Součástí vědecké gramotnosti není jen schopnost navrhnout a vytvořit nějaký výzkum a zpracovat ho, ale také uvědomění si, že součástí výzkumu je sám výzkumník. V některých metodách, například etnografických jde o zásadní předpoklad možné metodologické práce. Pro nás ale bude ještě důležitější sledovat edukační rozměr takových nástrojů. Tedy jakým způsobem je možné pomocí různých reflektivních nástrojů podpořit schopnosti studentů podílet se na výzkumech a zlepšovat se v nich.
Téměř nikdy nemá proces výzkumu striktně lineární charakter, tedy že by od návrhu až po publikaci výsledků všechno běželo jako po drátkách, nic se neměnilo, neupravovalo, výzkumník by nemusel reagovat na měnící se svět, podmínky, aktuální výsledky atp. Ostatně byl by to pak čistý výzkumný provoz, který kritizovali z různých pozic jak Thomas Kuhn, tak Martin Heidegger.
Studenti jsou přitom ve školním prostředí nastavení na jasnou orientaci na výsledek – chtějí mít na konci svého snažení jasný výstup, který je snadno měřitelný a který bude moci být oceněný dobrou známkou. I více než třicet let po revoluci máme stále problém přijmout model vzdělávání, který bude zaměřený na vzdělávací proces, na to, co se student naučil, o čem přemýšlel, kam a jakým způsobem se posunul.
Domníváme se, že pokud chceme u studentů budovat vědeckou gramotnost, tak musíme dokázat změnit školní způsob myšlení právě v této dimenzi. Je to mimořádně důležité, protože pokud student bude orientovaný jen na výsledek, bude si muset klást malé snadno dosažitelné cíle nebo bude mít pocit, že je lepší fabrikovat výsledky své práce než přiznat, že se něco nepovedlo, a toto přiznání nějakým způsobem reflektovat.
Cílem tohoto textu je tedy nabídnout určitý základní pohled na to, jak s reflexí vlastní vědecké práce u studentů pracovat, a to právě s ohledem na skutečnost, že ne vždy vše probíhá tak, jak by si člověk představoval. Pokud se v inzerátech na zaměstnání objevuje požadavek na „flexibilitu“, pak pravděpodobně nemůže škola této dovednosti či kompetenci učit lépe než rozvojem vědecké gramotnosti, která počítá se schopností tvořit nové věci, reflektovat svůj postup, reagovat na chyby a případně dynamicky měnit to, čeho lze efektivně dosáhnout.
Níže představíme tři nástroje, které mohou pomoci s určitou základní evidencí toho, co člověk v procesu vědeckého bádání vlastně dělá, a současně se pokusíme naznačit, jak s nimi pedagogicky pracovat.
Pravděpodobně nejjednodušším nástrojem pro práci s vědeckou gramotností je tvorba deníku výzkumníka. Jeho cílem je zaznamenávání všech kroků a informací, které se vztahují k určitému výzkumnému projektu. Pokud jde například o orální historii, je možné sem zaznamenávat vše, co si student přečte k tématu, návrh výzkumného postupu, způsob domlouvání respondentů, reflexi z jednotlivých rozhovorů až po to, že se učí pracovat s nějakou technologií.
Takový nástroj může být dobrým podkladem jak pro finální zpracování nějakého výstupu, tak také pro formativní hodnocení a sebehodnocení. Cílem rozvoje vědecké gramotnosti totiž není samotný výstup v podobě článku nebo posteru, ale skutečnost, že se student něco naučil a někam se posunul. Případně že dokáže překonávat překážky, nástrahy, volit vlastní postup atp.
Je důležité zdůrazňovat, že právě toto je cílem jak jednotlivých vzdělávacích aktivit, tak také deníku výzkumníka. Z něj může student po určitém období jak reflektovat vlastní výzkumný postup, tak také to, co se během něj musel naučit. Častokráte je právě toto učení se „po cestě“, kdy student zjišťuje, že se musí něco doučit, jednou z nejpodstatnějších částí edukace. I horší výstup s bohatým průběžným učením proto může být hodnotnějším než něco, co šlo „jako po másle“. Je nezbytné vést studenty k tomu, aby při práci s deníkem výzkumníka nepodváděli, protože slouží primárně pro ně samotné.
Ve školní praxi je výhodné, pokud mu dokáže dát učitel nějakou strukturu a pravidelnost. Například že jednou za týden student odevzdá krátký text, kam se se svým výzkumem posunul. Je třeba volit přitom takovou strukturaci a frekvenci, aby na jedné straně jednotlivé příspěvky podporovaly sebereflexi a na straně druhé nebyly otravné a zdržující, vedoucí k formalistickému pojetí.
Sara Nadin a Catherine Cassell k této problematice uvádějí: „Vzhledem k tomu, že výzkum je sám o sobě společenským setkáním, musíme se proto zamyslet nad řadou faktorů, které ovlivňují shromážděné interpretace. Pro výzkumného pracovníka to znamená být si vědom a výslovně mluvit o řadě problémů, včetně: naší vlastní epistemologická pozice; našich myšlenek a pocitů ohledně toho, jak výzkum pokračuje; zkoumání toho, jak jsme zkoumali situaci výzkumu jako společenského setkání a jaký vliv to mělo na vytvořené interpretace. Podpora takové transparentnosti nás povzbuzuje k otázkám a zkoumání našich vlastních přesvědčení o tom, co představuje dobrý výzkum.“
Deník výzkumníka je možné tvořit online i v papírové podobě. Vzhledem k charakteru vědecké práce se obecně kloníme k tomu doporučit online variantu, například ve formě psaní příspěvků na blog. V takovém případě je možné zapojit také vzájemné zpětné vazby spolužáků. Každopádně je nutné, aby učitel s příspěvky nějak pravidelně pracoval, protože skrze svojí zpětnou vazbu může studenta motivovat, pomáhat mu zlepšovat se, upozorňovat na metodologické problémy atp. Jen tehdy, když bude učitel dostatečně angažovaný, může tato forma reflexe vlastní práce dávat smysl. Lze ji efektivně kombinovat s individuálními nebo skupinovými rozhovory.
Zatímco předchozí nástroj sloužil pro sledování určité osobní trajektorie mladého výzkumníka a jeho procesu učení, tak nyní se ze samotného deníku stává výzkumný nástroj. Obecně lze říci, že etnografické metody jsou postavené na myšlence, že se člověk stává součástí určitého prostředí a snaží se ho pochopit a popsat. Jedním z nástrojů, které proto může použít, je deník. Umožňuje mu sledovat, co se děje s jeho chápáním určitého kontextu, situace, jevů, na které si postupně zvyká a které postupně analyzuje.
Výhoda deníku je, že umožňuje hezky zachytit vše, co nás zaujme – když budeme delší čas součástí nějaké kultury nebo komunity, na mnoho věcí si zvykneme a vůbec nás už nemusí napadnout, že právě ony jsou pro výzkum zajímavé. Deník tedy slouží pro dvě základní činnosti, které spolu souvisejí, ale současně má smysl je od sebe odlišovat:
Výzkumný deník tedy v tomto případě nepředstavuje jen zdroj určité reflexe výzkumníka, ale především významný výzkumný nástroj, mnoho zajímavých studií vychází právě z analýzy deníku a z krátkých, do něj načrtnutých rozhovorů nebo poznatků. Poskytnout doporučení, jaká forma deníku je nejlepší, není snadné. Digitální verze se bude snáze kódovat, dá se v ní vyhledávat a neztratí se. Další práce s ní je tedy obecně snazší a jednodušší. Na druhé straně papírový deník se dobře hodí do práce v terénu a umožňuje snadno opustit koncept lineárních poznámek a přejít k náčrtkům, obrázkům nebo myšlenkovým mapám.
Portfolio umožňuje strukturovat různé výstupy nebo kroky ve vědeckém bádání do určitých celků, ke kterým se pak lze snadno vracet, dotvářet je či reflektovat. Možností, jak v oblasti rozvoje vědecké gramotnosti tvořit portfolio, je více, ale uvedeme jen dvě základní možnosti:
Zatímco v předchozích bodech jsme zdůrazňovali určitou volnost v tom, zda je reflexe tvořena online či offline, zde se lze jednoznačně přiklonit k online variantě. Většina výzkumných dat nebo činností bude mít pravděpodobně digitální podobu a portfolio může být také snadno sdílené s dalšími uživateli. Na rozdíl od předchozích variant se zde přímo nabízí možnost kolaborace, tedy například spojení tvůrců z jednoho výzkumného týmu při práci nad portfoliem.
Ideální platformou je zřejmě Google Sites nebo WordPress.
Henri Bergson v jedné své knize píše, že věda se liší od ostatních lidských činností tím, že stojí a padá na metodologické transparentnosti. Není v ní žádný prostor pro zatajování nebo skrývání. Přesto si na tomto místě dovolíme nesmírně podstatnou poznámku. Pokud studenti pracují s výzkumnými daty, jako jsou rozhovory, videa, fotografie lidí atp., musí je – dříve než je někde online uveřejní – dostatečným způsobem anonymizovat. Rozhovor, ze kterého je jasné, kdo ho říká, věnující se problému klimatu třídy nebo vztahům k učitelům, může být pro klima školy nebo konkrétní jedince zásadně zraňující. Je povinností výzkumníka, aby zajistit dostatečnou míru anonymizace. Ta přitom nemusí spočívat jen ve změně jmen respondentů nebo snaze anonymizovat třídy, ale ve skutečně promyšleném postupu skrytí všeho, co by mohlo citlivé konkrétnosti prozradit.
Obecně je vždy lepší věci nezveřejnit online, než v podobě, která bude z hlediska ochrany osobních dat problematická. Na druhou stranu právě toto téma by se ve středoškolském uchopení vědecké gramotnosti určitě objevit mělo a mohlo. Jednak se bude hodit studentům pokračujícím na univerzitní obory společenskovědního druhu, ale také může pomoci lépe pochopit, jak důležité a složité je chránit své osobní údaje.
Reflexe vlastního prostupu, schopnost o něm přemýšlet a zpracovat ho podle podmínek patří nesporně mezi činnosti, ve kterých by se studenti nejen ve vztahu k vědecké gramotnosti měli rozvíjet. Je nezbytným předpokladem pro rozvoj sebepoznání a sebehodnocení, ale i kompetencí k učení a k řešení problémů. V článku jsme nastínili možnosti využití tří reflektivních nástrojů. Lze samozřejmě volit také další nebo je různě upravovat a implementovat podle potřeb konkrétního druhu výzkumu nebo školní situace.
Článek vznikl jako součást řešení projektu Platforma pro transfer znalostí: informační gramotnost pro středoškoláky v otevřeném mash-up virtuálním učebním prostředí (TIGUP) podpořeného TA ČR – kód projektu TL02000040. Web.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Kurz práce s informacemi.
Ostatní články seriálu:
