Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Počátky dobrovolné ošetřovatelské péče
Odborný článek

Počátky dobrovolné ošetřovatelské péče

13. 8. 2012 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Český červený kříž

Anotace

Žáci na základě textů uvažují nad tím, jako podmínky měli ranění a nemocní v Krymské válce. V polovině 19. století totiž ještě neexistovala vojenská zdravotnická služba, a tak se s tím francouzská a anglická armáda vyrovnávaly každá po svém. S dobrovolnou ošetřovatelskou péčí tehdy přišla 26letá Florence Nightingalová.

Pokyny pro skupinovou práci

  • přečtěte text Krymská válka, Gallipoli, 1854
  • v průběhu 5 minut prezentujte výsledky diskuse týkající se následujících otázek:
    • Jakým problémům čelila francouzská a anglická vojska?
    • Jak se zmíněné armády snažily své společné problémy řešit?
    • K jakým důsledkům vedlo konečné rozhodnutí zmíněných armád?
    • Díky knize „Vzpomínka na Solferino“ veřejnost musela vzít na vědomí, jak nedbale bylo zacházeno se zraněnými vojáky.
    • Informace H. Dunanta z bitvy u Solferina byly v některých oblastech nepřesné. Které z jeho závěrů nebyly zcela správné?
    • Naučili jste se něco, co jste dříve nevěděli? Co?

Krymská válka, Gallipoli, 1854

Když anglická a francouzská vojska přistávala v roce 1854 v Gallipoli, chyběla jim jedna velmi podstatná složka – vojenská zdravotnická služba.

Anglie měla v té době pro všechny své posádky rozmístěné po celém světě pouze 163 vojenských lékařů. Toto číslo umožňuje vytvořit si přibližnou představu o počtu těch, kteří doprovázeli armádu do Orientu… V armádě se pokoušeli najmout staré vysloužilé vojáky, kteří již nebyli schopni pozvednout zbraň, jako zdravotníky-nosiče. Tito veteráni však na bitevní pole nikdy nedorazili. A tak mnoho vojenských lékařů zbytečně hynulo, když se snažili vynést zraněné z palby nepřítele…

Zdravotnické vybavení armády vyslané do Orientu se vešlo do dvou vagónů. Téměř žádné lékařské nástroje. V zavazadlech určených pro polní nemocnice žádné léky. Při výpravě do Dobrudži, před obléháním Almy, neměli lékaři ani nejzákladnější přípravky. Nemocnice nebyly dostatečně vybaveny chirurgickými nástroji. Když Dr. Scoutteten, primář ze Štrasburku, přijel do Konstantinopole, musel si lékařské vybavení pořídit na vlastní náklady. Jednalo se tehdy o tři kufříky s nástroji pocházejícími z 18. století zakoupené na bazaru v stánku na kovový šrot!

Francouzská armáda čelila v podstatě třem nepřátelům: Ruské armádě, nemocím a zásobovacím oddílům. První ze jmenovaných nepřátel měl na svědomí 8 250 vojáků zabitých v poli; 4 359 dalších umírajících na následky zranění – celkem 12 609. Nemoci způsobily daleko větší ztráty: z 309 268 nasazených skolily 83 006 mužů, tj. sedmkrát více, než jich zahynulo „v přímém boji“. Mezi jednotlivými druhy nemocí existovaly dva základní rozdíly: jedny věda 19. století nedokázala léčit, druhé však při zachování základních postupů vyléčeny být mohly nebo alespoň mohlo být zabráněno jejich nekontrolovatelnému šíření. Zde vyvstává úloha zásobovacích oddílů a jejich naprostá odpovědnost za nastalou situaci.

Když se, hned po zahájení tažení, poprvé objevila epidemie cholery, žádali lékaři okamžité umístění všech nakažených do karantény. Avšak rozkaz zněl jinak – přistupovat k choleře jako k řadové nemoci. Tak zemřelo na 12 467 mužů, z nichž většina mohla být zachráněna. Později se objevily kurděje, úplavice a nakonec tyfus – hlavní příčina všech úmrtí v průběhu války.

Nemocnice budované bez jakéhokoliv přihlížení k názorům a radám lékařů vypadaly, jako by jejich hlavním smyslem bylo ještě více zvyšovat utrpení zraněných, kteří byli napěchováni bezohledně jeden na druhého. Polní nemocnice – to byly vlastně jen vlhké a mrazivé zákopy kryté chatrnými stříškami. Mnoho zraněných se nemělo čím přikrýt. Tma. Těžký vzduch prosycený pachem rozkladu. Nepopsatelné prostředí, v němž se převalovali postižení úplavicí. Zapomeňte na čisté ložní prádlo – na Krymu nebyla jediná prádelna.

Za takových podmínek nemohli lékaři, navíc bez odpovídajícího vybavení, v podstatě dělat vůbec nic: 72 % amputací skončilo úmrtím pacienta. Po celou dobu války žili lékaři v armádě jako vyděděnci. Ve svém dopise lékařské radě píše primář Dr. Scrive: „Odmítli přidělit jim vojenského sluhu a potravu pro koně si museli jít nakoupit taky sami.“

V anglickém táboře byla situace ještě horší. Životní podmínky ve vojenských ubikacích a nemocnicích se vzpírají veškerým pokusům o popis. Stačí informace, že úmrtnost v nemocnicích dosahovala měsíčně 39 %.

Zdálo by se, že jednotky, sužovány nemocemi a „péčí“ zásobovacích oddílů, jsou odsouzeny k úplnému rozpadu. K velkému překvapení se tak, alespoň v anglické armádě, nestalo.

Londýnské deníky měly tehdy na Krymu mnoho dopisovatelů. Jejich mimořádné zaujetí pro věc však mělo své nevýhody. Například Princ Gortchak říkával, že anglické deníky mu slouží lépe než lecjaký špion. Zatímco však obránci Sevastopolu nacházeli na stránkách deníků užitečné informace týkající se rozmístění vojsk obléhajících město, anglická veřejnost byla kvůli stejným pramenům nejprve šokována a nakonec rozhořčena způsoby, jakými se s příslušníky vojsk zacházelo. Vláda byla přinucena přijmout rázná opatření. Sir Sidney Herbert, ministr války, získal kopii francouzských nařízení, která by, v případě jejich přijetí, mohla přinést dobré výsledky; ministr zároveň obdržel zprávy Dr. Scriva, ve kterých opět zmiňoval chyby a přehmaty zásobovacích oddílů a navrhoval možná řešení. Zbýval jediný problém – najít osobu, jež by byla schopná uvést navržená opatření v život. Daná osoba měla mít hluboké znalosti v oblasti zdravotnictví, odvahu vydat se na cestu do pekla, ve kterém již tolik lékařů podlehlo nákaze, útrapám a vyčerpání a konečně i dostatek autority prosadit systém, jehož zárodek vznikl za bitvy u Waterloo.

Sidney Herbert tuto výjimečnou osobu našel v kruhu rodiny, se kterou byl spřátelen. Krátce nato měla armáda příležitost seznámit se s graciézní 26letou mladou dámou. Jmenovala se Florence Nightingalová.

Svou nezávislost a tvrdohlavost prokázala již v raném věku, kdy se postavila tradicím rodiny a rozhodla se zasvětit svůj život péči o nemocné. V oboru získala rozsáhlé znalosti, prošla mnoha školeními, věnovala se i problematice zřizování a provozu ošetřoven. Byla vynikající organizátorkou. Když zjistila, že nemocní „umírají“ nudou a steskem, zorganizovala pro ně zábavu. Svého úkolu se zhostila tak dobře, že v posledních jedenácti měsících války klesla úmrtnost pod úroveň úmrtnosti posádky dislokované v Londýně.

Francouzská armáda měla také problémy s tiskem, ale vypořádala se s nimi zcela jiným způsobem. Deníky byly důkladně cenzurovány, takže o skutečných podmínkách života vojáků neuniklo ani slůvko. Byl zřízen tzv. černý kabinet, jehož úkolem bylo cenzurovat bez výjimky všechny dopisy přicházející z Krymu – dokonce i dopisy generálů – a ničit ty, které pravdivě popisovaly skutečnost. Přijatý systém fungoval k úplné spokojenosti válečné mašinérie, jejíž klid tak nebyl nadále ničím narušován. Míra úmrtnosti stále narůstala. Svého vrcholu paradoxně dosáhla v okamžiku porážky Ruska, kdy byl nastolen klid zbraní. Obrovské ztráty způsobily kurděje, jež se například Angličanům podařilo vymýtit, a tyfus.

Obě armády, anglická i francouzská, operovaly bok po boku v podobných klimatických podmínkách. V přístupech se však různily. Během posledních šesti měsíců tažení ztratila první ze jmenovaných armád 2 % vojáků, zatímco druhá jmenovaná celých 22 %. Francouzský velvyslanec v Konstantinopoli Thouvenel řekl: „Mohl bych jmenovat zásobovací důstojníky, kteří nezasloužili nic jiného než pověsit. Zúčastnit se jejich exekuce by mi bylo skutečným potěšením."

Po svém návratu z Krymu Dr. Scrive napsal: „Projít touto válkou a nevzít si z ní ponaučení by byl zločin proti lidskosti.“

Anglie si to uvědomila. Zářný příklad Florence Nightingalové nesl své ovoce. Systém vojenské zdravotnické služby byl zcela přebudován a stal se nezávislým na zásobovacích oddílech. Odpovědnými za chod nemocnice se stali sami lékaři. V dalších taženích, např. lorda Napiera nebo lorda Wolseleyho do Súdánu a Transylvánie, již museli být zranění řádně ošetřováni. Francie bohužel příklad svého souseda nenásledovala. Vojáci vyslaní do italského Solferina v roce 1859 byli zanedbáváni ještě více než účastníci Krymské války.

Kromě kuráže a obětavosti neměli vůbec nic. Před příjezdem do Turína poslal maršál Canrobert tento telegram: „Na všechny v mé armádě zapomněli – na důstojníky, zásobovací oddíly, zdravotnickou službu i dělostřelectvo.“ Generál Bourbaki za svou část vojska napsal: „Je chladno a vojáci z mé divize nemají žádné přikrývky. Nemáme stany, vaky na vodu, polní vybavení ani náboje.“ Muži z druhého husarského pluku dorazili do bitvy bez koní a uniforem… Vyčerpaní vojáci dostali rozkaz stáhnout oblečení z těl zabitých Rakušanů. Plán bitvy neexistoval. Na poslední chvíli byl na svůj názor dotázán slavný generál prvního císařství, tehdy již ve výslužbě, Jomini. Zůstal nepovšimnut.

Zdravotnická služba stála v žebříčku starostí zásobovacích oddílů až na posledním místě. Avšak nyní se již skandál nepodařilo ututlat. Díky knize „Vzpomínka na Solferino“ byla veřejnost seznámena s cenou, kterou zranění za nezájem a přehlížení platili.

Možné odpovědi:

Francouzská i anglická armáda měly problém s tiskem. Veřejnost ve Francii i Anglii byla šokována zprávami z bojiště. Každá ze zmíněných armád vyřešila společný problém jiným způsobem.

  • Francie zvolila cestu cenzury.
  • Anglie vyslala 26letou Florence Nightingalovou.

Obě armády, anglická i francouzská, operovaly bok po boku v podobných klimatických podmínkách. V přístupech se však různily. Během posledních šesti měsíců tažení ztratila první ze jmenovaných armád 2 % vojáků, zatímco druhá jmenovaná celých 22 %. Francouzský velvyslanec v Konstantinopoli Thouvenel řekl: „Mohl bych jmenovat zásobovací důstojníky, kteří nezasloužili nic jiného, než pověsit. Zúčastnit se jejich exekuce by mi bylo skutečným potěšením.“

Anglie se ze zkušeností poučila a přebudovala systém vojenské zdravotnické služby. Francie nikoliv.

Solferino 1859

Vojáci vyslaní do italského Solferina v roce 1859 byli zanedbáváni ještě více, než účastníci Krymské války.

Kromě kuráže a obětavosti neměli vůbec nic. Před příjezdem do Turína poslal maršál Canrobert tento telegram: „Na všechny v mé armádě zapomněli – na důstojníky, zásobovací oddíly, zdravotnickou službu i dělostřelectvo.“ Generál Bourbaki za svou část vojska napsal: „Je chladno a vojáci z mé divize nemají žádné přikrývky. Nemáme stany, vaky na vodu, polní vybavení ani náboje.“ Muži z druhého husarského pluku dorazili do bitvy bez koní a uniforem…

Díky knize „Vzpomínka na Solferino“ byla veřejnost seznámena s cenou, kterou zranění za nezájem a přehlížení platili.

Informace H. Dunanta z bitvy u Solferina byly v některých oblastech nepřesné.

„Tahle příšerná hrůza, jež bývá nazývána slávou.“ H. Dunant se domníval, že hlavní příčinou ztrát byly válečné akce protivníka zaměřené na nepřipravenou armádu.

Poté co měl možnost spatřit v Castiglione, ani nemohl mít jiný názor. Ale kdyby tehdy náhodou zajel do Toskánska, dostal by se k ležení páté armády, jež se bojů vůbec neúčastnila. I tam by však viděl umírající vojáky… Z 200 000 francouzských vojáků vyslaných do Itálie onemocnělo 120 000 mužů. Za dva měsíce tažení jich zemřelo na 5 000.

Kdyby válka trvala o trochu déle, mohl by se pro její popis uplatnit následující výrok Dr. Scriva: „Ztráty způsobené nejkrvavější z bitev nedosahují ani jedné čtvrtiny celkových ztrát armády.“ Skutečnou metlou armády způsobující nejvíce utrpení nebyl nepřítel, ale nemoci. Většina mužů zemřela jenom proto, že zásobovací oddíly nedodaly dostatek potravin, šatstva a polního vybavení.

Snad nakonec bylo lépe, že si Dunant skutečný stav věcí neuvědomoval, neboť by si, stejně jako Florence Nightingalová, myslel, že přijetí opatření v péči o svoje nemocné je výhradní záležitostí armády. Myslel by, že na rozkaz nastoupí dostatečné množství lékařů a jiného zdravotnického personálu. Myšlenka vytvoření soukromé společnosti zaměřené na péči o zraněné by ho nikdy nenapadla. Nevznikl by ani Červený kříž, ani Ženevské úmluvy. 


Aktivita je převzata z publikace Český červený kříž. Diseminační manuál. Praha : Český červený kříž, 2001.

Literatura a použité zdroje

[1] – Diseminanční manuál. 2001. [cit. 2012-7-23]. Dostupný z WWW: [http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp_knihovna/MANUAL/Diseminacni_manual.pdf].
[2] – ŠVEJNOHA, J. Historie Mezinárodního Červeného kříže. 2008. [cit. 2012-7-23]. Dostupný z WWW: [http://www.cervenykriz.eu/cz/edicehnuti/Historie_MCK.pdf].
[3] – ŠVEJNOHA, J. Henri Dunant. Zakladatel mezinárodního hnutí Červeného kříže. 2004. [cit. 2012-7-23]. Dostupný z WWW: [http://www.cervenykriz.eu/cz/edicehnuti/dunant.pdf].
[4] – DUNANT, Henri. Vzpomínka na Solferino. 2004. [cit. 2012-7-23]. Dostupný z WWW: [http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp_knihovna/solferino.pdf].
[5] – Příběh jedné myšlenky. Výukový film. [cit. 2012-7-23]. Dostupný z WWW: [http://audiovideo.rvp.cz/video/2681/PRIBEH-JEDNE-MYSLENKY.html].
[6] – ŠVEJNOHA, J. Florence Nightinghalová. Zakladatelka dobrovolné ošetřovatelské péče. 2004. [cit. 2012-7-23]. Dostupný z WWW: [http://www.cervenykriz.eu/cz/edicehnuti/florence.pdf].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Český červený kříž

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Klíčové kompetence:

  • Gymnázium
  • Kompetence k řešení problémů
  • vytváří hypotézy, navrhuje postupné kroky, zvažuje využití různých postupů při řešení problému nebo ověřování hypotézy;
  • Gymnázium
  • Kompetence k řešení problémů
  • kriticky interpretuje získané poznatky a zjištění a ověřuje je, pro své tvrzení nachází argumenty a důkazy, formuluje a obhajuje podložené závěry
  • Gymnázium
  • Kompetence komunikativní
  • prezentuje vhodným způsobem svou práci i sám sebe před známým i neznámým publikem

Průřezová témata:

  • Gymnaziální vzdělávání
  • Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech
  • Humanitární pomoc a mezinárodní rozvojová spolupráce

Organizace řízení učební činnosti:

Skupinová

Nutné pomůcky:

text Krymská válka, Gallipoli 1854, případně publikace Florence Nightingalová