Na křtinách/Pre boňa: 1. část - Křtiny

Z vesnice se sem po cestičce blížili dva neznámí muži. Některé děti byly tak zvědavé, že šly přímo k nim. Ty, které zůstaly v osadě, se daly do křiku. Všichni chlapi zvedli hlavy od karet a koukali, co se děje. Poznali Štefiho z Terni a jeho syna Štefka. To už i ženské vyšly ze dveří a s nimi můj táta, Andriš.

„Nevím, jestli se to k vám doneslo, ale před týdnem se nám narodil kluk a příští sobotu ho chceme pokřtít. Rádi bysme se ženou, abyste nám šel za kmotra.“

„Bude nám ctí, vždyť se známe odmalička,“ odpověděl táta.

V minulosti měli naši předkové kmotry. Byly to osoby, které vybraly novorozenci jméno a zavázaly se, že v případě úmrtí rodičů budou o dítě pečovat. K nim mohly děti zajít, když nenalezly podporu v rodině. Kmotři vyslechli problémy kmotřence a pomohli mu je řešit. Své kmotřence podporovali i finančně.

1. Máte nějakou osobu, ke které byste mohli zajít jako za svým kmotrem? ANO/NE
2. Myslíte si, že by se mělo kmotrovství zase oživit? ANO/NE
3. Chybí vám někdo takový? ANO/NE
4. Proč? Koho byste si případně za kmotra vybrali?

Moje maminka se jmenuje __________. Narodila se v(e) _______________. Za svobodna se jmenovala ______________. Její rodiče, moje babička a dědeček, se jmenují _____________ a _______________, žijí v ________________. Můj tatínek pochází z _________________. Můj bratr (sestra) se jmenuje ___________________. Bydlíme v ______________________.

Učitel posléze žákům pustí video (nebo přečte sám) dostupné ve videosekci příručky na webových stránkách nakladatelství KHER (www.kher.cz), kde svůj autobiografický text v celém znění čte sám autor.

Narodil jsem se 1. ledna 1936 v obci Tolčemeš, nyní Šarišské Sokolovce v okrese Prešov, jako nejmladší dítě. Nejstarší byla sestra Irena, potom přišel na svět bratr Dezider. Otec se jmenoval Andrej a byl uznávaný primáš a kovář. Neuměl číst a psát, ale měl přirozenou inteligenci a chodili si k němu pro rady i gádžové z obce. Obdobně na tom byla i máma. Byla navíc výtečná hospodyně s duchem pro obchod a uměla skvěle vyprávět. Osobně viděla císaře Františka Josefa a dostala od něj zlatý peníz.

V roce 1942 jsem začal chodit do školy v Tolčemeši, o čtyři roky později jsme přišli do Prahy, kde jsme bydleli asi 3 měsíce, po kterých jsme se přestěhovali sem do Rokycan. Tady si celá rodina našla práci a už jsme tu zůstali nastálo.