Příprava dětí ke zpěvu z hlediska požadavků hudební psychologie

1. Úvod

V dnešní populaci stále přibývá školáků, kteří v raném dětství nebyli konejšeni zpěvem. Neprošli tímto obdobím přípravy ke zpěvu a nemají dostatek sluchových a hlasových zkušeností. Pro hodně dětí je tak prostředí tónů neznámou krajinou a my je musíme do světa hudby uvést. Rozezpívat dnešní děti do čistých tónů vyžaduje začít s rozvojem jejich hudebních schopností od samého počátku. K takové výchově nejsou dosud školní didaktické postupy přizpůsobeny, příliš spoléhají na základy rozvoje hudebnosti z rodiny.

Hlavním předpokladem ke zpěvu a vnímání hudby jako takové je rozvoj sluchového analyzátoru pro výšku tónů. Ve snaze napomoci dětem vnímat výškové rozdíly tónů, děláme ve škole to, co nás nad postýlkou našich dětí nikdy nenapadlo: ukazujeme výškový průběh melodie pohybem ruky. Pokládáme to za účinnou pomoc, která je také pravidelně uváděná v didaktikách HV. Ukážeme si však, že způsob takového přenosu informací není bez problémů.

2. Účinnost zrakové nápovědy

Naznačování výšky tónů rukou je s našeho hlediska jednoznačná pomoc dětskému vnímání. Neměl by nám ale uniknout jeden podstatný rozdíl: zatímco my ukazujeme průběh melodie v souladu se svými výškovými představami, o dětech můžeme s určitostí říci jen to, že vidí náš pohyb. Pokud ale jejich výškové představy ještě nejsou upevněny, nemají sluchový pocit, ke kterému by mohly zrakovou informaci připojit, nemůže dojít k asociaci vzruchů. Děti mají jen možnost svojí rukou pohyb napodobit, jde pouze o zrakem řízené jednání. Z hlediska pedagogického je absence myšlení nedostatkem takového postupu, protože vytváří motivační bariéru. Sdílení reakcí zůstává na úrovni první signální soustavy, děti nevědí, čím se pohyb ruky řídí.

Pokud se nám u dětí podaří tuto myšlenkovou prázdnotu překonat, můžeme je časem přivést ke správné podvědomé reakci na výšku tónů. Pohyb vykonaný vlastní rukou připojuje životní zkušenost spojenou s pojmem „výška“ k právě vznikajícím počitkům sluchového nervu. Dostatečně dlouhý senzomotorický trénink, při kterém zároveň dochází k budování přesné výškové představy, vede k vytvoření orientovaných počitků výšky tónů. Analýza zrakové scény dítěte tedy prochází tímto vývojem:

a) Na začátku procvičování je v popředí zraková informace, vnitřní tónová představa ještě není vytvořena a nemůže se podílet na analýze. Význam pohybu ruky není zřejmý. Dítě vnímá situaci takto: Paní učitelka zpívala a přitom mávala rukou.

b) Na konci procvičování už existuje výšková představa tónů, ve vědomí dítěte se spojují viděné a slyšené informace. Vnímání situace dítětem: Paní učitelka zpívala a podle výšky tónů pohybovala rukou.

Reálná funkce zrakové nápovědy se tedy mění v závislosti na stavu rozvoje tónových představ každého jednotlivce. Na počátku může zrak jenom vést pohyb dětské ruky, nedochází k percepčnímu zhodnocení. Jako první výsledek poslechu tónů a zvýšení sluchové citlivosti se objeví schopnost vokální imitace. Když jsou výškové představy pohybem zorientované, je možné k nim přijímat výškové symboly a s dovedností jejich zazpívání je také zapisovat. Až po procvičení zpětných reakcí, tj. vybavování tónových představ pohledem do notového zápisu (nebo na ukazující ruku), se dostavuje další dovednost, vokální intonace. Mezi těmito vývojovými stavy je velký kvalitativní rozdíl, který musíme respektovat.

Nejednoznačnost působení zrakové informace je zdrojem nesprávných didaktických postupů a nereálných očekávání. Zraková informace nemá přístup do sluchového analyzátoru a na počátku sluchového vývoje pro výšku, když to nejvíce potřebujeme, je informační význam zrakové nápovědy nejmenší. V samotné její podstatě je obsaženo zaměření pozornosti na nezvukovou informaci. Výška tónů je vnímána okrajově a připojuje se k pohybu ruky bez myšlenkové účasti. Dokonce by bylo možné vyslovit názor, že zpočátku zraková informace pozornost dětí od výšky tónů odvádí.

Hledejme tedy způsob, při kterém by veškeré potřebné informace pro pohyb i vnímání výšky tónů byly obsaženy ve zvukovém tvaru. Potom by jediným řídícím smyslem, který by podle zvuku vedl pohyb ruky, byl pouze sluch. Vícesmyslová stimulace sluchu by se tak zjednodušila. Místo řetězce zrak–sluch–pohyb by byly podněty reflektovány a odráženy ve vědomí jenom sestavou sluch–pohyb.

3. Kombinovaná sluchová nápověda tónů (aplikace formální hudební sémantiky)

Pokud opustíme zažitou představu o vhodnosti zrakové nápovědy, vybaví se nám zkušenost, že sluch se zaostřuje a zdokonaluje spíše v závislosti na ubývání zrakových informací. Můžeme to posoudit z klasické situace dětského vnímání tónů. Přítmí dětské postýlky při uspávání s minimem rušivých zrakových podnětů a tichým zpěvem není třeba dokreslovat. U lidí se zrakovým postižením je vývoj sluchu k velké citlivosti, aniž by jim mohl pomoci zrak, ještě přesvědčivější. Přijetí principu nepoužívání zraku vede k rozpracování metody pohybové nápodoby tónů řízené pouze sluchem. Základním předpokladem je taková úprava zvukové informace, při které tónům k jejich frekvenci přidáváme také artikulovanou výpověď o výšce nebo o tvaru, který zaujímají. Jinak řečeno, ve zvukovém vzorku se o výšce tónů zpívá.

Abychom takovou metodu mohli praktikovat, musíme si vytvořit vhodný instrumentář. Podobně jako u řeči slov, také v hudebním jazyce používáme systém abecedy (stupnice) a tónových slabik. Pro používání metodiky je nutná dětská zkušenost z prožívání pocitů výšky při svislém pohybu ruky. Další potřebnou dovedností je znalost významu čísel ve stoupající řadě. Příslušný popis metody a jejího užití je obsahem článků v seriálu Hudební výchova.

Vlastní procvičování: Při poslechu není organizmus rozptylován zrakovým sledováním pohybu, zvukový vjem (zpívané slovo) je v centru pozornosti dítěte. Aby mohlo správně reagovat, musí zapojit myšlení a provést analýzu zvukového vzorce. V jeho znění je rozpoznáván slovní obsah, který je porovnáván se zkušenostní výškovou představou určující smysl pohybové i tónové změny: nahoru, dolů, beze změny.

Výsledkem analýzy je impulz do motorického centra, který uvede ruku do pohybu správným směrem. Frekvenční vjemy a vznikající počitky výšky jsou postupně kódovány shodně s průběhem pohybu. Vše se může odehrávat při zavřených očích, dítě je „samo se sebou“ a vytváří si vnitřní tónové představy. Výsledek je kombinací spolupráce první a druhé signální soustavy. Takový komplexní vývoj sluchu je v souladu s naším prvním cílem, kterým je řízení vokální motoriky při zpěvu slyšených tónů nápodobou.

4. Diagnostika, závěr

a) Příklady využívající princip kombinované sluchové nápovědy výšky tónů můžeme občas v učebnicích nalézt. Nemají však podobu uceleného metodického materiálu s příslušným instrumentářem, což snižuje efekt jejich používání. Vytvoření systému základních tónových slabik a znakové tónové řeči umožňuje rozvíjení sluchových schopností dětí srozumitelným postupem. Nezbytnou podmínkou je zachování čistého poslechového vzoru, což ve velkých třídních kolektivech vyžaduje vyloučení hlasové aktivity dětí. Jde o zásadní rozdíl proti rodinné výchově, kdy děti objevují výšku tónů bezprostředně svými hlasivkami. V podmínkách kolektivního sluchového tréninku mohou zpočátku poznávat a „ohmatávat“ tóny jenom rukou. Její pohyb je nezastupitelnou součástí formování odrazu výšky tónů ve vědomí dětí.

Metoda komplexní sluchové nápovědy výšky tónů přináší do výchovného procesu jednoznačnou výhodu soustředění na zvukový vjem. Nutnost myšlenkového zpracování zvukové informace přitahuje pozornost dětí, umožňuje přidávat do postupů herní prvky a tím prodlužovat dobu strávenou poslechem jednoduchého zvukového materiálu. Výsledkem je aktivitou podporovaný rozvoj sluchového analyzátoru, vytváření výškově orientovaných počitků tónů. Úroveň pohybové nápodoby tónů také slouží k rychlé a jednoznačné diagnostice a umožňuje v pravou chvíli přistoupit ke hlasové nápodobě slyšených slabik a melodií.

b) Naším hlavním úkolem je zajistit dětem dostatečné množství čistých tónových podnětů a zaměstnat jejich mysl činností při rozhodování o pohybové nápodobě tónů. Doprovodným efektem tohoto asistovaného způsobu vtisku tónových intervalů do paměti je získání představy o celkovém uspořádání tónové řady. Pro úplnost je nutné připomenout, že jde o kvalitativně vyšší úroveň získávání tónových představ, než je tomu v hudebně podnětném rodinném prostředí. Většina zpívajících lidí totiž nemá výškové představy přesně spojeny s pohybem. Jejich zpěv je založen na schopnosti prosté nápodoby slyšené řady tónů. V optimálních podmínkách ji lze získat přirozeným vývojem. Proto by bylo chybou tvrdit, že pohybová nápodoba je obecnou podmínkou čistého zpěvu. Je to jen jedna z možností vývoje tónových představ.

Metoda kombinované sluchové nápovědy je však účinný způsob, jak v relativně krátkém čase předat velkému kolektivu sluchově nerozvinutých dětí správné představy o výšce a uspořádání tónů. Vložení známé zkušenosti do zvukové informace a její promyšlené využití při orientování tónových výškových představ je zásadní předností uvedené metody. Uvedený postup otevírá cestu nejen k čistému zpěvu, ale také k dalšímu rozvoji směrem k vokální intonaci.