Jak rozezpívat děti, které neladí

1. Nenechme děti zpívat falešně (… ale jinak to přece nejde?!)

a)   Vzato do důsledků, první problém jsme my sami. Když začínáme s dětmi zpívat, mnoho různých důvodů nás utvrzuje v přesvědčení, že právě ono „počáteční tolerování falešnosti společného zpěvu“ je správnou a nejjednodušší cestou dopředu. Ve skrytu duše víme, že to tak není, ale nevíme, jak to řešit. Naše víra, že „se to samo časem zlepší“ a všechny děti začnou ladit, nedochází k naplnění. Víme, že mnoho dětí se podřizuje kolektivnímu přibližnému zvuku, třebaže by dovedly zpívat čistě. Pokud my nečistý zpěv připustíme, situace nemá dobré řešení. Dítě, které se umí hlasem „chytnout tónů“, má vyhráno. Pokud si ale neví rady, má smůlu. Postup, který jsme intuitivně uplatňovali při výchově svých dětí (zpívat a zpívat), ve velkém kolektivu funguje špatně.

b)  Svůj podíl na úrovni školního zpěvu má nedostatečná pomoc učitelům ze strany učebnic. To je ostatně nezakrytě uváděno v samotných didaktických materiálech. Problém začíná u vytváření vnitřních tónových představ. Stejně jako u řeči nemůžeme nic vyslovit bez příslušné zvukové představy (paní učitelko, já to vím, ale neumím to říct), ani tón nemůže být zazpíván bez představy jeho výšky. V dnešní populaci je mnoho dětí, která nemají sluchovou a hlasovou zkušenost se zpěvem. Děti se neumí sluchem orientovat, nevědí, co tónového se kolem nich děje. Takovým dětem pomáháme vytvářet tónové představy svým zpěvem a současným naznačováním pohybu tónů pohybem ruky. Efektivita takové metody je problematická.

V popisech postupů, kterými se děti učí posuzovat výšku tónů (aby je pak mohly snadněji hlasem napodobovat), se setkáváme s formulacemi: dítě slyšené tóny rozeznává, určuje tóny vyšší, nižší, … Odpovědi dětí jsou většinou kolektivní, prováděné pohybem ruky nebo hlasem. Činnost je obtížně kontrolovatelná a snadno v ní zanikne nejistota dětí méně sluchově rozvinutých. Míra úspěšnosti takové výchovy sluchového analyzátoru každého jednotlivce ve velkém kolektivu je dána poměrem odpovědí správně cítěných a jenom hádaných. Doporučované písemné testy sluchových schopností jsou natolik neproduktivní, že je snad ani jejich autoři nemohli myslet vážně.

V návodech také není uvedeno, jak máme postupovat, když děti stále nemají cit pro výšku tónu vytvořen. Z podstaty věci ale vyplývá, že procvičování je nutné provádět tak dlouho, dokud se senzomotorické spojení (pohyb tónů = pohyb ruky) nevytvoří u všech žáků. Pokud tuto podmínku nesplníme a začneme zpívat celé písně, nepřesné hlasové napodobovací pokusy dětí, které si nestačily vytvořit výškovou představivost, pokazí poslechový vzor všem ostatním dětem – a jsme tam, kde jsme být nechtěli.

2.  Zapojení intelektu do sluchové analýzy (vím, co se děje…)

Již z popisu metody rozvíjení výškových představ pohybovou nápodobou je zřejmé, že její uplatňování má své limity. Nejde přitom jen o čas, který je nutné procvičování věnovat. Nemalou překážkou je samotný primitivní charakter činnosti. Jde o senzomotorické procvičování na úrovni první signální soustavy. Děti jenom opakují pohyby podle učitele, nevědí, proč je to zrovna tak, a ne jinak. Připadají si jako opičky, protože nemají možnost uplatnit nic ze svých myšlenkových schopností. Procvičování je nebaví a výsledky podle toho vypadají.

Uvedený nedostatek této metody procvičování sluchu pro výšku tónů odstraníme použitím principu formální sémantiky. Vytvoříme skupiny tónů, které vystihují nejdůležitější tónové průběhy (pohyby). Tyto tónové slabiky označíme jménem zjevného významu. Když taková jména slabik zazpíváme, poskytujeme dětem souhrnnou zvukovou informaci, podle které si mohou ke slyšeným tónům přiřadit jejich výškový průběh. Sluchové analýzy se tedy účastní první i druhá signální soustava a sdružování představ probíhá v intenzivním režimu: 1. SS zachycuje, jak tónový celek zní, myšlením dítě zachycuje a rozlišuje jaký význam (tvar) skupina představuje. Z významu ověřeného zkušeností pak jednoznačně vyplývá výškový pocit, který je k jednotlivým tónům připojován. 

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Ke sdružování vjemů sluchové a svalové paměti dochází při kinestetickém procvičování, manipulací s hmotným modelem tónu. 

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

Senzomotorický trénink probíhá ve třech etapách:

a) vtisk tvaru slabiky do sluchové paměti

Zpíváme tónové slabiky jménem, v různém pořadí a v různých výškách svého hlasového rozsahu. Ladící děti mohou slabiky opakovat s námi. Spolu s dětmi ukazujeme zpívaný průběh rukou, ve které držíme drobný předmět.

b) upevňování výškové představy

Přestáváme ukazovat rukou a zpíváme slabiku nejprve vokalízou, vzápětí jejím jménem. Tím vytváříme dětem časový prostor pro vytvoření vlastního posouzení zvukového tvaru a osmělování se k jeho předvedení. Omyly jsou vzápětí napravovány (pohybem ruky), aniž by byly předmětem zjevného hodnocení.

c) diagnostika

Po získání jistoty v určování tvaru slabik mohou děti přejít k ukazování tónových slabik pomocí tvarových gest, tvořených jejich rukama. Jestliže chceme diagnostikovat stav jejich sluchové orientace, vyzveme je k samostatným reakcím při zavřených očích.

Autor díla: Jaromír Ehrenberger

3.  Závěr (jde to také jinak...)

a)  Zapojením myšlení do procesu rozeznávání tónů umožníme dětem činnost, které budou rozumět a při které mohou zažít úspěch.

Podrobněji je metoda popsána v článcích seriálu Hudební výchova:

- První kroky tónové prvouky – slabiky

- Naučme děti v mateřské škole kouzlo „souznění tónů“

- Příprava dětí ke zpěvu z hlediska požadavků hudební psychologie

- Se zpěvem ve škole začínejme od základů

b)  Metoda tónové prvouky pomocí základních tónových slabik byla rozpracována v období covidové krize. Při jejím použití děti nezpívaly a učily se správně reagovat na slyšené tónové průběhy. Postup „od sluchu ke hlasu“ má ale obecnou platnost. Zásadně bychom neměli vést děti ke zpěvu celých písní, dokud je nenaučíme představit si a čistě zpěvem napodobit základní slabiky, ze kterých jsou písně vytvořeny. Připomeňme si: Když učíme děti mluvit, postupujeme od slabik k jednoslabičným slovům a jednoduchým větám. Stejný postup používáme při zpěvu doma, když v začátcích podporujeme dětské pobrukování, notování a přilaďování. Postup od jednoduchého ke složitějšímu bychom měli samozřejmě dodržovat také při výuce hudebního jazyka, tedy zpěvu ve škole. Pro učitele neznamená tato metoda žádnou zátěž, potřebujeme jenom hlas, svoje ruce a trochu trpělivosti. Jestliže nechceme, aby nám děti ve třídě zpívaly falešně, máme možnost si sami uvedené postupy vyzkoušet.