Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů a Dodatkové protokoly k těmto úmluvám jsou základním pramenem mezinárodního humanitárního práva, jehož cílem je humanizovat válku a zmírnit její následky. Hlavní zásadou je, že v každé době musí být respektována důstojnost lidské bytosti a musí být bez diskriminace učiněno vše pro zmírnění utrpení těch, kteří nejsou na konfliktu přímo účastni, i těch, kteří byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí.
Počátky Ženevských úmluv lze hledat v polovině 19. století, kdy po bitvě u Solferina (1859) zakládá v roce 1863 Švýcar Henri Dunant v Ženevě Mezinárodní výbor Červeného kříže. Ten pod záštitou švýcarské vlády svolal do Ženevy diplomatickou konferenci (12 států Evropy), na které byla v roce 1864 přijata Ženevská úmluva o zlepšení osudu zraněných vojáků v poli. V roce 1900 již počet smluvních stran přesáhl padesátku, což vzhledem k tehdejšímu počtu států znamenalo její přijetí celým světem. Byl tak položen základ existence právních norem platných v případě válek. Ženevské úmluvy byly doplněny a revidovány. Po 2. světové válce, v níž polovinu obětí tvořily civilní osoby, byly 12. 8. 1949 na Diplomatické konferenci v Ženevě nově formulovány čtyři Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojených konfliktů. V roce 2012 jsou jejich smluvními stranami 194 státy světa, podepsala je také ČSR. Jedná se o tyto úmluvy, které jsou ve stejném znění platné dodnes:
K posílení ochrany civilních osob a k rozšíření ochrany při konfliktech na území jedné země a vzhledem k nárůstu nových typů konfliktů (boj proti koloniální nadvládě, občanské války, desintegrace států) a také novým způsobům vedení války (např. ekologická válka – Vietnam) byla svolána Diplomatická konference, která přijala 8. 6. 1977 dva Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám. V roce 2012 mají Dodatky 172, resp. 166, smluvních stran, ČSSR je podepsala 6. 12. 1978. Jedná se o následující dodatkové protokoly:
I. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949, o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů,
II. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z 12. 8. 1949, o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter.
Ženevské úmluvy jsou součástí právního řádu ČR a jejich ustanovení mají přednost před zákony (viz čl. 10 Ústavy ČR).
Hlavní zásady provádění Ženevských úmluv (ŽÚ):
Velitel vojenské jednotky diskutuje se starostou vesnice na okupovaném území: velitel chce umístit své vojáky do několika domů sloužících pro potřeby civilní obrany, starosta to odmítá a tvrdí, že mezinárodní humanitární právo zakazuje používat civilní objekty k vojenským účelům. Velitel hrozí, že nechá vyklidit celou vesnici. Kdo má pravdu?
Vojenská jednotka buduje opěrné body, má ale málo času a bojí se útoků nepřítele. Velitel nařídil, aby na místo stavby byli nahnáni obyvatelé nedaleké vesnice. Má na to právo?
Velitel vojenské jednotky vydává následující rozkaz: „Vzhledem k tomu, že během minulých dnů došlo k několika útokům proti našim muničním skladům a základnám, nařizuji, aby na kohokoli, kdo se k vojenským objektům přiblíží, ať již bude mít na sobě uniformu nebo civilní šaty, bylo bez váhání vystřeleno.“ Poručík Berger, který působí jako právní poradce jednotky, namítá, že na civilisty je zakázáno střílet. Kdo má pravdu?
Nepřítel se zmocnil sousední vesnice a zřídil tam své stanoviště. Velitel nařídil poručíkovi Mayerovi, aby vyslal na místo zvědy, kteří by obhlédli situaci a pokusili se způsobit nepříteli maximální škody. V přítomnosti velitele dává poručík Mayer svému podřízenému desátníkovi Huberovi následující rozkaz: „Pronikněte v civilním oblečení a se zbraněmi skrytými pod šaty do sousední vesnice a snažte se tam způsobit co nejvíce škod.“ Je takový rozkaz v souladu s MHP?
Základní úprava: Ozbrojené síly okupující mocnosti nesmějí budovy organizací civilní obrany zabavovat ani je používat k jiným účelům, pokud by to poškozovalo civilní obyvatelstvo (čl. 61 Dodatkového protokolu I).
Další úprava: čl. 52, 58 a), 61, 62 a 66 Dodatkového protokolu I.
Základní úprava: Přítomnost civilních osob nesmí být využita k ochraně určitých bodů před vojenskými operacemi. Strany v konfliktu nesmějí směřovat pohyb civilních osob za účelem ochrany vojenských objektů před útokem (čl. 51 odst. 7 Dodatkového protokolu I).
Další úprava: čl. 43, 51 a 58 c) Dodatkového protokolu I a čl. 4 odst. 2 Ženevské úmluvy III.
Základní úprava: Civilní osoby nesmějí být za žádných okolností předmětem útoku (čl. 48 a 51 Dodatkového protokolu I).
Další úprava: čl. 44, 49 a 50 Dodatkového protokolu I.
Základní úprava: Pokud kombatant [1] nosí civilní šaty a skrývá zbraň, aby v nepříteli vyvolat zdání, že je civilní osobou, dopouští se zakázaného aktu proradnosti (čl. 37 Dodatkového protokolu I). Zakázáno je také útočit bez rozlišování mezi civilními a vojenskými cíli (čl. 48 a 52 odst. 2 Dodatkového protokolu I).
Další úprava: čl. 44 a 46 Dodatkového protokolu I.
Aktivita je převzata z publikace Český červený kříž. Diseminační manuál. Praha : Český červený kříž, 2001.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Mezinárodní humanitární právo ve výuce.
Ostatní články seriálu: