Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Environmentální výchova a výchova k udržitelnému...

Ikona teoreticky

Environmentální výchova a výchova k udržitelnému rozvoji ve výuce zeměpisu v základním vzdělávání – 1. metodická část

Ikona odbornost
Autor: RNDr. Josef Herink
Anotace: Účelem studie je poskytnutí metodické i praktické podpory učitelům vyučovacího předmětu Zeměpis (Geografie) pro zavádění a uplatňování prvků environmentální výchovy (EV) a výchovy k udržitelnému rozvoji lidské společnosti v základní škole a na nižším stupni osmiletých gymnázií.

Metodická část studie obsahuje podněty, opěrné body, možnosti, přístupy a postupy pro uplatnění EV a výchovy k udržitelnému rozvoji ve výuce zeměpisu podle aktuálně platných učebních dokumentů. Uvádějí se zde konkrétní příklady učebních metod, postupů a forem vhodných a doporučených pro praktické vyučování.
Téma příspěvku:Enviromentální výchova
Klíčová slova: environmentální výchova, metodika, geografie, zeměpis, výchova k udržitelnému rozvoji
Vazby článku:
Následující díl: Environmentální výchova a výchova k udržitelnému rozvoji ve výuce zeměpisu v základním vzdělávání – 2. praktická část
Příspěvek může být vzhledem k datu publikace zastaralý. V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.

Studie na podporu environmentální výchovy (dále jen EV) a výchovy k udržitelnému rozvoji ve výuce zeměpisu v základním vzdělávání je příspěvkem k řešení úkolu B 14 – Inovace přírodovědných předmětů. Obsahuje dvě části – metodickou a praktickou.

Účelem obou částí studie je poskytnout metodickou podporu učitelům zeměpisu pro zavádění a uplatňování prvků EV a výchovy k udržitelnému rozvoji v základních školách a v nižších ročnících gymnaziálního vzdělávání, pro jejich přirozenou implementaci a integraci do procesu výuky v návaznosti na platný základní kurikulární dokument Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy – Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále RVP ZV).

Metodická část obsahuje podněty pro zmíněné uplatnění EV ve výuce zeměpisu, uvádí učitele do problematiky při přenosu výchovných a vzdělávacích prvků EV ze vzdělávacího oboru Zeměpis (Geografie) v RVP ZV do školních vzdělávacích programů (dále ŠVP), poskytuje jim k tomu opěrné body a naznačuje jim směry, možnosti a postupy, kterými je možno EV ve výuce zeměpisu rozvíjet.

Metodická část

Environmentální výchova a cíle EV ve výuce zeměpisu

Moderní komplexně pojatá geografie je integrující vědní obor, spolupůsobící ve spektru přírodovědných, společenských a technických oborů. Při své schopnosti relativně komplexního a syntetického pohledu založeného na výsledcích analýz jednotlivých geografických disciplín, je schopna poskytovat zdůvodněné závěry a poznatky pro potřeby ostatních vědeckých oborů. Chápeme-li krajinu, geografický pojem par excellence, v nejširším slova smyslu také jako životní prostředí lidí, je potom geografie předním přírodovědně sociálním vědním oborem, který zkoumá současně fyzickogeografickou a socioekonomickou sféru, přírodní, společenský a hospodářský systém životního prostředí. Geografie jako vědní obor klade důraz na příčinnost, vztažnost a stanovení zákonitostí prostorového rozložení geografických jevů a procesů i jejich změn v čase.

Spolupráce geografie s ekologií a environmentalistikou se proto realizuje především v rámci krajinné neboli geografické environmentalistiky, nazývané někdy také krajinou nebo geografickou ekologií, případně geoekologií. Hlavním úkolem tohoto interdisciplinárního a zároveň i multidisciplinárního oboru, či – lépe řečeno – programu, je zkoumat systém vzájemných vztahů mezi krajinnými prvky, objekty, vztahy a procesy, na určitém území. Většina geografů i ostatních badatelů v oblasti geografické environmentalistiky chápe celek krajinného systému jako antropoekologický systém tvořený přírodními a umělými antropogenními složkami (technosféra) a vlastní lidskou společností. Takto široce pojatý objekt studia geografické environmentalistiky se v podstatě ztotožňuje s objektem celé geografie, která usiluje pochopit krajinu (i celou krajinnou sféru) jako komplexní systém přírody, obyvatelstva a jeho socioekonomických aktivit ve vzájemných interakcích. Exaktizace výzkumných metod a využívání kvantitativních metod v geografii, vyvolaná rozvojem nových vědních odvětví a pokročilých informačních médií, se ve výzkumu krajin odrazila zdůrazněním studia procesů a jejich bilancováním. Rozpracování systémového přístupu ke krajinám, studium jejich dynamiky a vzájemných vztahů člověk – společnost – krajina, představují nejen zájem aplikované environmentální geografie, ale zároveň se staly klíčovým nástrojem při řešení otázek životního prostředí a udržitelného života.

Aktuální koncepce geografického vzdělávání v základních a středních školách směřuje, ve stručnosti řečeno, k rozvoji geografické gramotnosti (geografické kompetence, geografického myšlení, též geografické kultury) absolventů těchto škol. Pod těmito pojmy si lze představit schopnost žáka – jednotlivce využívat geografických vědomostí, dovedností, postojů a návyků tak, aby se staly podkladem pro kompetentní jednání v prostředí (v dimenzi globálně myslet a lokálně jednat) a v různých oblastech jedince a společnosti. Za geografickou gramotnost lze takto považovat schopnost věnovat náležitou pozornost územním rozdílům nejen v přírodních podmínkách krajiny, ale i v historickém vývoji, ve společenských předpokladech a vztazích, v geografické poloze, v hospodářství a způsobilost se zajímat o příčiny těchto rozdílů v komplexu jejich souvislostí. Takto komplexně chápané geografické myšlení lze ztotožnit i s environmentálním vědomím. Vyučovací předmět Zeměpis má tedy v základním vzdělávání stejný cíl, jako environmentalistika: naučit žáky porozumět vztahům mezi přírodní a společenskou složkou prostředí a vysvětlit jejich interakce. Zde je role environmentální geografie v systému environmentální výchovy nenahraditelná.

Ze vzdělávacího hlediska (rozvoj souboru vědomostí, dovedností a návyků žáků) může výuka zeměpisu přispívat v oblastech EV k:

  • porozumění vybraným souvislostem v přírodním systému (biosféře), vztahům člověka a prostředí a důsledkům lidských aktivit na prostředí;
  • odhalování rozsahu poškození životního prostředí z globálního i lokálního hlediska, k uvědomování si mezí a limitů přírodního prostředí a udržitelnosti života;
  • získávání, třídění a hodnocení informací o přírodním a společenském prostředí, o ekologických a environmentálních problémech v globální i lokální dimenzi;
  • využívání písemných textů, sdělovacích prostředků a internetu k získávání informací o životním prostředí;
  • rozvoji schopností hodnotit objektivitu a závažnost zpráv ve vztahu k problematice životního prostředí;
  • chápání rozdílností ve vývoji lidské populace a vztahů k prostředí v různých oblastech světa;
  • rozvoji komunikace o problémech životního prostředí se spolužáky i s dospělými, k umění se vyjadřovat a racionálně obhajovat svoje názory a stanoviska ve vztahu k životnímu prostředí;
  • vytvoření návyků slušně se chovat v přírodě a v prostředí obce, aktivně se účastnit zlepšování okolního prostředí, v péči o zeleň, o rostliny a živočichy, o čistotu a pořádek;
  • vytvoření návyků cílevědomě šetřit prostředí tříděním odpadů, šetřením energií, chránit prostředí před negativními vlivy;
  • pochopení některých technologií a postupů vedoucích k ochraně a ke zlepšení životního prostředí;
  • příkladům pozitivních přístupů a jednání ve vztahu k životnímu prostředí.

Z výchovného hlediska (vytváření postojů a hodnot) umožňuje výuka zeměpisu vést žáka ve vztahu k životnímu prostředí k rozvoji:

  • přikládat nejvyšší hodnotu životu a jeho ochraně;
  • odpovědnosti k naplňování zdravého životního stylu;
  • odpovědnosti lidí a vlastní odpovědnosti ve vztahu k biosféře, k ochraně přírody a přírodních zdrojů;
  • vnímavosti ke kráse přírody a k estetickým hodnotám okolního prostředí;
  • angažovanosti v řešení problémů životního prostředí;
  • aktivity, tvořivosti, tolerance, ohleduplnosti a šetrnosti ve vztahu k prostředí a k ostatním lidem.

V souvislosti s platným kurikulárním dokumentem RVP ZV nyní naznačíme, jakým způsobem přispívá EV ve výuce zeměpisu k rozvíjení klíčových kompetencí ve školních vzdělávacích programech pomocí výchovně vzdělávacích strategií, formulovaných z pozice učitele.

Kompetence k učení:

Učitel:

  • zadává referáty, k nimž žáci vyhledávají, sbírají, zpracovávají, třídí a hodnotí geografické informace a data v příslušných informačních zdrojích – na internetu, v rozhlasu, televizi, v odborných encyklopediích a časopisech (texty, obrázky, grafy, tabulky, mapy, statistiky …);
  • získané poznatky propojuje se znalostmi dalších vzdělávacích oblastí, žáci si tak vytvářejí ucelenější představy o vztazích mezi přírodním a společenským prostředím, mezi přírodou a působením člověka;
  • pokládá žákům otázky vztažené ke způsobu a příčinám různých přírodních a společenských procesů, společně hledají řešení otázek a adekvátní odpovědi;
  • předvádí manipulace s orientačními, topografickými a meteorologickými pomůckami (kompas, buzola, případně GPS, teploměr, srážkoměr apod.), s glóbem, plány, mapami, atlasy, jízdními řády, grafy a statistickými daty;
  • kontroluje výsledky pozorování, měření a zkoumání a požaduje, aby je žáci samostatně zhodnotili a porovnali se svými dosavadními zkušenostmi, znalostmi a dovednostmi a formulovali patřičné závěry.

Kompetence k řešení problémů:

Učitel:

  • vytváří s žáky na základě pozorování, osvojených znalostí a dosavadních zkušeností platformu nebo hypotézu k problému či k úkolu, žáci je ověřují praktickou činností, kladou otázky s geografickou a environmentální tematikou a objevují problémy s tím související, řeší problémy na úrovni svých znalostí, ověřují správnost řešení problémů, odpovídají na geografické a environmentální otázky;
  • usiluje se svými žáky o nalezení a pojmenování shodných, podobných a odlišných znaků geografických objektů, jevů a procesů, vyvozují společně patřičné závěry;
  • pojmenuje podstatné lokální, regionální a globální problémy přírodní a společenské sféry, žáci o nich diskutují a usilují o vhodné způsoby řešení problémů, nenechají se odradit počátečními nezdary, sledují a hodnotí vlastní pokrok při zdolávání problémů.

Kompetence komunikativní:

Učitel:

  • vyžaduje na žácích formulaci hypotéz, pojmenování problémů či vlastních názorů na konkrétní témata přírodního a společenského prostředí, žáci uvádějí skutečnosti, ze kterých vyvozují své úsudky, vytvářejí si vlastní názory, formulují vlastní rozhodnutí a uplatňují v jednání své názory, učí se přijímat a hodnotit bez emocí názory svých spolužáků, využívají dostupné informační a komunikační prostředky;
  • konzultuje názory svých žáků, vede je ke vhodné argumentaci, společně spolupracují na pojmenování a řešení problémů a úloh;
  • uskutečňuje a vede s žáky řízený dialog, žáci vyjadřují své myšlenky a názory v logických postupných krocích.

Kompetence sociální a personální:

Učitel:

  • rozděluje pracovní úkoly ve skupině, žáci přijímají svou roli a ztotožňují se s ní, spolupracují při skupinové práci, vytvářejí si pozitivní vztah k práci, ke svému pracovnímu prostředí, k odpovědnému přístupu k práci své i druhých, k zodpovědnosti za výsledky své činnosti, přijímají, diskutují a usměrňují názory druhých;
  • hodnotí výsledky činnosti skupin i jednotlivců, navozuje sebekritiku, žáci chápou potřebu efektivní spolupráce.

Kompetence občanské:

Učitel:

  • uvádí, vysvětluje, objasňuje a zdůvodňuje žákům na konkrétních příkladech nutnost ochrany přírodního a životního prostředí, žáci se zajímají o prostředí, v němž žijí, oceňují krásy přírody a historických a kulturních objektů, pociťují občanskou zodpovědnost za zachování životního prostředí a udržitelného života pro budoucí generace, chápou významy přírodních a společenských hodnot, vystupují aktivně a prakticky v jejich zájmu;
  • učí své žáky k praktické bezpečné orientaci a pohybu v přírodním terénu a v urbanizované krajině, k chování a ochraně za mimořádných událostí, žáci uplatňují osvojené dovednosti i vědomosti v osobním i veřejném životě;
  • prezentuje fakta a argumenty pro utváření postojů a hodnot, které respektují rovnoprávnost všech lidí, vyjadřují demokratické přístupy v řešení společenských problémů, žáci poznávají tradice, zvyky, kultury a životní prostředí lidí v jednotlivých světadílech a oblastech.

Kompetence pracovní:

Učitel:

  • dohlíží na bezpečnou manipulaci žáků s pomůckami, nástroji, přístroji a materiály při jejich používání v pracovním prostředí, v učebnách i v terénní výuce, na dodržování stanovených a vymezených pravidel pracovních činností, žáci uplatňují osvojené dovednosti i vědomosti v osobním i veřejném životě, ve svém životním prostředí;
  • informuje své žáky o existenci a šíření moderních komunikačních, dopravních a výrobních technologií, které mají úzký vztah k orientaci, pohybu a pobytu v terénu, k cestování, k rozmístění výrobních a jiných aktivit v prostředí, k ochraně přírodního a životního prostředí, diskutuje o nich s žáky, žáci uplatňují osvojené vědomosti ve svém profesním životě;
  • hodnotí kladně svědomitou a systematickou práci žáků.

Uplatnění environmentální výchovy ve výuce zeměpisu v základním vzdělávání: přehled jednotlivých tematických okruhů vzdělávacího oboru Zeměpis (Geografie) v RVP ZV a jejich přenos do obsahu učebních osnov vyučovacího předmětu Zeměpis (Geografie) ve školním vzdělávacím programu.

A. Zeměpis (geografie)

Vzdělávací obsah vzdělávacího oboru v RVP ZV

(Výzkumný ústav pedagogický, Praha 2005)

Viz http://rvp.cz/informace/wp-content/uploads/2009/09/RVPZV_2007-07.pdf

Strana 60–63.

B.  Transfer jednotlivých tematických okruhů Zeměpisu (Geografie) z RVP ZV do učebních osnov v ŠVP ZV

Tematický okruh Geografické informace, zdroje dat, kartografie a topografie prostupuje celým kurzem vyučovacího předmětu Zeměpis (Geografie) na 2. stupni základní školy (6.–9. ročník). V jeho rámci si žáci osvojují, postupně rozvíjejí a používají ve všech souvislostech komunikační geografický a kartografický jazyk. Učí se vyhledávat, srovnávat, hodnotit, sestavovat, srovnávat a používat informace geografického charakteru a zdroje dat v základních geografických, statistických a jiných médiích. V úvodu studia zeměpisu na 2. stupni základní školy (6. ročník) si žáci osvojují základy geografické kartografie a topografie. Žáci se učí účinně pracovat  se základními informačními geografickými médii a zdroji dat (kartografické tištěné i elektronické produkty včetně leteckých snímků a dalších produktů dálkového průzkumu Země, internet, geografické informační systémy), osvojují si techniky a dovednosti při orientaci, pohybu a přežití v terénu, environmentální dovednosti a návyky. Studium příslušných statistických dat, grafů a tematických map vede žáky k získávání a analýze informací o stavu životního prostředí, informací o perspektivě udržitelnosti života a sociálního a hospodářského rozvoje lidské společnosti.

Tematický okruh Přírodní obraz Země představuje základy planetárního a fyzického zeměpisu (geografie). Tematický celek Země a vesmírné těleso úzce kooperuje a integruje se vzdělávacím obsahem Fyziky v RVP ZV, konkrétně s tematickými okruhy Vesmír a Elektromagnetické a světelné děje (zejména v tématech stín, zatmění Slunce a Měsíce). Proto jsou některé očekávané výstupy s tematikou vesmíru ve vztahu k planetě Zemi formulovány v RVP ZV nikoli v oboru Zeměpis, ale v oboru Fyzika. Lze proto doporučit těsnou koordinaci fyziky a zeměpisu ve jmenovaných tématech, která se projeví v účinné redukci vzdělávacího obsahu obou vyučovacích předmětů, ale především v lepším pochopení (z pozice žáků) vesmírných a planetárních objektů, procesů a jevů, prezentovaných nejen v oborových pohledech, ale také v environmentálních souvislostech.

V tematickém celku krajinná sféra se uvádějí základní systémové poznatky o struktuře krajinné a přírodní sféry. V tematických celcích systém přírodní sféry na planetární úrovni a systém přírodní sféry na regionální úrovni se žáci seznamují s podstatnými geoekologickými znaky ve struktuře systému přírodní sféry – se zonalitou (geografická zonálnost podle zákonitostí šířkové pásmovitosti a výškové stupňovitosti) a azonalitou (azonální jevy závislé na stavbě přízemní části přírodní sféry) v rozmístění krajinných složek, a to:

  1. na planetární úrovni, kterou představují geografické – podnebné pásy a od nich se odvíjející příslušné přírodní zóny rostlinstva – biomy vytvářející svým rozmístěním v závislosti na zeměpisné šířce a nadmořské výšce geografická (šířková) vegetační pásma a výškové vegetační stupně (nazývané též „přírodní krajiny” – tropické deštné lesy, stepi, savany, tundry atd.);
  2. na regionální úrovni, kterou představují již konkrétní přírodní oblasti, mající již výrazný individuální krajinný charakter, a proto jsou nazývány již vlastními geografickými jmény, například Alpy, Karpaty, Kaspická nížina, Krkonoše, Českomoravská vrchovina …

Určitou redukci vzdělávacího obsahu základů planetárního a fyzického zeměpisu (geografie) ve vyučovacím předmětu Zeměpis (Geografie) v základních školách a ve víceletých gymnáziích lze dosáhnout v těsné racionální kooperaci a integraci jednotlivých témat s vyučovacími předměty Fyzika, Přírodopis (včetně základů geologie) a Chemie, ale především v ujasnění podstatných pojmů a v pochopení vlastních mechanismů dynamiky jednotlivých složek přírodní sféry, které zásadně zohledňují a ovlivňují existenci a udržitelnost života na planetě Zemi a předpoklady rozvoje životního prostředí.

Tematický okruh Regiony světa v RVP ZV, představující při transferu do vyučovacího předmětu Zeměpis (Geografie) v základních školách obsah regionálního zeměpisu světa, konkrétně zeměpis světadílů a oceánů, prochází aktuálně oproti dosavadním učebním dokumentům největší mírou transformace a redukce. V novém pojetí se opírá především o srovnávací metodu v pohledu na prezentaci zásadních a podstatných přírodních a společenských objektů, jevů a procesů v odlišných oblastech světa a o rozvoj aktivních činností a dovedností při práci s vyhledáváním, tříděním a hodnocením geografických informací a zdrojů dat žáky. Vytvářejí se tak srovnávací kritéria pro vymezení a konkrétní ohraničení a lokalizaci regionů světa různých řádovostních úrovní, od úrovně světadílů až po region místní krajiny (okolí bydliště nebo školy). Určitý nedostatek časového prostoru, který byl dříve využit na tradiční, poněkud scholastickou, schematicky a encyklopedicky pojatou systematickou regionalizaci jednotlivých světadílů a zemí světa, lze překlenout a dokonce při vhodném didaktickém ztvárnění pozměnit do podoby progresivně pojatého srovnávacího postupu v jednotlivých krocích. Při něm pomocí specifikace a kategorizace modelových problémů přírodní, socioekonomické, technické a environmentální sféry dospějeme při použití srovnávací metody k tomu, co je určitým skupinám regionů společné, co naopak výjimečné, specifické, zejména ve vztahu k environmentálnímu chápání světa. Charakteristikou takto vymezených modelových regionů světa lze opět s pomocí srovnávací metody prezentovat obecnou podstatu, příčiny a možnosti řešení globálních ekonomických, sociálních, politických a environmentálních problémů současného světa, a to v konkrétních regionech různých úrovní. Při vyhledávání a hodnocení regionálních informací a souvislostí se žáci učí rozvíjet činnosti se základními informačními geografickými médii a zdroji dat, a také komunikovat vzájemně mezi sebou.

Tematický okruh Společenské a hospodářské prostředí tvoří nosný vzdělávací obsah společenského a hospodářského zeměpisu (též socioekonomické případně humánní geografie). Je v úzkém kontextu s ostatními přírodními, ale zejména společenskými tématy, která jsou v moderní lidské společnosti součástí interdisciplinárního pojetí vědních oborů (etnografie, historie, sociologie, ekonomika, politologie, ale také lékařství, hygiena, technické obory, urbanismus, architektura, územní plánování, ekologie, environmentalistika a další tematika), takže lze do jisté míry hovořit i v pozici základní školy o aplikované geografii. Uplatňuje se všude tam, kde lze v aplikované podobě hovořit o územním (prostorovém) rozmístění prezentovaných jevů společenského, popřípadě technického charakteru. Takto vzdělávací obsah jmenovaného tematického okruhu úzce kooperuje a integruje se vzdělávacím obsahem tematiky, obsažené v RVP ZV ve vzdělávacích oblastech Člověk a společnost (Dějepis, Výchova k občanství), Člověk a zdraví (Výchova ke zdraví), Umění a kultura a Člověk a svět práce. Je evidentní, že zde existují i velmi úzké integrační vazby na většinu průřezových témat v RVP ZV.

Tematický okruh Životní prostředí představuje ve vyučovacím předmětu Zeměpis (Geografie) v základních školách podstatné elementární základy environmentální geografie (respektive krajinné – geografické ekologie nebo také geoekologie) a součást vlastních základů environmentalistiky. Problematika životního prostředí, prezentovaná geograficky jako pohled na rozmístění ekologických a environmentálních objektů, jevů a procesů v prostředí, nezahrnuje zde jen tradičně dosud chápanou interakci mezi člověkem a přírodním prostředím, ale i vlastní vývoj a rozvoj klimatu společenského prostředí jako nedílné a podstatné složky životního prostředí. Celý tematický okruh tak významně kooperuje a integruje s ostatními přírodovědnými a společenskými vyučovacími předměty a nabízí i široké možnosti pro uplatnění a rozvoj průřezových témat, obsažených v RVP ZV (zejména environmentální výchova).

Tematický okruh Česká republika je regionálním zeměpisem vlasti a místního regionu. V tomto směru navazuje nejvíce na vlastivědu na 1. stupni základní školy, která je v RVP ZV součástí vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět. Také tento tematický okruh úzce kooperuje a integruje na 2. stupni základních škol s ostatními přírodovědnými předměty, a také s Dějepisem a s Výchovou k občanství (vzdělávací oblast Člověk a společnost v RVP ZV). Nové pojetí regionálního zeměpisu České republiky a jeho určitá redukce ve vzdělávacím obsahu (oproštění od schematicky a encyklopedicky podávané systematiky regionů) vycházejí ze stejných přístupů, uvedených v komentáři k tematickému okruhu Regiony světa (uplatnění srovnávací metody, modelové regiony, samostatná činnost žáků při vyhledávání, třídění a hodnocení informací a zdrojů dat, environmentální tematika).

Tematický okruh Terénní geografická výuka, praxe a aplikace prolíná, podobně jako tematický okruh Geografické informace, zdroje dat, kartografie a topografie, celým kurzem vyučovacího předmětu Zeměpis (Geografie) na 2. stupni základních škol. Právě jeho vzdělávací obsah podporuje beze zbytku všude aktuálně avizovaný dovednostní a činnostní charakter stavby současného školního zeměpisu v pozicích RVP ZV a následně ŠVP ZV. Terénní geografická výuka, pravidelná cvičení a pozorování v místní krajině a vhodně plánované geografické exkurze, by měly být uplatňovány ve školním zeměpise při všech vhodných příležitostech, v každém ročním období. Jsou v nich obsaženy všechny pozorovací, srovnávací, experimentální, analytické i syntetizující prvky činností v geografické výuce v základní škole. Zvláštní důraz se klade na rozvíjení environmentálních témat v souvislosti s ochranou člověka při ohrožení zdraví a života při pohybu a pobytu v terénu krajiny a při nebezpečí živelních pohrom.

Doporučené vyučovací metody, formy, postupy a možnosti jejich využití s ohledem na přínos pro žáka

Zeměpis se v podobě školního vyučovacího předmětu snaží charakterizovat různá území, rozmístění lidí, jevů a událostí v prostředí. Odhaluje vztahy mezi člověkem a prostředím, uvádí žáky do hlavních přírodních, hospodářských a sociálních podmínek a seznamuje je s životem lidí v jednotlivých světadílech, v Evropě, na území České republiky, v místní oblasti a v blízkém území místní krajiny. Umožňuje žákům orientovat se v současném světě a v problémech současného lidstva, umožňuje jim také uvědomovat si civilizační rizika a spoluzodpovědnost za kvalitu života na Zemi, vztah lidí k přírodnímu i společenskému prostředí, k udržitelnému rozvoji lidské společnosti.

Ve vyučovacím předmětu Zeměpis (Geografie) se používají v souvislosti s EV zejména tyto formy výuky:

  • výkladové hodiny propojené školními diskuzemi a debatami,
  • plánovací hry,
  • školní konference,
  • dílny (studia),
  • hodiny s problémově pojatou výukou,
  • školní projekty,
  • terénní výuka (cvičení a pozorování v terénu, zeměpisné exkurze).

Tento vyučovací předmět využívá ve většině případů samostatnou odbornou učebnu, vybavenou odpovídajícím materiálním vybavením. Projektová výuka a některé další formy výuky (dílny, kolegia, tiskové kanceláře aj. – viz dále) se uskutečňují také v odborné počítačové učebně. Žáci pracují v těchto učebnách v rámci celé třídy, v jednotlivých skupinách i individuálně, ve vzájemné spolupráci i samostatně na zadaných úkolech. Terénní výuka se uskutečňuje v podobě zeměpisných cvičení a pozorování v bezprostředním okolí školy, komplexní geografické exkurze ve vybraných vzdálenějších lokalitách. Při praktických činnostech v terénu se celá třída rozděluje na jednotlivé pracovní skupiny.

Realizace EV ve vyučovacím předmětu Zeměpis (Geografie) ve školní praxi nabízí uplatnění širokého spektra tradičních, méně tradičních i inovačních metod, forem, technik, technologií a postupů ve výuce. Kromě frontální výuky s použitím tradičních zeměpisných pomůcek (glóbus, kompas, buzola, nástěnné a atlasové mapy, atlasy, modely, katalogy, videosnímky, animované počítačové sekvence a jiné prvky audiovizuální techniky apod.) se uplatňují další kooperační formy výuky v odděleních, ve dvojicích (partnerská činnost), skupinová (týmová) výuka i různé individuální formy výuky. Koncepce učebních osnov Zeměpisu v ŠVP ZV poskytuje veškeré předpoklady pro uplatnění netradičních vyučovacích metod, forem a postupů: integrované (mezipředmětové) postupy, problémové pojetí výuky, studia (dílny), kolegium (týmové vyučování – team teaching), školní diskuze, debaty, školní zeměpisný scénář, školní zeměpisná konference, plánovací hry, tisková kancelář, modelování – imitace krajinných přírodních i kulturních prvků v písku, vyhodnocování leteckých snímků místní krajiny a regionu, schematické nákresy krajiny na balicí papír, volné asociace při řešení problémových úloh (brainstorming), vyučující experti, školní zeměpisné projekty (projektová výuka) atd. Při všech uvedených metodách, formách, technikách, technologiích a postupech výuky se žáci učí ve vyučovacím předmětu Zeměpis (Geografie) klást základní geografické otázky postihující prostorové uspořádání světa, polohu různých objektů a rozšíření jevů a procesů, na místo a prostor, na vztahy mezi člověkem a prostředím, na prostorové a logicky vzájemně související interakce:

  • Kde to je? Proč jsou tyto geografické objekty umístěny právě v těchto místech? (Proč je to tam?)
  • Jak se tyto geografické objekty do těchto míst dostaly?
  • Jak vznikly?
  • Jaké mají znaky a vlastnosti?
  • Jak fungují?
  • Proč je toto prostředí tak významné?
  • Jaký to má vliv na okolí?
  • Co se s těmito objekty má, může a musí nebo naopak nesmí udělat?
  • Jak by to mělo být uzpůsobeno vzájemnému užitku lidí a přírody? (Zároveň se žáci učí na tyto otázky odpovídat, a také objevovat okolnosti a kvalitu prostředí, v němž žijí.)

Potřebná data a další geografické informace žáci vyhledávají samostatně v tisku, na internetu, v odborných příručkách, encyklopediích a v dalších zdrojích. Jejich následné vyhodnocování a zpracování formou referátů, rešerší a dalších prací a výstupů určených pro osobní portfolio, vede žáky k propojování získaných vědomostí, hledání možných řešení a k vyjádření vlastního stanoviska. Využívání moderních vyučovacích technik a technologií, zvláště pak interaktivní tabule, napomáhá k upevnění a systematizaci vědomostí. Veškerý soubor didaktických technik ve vyučovacím předmětu Zeměpis usiluje motivovat žáky pro další učení a směřuje ke kritickému přístupu k různým zdrojům informací. Žáci jsou vedeni k jasnému, zřetelnému a srozumitelnému vyjadřování svých vědomostí, názorů a postojů. Z hlediska praktických činností a dovedností jsou vedeni k utváření pozitivního vztahu k přírodnímu, ke společenskému a pracovnímu prostředí, k zásadám upevňujícím vlastní zdraví a k podpoře zdravého životního stylu.

Obecně lze říci, že vhodně volenými metodami, formami a postupy pro uplatnění EV ve výuce zeměpisu jsou ty, které značně rozvíjejí postojovou a hodnotovou složku osobnosti žáka. Cílem vzdělávání by měl být jedinec vybavený nejen patřičnými vědomostmi a dovednostmi, ale zejména postoji a hodnotami ve smyslu zásad udržitelného rozvoje lidské společnosti.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „nahlásit příspěvek“.
Nahlásit příspěvek
INFO
Publikován: 09. 03. 2010
Zobrazeno: 8583krát
TOP příspěvek
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 5

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
HERINK, Josef. Environmentální výchova a výchova k udržitelnému rozvoji ve výuce zeměpisu v základním vzdělávání – 1. metodická část. Metodický portál: Články [online]. 09. 03. 2010, [cit. 2020-07-15]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/8101/ENVIRONMENTALNI-VYCHOVA-A-VYCHOVA-K-UDRZITELNEMU-ROZVOJI-VE-VYUCE-ZEMEPISU-V-ZAKLADNIM-VZDELAVANI---1-METODICKA-CAST.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.