V Itálii mohou děti navštěvovat do tří let jesle a od tří do šesti let mateřskou školu. Jesle zřizují většinou církevní instituce a nepatří do systému státního školství. Mateřské školy jsou součástí státního vzdělávacího systému.
Náplní činností v jeslích je péče a jídlo. Od roku 2007 probíhá experimentální projekt usilující o zařazení určité formy výuky také na úrovni jeslí. Jesle navštěvuje 15,4 % dětí, tendence je klesající.
Soukromé a státní mateřské školy.
Za státní MŠ odpovídají jednotlivé regiony. Soukromé MŠ po splnění příslušných podmínek, díky kterým obdrží úřední povolení, mají stejné postavení jako MŠ státní.
Účast na předškolním vzdělávání není povinná. Rozsah výuky se pohybuje v rozmezí 875–1700 hodin ročně, maximální a minimální počet hodin stanoví zákon. Ve třídě je průměrně 22,8 dětí.
Součástí péče v MŠ je také vzdělávací program, jehož cílem je příprava dětí na vstup do školy.
My jsme navštívili Montessori mateřskou školu, která plně vychází z montessori systému, ke kterému zde navíc nabízejí výuku anglického jazyka, který je v italských mateřských školách běžně vyučován.
V mateřské škole je výuka realizována na základě ročního plánu, ve kterém mají stanovené cíle, které by měli během roku naplnit a na jejichž základě upravují činnost jednotlivých dětí. To znamená, že je motivují k práci na různých oblastech a k získávání nových vědomostí, dovedností a schopností, které jsou popsány jako kompetence v ročním plánu.
Jelikož montessori systém je postaven na individualitě dětí a individuálním přístupu a individuálním vzdělávání v rámci samostatné práce dítěte a v montessori pedagogice je kladen velký důraz na samostatnost a sebeobsluhu (Helmingová, 1996), vedou si učitelky pedagogickou diagnostiku, ve které popisují, co které dítě umí, na co je třeba se ještě více zaměřit. Podle toho také při práci s dětmi postupují.
Ve třídě neučí jedna učitelka, ale několik. Každá z nich má na starosti jednu oblast tak, jak je vymezuje montessori pedagogika – tedy matematiku, jazyk, kosmickou výchovu, praktický život a smyslovou výchovu (Helmingová, 1996). Ve výuce je kladen důraz na praktický život a sebeobsluhu podle stejného předpisu, používají se reálné hračky a nářadí (např. 45 min. vysvětlují, jak si poskládat mikinu).
V této mateřské škole nebyli příznivci informačních a komunikačních technologií, především internetu, který zcela zavrhli jako nevhodný do výuky v mateřské škole.
V mateřské škole panují přísná pravidla, která, i když jsou pro nás nepředstavitelná, dle výpovědi učitelek dělají dětem dobře. Při pozorování výuky bylo vidět, že děti jsou již na pravidla zvyklé, mají je velmi dobře osvojené a zažité, proto o nich nepřemýšlejí.
Pravidla:
Den je rozčleněn na odpolední a dopolední program. Dopoledne si děti nemohou hrát, ale musí dělat řízenou činnost. Jsou rozděleny do jednotlivých kroužků dle vzdělávacích oblastí, ve kterých se střídají. Organizace dne byla perfektně propracována. Děti se během dopoledne prostřídaly.
Odpoledne je vedeno formou volné hry a spontánní činnosti, aby ji bylo možno kdykoliv ukončit s ohledem na odchod dětí z mateřské školy.
Odpolední spánek byl zajištěn a realizován stejně jako u nás, děti spaly dohromady. Na rozdíl od naší mateřské školy zde děti skoro vůbec nepobývaly venku a v porovnání s naší mateřskou školou měly málo pohybových aktivit.
V koupelně stála celou dobu provozní pracovnice (zřejmě uklízečka), která zajišťovala bezpečnost a pomáhala dětem s umýváním, také pomáhala u jídla. Hygienu a sebeobslužné úkony zajišťovala provozní pracovnice.
Vybavení mateřské školy odpovídalo čistě pravidlům montessori pedagogiky, dle níž mají děti k dispozici hodně didaktických pomůcek (Helmingová, 1996), s nimiž si hrají. Výuka zde probíhá formou hry. Děti v této mateřské škole neměly dle pravidel montessori pedagogiky žádné hračky. V mateřské škole byly neobvykle velké prostory.
Spolupráce s rodiči probíhá podobně jako u nás. Rozdíl je v tom, že rodiče se nechtějí zapojit do vzdělávacího procesu. Podávají písemné informace a mají 2x ročně třídní schůzky.
Vzdělávání je povinné od 6 do 16 let. Základní škola trvá osm let. Na ni navazuje škola střední, ve které musí žáci povinně absolvovat minimálně 2 roky. Vzdělávání je rozděleno na pětileté primární vzdělávání (Scuola primaria), které zahrnuje jeden rok, který zasahuje už do neprimárního vzdělávání, a dva dvouleté cykly, a nižší sekundární vzdělávání (Scuola secondaria di primo grado).
Primární a nižší sekundární vzdělávání jsou dvě různé úrovně vzdělávání, z nichž každá má své vlastní zvláštnosti, a to i přesto, že jsou součástí jednoho školního cyklu.
Celková odpovědnost za vzdělávání spadá pod ministerstvo školství, univerzitního vzdělávání a výzkumu, které pracuje na centrální úrovni, zatímco regionální a oblastní školské úřady fungují na úrovni lokální. Regiony mohou přenést částečně některou odpovědnost na kraje a obce. V roce 2006 bylo ministerstvo školství, univerzit a výzkumu reorganizováno do dvou ministerstev: ministerstvo školství (odpovědné za školství) a ministerstvo univerzitního vzdělávání a výzkumu (odpovědné za vysokoškolské vzdělávání a vědecký a technologický výzkum).
Univerzity postupně také získaly administrativní, finanční a účetní autonomii. Ministerstvo je odpovědné za přidělování finančních prostředků, monitorování a hodnocení systému.
Místní správy jsou v současnosti rozděleny na dvě úrovně – úroveň provincií a úroveň měst – s odlišnou odpovědností za výuku jednotlivých předmětů a školní úrovně.
V roce 2004 byla založena Národní služba pro hodnocení vzdělávání a odborné přípravy. Jejím úkolem je zvýšit kvalitu vzdělávacího systému, a to prostřednictvím hodnocení jeho efektivnosti mj. i v porovnání s mezinárodním kontextem.
Všechny školy mají zajištěnou výukovou samostatnost, organizační samostatnost, výzkumnou autonomii, samostatnost v experimentování a rozvoji.
Cílem Montessori pedagogiky je vychovávat svobodné, zodpovědné a samostatné osobnosti, které umí řešit problémy, vzájemně si naslouchat, chrání naši planetu, rozumí okolnímu světu i vesmíru v jeho celistvosti, jsou upřímné, trpělivé, tolerantní, ale zároveň se nebojí říct svůj názor (Zelinková, 1997).
Výuka dle Montessori pedagogiky respektuje individualitu každého dítěte, nechává jej pracovat na své osobnosti podle svého vnitřního učitele. Tak vedle sebe mohou pracovat děti různého věku a na různé úrovni poznání v toleranci, respektu a lásce (Helmingová, 1996).
Každé dítě prochází jednotlivými fázemi vývoje, kdy je citlivé a vnímavé pro určité činnosti. Trvají vždy určitou dobu a pak končí, ať jsou využity, nebo ne. Využití senzitivní fáze umožní dítěti zvládnout rychle a lehce určité dovednosti. Učitel musí těmto fázím rozumět a připravit pro dítě prostředí, nabídnout vhodné materiály a pomůcky, vybrat činnosti, které v této fázi potřebuje. Sledování senzitivních fází předpokládá individuální přístup ke každému dítěti, protože každé dítě získává lehkost k učení dané dovednosti v jiný okamžik.
Montessori je na individuálním přístupu založena. Je vhodná i pro hyperaktivní děti či děti s poruchou pozornosti, neboť tím, jak jsou děti motivovány k samostatné práci s pomůckami, během které musí panovat ticho a děti musí vracet pomůcky, tam, kde je vzaly, tam, kde je jejich stálé místo, jsou nuceny i tyto děti se zklidnit a soustředit se.
Dítě nepracuje na povel, samo si vybírá práci, o kterou má zájem, může pracovat samo, ve dvojici nebo kolektivu, vybírá si místo, kde bude práci provádět. Učitelka dítě pozoruje, neruší ho při koncentraci, čeká, kdy dítě samo požádá o pomoc, a hlídá, aby dítě práci dokončilo a všechny pomůcky si po sobě uklidilo. To vyžaduje speciálně připravené prostředí, kdy všechny pomůcky musí být dítěti dostupné.
Chyba není vytýkána, ale ukazuje, že je ještě třeba opakovat a procvičovat. Chyba je brána jako přirozený jev. Všechny didaktické pomůcky jsou připraveny tak, aby si dítě mohlo svou práci zkontrolovat, najít chybu a opravit ji.
Elipsa je cvičení psychické a fyzické rovnováhy, klidu, ticha, harmonie a koncentrace pozornosti. Je vyznačena na zemi v dostatečné velikosti. Čím je elipsa užší, tím těžší je cvičení. Začíná se sedem kolem elipsy. Děti se učí pomalu a koordinovaně po elipse chodit a nosit v obou rukou předměty (hrníček s vodou, talířek s kuličkou), což je nutí se na chůzi soustředit. Věci si děti dále předávají a učí se nevybírat si pouze kamaráda, ale všímat si, kdo ještě nebyl, a zapojit ho.
1. Dítě je tvůrcem sebe sama.
Svým naprogramováním a vlastní aktivitou se podílí největší měrou na utváření sebe sama. Ačkoliv se vyvíjí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, ovlivňují ho lidé v blízkém okolí, přesto pouze ono samo určuje, které podněty jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání. Dítě samo usilovně pracuje na svém vlastním rozvoji.
2. Pomoz mi, abych to dokázalo samo.
Podle M. Montessori jen a jen dítě nejlépe ví, co v danou chvíli potřebuje. My dospělí jsme tu jen proto, abychom dítěti pomohli ukázat tu správnou cestu, jak toho dosáhnout, a to prostřednictvím připraveného prostředí a plnohodnotným zachycením sensitivního období. Dospělí by neměli odstraňovat dítěti překážky, ale naopak by měli dítěti umožnit prožít si danou situaci a vlastními možnostmi a svým vlastním tempem se s danou situací
vypořádat. Protože pouze takto si dítě osvojí potřebné vědomosti a dovednosti, a pouze takto bude mít prožitek a vlastní zkušenost s danou situací, nikoliv, když mu jej zprostředkujeme, ulehčíme nebo dokonce vykonáme něco za něj.
3. Ruka je nástrojem ducha.
Práce rukou je základem pro pochopení věcí a jevů, rozvoje myšlení a řeči. Rozvoj motorických dovedností rukou je spjat spolu s vývojem artikulačních orgánů s vývojem rozumových schopností. Při osvojování si nových vědomostí a současně jejich pochopení, je zapotřebí zapojit co nejvíce smyslů.
4. Respektování senzitivních období (citlivých období)
Sensitivní fáze jsou zvláštní vnímavosti, které se vyskytují v dětském věku. Dítěti slouží k tomu, aby umožnily získávání určitých schopností. Trvají jen určitou dobu a nenávratně se zakončí, ať jsou využity, či ne. Jedná se o období, kdy si dítě nejsnáze a nejjednodušeji, jak je jen možné, osvojí vědomosti, dovednosti či schopnosti. Nástup jednotlivých sensitivních období nemůžeme ovlivnit. Montessori pedagog by však měl být schopen toto období u dítěte vypozorovat a nabídnout mu pomůcky a aktivity, které v dané době potřebuje. Jednotlivé druhy sensitivních fází nastupují u každého dítěte zcela individuálně. Pokud je toto období promeškáno, neznamená to, že si již dítě určitou schopnost nikdy neosvojí. Znamená to však, že již vymizela sensitivita, a tudíž dítě si danou schopnost neosvojí tak jednoduše a rychle jako právě v sensitivním období.
Sensitivní fáze:
5. Svobodná volba práce
Děti v montessori zařízeních mají volnost při rozhodování, čím se chtějí v danou chvíli zabývat, respektive s jakou pomůckou chtějí pracovat, volnost ve smyslu spolupracovat či pracovat si sám a nebýt nikým rušen. Ale tato volnost neznamená možnost dělat si, kdy chci, co chci. I tato volnost má svá pravidla, zpravidla nepřipouští negativní chování vůči ostatním či pomůckám, které jsou určené pro práci. Dítě má dostatek volnosti pro svou tvořivost a pro rozhodování se, což u dítěte vytváří pocit zodpovědnosti a podporuje jak jeho samostatnost, tak i spolupráci.
6. Připravené prostředí
Ústřední myšlenkou je zde připravit prostředí pro dítě tak, aby odpovídalo jeho potřebám. Je nezbytně nutné dostatečně vybavit prostředí takovými pomůckami a materiály, aby si zde každé dítě našlo to, co je pro něj v danou chvíli zajímavé, čím se chce v dané chvíli zabývat a co je pro jeho vývoj v dané době důležité. Důležité je, aby se dítě mohlo svobodně rozhodnout, se kterou pomůckou právě chce pracovat, ale i to, aby danou pomůcku vždy na stejném místě a ve stejném stavu opět mohlo podle své potřeby najít. Pod pojmem připravené prostředí však Marie Montessori nemyslela pouze materiální vybavení třídy, ale také připravenost ze strany pedagoga.
7. Polarizace pozornosti
Když dítě nějaká činnost opravdu zaujme, je schopno se velmi intenzivně a po dlouhou dobu této činnosti věnovat. Zde je známé pozorování Marie Montessori. Ta pozorovala tříletou holčičku, která pracovala s pomůckou zvanou válečky s úchyty. Jednotlivé válečky se liší jednotlivými rozměry a úkolem dítěte je najít ten správný otvor pro daný typ válečku. Holčička byla natolik zaujata a fascinována touto aktivitou, že cvičení smyslů zopakovala celkem dvaačtyřicetkrát po sobě.
8. Celostní učení
Celostní učení se prolíná celým výchovným systémem, tj. všemi oblastmi učení. Jedná se o propojení tělesné a duševní aktivity dítěte, které významně přispívá k daleko efektivnějšímu osvojování si nových zkušeností a vědomostí, ale zároveň také přispívá k upevňování si zkušeností a vědomostí již dříve nabytých. Tělesná i duševní aktivita je takto propojena v jeden celek, který umožňuje jedinci proces učení a rozvoj jeho rozumových schopností i osobnosti jako takové.
Ve všech principech M. Montessori je respektována individualita osobnosti a její samostatnost.
Rýdl (2006) ve své knize Metoda Montessori pro vaše dítě uvádí mimo jiné i tyto principy:
1. princip věkové heterogenity
Smyslem věkově heterogenních skupin dětí je vytvořit dětem ve skupině mnohem větší prostor pro kooperaci. Děti jsou si mnohem blíže ve vztahu k sobě navzájem než k dospělému, a proto si mohou mezi sebou daleko lépe předávat své poznatky i zkušenosti. Tento princip staví na učení se mladších od starších, a to přirozenou formou.
2. princip svobody a samostatnosti
Svoboda ve smyslu M. Montessori je pozitivní, činorodá a tvořivá. V této souvislosti hovoříme o svobodě při volbě aktivit, kterým se chce v dané chvíli zabývat, ale i při rozhodování se, jak dlouho bude danou aktivitu provádět, zda bude pracovat individuálně nebo ve skupině. Svoboda volby a samostatnost při práci je učí zodpovědnosti tím, že jim dovoluje dělat rozhodnutí a prožívat následky svých činů.
3. princip pohybu
Pohyb je pro každého člověka přirozenou aktivitou. Montessori princip pohybu promítla zejména do cvičení praktického života, kdy si dítě prostřednictvím aktivní nápodoby osvojuje správné pohybové vzorce potřebné pro nácvik psaní, a to prostřednictvím systematického rozvoje jemné i hrubé motoriky.
4. princip normalizace psychického vývoje
Normalizaci lze charakterizovat jako proces, pomocí kterého se dítě přizpůsobuje svému okolí, aby dosáhlo své přirozenosti, smyslu pro harmonii a rovnováhy se svým okolím probíhá od narození do 6 let. Podle M. Montessori je normalizace návratem k normálnímu stavu. Normální dítě ve skutečnosti relativně brzy prokazuje svou inteligenci, umí se ovládat, projevuje se klidně a dává přednost systematické činnosti před jalovou nečinností.
5. princip sociální výchovy
Jedná se o osvojení si základních sociálních kompetencí prostřednictvím dynamického působení věkově heterogenních skupin a osvojováním si různých sociálních rolí (dítě přichází do sociální skupiny jako nejmladší, později projde rolí prostředního a nakonec nejstaršího, tedy nejzkušenějšího). Jedná se o nepřímé sociální působení, kdy se děti učí od sebe navzájem mnohem přirozeněji a rychleji.
6. princip ticha a klidu
Ticho neznamená, že přestaneme mluvit či dělat hlučnou činnost. Ticho je přerušení veškerého pohybu, nejvyšším stupněm koordinace pohybů. Vyžaduje silnou vůli, ale i koncentraci pozornosti ze strany dítěte. Děti se s ním seznamují prostřednictvím cvičení ticha, mezi které patří např. elipsa. Elipsa je cvičení psychické a fyzické rovnováhy, klidu, ticha, harmonie a koncentrace pozornosti.
Metodika práce ve výchovném systému montessori je rozdělena do těchto základních oborů:
Stručná charakteristika jednotlivých vzdělávacích oblastí (Harald, 2008)
Praktický život
Cvičení praktického života jsou podle Montessori ta nejdůležitější a zároveň tvoří základ pro práci s dalším materiálem. Praktický život je prvním místem, které dítě po příchodu do montessori prostředí navštíví. Jedná se o aktivity, při kterých si dítě procvičuje senzomotorickou koordinaci pohybů, zejména prostřednictvím poutavých činností. Jednotlivé aktivity mají svůj vnitřní řád, pracuje se vždy shora dolů, zleva doprava a od jednoduššího ke složitějšímu.
Cvičení praktického života se dělí na:
Smyslová výchova
Smyslová výchova, jak už sám název vypovídá, má za cíl rozvíjení u dítěte jeho smyslového vnímání, a to prostřednictvím speciálních pomůcek. Každá pomůcka pro smyslový rozvoj dítěte má svou historii. Při jejich tvorbě M. Montessori vycházela z vlastních zkušeností, ale zejména ze zkušeností Itarda a Seguina při realizaci nejrůznějších experimentů u dětí především s mentálním postižením.
Senzorické pomůcky se skládají z řady předmětů, které jsou seskupeny podle jejich určitých fyzikálních vlastností, jako například barva, tvar, velikost, zvuk, struktura látky, hmotnost, teplota a roztažnost. Úkolem dítěte je soustředit svou pozornost na jednu z výše uvedených vlastností, která se vyskytuje povětšinou na jedné pomůcce izolovaně, a rozvíjet tak určitou oblast smyslového vnímání, pro kterou byla vyrobena.
Jazyková výchova
Jazykový materiál je již v mateřské škole součástí oblasti praktického života a smyslové výchovy. Je obsažen také v pomůckách a materiálech tematických projektů kosmické výchovy. Montessori ve svých pozorováních zaznamenala jednotlivé sensitivní fáze řeči:
Pro správné osvojení si mateřského jazyka je nezbytné procvičování hrubé a jemné motoriky, senzomotorické koordinace, rozvoj zrakového a sluchového vnímání, koncentraci pozornosti, ale také podporovat jeho rozvoj řeči, emocionální a sociální vývoj, rozvíjet logické a poznávací schopnosti, cílevědomost a tvůrčí činnosti.
Matematická výchova
Zpravidla se hovoří o věku 4 let, kdy je dítě připraveno učit se prakticky používat čísla a slova. V montessori prostředí děti pracují s didaktickým materiálem určeným pro matematiku, aniž by si to uvědomovaly. Zejména smyslový materiál obsahuje řadu matematických prvků, které si dá dítě později do souvislosti. Dítě si při práci se smyslovým materiálem primárně vytváří vizuální představu uspořádání předmětu, představu počtu, pořadí atd. Podle M. Montessori je smyslový materiál klíčem ke světu, klíčem k přechodu od nestrukturovaného světa ke strukturovanému. Při speciální výuce matematických dovedností se primárně vychází z prožitku dítěte, na které navazuje vlastní experimentování dítěte, na jehož základě dítě samo objevuje a poznává.
Kosmická výchova
Tato oblast vychází z celistvého pojetí světa, ve kterém vše existuje ve vzájemných souvislostech a zároveň také podléhá určitým zákonům. Kosmická výchova dává dítěti představu o světě jako o celku a o jeho jednotlivých částech. Dítě získává vědomosti zejména na základě vlastního pozorování a realizace praktických pokusů.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Předškolní vzdělávání v zahraničí očima české učitelky.
Ostatní články seriálu: