Jsme informační společnost

Když mi bylo deset, zkraje 90. let, pořídili jsme si domů první osobní počítač. Naučila jsem se psát v textovém editoru a psala články do třídního časopisu, který jsem založila (přežil celá dvě čísla). Když mi bylo patnáct, chodila jsem k rodičům do práce na internet. Vyhledávala jsem informace o své oblíbené kapele a pak je pomocí klasické pošty za úplatu sdílela s jinými fanynkami. Když mi bylo dvacet, to už se klubal internet 2.0, založila jsem si cestovatelský blog a usilovala o dráhu profesionální cestovatelky (nevyšlo to). V pětadvaceti, to se na scéně zrovna zjevil Facebook, jsem rok psala diplomku na konkrétním počítači v univerzitní knihovně. Pendlovala jsem přes celou Prahu mezi prací, školou a knihovnou, jinde se totiž nešlo připojit do databáze novin a časopisů, kterou jsem potřebovala k výzkumu.

Když mi bylo třicet, zapojila jsem se do rodičovské blogovací komunity. Myslím, že z části díky ní jsem si jako mladá maminka uchovala psychické zdraví. V pětatřiceti jsem si dovedla na internetu zjistit, jak založit a vést lokální neziskovku či jak začít podnikat. Obojí jsem realizovala víceméně s podporou YouTube, dojížděla jsem pouze na úřady. Když mi bylo čtyřicet, pustila jsem se znovu do studia na vysoké škole. Globální pandemie zapříčinila, že šlo studovat i plnit zkoušky z domu z osobního počítače. Žádné odcházení do práce, žádná klasická pošta, knihovna či úřady, všechno přišlo naproti.

Narodila jsem se v první polovině 80. let a myslím, že je legitimní říci, že patřím mezi pamětníky přerodu z analogové do digitální éry. Současně spadám mezi ty, kteří na vlastní kůži zažili, co znamená žít v informačním nedostatku a také, jak se situace změní, když najednou přijde informační nadbytek. V patnácti mi přišlo zábavné, že se díky internetu dostanu k informacím, ke kterým se jiní dostat neumějí. V pětadvaceti mě hodně štvalo, že kvůli informacím, ke kterým se jinak nedostanu, musím trávit hodiny u jednoho konkrétního počítače na druhé straně Prahy. Dnes obvykle vím, jaké informace potřebuji a kde je mám hledat, aniž bych musela kamkoli dojíždět. Informační nadbytek s sebou však nese jiné výzvy. 

Co je informační společnost

Pokud hledáme nějakou jistotu, nějaký nezpochybnitelný fakt, kterým by se dala popsat doba, v níž ve 20. letech 21. století žijeme, pak je to právě informační nadbytek. Přestože se slovo nadbytek obvykle používá v souvislosti s materiálními statky, týká se stejně tak statků nehmotných, tedy symbolických. Informační nadbytek je ústřední rys informační společnosti. Pojem informační společnost se hodně používal na přelomu tisíciletí, v té době byl součástí politických dokumentů i různých nadnárodních strategií. Dnes se používají různé ekvivalenty, to ale na charakteru společnosti, na kterou se díváme optikou informací, moc nemění.

Existují různé definice informační společnosti. Floridi říká, že informační společnost je taková společnost, jejíž hrubý domácí produkt (HDP) závisí ze 70 % na statcích symbolického charakteru. Tento fakt se týká většiny společností současného globálního severu včetně České republiky. Jonák uvádí trochu jinou definici, která ale říká něco hodně podobného, informační společnost je „společnost založená na integraci informačních a komunikačních technologií do všech oblastí společenského života v takové míře, že zásadně mění společenské vztahy a procesy“. Dobře pozorovatelná je třeba proměna charakteru práce.

Ekonom Tomáš Sedláček rád říká, že tahání těžkých břemen se přesunulo do oblasti volného času, třeba do posiloven, v práci těžká břemena už tahá málokdo. Má naprostou pravdu, protože když se podíváme i do tradičně fyzicky náročných odvětví jako zemědělství či řemeslná výroba, vidíme, že i zde se stále více uplatňuje práce pomocí technologií, tedy práce symbolického charakteru. Stejně zásadní proměnu lze pozorovat i v přípravě na budoucí povolání. Pokud dříve šlo přemýšlet o tom, že někdo bude pracovat hlavou a někdo rukama, ve společnosti, kde se očekává od roku 2030 digitalizace až v 94 % profesí, je taková dichotomie zcela bezpředmětná. Ve společnosti takto organizované bude v podstatě každý pracovat hlavou, málokdo bude skutečně pracovat pouze rukama, a když tak spíše na své vlastní zahrádce než na pracovišti. 

Jak chápat informační nadbytek

Ačkoli obvykle chápeme slovo nadbytek jako něco žádoucího, informační nadbytek nemusí být vždy vnímán jako žádoucí. Nebo možná žádoucí ano, ale rozhodně ne jednoduchý. Informační nadbytek na jednu stranu znamená, že se člověk dokáže dostat k informacím, které zrovna potřebuje. Dokáže na jejich základě rozvíjet činnosti, kterých by jinak nebyl schopen. Ve společnosti informačního nadbytku tedy z podstaty věci může prosperovat podnikavost, kutilství, vynalézavost a další kreativní procesy. Informační nadbytek rovněž nahrává skupinám, které tradičně neměly snadný přístup k informacím, tedy rodičům malých dětí, lidem z regionů, menšinám apod. Díky informačnímu nadbytku prosperují povolání, kde se věci rychle vyvíjejí a je třeba udržovat krok – např. medicína, věda, inženýrské profese, programování ad.

Společnost informačního nadbytku má však i svou stinnou tvář. Charakteristické, a ne zcela blahodárné je, že obecně máme více informací, než pro běžný chod svého života potřebujeme. Více informací znamená více problémů, více rozhodování a také méně jistoty. Není divu, že se v posledních letech stále více hovoří o wellbeingu, psychické pohodě či péči o psychické zdraví. Informační nadbytek s sebou totiž nese břímě, které se v různých kontextech může projevovat různými formami nepohody. Knihovníci a knihovnice například řeší, jaká je role knihoven ve světě, kde jen velmi malá část informací je vytištěna a uložena v regálech. Úředníci a úřednice si zvykají na proměnu práce, kdy ubývá komunikace s lidmi za přepážkou a posiluje komunikace s informačními systémy. V oblasti vzdělávání informační nadbytek přináší ne zcela banální otázky, co a jak vlastně učit, když si každý může všechno vyhledat.

Filosof Luciano Floridi ukazuje skutečný rozsah informačního nadbytku, když množství informací vyčísluje pomocí jednotek kapacity datových úložišť. Zatímco celé digitalizované Shakespearovo dílo lze uložit na disk o velikosti 7 megabytů, odhad celkové kapacity všech datových úložišť v současné době činí dle odhadů 175 zettabytů, což jsou miliardy miliard megabytů. A co víc, toto číslo roste exponenciálně. Dvě čísla, dalekosáhlé důsledky. Novověký člověk, pokud přečetl celé dílo tak plodného literáta jako Shakespeare, nějakým způsobem obsáhl velkou část přemýšlení své doby. Základní gramotností v novověku byla schopnost číst text. Kdo četl, byl garantem pravdivosti, mohl diskutovat, rozhodovat, vyučovat ostatní.

V současném světě čteme víceméně všichni, je ale vyloučeno, že by někdo dokázal obsáhnout větší část přemýšlení dneška. Ti nejšpičkovější vědci nejprve tráví roky tím, že se seznamují s fungováním svého oboru, a teprve poté přispějí svou malou částí na obrovském množství práce, která již byla odvedena. Základní gramotností současného člověka, a to nejen vědců, je schopnost zorientovat se v informačním nadbytku, vybrat si svůj malý výsek, kde lze nést garanci pravdivosti a ve všem ostatním snést nevyhnutelnou míru nejistoty. 

Vzdělávání v informačním nadbytku

Když se podíváme na vzdělávání optikou informačního nadbytku, vidíme hned několik citlivých míst. Klíčová otázka zní, co vlastně v současné době znamená být učitel, v čem spočívá jádro učitelské profese. V době informačního nedostatku tvořily jádro učitelské expertizy oborové znalosti. Tady se není třeba obracet do novověku, stačí hledět o dvě nebo tři desetiletí zpět. Dokud se šlo k oborovým informacím dostat převážně v odborných knihách a na vysokoškolských přednáškách, nebylo zbytí než informace zjednodušit, ozvláštnit a srozumitelně je předat žákům a studentům.

Dnes jsou možnosti poněkud jiné. Máme Google, YouTube, Wikipedii, ChatGPT, Notebook LM, Khan Akademy – anebo aplikaci Flocabulary, která vysvětluje mládeži složitá témata pomocí rapu. Někteří učitelé nástroje tohoto typu vítají, to ale neznamená, že by se nad svojí rolí nemuseli nově zamýšlet. Z dat víme, že ChatGPT a jiné nástroje generativní umělé inteligence využívá pravidelně zhruba polovina žáků a studentů v Česku, evropský průměr je ještě o něco vyšší. Doba informačního nadbytku se neptá, zda učitelé chtějí zmíněné nástroje využívat, nedává možnost se rozhodnout. I když se nástroje nedostanou do kurikula konkrétní školy, vždy už jsou přítomná v jejím skrytém kurikulu.

V uplynulých letech probíhala v Česku živá debata, která mířila na to, co vlastně v současné digitalizované době znamená být učitel. Výstupem debaty je Kompetenční rámec absolventa a absolventky učitelství, publikován v roce 2023. Kompetenční rámec říká, co má umět čerstvý absolvent pedagogické fakulty, a ukazuje směr, kterým se má učitelská profese v praxi rozvíjet. Oborové znalosti tvoří jen malou část celého kompetenčního balíčku. Stejně důležitá je schopnost pracovat s informacemi, umět vybrat to důležité a to předat v souladu s potřebami konkrétní skupiny. Klíčové je umět vést třídu, vytvářet v ní bezpečný prostor a také aktivně spolupracovat s kolegy a kolegyněmi.

Zajímavé je, že se na kompetencích shodli představitelé univerzit, vládního i nevládního sektoru. Důležité také je, že uvedený rámec je pro pedagogické fakulty závazný. Každý absolvent učitelství, který vyjde z vysoké školy v následujících letech, by tedy již měl být lépe připravený na svět informačního nadbytku.  

Spolupráce v informačním nadbytku

Kanadský pedagog Dave Cormier říká, pokud informací máme více než potřebujeme, pak zásadní roli hraje spolupráce a společenství. Společenství podle něj tvoří to, co se učíme a jak věcem rozumíme, doslova the community is the curriculum. Cormier reprezentuje pedagogickou teorii tzv. konektivismu, propojování. Konektivismus pracuje s myšlenkou, že pokud je informací příliš, je výhodné, když jim někdo dá řád a smysl. V novověku dávali informacím řád a smysl vzdělanci jako Shakespeare či Komenský.

V současné době každý rozumíme jen určitému výseku dostupných informací, tedy každý můžeme někomu jinému dávat řád a smysl v určitém výseku světa. Zatímco učitelé rozumí svému oboru a umějí vést třídu, někteří žáci a studenti mohou lépe rozumět tomu, jak se učit pomocí technologií. Zatímco oborový pedagog lépe rozumí tomu, jak předávat oborové dovednosti, speciální pedagog obvykle má lepší expertizu v tom, jak podpořit žáky se speciálními potřebami. Pokud spolu lidé dokáží své dílčí expertizy sdílet a vzájemně si důvěřovat, snižuje se míra nejistoty, která je dle Cormiera světu informačního nadbytku více než vlastní. Slovy Sokratovými, pokud si uvědomíme, že toho opravdu hodně nevíme, povaha vzdělávání se musí nutně proměnit. Bude mnohem více založena na sdílení, spolupráci, a to i spolupráci s těmi, kteří přemýšlejí o věcech odlišně. 

Pozornost v informačním nadbytku

Na druhou stranu ne všechny aspekty vzdělávání podléhají logice nadbytku. Britský pedagog Martin Weller připomíná, že například pozornost škálovat nejde. Pozornost, kterou studující dokáží během jednoho dne věnovat předmětu učení, je vždy časově omezená, nejde nafouknout. Podobné je to s rozhodovacími procesy. Člověk disponuje jen určitou kapacitou pro hodnocení informací a rozhodování, co je důležité a co nikoli. Větší výběr tedy neznamená jen více příležitostí, ale také větší kognitivní zátěž a větší tlak na metakognitivní procesy spojené se vzděláváním. Podle Wellera pak nabývají na hodnotě nejen praktická opatření jako otevřené vzdělávací zdroje, technologie umožňující spolupráci či zapojení různorodých forem do výuky. Na hodnotě nabývá zrovna tak schopnost druhé zaujmout či schopnost vytvořit otevřené a důvěryhodné prostředí pro učení.

Hodnocení v informačním nadbytku

Když jsem ve pětadvaceti studovala první vysokou školu, během zkouškového období měly velkou váhu testy a ústní zkoušení orientované na osvojení znalostí z přednášek. Když jsem studovala ve čtyřiceti druhou vysokou školu, větší část znalostí jsem nasbírala mimo přednášky, z doporučené či nikým nedoporučené literatury, z YouTube videí a v posledním semestru také z diskuzí o přečtených knihách s ChatGPT. Těžko si představit, že se takto posbírané znalosti ověřují pomocí testů. Zkoušení probíhalo obvykle diskuzemi nad esejem, natočenými podcasty či jinými formami výstupů, na kterých jsem během semestru pracovala, nebo prostřednictvím kolokvií, kde bylo klíčové umět myšlenky dobře odargumentovat před ostatními.

Tento styl zkoušení se jistě zatím netýká všech oborů či stupňů vzdělávání, ale je zřejmé, že k němu směřujeme. Stačí pohled na mezinárodní standardizované testy jako PISA, ICCS či PIAAC. Tyto zkoušky nejsou navržené, aby testovaly znalosti. Netestují znalosti, nýbrž čtenářskou, matematickou či přírodovědnou gramotnost. Testují schopnost domýšlet situace a myslet kriticky. Ověřují způsobilost využít osvojené znalosti při řešení komplexnějších problémů reálného světa. Tedy znalosti v těchto testech nemají hodnotu samy o sobě, nabývají ji teprve v kontextu řešení komplexních situací. Standardizace v mezinárodních testech dává celkem jasnou zprávu. Žáci a studenti nemají z formálního vzdělávání odcházet, aby disponovali znalostmi, ale aby byli schopni řešit komplexní reálné situace, které před ně staví právě doba informačního nadbytku.