Hodnocení informací

Poškozují 5G sítě lidské zdraví? Způsobuje očkování autismus? Nebo je Země placatá? To jsou jen některé otázky, které mohou napadnout čtenáře, který se pohybuje po internetu a nemá dostatečně rozvinutou schopnost kriticky hodnotit informace. František Vrabel říká, že z jejich měření vychází, že asi 90 % dezinformačních webů jedná ve prospěch Ruska. Všechno toto vytváří zásadní otázku – jakým způsobem máme hodnotit informace, které se kolem nás nacházejí?

Rita Kop, jedna ze zakladatelek konektivismu, se od jeho původních idejí postupně odvrátila, protože došla k názoru, že představa, že si studenti budou dohledávat informace sami a budou na základě nich konstruovat své vlastní poznatky, je naivní. Informací je kolem nás tolik, že i když je zvládneme vyhledávat, je nesmírně obtížné je skutečně efektivně hodnotit. Přitom rozpoznání kvalitních a nekvalitních informací, toho, co se nám hodí a co nikoliv, nemusí být vůbec jednoduché. Studenti jsou dle Kopové uvrženi do informačního prostředí, ve kterém lze jen obtížně hledat nástroje pro skutečně funkční edukaci.

V tomto kontextu tedy stojíme před otázkou, jakým způsobem informace hodnotit, jak poznat to, co je skutečně dobré od toho, co je lepší ponechat stranou. A především před dilematem, zda takového hodnocení jsme vůbec v masovém měřítku schopni. Jedna věc je dokázat využít v konkrétním případě nějaký formalismus pro hodnocení informací, druhá spočívá v rozlišování běžných zpráv, které k nám přicházejí a které nemůžeme v žádném případě systematicky analyzovat, neboť bychom sami sebe uvrhli do jisté informační paralýzy.

V tomto článku bychom proto rádi prošli některé přístupy, které lze ve výuce (i v procesu) hodnocení informací uplatnit. Platí, že cílem by mělo být postupné vytrénování se do té míry, že jednotlivé položky nebo otázky nemusíme klást explicitně, ale při běžné orientaci v kyberprostoru (ale i mimo něj) je promítáme do našeho hodnocení jednotlivých informací.

Floridiho IQ analýza

Jeden z nejzajímavějších modelů hodnocení informace můžeme najít v knize Logika informace od Luciana Floridiho. Ten pracuje s nástrojem, který označuje jako bi-categorical IQ analysis, což je slovní spojení pravděpodobně zcela nepřeložitelné do češtiny. Jeho základem je myšlenka, že informace hodnotíme v osmi kategoriích na škále 0–1 a jednotlivá skóre poté zaneseme do plošného grafu. Čím větší je plocha grafu, tím lepší informace nebo zdroj jsou.

Pracuje se tedy s následujícími prvky:

• Přesnost – jak konkrétní informace odpovídá na naši informační potřebu, s jakým detailem je schopná pracovat, jak je podrobná?
• Objektivnost – je její vznik metodologicky transparentní, přehledný, zdůvodněný, není zatížena nějaký subjektivním zájmem?
• Přístupnost – lze se k informaci dostat, je cesta k ní legální, je dostupná i pro osoby s určitým hendikepem?
• Bezpečnost – je využití nebo zisk informace spojený s nějakým bezpečnostním rizikem? Nachází se informace na místě, které je z hlediska zpracování a získávání dat korektní?
• Relevance – jsou zobrazená informace důležitá právě pro nás? Obsahuje to, co potřebujeme pro zvládnutí situace, kvůli které informace vyhledáváme?
• Včasnost – je informace podaná dostatečně rychle? Není její obsah již zastaralý?
• Interpretovatelnost – je informace podána v takovém kontextu, aby bylo možné ji skutečně porozumět a dále s ní pracovat? Je řečeno, kde se vzala, jakým způsobem, kde jsou její limity a omezení?
• Srozumitelnost – je podána takovým způsobem, který je pro uživatele natolik srozumitelný, že je schopen ji bezezbytku využít? Jak pracuje s prezentací informace? Využívá některé prvky, které mají pomoci s porozuměním obsahu?

Graf porovnává IQ skóre u navigace v automobilu a e-mailu. Podobným způsobem lze ale porovnávat také dvě webové stránky. Floridi. Logics of Information, s. 112

To, co je v tomto modelu zajímavé, je, že podstatný není součet bodů, ale plocha grafu, tedy vlastně rozložení kvality. Tato metoda se tedy snaží zdůraznit, že klíčem ke kvalitní informaci nemusí být vyhraněnost v jednom parametru, ale vyrovnanost ve všech. Současně platí, že nikdy nejsou informace kvalitní ve všech bodech dokonale. Nastavení škály, jak ilustruje v grafu Floridi, je silně ovlivněno tím, kdo s ní pracuje. Všechny uváděné parametry jsou vždy vztažené nikoliv ke zdroji jako takovému, ale k tomu, kdo s ním pracuje. Aby informace měli nějaký význam, je nutné, aby s nimi dokázal člověk vhodným způsobem pracovat.

Například na otázku, kdy byla bitva u Kresčaku, může dostat odpověď, že prezidentem ČSR v roce 1990 byl Václav Havel. Taková informace je jistě pravdivá, její zdroj bude mít vysoké skóre ve všech položkách vyjma přesnosti a relevance. V nich bude na nule. Ale pokud bychom se ptali, kdo byl prezidentem Československa v daném období, pak právě tato odpověď obě kategorie může plně saturovat. Podobně můžeme uvažovat například o tom, že špičkový článek z Nature nemusí být pro žáka základní školy vůbec pochopitelný, a nepůjde tedy o zdroj s vysokým IQ skóre, jakkoliv třeba bude aktuální a odborně špičkový.

Tento model hodnocení ignorací se tedy snaží zdůraznit, že aby informace k něčemu byly, musí zde být jejich konzument. Současně hezky ilustruje, na co se jako uživatel informace můžeme v jejím hodnocení zaměřit.

Poznámka na okraj – Floridi z dobrých důvodů pracuje se škálou 0–1 u každého parametru, ale pro studenty může být intuitivnější mít tuto škálu desítkovou, tedy od 0 do 10. Obsahově se touto transformací nic nemění.

CRAP jako formální metoda hodnocení zdrojů

Zcela jinou cestou může být hodnocení zdroje jako takového, tedy jeho formální analýza. Pro tu existuje poměrně velké množství nástrojů, ale pravděpodobně nejznámějším je CRAP test. Ten pracuje s tabulkou, ve které dáváme každému zdroji body na škále 0, 1, 3, 5 bodů. Abychom dokázali hodnotit skutečně dobře, je vhodné si pak jednotlivé parametry nějak „nakalibrovat“ a/nebo třeba pracovat s kolektivním hodnocením (vypočítáme medián ve třídě v daném parametru).

CRAP test sleduje následující parametry dokumentu:

• Aktuálnost – kdy byl dokument naposledy aktualizován nebo vytvořen?
• Spolehlivost – jsou informace, které zdroj obsahuje, důvěryhodné? Lze je dohledat? Pracuje se v něm s citacemi a odkazy na původní prameny? Obsahuje chyby?
• Autorství – je článek podepsaný? Existuje snadný způsob jak dohledat jeho autora?
• Účel – má zdroj popsanou metodu práce? Je v oboru, ve kterém byl napsán, chápán jako korektní zdroj?

Někdy se připojují dvě subjektivní charakteristiky:

• Relevance – na kolik zdroj obsahuje informace, které jsou potřebné pro námi řešený problém.
• Vhodnost – do jaké míry zdroj reflektuje úroveň našich poznávacích možností.

CRAP test tedy funguje tak, že si vyhledáme určité množství zdrojů k určitému tématu a následovně je podle tabulky obodujeme. Vždy můžeme pracovat jen s omezeným množstvím z nich, a to budou ty, které v naší analýze dosáhnou nejvyššího skóre. Tato metoda umožňuje poměrně rychlé třídění dokumentů, aniž bychom je museli do podrobností číst a procházet. Její limity pak spočívají v tom, že nedokáže sledovat dostatečně subjektivní potřebu toho, kdo má s informacemi pracovat. Hodí se dobře pro výběr zdrojů k seminární nebo ročníkové práci, měně už pro analýzu nějakého mediálního sdělení.

Tabulka s CRAP testem

Mediální sdělení

Jiná situace je v případě, že chceme pracovat s nějakým mediálním sdělením. Zatím jsme totiž předpokládali, že máme nějakou informační potřebu, která je poměrně jasně definovaná, a chceme ji uspokojit. V případě médií ale informační interakce vypadá jinak. Předně v tom, že na informace narážíme většinou samovolně, nebo nám je někdo nasdílí, a také jejich produkce je zásadním způsobem jiná než v případě odborných zdrojů. Zde se dostáváme do jádra toho, co se běžně označuje jako dezinformace, tedy takové informace, které jsou záměrně zkreslené, chybné, manipulativní.

Asi nejčastěji se pracuje s 5W+H schématem neboli s šesti otázkami, které je nutné si položit předtím, než nějakou informaci přijmeme v médiích za svou:

• Kdo? (Who?) První otázka se ptá po původci informace. Je podepsaný? Je dohledatelné, komu dané jméno či akronym patří? Pokud něco říkáme, měli bychom za tím být ochotni stát. To neznamená, že se nemůžeme mýlit nebo svůj názor změnit. Možnost zjistit původce informace je důležitá, byť často v praxi velice pracná. Jakkoli to asi není ideální, je poměrně výhodné, pokud si vytvoříme okruh autorit (osob či médií), které jsou pro nás důvěryhodné, a na základě nich se snažíme vnímat jednotlivé problémy ve světě. Dezinformační servery často používají pouze redakční zkratky a jména redaktorů se nedají dohledat.
• Co? (What?) To, na co se většinou zaměřujeme jako na první věc, je obsah sdělení. Je ale třeba se na něj dívat dvojím způsobem. Tím prvním je základní vjem, tedy to, co bychom si z informace odnesli, pokud bychom ji dále nestudovali. Druhá otázka je, co text říká ve skutečnosti – lze zjistit něco, co plyne mezi řádky? Není pro autora sdělení důležité podstrčení ještě něčeho, čeho bychom si běžně nevšimli? Třeba pocitu rozdělení, konspirace, strachu, …?
• Komu? (Whom?) U informací není důležité jen co, ale také komu je text určený. Často může obsahovat dělení na „my a oni“ (hodní a zlí, křesťané a muslimové, inteligentní a voliči Miloše Zemana, voliči sluníčkáři a realisté atp. – s tím, že text vždy spojí své sdělení s přičleněním se do jedné z takto utvořených skupin). Kdo jsou oni „my“?
• Kdy? (When?) Kdy daná zpráva vznikla? Velice často je možné se setkat s tím, že určité manipulativní nebo lživé zprávy (a obrázky) kolují na internetu roky. Mnohdy se tváří jako nové nebo vycházející z osobní zkušenosti, ale ve skutečnosti jsou recyklátem dřívějších zpráv. Sledovat datum a místo vzniku se vyplatí. U obrázků je možné například využít vyhledávání pomocí TinEye nebo Google Image Search. 
• Jak? (How?) Také formální náležitosti jsou součástí sdělení. Užívá autor expresivní výrazy? Je zpráva emočně laděná? Pak zřejmě chce zvýšit tlak na přijetí, vyvolání aktivity, naléhavost. Podobně problematickými znaky jsou velká písmena (kapitálky) nebo množství vykřičníků. Text, ve kterém je systematicky dehonestována jedna strana sporu nebo se v něm nacházejí argumentační fauly, nebude dobrým zdrojem pro vnímání světa.
• Proč? (Why?) Tato otázka je klíčovou v dezinformačních kampaních. Proč někdo chce, abychom se dívali právě na toto sdělení? Proč píše tak a tak o tom a o tom? Je třeba si uvědomit, že informace jsou součástí komplexního pojetí různých kampaní, které mohou mít ekonomické, ale také politické pozadí. Hledat důvody toho, proč někdo nějakou informaci vypustil (a právě teď), je jedním z důležitých prvků hodnocení informací.

V českém prostředí pak nemůžeme nezmínit projekt Zvol si info a jeho Surfařova průvodce, což je hutná, hezky příklady podepřená kuchařka, jak v případě hodnocení informací na internetu postupovat. Velkou výhodou je dostupná forma i jazyk, který je vhodný pro základní, ale především střední školy. V případě, že preferujete nějaké formálněji orientované nástroje, lze sáhnout po SMELL testu.

Kterou cestu zvolit?

Tři předložené postupy ukazují, že v současné době máme poměrně široké možnosti hodnocení informací, ale současně stojíme před otázkou jak prakticky postupovat. Domníváme se, že cílem pro běžného uživatele informací by měla být schopnost kriticky přemýšlet nad uvedenými zdroji. To znamená nikoliv přesně vyplňovat tabulku v CRAP testu nebo počítat IQ skóre, ale spíše vědět, na co se u zdroje díváme, pokud posuzujeme jeho vhodnost pro odborný text nebo seminární práci. Bylo by skvělé, kdyby učitelé dokázali být v této oblasti profesionály a současně být vůči svým studentům transparentní – tedy uměli říci, že s tímto zdrojem pracují, protože ..., a s jiným nepracují, protože ..., nebo třeba dokázali zveřejňovat, z čeho se vlastně chystají do hodin. I jen to, že studenti uvidí jistou kulturu nebo strukturu práce s informacemi, jim může velice pomoci.

Cílem všech těchto testů je získání základní myšlenkové struktury, jakéhosi filtru poznání, který si student odnese do svého života. A vlastně stejně má fungovat i oněch šest otázek nebo Surfařův průvodce – nikoliv jako nástroj formalistického hodnocení každého zdroje, ale jako určitý indikátor, který studenta upozorní, že by něco nemuselo být v pořádku, že by se měl zastavit a hlouběji zamyslet. Domníváme se, že pokud se toto ve vzdělávání podaří, bude to dobrá cesta k zisku kompetence hodnocení informací.