Text příběhu (včetně audio záznamu) najdete ke stažení na webu nakl. KHER v sekci E-knihy.
V sobotu ráno jsme se okolo sedmé vydali do Terni.
„Jdou sem Romové! Romové jdou!“
Všichni hned vylezli z domků. Tátu s mámou znali Romové z celého okolí. Proto nás všichni zvali dál. Bydlela tu tátova sestřenice, už byla stará, a její děti s rodinami. Zašli jsme k ní a chvíli jsme poseděli. (pozn. Autorova rodina bydlela v obci Tolčemeš na východním slovensku.)
Netrvalo dlouho a sešli se tam všichni chlapi a ženské. Každý byl zvědavý, kde jsme se tu vzali a kam jdeme. Maminka jim vše vypověděla. Zdrželi jsme se sotva deset minut a vydali se do Terni. Z Babího Potoka to tam není ani tři kilometry.
Před desátou jsme byli na místě. Jakmile si nás všimly děti, spustily stejně jako ty v Babím Potoce.
„Jdou sem Romové, Romové jdou!“
Dělaly takový rámus, že všichni vylézali před domy. Jen co poznali tátu s mámou, zvali nás k sobě domů. V tom se objevil Štefi a hned nás zavedl k nim.
„Ani nevíte, jak jsem rád, že jste tu. Ještě je brzy jít do kostela, ještě máme tak půl hodiny čas. Dej jim něco k jídlu,“ obrátil se na ženu. „Určitě máte hlad.“
„To není třeba,“ řekl otec. „Nejsme hladoví.“
„Ale jen jim nandej polívku, ať něco pojí, aby neměli v kostele hlad. Ještě máme půl hodiny, tak se v klidu najezte.“
Štefiho žena jim hned dala na stůl talíře s polévkou. Slepičí s nudlemi. Poté se otec jakožto kmotr s kmotrou a Štefi se ženou a dětmi vypravili do kostela.
 |
Učitel se žáků zeptá, zda někdy slyšeli o romském jídle zvaném pišot/pišota. Žáci potom za domácí úkol zjistí od rodičů, známých nebo z internetu recept a na příští hodině (případně hodině jiného předmětu) všichni společně jídlo připraví.
Žáci si po připravení pokrmu popřejí romsky dobrou chuť: Chan Devleha!
Brambory uvaříme ve slupce a oloupeme. Nastrouháme na struhadle, osolíme, přidáme vejce a promícháme s moukou. Zpracované těsto vyválíme na tenkou placku a nakrájíme na menší čtverečky. Náplň pišotů je libovolná. Může to být ochucený tvaroh, tepelně upravené kysané zelí nebo povidla. Náplň klademe na čtverečky tak, aby se daly slepovat na okrajích. Dobře slepené čtverečky dáme do osolené vařící vody. Vybírají se cedníkem, jakmile vyplavou na povrch. Ještě teplé se polévají máslem.
Narodil jsem se 1. ledna 1936 v obci Tolčemeš, nyní Šarišské Sokolovce v okrese Prešov, jako nejmladší dítě. Nejstarší byla sestra Irena, potom přišel na svět bratr Dezider. Otec se jmenoval Andrej a byl uznávaný primáš a kovář. Neuměl číst a psát, ale měl přirozenou inteligenci a chodili si k němu pro rady i gádžové z obce. Obdobně na tom byla i máma. Byla navíc výtečná hospodyně s duchem pro obchod a uměla skvěle vyprávět. Osobně viděla císaře Františka Josefa a dostala od něj zlatý peníz.
V roce 1942 jsem začal chodit do školy v Tolčemeši, o čtyři roky později jsme přišli do Prahy, kde jsme bydleli asi 3 měsíce, po kterých jsme se přestěhovali sem do Rokycan. Tady si celá rodina našla práci a už jsme tu zůstali nastálo.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu ROZUMMĚNÍ.
Ostatní články seriálu:
