Pokud při jednoduché zkoušce (nápodoba tónové slabiky) zjistíme jejich sluchovou a hlasovou nepřipravenost, nezačínáme se zpěvem písní. Zábavnou formou s použitím postupů Tónové prvouky seznamujeme děti s hudební abecedou a tónovými slabikami, vytváříme jejich cit pro výšku tónů. Získávaná tónová představivost umožňuje hlasové napodobovací pokusy i výškové modelování a pochopení notové symboliky. Spojováním tónových slabik se dostáváme ke stupnicovým písničkám. Teprve při tónové intonační jistotě zařazujeme do melodie text. Popsaný postup vychází z poznatků hudební psychologie a je v literatuře podrobně popsán.

Přednostním úkolem dnešních hudebních pedagogů je tedy přesunutí „zpěvu písní“ až na druhé místo v pořadí činností a zahájení výuky jednoduchou úrovní Tónové prvouky.