Pokud se podíváme na představu učitele v době před třiceti lety, mohli bychom říci, že učitel je člověk, který učí. Ten kdo ví, učí ty, kteří neví. Převládá diskurs učitele jako určitého majitele pravdy, který se snaží své studenty přivést k tomu, že mu budou stále více podobni. Učitel tedy drží z fakulty získanou finální formu, k níž se snaží své svěřence přivést. S koncem industriální společnosti a nástupem společnosti informační dochází k masovému rozšiřování konceptu celoživotního učení, respektive k tak rychlým proměnám světa, ve kterém žijeme, že není možné si se svou školní zkušenostní výbavou vystačit.
Pavlína Louženská, když popisuje přístup k učení u nastupující generace Z, tak o ní říká: „Školu moc neuznávají… Není to o tom, že by se nechtěli učit. Naopak. Učí se pořád. Ale jako hlavní zdroj vzdělání označují internet. Na YouTube tráví v průměru tři hodiny denně právě kvůli hledání informací a učení se. Nejraději mají výuková videa. Všechno si hned vygooglí. Nechtějí se učit memorováním – proč se učit datum bitvy na Bílé hoře, když si ho můžu během pár vteřin najít? To se radši naučím něco jiného.“
Toto vyjádření v sobě nese jednu optimistickou a jednu pesimistickou zprávu. Ta pesimistická je hned v první větě. Zdá se, jako by škola nebyla schopná generaci dnešních mladých lidí nabídnout to, co potřebují, že selhává jako instituce (skrze kurikulum) i přístupem učitelů (memorování a frontální výklad, lpění na znalostech). Situace pravděpodobně není tak vyhrocená, ale domníváme se, že škola v určitých problémech nesporně je a že jsou to právě učitelé, kteří se na nápravě této krize musí podílet.
Pozitivní zpráva je ale také zřejmá – studenti se chtějí učit, učí se pořád. Jen se mění způsoby, které pro tento proces využívají. Že si vše vygooglí, může znamenat, že podlehnou povrchnosti nebo dezinformacím, pokud jim škola nedokáže pomoci s rozvojem informační gramotnosti, ale také velkou diverzitu přístupů a postupů k tomu, jak učení může a má probíhat. Škola zde stojí před velkým úkolem, jak takovou proměnu vzdělávacího stylu uchopit, jak s ním pracovat.
Tento citát neuvádíme samoúčelně. Domníváme se, že vzdělavatel by měl mít zkušenost s tím, jak se učí a jak chtějí učit jeho studenti. To neznamená, že by se neměl hlásit na akreditované kurzy nebo se účastnit postgraduálního vzdělávání, ale že alespoň částečně musí mít zážitek, jaké to je učit se z YouTube, vyhledávat informace na Quora, zapsat si kurz na Coursera nebo něco prostě googlit. Všechny tyto formy vzdělávání mají společné to, že využívají technologie jak na distribuci obsahu, tak na moderování forem edukačního procesu. Mít kurz na Coursera není totéž jako dívat se na něj v televizi nebo ho číst z papírových skript. Způsob studia, kompetence potřebné k učení jsou do značné míry odlišné, mění se význam seberegulace, motivace, způsob aktivity studenta.
DigCompEdu si tuto změnu uvědomuje, a nabízí tak kompetenci označovanou jako Soustavný profesní rozvoj s následujícím popisem: „Používá digitální technologie pro soustavný profesní rozvoj.“ Když se pak podíváme do podrobnějšího výčtu, uvidíme, že zde můžeme sledovat snahu o rozvoj kompetence k učení se, totiž to, že sám pedagog se dokáže učit, využívat pro to nové formy a především formulovat svoji vzdělávací potřebu. Druhá dimenze se týká edukačních forem – takový vzdělavatel se umí učit skrze video, dokáže studovat MOOC, umí se prostřednictvím těchto relativně nových edukačních forem rozvíjet. Ani jedno přitom není samozřejmé.
MOOC (Massive Open Online Courses) jsou online kurzy, které jsou koncipované pro velké množství lidí. Tím, čím se liší od klasického e-learningu, je, že nemohou pracovat s individuálním přístupem, hledají cesty, jak si studenti opraví úkoly mezi sebou, jak se automatizuje komunikace i edukace. Výsledkem je, že poměrně malý tým lidí dokáže edukačně obsloužit stovky nebo tisíce uživatelů. Studovat v takovém kurzu s sebou ale nese řadu obtíží nebo nových výzev. Předně je zde omezená sociální interakce – nemůžeme se obrátit na spolužáky, na učitele. V pedagogické literatuře se silně zdůrazňuje, že edukace je sociální proces, ale zdá se, že v případě MOOC jde téměř do krajnosti s individualitou. To se přirozeně projevuje na omezené motivaci studentů kurzy dokončovat.
Tím, že jsou online a chybí zde sociální tlak a (většinou) nemají žádný pevný časový rozvrh v průběhu týdne, je velice snadné ze zapsaného kurzu „vystoupit“. Prvním aspektem, se kterým je proto třeba pracovat, je pravidelnost. MOOC není něco, co lze dělat tehdy, když máme čas a chuť, ale je třeba mu věnovat dostatek prostoru a pevné místo v týdenním či denním rozpisu činností.
Druhou zásadou, se kterou je nutné počítat, je, že většina kurzů může vypadat velice pohodlně – stačí si je pustit do sluchátek a u nich vyřídit e-maily, číst noviny nebo prostě odpočívat. Také takto se úplně efektivně studovat nedá. Užitečnou zásadou je psát si poznámky, případně reflexe určitých edukačních celků. Data jasně ukazují, že právě tyto aktivizačně-reflektivní postupy jsou pro edukaci formou MOOC zcela zásadní. Je tedy nutné se soustředit, vnímat význam toho, co se učíme, a poslech spojit s určitou formou práce – ať už je to psaní poznámek, sketchnoting, nebo tvorba myšlenkových map.
Klíčové je věnovat pozornost úvodním informacím a dobře plánovat. Pokud dokážeme dopředu získat všechny informace o tom, co kdy musíme odevzdávat, kdy je který test nebo úkol, kolik kurz zabere času, je to pro studium velice praktické. Podobně důležité je, abychom učinili výběr uváženě. Jednou z chyb je, že si člověk zapíše všechny zajímavé kurzy (že si pak vybere, nebo že je udělá všechny), a pak nedokončí žádný. Ideální je studovat jeden kurz a na ten se plně soustředit. Až tehdy, když se naučíme pracovat s online učením skutečně rutinně, můžeme množství kurzů rozšiřovat.
Jednotlivé platformy, které umožňují studovat prostřednictvím MOOC, se od sebe liší. Mezi nejznámější patří Coursera, Udemy, edX nebo FutureLearn. Na všech najdeme velké množství kurzů, které nám mohou pomoci s pedagogickými kompetencemi, ale i s oborovou znalostí, s novými tématy nebo s rozšířením přehledu. Důležité je, že jsou všechny postavené na videoobsahu, který je většinou otitulkovaný, což umožňuje studium i těm, jejichž angličtina není úplně ideální. Faktem ale je, že se bez dobré jazykové výbavy v těchto kurzech neobejdeme. Z českých projektů, které tuto bariéru nemají, je možné zmínit Seduo a Eduskop, který se právě na učitele cíleně soustředí.
Jedním z důležitých postupů, které se týkají učení se pomocí videa, je disponovat konkrétními schopnostmi, které vedou k tomu, že dokážeme s videem skutečně aktivně pracovat. Pro takovou činnost lze definovat například následující doporučení:
Malcolm Knowles popsal čtyři základní charakteristiky, kterými se podle něj vyznačuje vzdělávání dospělých. Jejich pochopení nebo reflexe je důležitá, pokud se vzdělavatel rozhodne vzdělávat se, protože do určité míry odlišují učení dospělých od učení dětí. Níže je zkusíme stručně charakterizovat s ohledem na DigCompEdu:
S ohledem na to, že jsme se v textu silně soustředili na téma práce s videem v edukačním procesu a na nastavování edukačních cílů a postupů, budeme se ve výčtu užitečných nástrojů soustředit právě na tuto oblast.
van der Meij, H., & van der Meij, J. (2016). The effects of reviews in video tutorials. Journal of computer assisted learning, 32(4), 332–344.
Studie ukazuje, že pokud studenti po skončení sledování píší na video nějakou recenzi či reflexi, významně se zlepšuje jejich edukační progres. Jinými slovy – studium online kurzů vyžaduje aktivitu v podobě reflexe, která je napsaná nebo nakreslená. Jde o integrální součást edukace, bez které je vlastní učení málo efektivní a velice náročné.
Alario-Hoyos, C., Estévez-Ayres, I., Pérez-Sanagustín, M., Kloos, C. D., & Fernández-Panadero, C. (2017). Understanding learners’ motivation and learning strategies in MOOCs. The International Review of Research in Open and Distributed Learning, 18(3).
Studie se zaměřuje na to, co by bylo možné udělat pro vyšší míru úspěšného ukončení MOOC. Výzkum ukázal, že studenti v kurzech jsou motivovaní, mají dobré kritické myšlení i studijní strategie. Zásadním problémem je pro ně ale time management. Ten musí být zlepšen jak na úrovni jednotlivců, tak celých kurzů.
Gil-Jaurena, I., & Domínguez, D. (2018). Teachers’ roles in light of massive open online courses (MOOCs): Evolution and challenges in higher distance education. International Review of Education, 64(2), 197–219.
Studie ukazuje, že učitelé vnímají proměnu své role jen velice omezeně, pokud jde o přechod z klasického vzdělávání do MOOC. Zásadním faktorem je zkušenost s jinými formami e-learningu. Zdá se, že rozdíly v chápání role učitele v edukačním procesu u klasického e-learningu a MOOC je nevelká. Pro pochopení toho, jak kurzy fungují a jak v nich má pracovat učitel, je ale nezbytná osobní zkušenost.
Vzdělavatelé se stále více učí učit. Důraz kladený na kontinuální vzdělávání postupně proměňuje nejen konkrétní témata, ale také formy vzdělávání. Učit se o technologiích skrze technologie se jeví jako funkční postup, který umožňuje dobré cílení na praxi a na řešení konkrétních výzev, které před pedagogem stojí. Situace, v níž se nyní nacházíme, je bezprecedentní, co se týče dostupných zdrojů pro studium, kurzů a návodů, se kterými může vzdělavatel pracovat, aby zlepšil své dovednosti a schopnosti buď ve výuce jako takové, v oborové didaktice, nebo v práci s technologiemi.
Jednou z věcí, které se budeme muset naučit, je vysoce autonomní individualizovaná práce s vlastnímu vzdělávacími potřebami. Zdá se nevyhnutelné, že se učitelé i lektoři budou stále více specializovat a profilovat, že jejich edukační přístupy budou natolik odlišné, že každý bude muset disponovat schopností pojmenovat své vzdělávací potřeby, nalézt zdroje pro jejich saturování, ale také kompetencemi pro jejich využití a evaluaci vlastního vzdělávacího postupu. Toto sebeřízení bude jedním z identitárně podstatných determinantů profesní identity vzdělavatele ve 21. století.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu DigCompEdu.
Ostatní články seriálu: