Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Role pedagoga v multidisciplinárním týmu...

Ikona teoreticky

Role pedagoga v multidisciplinárním týmu pomáhajících profesionálů

Ikona odbornost
Autor: Mgr. Iva Macková
Anotace: Od pedagoga základních či středních škol se očekává především role vzdělavatele, kterou však není možné oddělit od jeho další významné role vychovatele. Právě v roli vychovatele, a to především v případech žáků pocházejících ze selhávajícího rodinného prostředí, by neměl být pedagog osamocen, ale měl by být součástí multidisciplinárních týmů pomáhajících profesionálů. Mezioborová spolupráce pedagogů, sociálních pracovníků, lékařů, dětských psychologů či orgánů činných v trestním řízení by měla být v současné praxi péče o nezletilé děti zasažené syndromem CAN (týrané, zneužívané a zanedbávané děti) samozřejmostí. V souvislosti s připravovanou novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí by měl být posílen význam spolupráce pomáhajících profesionálů, kteří by měli řešit případy ohrožených dětí ve vzájemné součinnosti, přičemž společným prostorem pro posuzování případů nezletilých dětí by jim měly být do praxe nově zaváděné případové konference. Od případových konferencí se očekává, že pomohou komplexně a co možná nejobjektivněji řešit konkrétní situace ohrožených dětí. Předpokládá se, že případové konference by měl moderovat nestranný profesionál – facilitátor. Zde se nabízí polemika, zda by nebylo vhodnější, aby byl nestranným profesionálem supervizor. Respektive jedná se o otázku: kdy využívat případové konference a kdy skupinové supervize pomáhajících profesionálů?
Téma příspěvku:Pedagogika
Klíčová slova: spolupráce, pedagogika, ohrožení mladí lidé, supervize

Jaká je realita?

Ve své profesní praxi lektora a supervizora se setkávám především se sociálními pracovníky a pracovníky v sociálních službách, ale postupně k nim přibývají i pedagogové základních škol. Opakovaně jsem se jakožto lektorka setkala se skupinami pedagogů (v rámci vzdělávacího programu „Preventisté, nebuďte v tom sami“ pro cílovou skupinu výchovných poradců, metodiků prevence i ostatních pedagogů), které projevily zájem o rozvoj svých kompetencí v prevenci sociálně-patologických jevů v kontextu sociálně-právní ochrany dětí. Jednalo se o témata součinnosti školských orgánů, orgánů sociálně-právní ochrany dětí a orgánů činných v trestním řízení. V průběhu zmiňovaných vzdělávacích programů jsem využívala k předávání informací pedagogům svých několikaletých profesních zkušeností sociální pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Při otevřených diskusích na téma spolupráce OSPOD a pedagogů jsem si začala uvědomovat rozdílnost úrovně spolupráce těchto pomáhajících profesionálů. Obecně se od těchto profesionálů očekává především vzájemná součinnost v zájmu ohroženého dítěte. Realita je však taková, že je možné se na místní úrovni setkat s různorodými vztahy mezi pedagogy a sociálními pracovníky od funkční spolupráce, přes vztahy soupeření (kdo z aktérů má pravdu a kdo nikoliv), pasivity (kdy jedna či druhá strana přehlíží ohrožení dítěte a nekoná v rámci svých kompetencí) až po obětování se, kdy například pedagog přebírá kompetence nečinného sociálního pracovníka. Opakovaně jsem se setkala s tím, že pedagog v zájmu řešení situace ohroženého dítěte vstoupil do dvojrole pedagog-sociální pracovník. V daném případě je možné ocenit aktivitu pedagoga, ale současně je nutné zmínit, že se pedagog vystavuje možnému konfliktu rolí. Například v situaci zanedbávaného dítěte, kdy nejsou ze strany rodičů dostatečně uspokojovány potřeby dítěte od těch základních, bezpečí, sociálních až po seberozvojové, se snaží pedagog přimět zanedbávající rodiče ke spolupráci se školou v plnění školních povinností, což je zajisté legitimní. Mnohdy však může docházet k situacím, kdy se pedagog snaží řešit sociálně-ekonomické problémy rodiny (závislosti, finanční zadluženost, trestnou činnost aj.), které jsou již jednoznačně v kompetenci sociálních pracovníků. Oddělování rolí pedagog – sociální pracovník je podle mne v zájmu kvalitní intervence nezbytné.

Kvalitní intervence je však možná při součinnosti a rovnocenném postavení pomáhajících profesionálů. Ve své podstatě závislé postavení pedagoga vůči sociálnímu pracovníkovi posiluje i zákon o sociálně-právní ochraně dětí, který stanoví povinnost státních orgánů, zejména pak škol, školských a zdravotnických zařízení sdělit údaje potřebné k výkonu sociálně-právní ochrany dětí. V této záležitosti pedagogové oprávněně namítají, že se jedná o jednostranný proces předávání informací o ohroženém dítěti a jeho rodině bez zpětné vazby ze strany orgánů sociálně-právní ochrany dětí. V zájmu sociálně-pedagogické péče o ohrožené děti by přitom byla efektivní obousměrná komunikace a předávání nezbytných informací ze strany sociálních pracovníků směrem k pedagogům, která dle mých zkušeností není ve všech regionech samozřejmostí.

A jaké jsou tedy nástroje efektivní spolupráce pomáhajících profesionálů? Ty osobně spatřuji ve skupinových formách supervizí a v případových konferencích, přičemž jejich volba záleží na tom, zda hodláme nahlížet na součinnost členů týmu multidisciplinárních profesionálů nebo řešit situaci ohroženého dítěte za přítomnosti rodičů či pečujících osob.

Supervize multidisciplinárních týmů

Reflexe vzájemných vztahů pomáhajících profesionálů by dle mne mohla být bezpečně a otevřeně sdílena v prostředí skupinových supervizí, kdy by se setkávali sociální pracovníci s pedagogy i ostatními členy multidisciplinárních týmů a nahlíželi v rámci případové supervize či ve specifické formě balintovské skupiny na kauzy ohrožených dětí. A co by mohlo být přínosem těchto setkání? Prevence problematické spolupráce, prostor pro otevřenou komunikaci, efektivní součinnost, nalézání řešení vedení případů - a to vše za využití reflexe pocitů, uvědomování si vztahových souvislostí atd. A co k tomu potřebujeme? Supervizora a ochotu členů multidisciplinárních týmů setkávat se a společně uvažovat nad případy ohrožených dětí.

„Supervize pak může být využívána jako metoda reflexe pracovní činnosti (vedení rozhovoru, dávání zpětné vazby, rozšiřování vědomí, ventilace emocí, řešení problémů…), jejíž cílem je nahlížení na kvalitu práce v pomáhajících profesích. Předmětem supervize je konkrétní odborník (sociální pracovník, pedagog, psycholog, zdravotník…) a jeho nebo jejich odborná činnost v konkrétním kontextu. Východiskem je sdílená živá zkušenost. Smyslem a cílem jejich supervize je, aby byli schopni svou činnost dělat co nejlépe.“[1]

Zmiňovaná schopnost dělat svoji činnost co nejlépe za podpory supervize v rámci multidisciplinárního týmu by mohla být příležitostí rozvoje efektivní spolupráce. Současně spatřuji potenciál v prostoru pro rovnocenné vztahy a jednoznačně vymezené role pedagogů, sociálních pracovníků a dalších pomáhajících profesionálů. „Skupinovou supervizi můžeme definovat jako nabídku supervize pro 3 až 12 osob, které nejsou vůči sobě v pracovním vztahu, nepojí je vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Charakteristické je, že členy spojuje společný pracovní zájem, např. zaměření na stejnou klientelu či stejnou pracovní oblast.“[1]

Co jsou to vlastně ty balintovské skupiny?

„Skupiny, jež vznikly v padesátých letech minulého století v Londýně, jejich zakladatelem byl lékař a psychoanalytik Michael Balint. Primárně byly skupiny určeny pro praktické lékaře a zdravotní personál, ale mají velice dobré uplatnění i v ostatních pomáhajících profesích.

Zaměřují se na vztah lékaře/terapeuta a pacienta/klienta, učí naslouchat a vnímat zúčastněné jako partnery v dialogu. Ve skupině nachází pomáhající profesionál podporu, jiné pohledy na svou práci a inspiraci kolegů. Jako takové jsou balintovské skupiny prevencí syndromu vyhoření.“[2]

Se supervizními skupinami balintovského typu mám zkušenost jakožto supervizor projektu Grantového systému města Třebíč, kde se v letech 2009 - 2010 scházeli sociální pracovníci a pracovníci sociálních služeb z různých organizací veřejné správy i neziskového sektoru ke sdílení případů své praxe. Projekt si kladl za cíl multidisciplinární propojení organizací poskytujících sociální služby a přispíval k rozvoji a zkvalitňování sociálních služeb. Za reálnou tedy považuji aplikaci této formy skupinové práce i do multidisciplinárních týmů pomáhajících profesionálů, které spojuje společný zájem kvalitní péče o ohrožené děti. V ideálním případě by se mohla skupinová forma supervize stát celoživotní formou učení zaměřenou na rozvoj profesionálních dovedností a kompetencí supervidovaných, při níž je kladen důraz na aktivaci vlastního potenciálu pomáhajících profesionálu v bezpečném a tvořivém prostředí.

Již tedy víme kdy a z jakého důvodu využívat supervizi. A jak je to s těmi případovými konferencemi?

Případové konference

Obecní úřady obcí s rozšířenou působností (OSPOD) budou dle novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, která měla být původně účinná od 1. 7. 2012, přičemž zřejmě bude účinná od 1. 1. 2013, povinně: 1/ pravidelně vyhodnocovat situaci ohroženého dítěte a jeho rodiny, a to zejména z hlediska posouzení ohrožení, podle druhu a rozsahu opatření nezbytných k ochraně dítěte a poskytovat pomoc rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte, 2/ zpracovat na základě vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny individuální plán ochrany dítěte, 3/ pořádat případové konference pro řešení konkrétních situací ohrožených dětí.

„Tyto instituty mají přispět ke zkvalitnění preventivní a poradenské činnosti v oblasti sociálně-právní ochrany dětí. K vypracování individuálního plánu ochrany dítěte bude přistoupeno až v návaznosti na vyhodnocení situace dítěte a rodiny. U jednorázových a dočasných případů proto nebude třeba individuální plán ochrany dítěte vypracovat. Individuální plán bude vedle identifikace příčin ohrožení dítěte zahrnovat zejména vymezení opatření k zajištění ochrany dítěte, opatření k poskytnutí pomoci rodině ohroženého dítěte a k posílení funkcí rodiny s důrazem na přijetí opatření, která umožní setrvání dítěte v jeho přirozeném prostředí (péče rodičů nebo jiných blízkých osob), anebo která umožní co nejrychlejší návrat dítěte do rodiny, stanovení časového harmonogramu pro provádění jednotlivých opatření a způsob vyhodnocování jejich plnění."

Případová konference představuje metodu sociální práce, která je již dnes postupně využívána v praxi orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se nejen o způsob projednání situace ohroženého dítěte s rodiči nebo i se samotným dítětem, ale rovněž o účinný nástroj multidisciplinární spolupráce při řešení případu ohroženého dítěte, který umožňuje zapojení dalších pomáhajících a zúčastněných subjektů a osob.

Případová konference je možným postupem, který OSPOD využívá při řešení situací ohrožených rodin a dětí.

Případová konference spočívá v zapojení rodičů, jiných osob zodpovědných za výchovu, dětí, jiných osob blízkých rodině a dítěti a dalších subjektů podílejících se na ochraně dítěte a řešení jeho situace. Okruh zapojených osob a subjektů určuje OSPOD, který přihlíží rovněž doporučením a návrhům ostatních. Může se jednat zejména o školy a školská zařízení, poskytovatele sociálních služeb, lékaře, zdravotnická zařízení, orgány činné v oblasti sociálního zabezpečení, Policii České republiky, obecní policii, soudce a soudkyně, státní zástupce a zástupkyně, úředníky a úřednice Probační a mediační služby České republiky a další odborné pracovníky a pracovnice (např. psychology a psycholožky) aj. Účast přizvaných odborníků a zástupců ostatních orgánů a subjektů na případové konferenci je dobrovolná, orgán sociálně-právní ochrany dětí plní roli koordinátora zúčastněných subjektů. Účast přizvaných osob na případové konferenci se považuje za jiný úkon v obecném zájmu, při kterém vzniká povinnost zaměstnavatele uvolnit zaměstnance k účasti na tomto jednání a zúčastněným osobám vzniká právo na náhradu mzdy nebo na náhradu ušlého výdělku (obdobně jako v případě účasti na jednání komise pro sociálně-právní ochranu dětí podle § 38 odst. 7 zákona č. 359/1999 Sb). Jak vyplývá z nového ustanovení § 14 odst. 2, orgán sociálně-právní ochrany dětí bude povinen uspořádat případovou konferenci vždy před podáním návrhu soudu na některé z opatření, kterým se zasahuje do rodičovské zodpovědnosti rodičů nebo kterým se dítě svěřuje do náhradní péče, s výjimkou případů, kdy je uspořádání případové konference fakticky nemožné nebo zjevně bezúčelné. Uspořádání případové konference pak bude přicházet v úvahu ještě v průběhu soudního řízení o svěření dítěte do náhradní péče.“[3]

Případové konference, jakožto další z možných forem skupinové péče o ohrožené děti, by měli členové mulitidisciplinárních týmů využívat především pro přímou práci s rodinou. Zde se nabízí otázka uspořádání podmínek případové konference, zda je organizovat v prostředí orgánů sociálně-právní ochrany dětí či v prostředí školských zařízení? Já osobně jsem pro výběr zcela neutrálního prostředí. Současně jsem zastáncem jasného oddělení rolí pedagoga, sociálního pracovníka a dalších aktérů, dovoluji si upozornit na konflikt rolí v případě, že by některý z členů multidisciplinárního týmu případovou konferenci současně moderoval či facilitoval, kdy za těchto podmínek by nemohl být nestranný či neutrální ve své roli. Dle mého názoru se v prostředí případových konferencí vytvoří prostor pro sdílení očekávaní a cílů spolupráce pedagogů a ostatních profesionálů včetně rodičů ohrožených dětí, případně dětí samotných.

Cílem mého příspěvku bylo zamyslet se nad rolí pedagoga v multidisciplinárním týmu pomáhajících profesionálů a přiblížit nové formy profesionální péče o ohrožené děti prostřednictvím skupinových supervizí a případových konferencí, snad se mi to povedlo. Přivítám názory čtenářů, a to nejen z řad pedagogických pracovníků, ale i ostatních pomáhajících profesionálů.


Článek je zpracován na základě sborníku konference Rozvoj školy a supervize. 1. vydání, 2012, Lumen vitale – Centrum vzdělávání, o.s. Kolektiv autorů, Praha: 2012. ISBN 978-80-905000-7-5.

Zařazení do seriálu: Tento článek je zařazen do seriálu Rozvoj školy a supervize.

Ostatní články seriálu:

Citace a použitá literatura:
[1] - HAVRDOVÁ, Z.; HAJNÝ, M. et al. Praktická supervize. Praha : Galén, 2008. ISBN 978-80-7262-532-1. 
[2] - PAČESOVÁ, Martina. Lékař, pacient a Michael Balint. Triton, 2004. ISBN 80-7254-491-8. 
[3] - Informace k vybraným ustanovením zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. k 21. 12. 2012. 2012. [cit. 2013-12-9]. Dostupný z WWW: [http://www.mpsv.cz/files/clanky/14227/Informace_1....].  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 09. 12. 2013
Zobrazeno: 5194krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 3.5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
1 uživatel Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
MACKOVÁ, Iva. Role pedagoga v multidisciplinárním týmu pomáhajících profesionálů. Metodický portál: Články [online]. 09. 12. 2013, [cit. 2019-11-18]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/17909/ROLE-PEDAGOGA-V-MULTIDISCIPLINARNIM-TYMU-POMAHAJICICH-PROFESIONALU.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.