Když Peter Jarvis hovoří o tom, že se společnost bude postupně vyvíjet od průmyslové přes informační, znalostní až po učící se, zdůrazňuje, že každý tento stav či vrstva společnosti vyžaduje určité specifické kompetence, které musíme umět v lidech rozvíjet, pokud k takovému stavu mají skutečně dospět.
Hezky je to vidět na vztahu mezi společností informační a znalostní. Zatímco zásadní kompetencí pro informační společnost je schopnost informace nacházet, vyhledávat, získávat k nim přístup, takže se o nich hovoří jako o cenném zboží nebo o primárním ekonomickém statku, tak v případě znalostní společnosti již potřebujeme něco jiného. Informací je všude kolem nás dostatek, ale to, co skutečně potřebujeme, je kompetence k jejich organizaci, tedy něco, co nám umožní to, co by pro nás mohlo být zajímavé a užitečné určitým způsobem popsat, uložit, strukturovat do nějaké formy a ve správný čas použít.
Anebo dokonce dokázat tyto informace sdílet s druhými nebo s nimi spolupracovat na tvorbě takových sbírek. Tento rozměr považujeme za velice důležitý, protože škola je stále bohužel téměř jediným místem na světě, kde se spolupráce trestá, kde máme tendenci hlídat, aby od sebe studenti neopisovali do té míry, že jim zcela znemožníme nějaký společný postup. Konektivisté se domnívají, že učení není vlastně nic jiného než neustálá dynamická organizace informací, ke které dochází v určitém sociálním rámci. Neučíme se sami, dokonce ani ne sami pro sebe, ale učení je myšlenkový proces restrukturalizace informací nutných ke zvládnutí nějakého problému, který je před nás postavený. Základním rysem společnosti, ve které žijeme, přitom je, že tyto úkoly či problémy jsou obecně stále složitější, komplexnější a rychleji se mění.
V tomto článku se pokusíme nesledovat nějaké obecné ideje organizace informací, které se rozvíjejí například v informační vědě a v knihovnictví, ale půjdeme cestou konkrétních oblastí, ve kterých se může proces organizace informací uplatnit v těsné návaznosti na konkrétní edukační postupy. To, co bychom rádi zdůraznili, je fakt, že právě toto téma je v samém centru kompetence k učení. Pokud se tedy bude možná více, než je v pedagogické literatuře běžné, soustředit na technologie, tak budeme chtít ukázat, že i ony mohou hrát v tomto kolaborativním modelu učení podstatnou roli.
David Cormier, když popisuje zásady svého oddenkového učení, uvádí dvě zajímavé myšlenky, které pro naše úvahy mohou být podstatné. První spočívá ve skutečnosti, že vlastně nic radikálně nového nevzniká – to, co označujeme jako kreativita, spočívá v tom, že dokážeme brát určité myšlenkové koncepty a vhodně je řadit za sebe, dávat jim nový kontext a spojitost, případně je drobně upravovat. Pokud by to někomu připadalo jako málo ambiciózní postup, tak lze namítnout, že naše DNA je tvořená pěti základními bázemi. Pokud to velmi zjednodušíme, DNA od topolu po člověka je složena ze stejných pěti stavebních kamenů a variabilita není úplně malá. Tato metafora chce říci to, že klíčové pro organizaci informací je schopnost vidět kontext, který není na první pohled zřejmý. Mít zápisky z jednotlivých předmětů v jednotlivých sešitech je sice pěkné, ale pro kreativní práci jde s velkou pravděpodobností o nejhorší možný způsob organizace.
Druhá myšlenka, kterou bychom rádi převedli do roviny didaktického doporučení, spočívá v tom, že blog vnímá tento konektivista jako svůj domov. Jak to myslí? Popisuje zkušenost, kterou má pravděpodobně asi každý – na internetu nacházíme mnoho zajímavých věcí, článků, odkazů, nástrojů. A stojíme před myšlenkou, jak s nimi pracovat. Asi nejjednodušší varianta je přidat si je do záložek v prohlížeči, což je ale současně pravděpodobně nejméně užitečný postup, nebo alespoň ne šťastný ve velké části případů. To, co navrhuje Cormier, je psát si blog.
Nikoli blog jako zápisníček bolístek a postřehů náctiletých, ale jako systematický zápisník čehokoliv, co nás zaujme a osloví. Jak postupovat? Ideální je, pokud k takovému zdroji dokážeme připojit nějaký krátký popisek, zdůvodnit proč a co nás na dané věci zaujalo a k čemu by se nám to mohlo někdy hodit. Druhým krokem je poté přidání nějakých vhodných tagů. Obecně čím lepší tagy (ve všech systémech) volíme, tím lepších výsledků v organizaci informací můžeme dosahovat.
Výsledkem je pak struktura, kterou lze snadno prohledávat skrze fulltext, a především shlukovat pomocí tagů, takže když člověk hledá nějakou informaci, může se na jedno kliknutí dostat ke všemu, co na dané téma posbíral. Jak Wordpress, tak také třeba Tumblr tyto funkce umí výborně a je škoda jich nevyužít. Blog má přitom ještě dvě podstatné funkce – umožňuje sdílet, co jste nalezli, a inspirovat se od ostatních. Většina nástrojů umožňuje spolupracovat na jednom projektu a třeba zmíněný Tumblr dokáže reblogovat – tedy přenést na svůj blog příspěvek někoho jiného a případně ho „obalit“ vlastním obsahem, tedy třeba popiskem a tagy, takže mu dát nový kontext.
Proč Cormier říká, že blog je jeho domov? Protože mu umožňuje se k informacím vracet v dlouhém čase, tedy rekonstruovat svůj myšlenkový svět v průběhu času. Aby takový projekt mohl fungovat, tak je třeba mít určitě jistou vytrvalost, ale i krátkodobé blogy ke konkrétním předmětům, seminárním pracím nebo diplomkám mají velký smysl.
Za klíčové přitom považujeme nejen studentské blogy, ale především blogy pedagogické – „nic není horšího“ (jde samozřejmě o nadsázku) než pedagog, který vysvětluje, jak blogovat studentům, když svůj projekt dokáže aktualizovat jednou za půl roku nebo blog nemá vůbec. Jde totiž o platformu pro společně sdílenou spolupráci, ve které se studenti učí, jakým způsobem se svými zdroji pracují učitelé a mohou tuto část jejich práce samostatně reflektovat a pracovat s ní.
Na počátku milénia se objevuje první formát na syndikaci obsahu RSS – jeho myšlenka byla jednoduchá; mít na jednom místě agregované všechny zajímavé zdroje, případně si je moci roztřídit a dále s nimi pracovat. Centrem informací se stala RSS čtečka, která mohla mít mnoho zajímavých funkcí. Není přece nutné každý den obcházet desítky webových stránek a hledat, co je v nich nového a zajímavého. RSS bylo skutečně velice populární, postupně se objevily také další formáty, jako je Atom a CDF (ten se ale reálně nikdy neuplatnil).
Asi nejznámější současnou RSS čtečkou je Feedly, která má poměrně propracované jak webové, tak mobilní rozhraní, a v základní verzi je možné ji využívat zdarma. Obsah je dodáván dvěma základními cestami – buď jde o zdroje, které si do systému přidá sám uživatel, protože je chce sledovat, nebo na základě jeho volby mu aplikace sama doporučuje další zajímavý obsah. Pokud tedy přemýšlíte, jakým způsobem je možné alespoň částečně narušit svoji informační bublinu, tak Feedly je cestou, jak ji alespoň rozšiřovat. Jednotlivé zdroje je možné třídit do složek, organizovat, přidávat jim tagy.
Jednou z možných alternativ je Flipboard, který není sice primárně RSS čtečka, ale se syndikovaným obsahem, ať už uvnitř platformy, nebo mimo ni dokáže poměrně systematicky pracovat. Feedbin je zajímavý tím, že je open source a má velice podobné funkce jako Feedly, jen dokáže navíc sledovat ještě data z Twitteru, což je velice praktické. Pokud byste hledali například vnitřní školní řešení, pak Freebin je možné provozovat i na vlastním serveru.
Syndikace obsahu se tedy hodí pro sledování velkého množství zdrojů, z nichž většinu jste nikdy nepřečetli, ale chcete mít na jednom místě hezky automaticky roztříděnou kolekci článků, ve kterých by mohlo být něco podstatného – je jedno, zda takto agregujete informace do inovace hodin informatiky nebo zeměpisu, případně necháváte studenty, aby si budovali vlastní nebo sdílené koncepty. Hlavním cílem syndikace obsahu ale není jeho snadná využitelnost, ale něco, co bychom mohli označit jako udržování si přehledu o tom, co se v určitých oblastech právě děje.
Další zajímavou oblastí nástrojů, se kterými je možné a žádoucí pracovat (autor tohoto článku se domnívá, že tvoří pro většinu uživatelů samotné jádro organisace informací), jsou systémy na uchovávání článků pro pozdější čtení, respektive pro jejich poznámkování, třídění a zpracovávání. Myšlenka, že jde o „čtení na později“, je odvozena od nástroje Read It Later, dnes známého pod jménem Pocket.
Původní myšlenka těchto nástrojů byla jednoduchá – během dne narážíme na různých zařízeních na velké množství zajímavého obsahu, který si chceme přečíst později, ale nechávat si vše otevřené v záložkách je z různých důvodů nepraktické řešení. Proto se objevily aplikace, které začaly umožňovat uchovávat webový obsah na pozdější přečtení, a dokonce se často snaží toto čtení určitým způsobem zpříjemnit.
Dnes do této kategorie ale můžeme řadit také druhou generaci záložkovacích systémů, aplikace na tvorbu výstřižků z webu atp. Tedy obecně nástroje, které umožňují organizovat zajímavý webový obsah a dále s ním určitým způsobem pracovat. Onen rozměr pouhého čtení považujeme v určitém ohledu za minoritní. Opět se pokusíme na příkladech konkrétních nástrojů načrtnout některé možnosti, které se v této oblasti organizace informací objevují.
Pocket funguje tak, že pomocí rozšíření v prohlížeči můžeme do služby přidávat jednotlivé stránky. Ty v druhém kroku doplníme o tagy. Ve webovém rozhraní pak máme k dispozici všechny takto uložené články, které lze pomocí tagů filtrovat. Systém obsahuje také integrovanou čtečku, která text hezky zformátuje a zbaví reklam. Současně umožní v něm zvýrazňovat zajímavé pasáže nebo je sdílet s dalšími uživateli. Zajímavá je také možnost spojení skrze IFTTT, což zajišťuje například možnost automaticky sdílet nebo publikovat vybrané dokumenty. Velice podobně funguje například Instapaper či Raindrop.io s robustní strukturací uložených stránek.
GetPocket
Ukázkou klasického záložkovacího přístupu jsou Digg či Reddit. To jsou platformy, na které je možné nahrávat odkazy a sledovat, jakým způsobem zaujmou ostatní uživatele. Cílem je získat co nejvíce lajků. Jednotlivé příspěvky jsou strukturovány do tématu, která umožňují oslovit určitou komunitu. Tento systém práce je více sociální a méně personálně orientovaný.
Naopak pro vlastní potřebu lze dobře užít nástroje na práci s poznámkami a tvorbu výstřižků z webu (především jde o nástroje OneNote s pluginem do prohlížeče a EverNote s Web Clipper). Ty umožňují tvořit výstřižky (nebo i ukládat celé dokumenty) z webových stránek a různě si je anotovat. OneNote je výborný právě v možnosti kreslit do stránek a využívat pokročilé metody anotací, EverNote má asi hezčí prostředí a funkční tagovací systém. Cílem obou je zajímavý obsah uložit do vlastní datové struktury, anotovat jej a sdílet s ostatními uživateli.
Nástrojem, který byste určitě neměli minout, je postupně vylepšující se hypothes.is. Ten umožňuje vložit do sebe libovolnou webovou stránku a doplnit k ní anotace, případně ji různě zvýrazňovat. Aplikace tedy funguje nad konkrétním webem. Výsledek je možné sdílet v různých skupinách spolupracovníků, takže například studenti mohou společně diskutovat nad určitým textem, psát k němu komentáře a zvýrazňovat ho a pak v těchto svých poznámkách dokonce vyhledávat. Pokud jsme říkali, že organizace informací má často velice individuální rozměr, tak hypothes.is je velice dobrou ukázkou silného kolaborativního nástroje.
Možnost, o které jsme ještě nemluvili, spočívá v organizaci dat do myšlenkové mapy, k čemuž se velice dobře hodí například robustní aplikace, jako je FreeMind nebo Freeplane. Jejich výhodou je, že umožňují informace rychle zařazovat do určité znalostní struktury a kontextu. Zajímavým nástrojem například při psaní seminárních prací je Ginko App, která umožňuje pracovat s různými úryvky a myšlenkami, které lze libovolně přesouvat a restrukturalizovat. Nezmínili jsme ani možnost využít různých systémů pro osobní wiki.
V podobném výčtu bychom mohli pokračovat dále – organizace informací je téma nesmírně široké a zajímavé a současně ve školním prostředí stále velice málo zmapované a didakticky využívané. Doufáme, že tento článek alespoň částečně přispěje k tomu, že se o této zcela zásadní kompetenci začne intenzivněji mluvit a psát.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Kurz práce s informacemi.
Ostatní články seriálu:
