Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Odborné vzdělávání > Okamžik rozhodnutí

Ikona informativni

Okamžik rozhodnutí

Autor: Mgr. Milan Hes Ph.D.
Anotace: V roce 2016 vydal ostravský PANT, z. s., v edici Moderní dějiny (pozn.: stejné označení nese i vzdělávací portál PANTu www.modernidejiny.cz) publikaci s názvem Okamžik rozhodnutí – životní volby ve zlomovém okamžiku dějin 20. století. Editory textu byli Petr Šimíček a Jiří Sovadina. Kniha je po úvodním slovu rozdělena na odborné texty (Petr Pithart, Jiří Pernes, Josef Mlejnek jr., Dalibor Vácha, Jiří Padevět, Milan Hes, Jan Urban a Ivan Binar), pracovní listy pro žáky a studenty (Jiří Sovadina, Petr Šimíček, Milan Hes) a doplňkové prameny ke studiu a interpretaci. V proběhlém webináři Milan Hes představil fenomén ukrývaných osob během druhé světové války. Níže uvedený text doprovází webinář po teoretické stránce. Praktická metodická inspirace byla součástí živého vystoupení.
Klíčová slova: lidská práva, dítě a jeho psychika, etická výchova, výuka o holocaustu, holocaust

Text článku:

Reflexe holocaustu

Je poněkud paradoxní, že osudy lidí, kteří ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století rasově pronásledovaným lidem (nejčastěji Židům) pomáhali, i těch, kteří pomoc přijímali, zůstaly poměrně dlouhou dobu mimo většinovou pozornost. „Také akademici a zdravotníci definovali člověka, který přežil holocaust, jako někoho, kdo přežil koncentrační tábor, ghetto či obojí. Teprve v několika předchozích letech historici a psychologové rozlišili celou škálu zkušeností lidí při přežívání nacistické perzekuce…“, upozorňuje sociální psycholožka Eva Fogelmanová. [1]

Přeživším holocaustu dlouho nebyla skrývající se či prchající osoba, dokonce ani bojující židovský voják či partyzán. Symbolem se stal vězeň ghetta, respektive mučedník nacistického lágru.

Kdo se však o příběhy zachránců a zachráněných zajímat chtěl, jisté vodítko měl. „Jad Vašem toto pojetí změnil tím, že definoval jiný druh válečných hrdinů: zachránce. Definoval, kdo jimi byli a jak je stát Izrael pozná.“ [2]

V roce 1953 izraelský parlament Kneset schválil zákon o Komisi pro zachování památky mučedníků a hrdinů. Od roku 1963 je komisí [3] jeruzalémského památníku Yad Vashem udělováno ocenění „Spravedlivý mezi národy“. [4]

Čestný titul může od izraelské instituce obdržet člověk nežidovského původu, který během rasově motivovaného násilí třicátých a čtyřicátých let minulého století riskoval svůj život, aby pomohl židovské osobě. Ocenění se původem hlásí ke staré legendě, podle níž osud světa závisí na třiceti šesti „cadikim“ (spravedlivých). Ti nemohou snést křivdu páchanou na druhých a přijímají na sebe jejich utrpení. Jen díky nim není svět Bohem zatracen. Každému udělenému titulu předchází pečlivý rozbor konkrétní záchrany a její motivace. [5]

Dospěje-li se k závěru, že má kandidát právo na titul, je mu udělena medaile a pamětní list. Jeho jméno je vytesáno do „Zdi cti“ v „Zahradě spravedlivých“. V minulosti bývalo zvykem vysadit na počest oceněného v „Zahradě spravedlivých“ strom.

Pro udělení titulu „Spravedlivého mezi národy“ jsou dána přísná kritéria:

  • Nežidovský zachránce se musel pokusit pomoci nejméně jedné židovské osobě. Není podstatné, jak tento čin dopadl.
  • Pomoc musela být poskytnuta v době, kdy byla židovská osoba bezmocná, kdy se jiné řešení než pomoc druhého člověka, nenabízela.
  • Zachránce při této akci riskoval svůj život.
  • Pomoc nesměla být podmíněna finanční či jinou odměnou.
  • Zachránce nebyl před ani během záchrany v situaci, kdy by fyzicky přímo či nepřímo ubližoval Židům (ostatním skupinám).
  • Je možné rekonstruovat příběh obou stran. Osudy zachránce i zachráněných. Existují svědectví o události.

Formy pomoci

Autorka knihy „Darované životy“ [6] Miroslava Ludvíková rozlišuje následující formy pomoci Židům: poskytnutí úkrytu, utajení poměrů a identity osoby, přesun osoby na jiné místo, pomoc dětem a pomoc v koncentračních táborech. Pochopitelně, že by šlo jednotlivé druhy pomoci kombinovat, případně nalézt další kategorie. Pro běžné nahlížení na problematiku je však dělení dostatečné i funkční. Podmínky života v Protektorátu Čechy a Morava byly pro poskytování pomoci rasově perzekuovaným osobám krajně nevýhodné. Prostor byl okupačními orgány velmi přísně střežen. Na jednoho nacistického úředníka připadalo 790 protektorátních obyvatel, například v okupované části Francie to bylo přibližně 15 000 lidí. [7] České země přišly po mnichovské dohodě o hornaté a lesnaté pohraničí. Vhodný terén k případnému ukrývaní v přírodě, jako tomu bylo ve velkém měřítku například na Slovensku [8], se tedy značně zmenšil.

Nejčastější formou záchrany bylo poskytnutí bezpečného místa. Žid nalezl skrýš, v níž se schoval před zatčením, deportací či při útěku z nacistického represivního zařízení. Mohlo jít o sklepy, skrýše pod podlahou, dvojité zdi, slamníky, půdy, hluboké skříně, přístavky, sklady, chlévy, byty, domy. Jindy postačilo zfalšování dokladů a vytvoření nové právní identity. Člověk tak mohl žít ve většinové společnosti, pokud ovšem psychicky náročnou situaci vydávání se za někoho jiného zvládl. Spíše jednorázovou záležitostí byl přesun osoby na bezpečné místo, za hranice státu, kde byl stíhán apod. Při ukrývání dětí [9] bylo ideální najít nové hostitelské rodiny, internáty, dětské domovy apod. Společné ukrývání s dospělými v nevyhovujících podmínkách nebo život v ilegalitě nebyly pro děti příliš vhodné. Velmi dobře si tato fakta uvědomil dnes již notoricky známý zachránce Nicholas Winton. [10]

Specifickým druhem pomoci byla podpora v koncentračních táborech (represivních zařízeních). [11] V českých poměrech se v této souvislosti v posledním čase hodně hovoří například o osudu Antonína Kaliny, vězněného během druhé světové války z politických důvodů v koncentračním táboře Buchenwald. Tam se mu podařilo různými způsoby zachránit život více než devíti stům židovských dětí, za což mu byl v roce 2012 (in memoriam) udělen titul „Spravedlivý mezi národy“.

V Buchenwaldu existovalo komunisty vedené odbojové hnutí, které mimo jiné organizovalo a vedlo zvláštní baráky pro mládež. Ty byly tajně zřizovány v karanténní oblasti koncentračního tábora, kam nacisté chodili jen neradi. Kalina se stal „starším bloku“ číslo 66 (kinderblock, „dětský blok“) a spolu se svým zástupcem, polsko-židovským komunistou Gustavem Schillerem, a dalšími spolupracovníky chlapce do této části tábora soustřeďoval.

Snažil se, aby jeho chráněnci strádali pokud možno co nejméně. Kalinovi se pro chlapce podařilo zajišťovat kvalitnější přikrývky a občasně příděl jídla navíc. Rozšiřoval jim též obzory vyprávěním příběhů, písněmi, ale i výukou matematiky, dějepisu a dalších předmětů. Když bylo v souvislosti s blížící se frontou nařízeno svolání všech Židů vězněných v Buchenwaldu, nechal všem židovským dětem přešít žluté nášivky, značící, že jsou Židé, a vydával je za křesťany. Když si pak příslušníci SS přišli pro židovské vězně, oznámil jim, že v bloku již žádní Židé nejsou. [12]

Osobnost zachránce

„Každá kombinace zachránce, oběti a situace vytvářela specifickou alchymii. Ať byly její charakteristické rysy jakékoli, zachráncovo já, které se z toho vynořilo, se nikdy neodchýlilo od jeho základních lidských hodnot, ty byly pevné, neměnné, demokratické a humánní,“ uvádí Eva Fogelmanová. [13]

Zachránce musel umět zacházet s tajemstvím. Možná banální konstatování, ale zároveň nezbytný předpoklad bezpečnosti všech dotčených. Kolik z nás dokáže prostě něco jen tak „nevykecat“? Musel být altruisticky orientovaným člověkem, který věří, že dokáže svým postojem události ovlivnit a změnit.

Morálka zachránců byla trojího druhu: ideová, náboženská a emocionální. Ideová morálka vycházela z etického přesvědčení zachránců a z jejich představ spravedlnosti. Soulad mezi morálním přesvědčením a činy byl vždy součástí jejich života. Za svým přesvědčením si stáli, a proto na požádání pomáhali. (…) Nábožensky a morálně smýšlející zachránci svůj smysl pro to, co je správné a co špatné, vyjadřovali spíše nábožensky než eticky. Jejich morálka vycházela z náboženských zásad… Náboženské hodnoty včetně tolerance vůči lidem odlišným byly u těchto zachránců stálé a neotřesitelné. (…) Emocionálně a morálně motivovaní zachránci cítili s oběťmi nacistické perzekuce soucit, a ten je nutil pomáhat jim. Takoví zachránci byli nejméně častým typem morálně smýšlejících zachránců,“ konstatuje Eva Fogelmanová. [14]

Ve své typologii Fogelmanová rozlišuje mezi zachránci kategorie judeofilů (pozn.: sem zařazuje například známý příběh Oskara Schindlera), zainteresovaných profesionálů (pozn.: jako v případě Raula Wallenberga, švédského vyslance v Maďarsku, či Aristida de Sousa Mendese, portugalského konzula ve francouzském Bordeaux, se jednalo často o diplomaty, pedagogy, psychology, sociální pracovníky apod.), zachránce pocházející z ilegálních organizací (pozn.: v protektorátních podmínkách šlo například o příslušníky odbojové organizace Obrana národa), kteří měli takovéto akce „v popisu práce“, dětské zachránce a dospělé zachránce. [15] Troufám si konstatovat, že hned několik z těchto „typů“ v sobě spojuje český humanista Přemysl Pitter. [16]

Oběti

Šlo o osoby, které byly odkázány na pomoc druhých. Ve vztahu k jejich záchraně existovaly jisté obecné a těžko opomenutelné předpoklady. „Na vrcholu žebříčku neboli nejpreferovanější byly židovské ženy, které se mohly vydávat za árijky a kromě toho měly i padělané průkazy totožnosti. Nejhůře umístitelní byli muži, kteří vypadali ‚židovsky‘: měli tmavé oči, dlouhé kudrnaté vlasy a vous, velký nos a uši a mluvili s odlišným přízvukem. Staří a nemocní neměli téměř žádnou šanci. Potřebovali lékařskou péči, kterou nebylo možno získat, aniž by zachránci dávali život v sázku. Dívky byly žádanější než chlapci, protože obřezané penisy hochy prozrazovaly jako Židy. Děti, které nemluvily, se ukrývaly snáze než děti čtyřleté až desetileté, protože nepředvídatelné chování těchto o něco starších dětí vyvolávalo váhání zachránců nad jejich přijetím. Takové děti mohly až příliš snadno něco plácnout a tak poskytnout nechtěnou informaci, která přivolala gestapo,“ charakterizuje situaci Eva Fogemanová.

Jak zpětně sami přeživší hodnotí zážitek, kdy se ocitli v situaci štvané zvěře? Dejme slovo hned několika ukrývaným osobám. Pamětníci především upozorňují na nesnadnost dlouhodobého skrývání se.

„Nesmíš říkat, kdo jseš. Když se tě někdo bude ptát, kde máš rodiče, tak musíš říct, že umřeli, že jseš sirotek. Takže myslím si, že když má desetileté dítě takovou zodpovědnost, takovou tíhu, že je to nemorální a nelidský, co se nám stalo. Já jsem je neměla ráda, ty Panenkovi (rodina poskytující přeživší úkryt), protože mě nikam nepouštěli.“ [17]

Monotónní život v úkrytu byl již prakticky jakýmsi trestem s odkladem. „Byla jsem taková roztřesená. Dostala jsem od známého lékaře láhev. Usnula jsem, ale najednou jsem měla pocit, že někdo chodí. To byly myši, šváby, všechna havěť. Já jsem stála na posteli, já jsem se bála. Já jsem byla taková roztřesená.“ [18]

Hrozba odhalení těžce dusila ty, kteří se skrývali. „Každou chvíli jsme se báli, že nás zabijí, že nás zastřelí, že nás seberou. Celý den se skládal ze strachu, celý den. Tam (v úkrytu) jsme se neprocházeli, nepovídali jsme si, nečetli knihy. Stále jsme se dívali ven, stále jsme byli připravení tak… (názorně pamětnice předvádí, jak se krčili a byli připraveni na zoufalý pokus o útěk).“ [19]

Pamětníci neopomíjejí ve svém vyprávění ani obtíže, které tento způsob záchrany s sebou přinášel. „To hrozné napětí, to bylo uvnitř. Ta úzkost byla obrovská, to kolísání těch nálad.“ [20] Menší děti navíc ani nemohly zcela rozumět přesným důvodům radikální změny životní situace, v které se nedobrovolně ocitly. „Já jsem tomu nerozuměl. Já jsem jen věřil, že to skončí hrozně brzo.“ [21]

V některých případech zůstaly zcela vzdáleny od známého rodinného prostředí [22], jindy se ukrývaly s někým blízkým [23] (rodiči, příbuznými apod.). Podstatné však bylo, že děti si prostě nevěděly rady s důsledky skrývání se. [24] „Můj svět byl do té doby v pořádku a teď se začal hroutit. Ten podvědomý pocit strachu. Člověk se něčeho bál, něčeho, co přichází, a nevěděl, co to je. I jako dítě.“ [25] Děti byly obklopené negativními emocemi, které působily na jejich prožívání. „Pohybovala jsem se pořád v ovzduší strachu. Mluvilo se tiše, někdy jsme si nesměli hrát. No a pořád si naši něco šeptali, co jsme nesměli slyšet. Ten strach se pak stupňoval.“ [26]

Svou zápornou roli rovněž sehrál fakt, že se děti ocitly v roli nedobrovolných pozorovatelů nekontrolovaného prožívání dospělých. „Pro dítě, alespoň pro mne, bylo nejstrašlivější vidět mámu plakat. A tehdy jsem ji viděl. Nechápal jsem ani, že tahle teta vytáhla nějaké fotografie a začala je tam pálit.“ [27]

Pamětníci se také nejednou odhodlali poukázat i na negativní dopady, které se následkem dlouhotrvajícího pobytu v úkrytu projevily na psychickém zdraví až v poválečném životě. „Po válce jsem nezapadla. Nenašly jsme k sobě s maminkou cestu. Zdraví se mi podlomilo, stresy jsem měla z toho. Ten strach, já jsem se pořád něčeho bála. Bála jsem se přejít ulici. Dost mě to nervově poznamenalo.“ [28] Bylo mnohdy velmi obtížné začít po osvobození žít „normálním životem“. „Ten strach byl stále, ten strach přešel tím dětstvím a zůstal ve mně ještě po osvobození. (…) Ještě po osvobození jsem měla strach.“ [29]

Příklad první: Útěk za hranice protektorátu

Bez pomoci druhých by se během druhé světové války neobešla rodina paní Z. Ch. [30]

Narodila se v Brně, část života prožila v Ostravě, na konci třicátých let se přestěhovala s rodinou do Uherského Brodu. V Brně se krátce připravovala na organizovaný odchod do Palestiny. Vzdělávala se v zemědělské přípravě, zdravotní i rodinné péči. Čas však hrál proti ní a odjet nakonec nestihla. Naopak se 27. ledna 1943 měla s číslem 107 dostavit na transportní shromaždiště v uherskobrodském gymnáziu. Rodina se rozhodla tento příkaz ignorovat. Nejrychlejší cestou do bezpečí se zdál útěk na sousední Slovensko. Její rodiče asi nemohli tušit, že to bude cesta z bláta do louže, která jim vytoužený klid rozhodně nepřinese.

Nešli vlastně úplně na slepo. Dědeček paní Z. Ch. byl známým lékařem, který měl od roku 1901 svou ordinace nedaleko Nového Mesta nad Váhom. Jednoho lednového večera roku 1943 zastavil u jejich domku v Uherském Brodě automobil. Z vozu vystoupil muž střední postavy. Zazvonil, po chvilce mu otevřeli. I když byla na ulici tma, okamžitě v něm poznali pana učitele Slavíka z vesnice Květné, kam přeživší Z. Ch. často jezdila v létě na prázdniny.

„Honem! Oblékněte se a rychle do auta! Posílá mě váš děda. Máte poslední šanci utéct před transportem,“ vychrlil ze sebe kantor. „Otec byl nejprve proti. Matka se ale začala oblékat. Podívala se na nás, chytla energicky bratra za ruku a řekla: ‚Já jedu!‘ Nakonec jsme jeli všichni. Směr Strání, směr Slovensko. (…) Cesta lesem nám trvala asi 20 minut. U vesnice Moravské Lieskové na nás s kočárem a koňmi čekala paní Štefanovičová. To byla pacientka dědečka. Přesedli jsme a jeli jsme do Nového Města nad Váhom do židovské čtvrti do nějakého domku. Tam jsme měli k dispozici jednu místnost, v které jsme žili asi čtyři měsíce,“ vzpomíná přeživší Z. Ch. [31]

Pobyt v úkrytu byl nesmírně náročný. Komplikovala ho prý zlá paní domácí, celková únava, která na ně dopadala, i ponorková nemoc, jež se mezi nimi po několika týdnech objevila. Když přišla od známých nabídka na přestěhování, neváhali ani okamžik. V nedalekých Bzincích pod Javorinou, takřka na dohled známému Čachtickému hradu, na němž své sadistické kousky prováděla krvavá hraběnka Alžběta Báthoryová, získali nový „domov“ u paní Haluzové.

„Opět jsme žili všichni čtyři v jedné místnosti. Během dne muselo být ticho, nesměli jsme vycházet, a to ani na záchod. Jen občas nás navštěvoval učitel Slavík. Ta vdova, která nás ukrývala, byla hrozně opatrná. Nakonec i tady byla situace neudržitelná. Otec byl nervově celkem slabý, nezvládal to a radši se chtěl přihlásit do tábora. Také se jednou v noci vydal ven a šel se udat. Skutečně ho vyslechli a poslali do tábora Vyhně. Já jsem otce cestou do Nového Mesta doprovázela, protože jsem měla slíbeno, že tam dostanu falešné doklady,“ uvádí pamětnice. [32]

Skutečně osobní dokumenty od jednoho evangelického faráře obdržela. Po rodinné poradě se shodli na tom, že matka s bratrem zůstanou v Bzinci, ona sama zkusí štěstí v „normálním“ životě. Otec, který nevydržel narůstající psychický tlak, na druhou stranu zůstal natolik silný, že zbytek rodiny neprozradil. O to větší bylo pro všechny překvapení, když se jednoho rána objevil v chalupě, kde se skrývali. „Vím všechno, znám celou pravdu. Z transportů se nedá vrátit, Židy v Polsku zabíjejí,“ sdělil šťastné rodině jen krátce po té, co se přivítali. „Celkem běžně si o tom v pracovním středisku lidé povídají. Utekl jsem. Všechno je nakonec lepší než tohle,“ prohlásil rezolutně. „Tady máme šanci přežít, tam ne,“ naznačil pravou rukou směr, kterým vedla z Nového Města železnice do Žiliny. [33]

„Stejně jsme se nakonec rozdělili. Měla jsem ty doklady, myslela jsem si, že to bude jistější. Bylo mi osmnáct let, byla jsem naivní, hloupá, když jsem šla sama do Bratislavy. Nejdřív jsem sehnala ubytování u staré paní na Tehelném poli. Začala jsem pracovat jako sekretářka u jedné firmy, kde opravovali nákladní vozy. Byla jsem sekretářkou pro německý obchodní styk. Dostávala jsem celkem slušný plat, ale měla jsem velké výdaje za jídlo, bydlení, oblečení. Občas jsem měla i hlad. Ve firmě pracovali i Němci, byli tam nějací experti z firmy Bosch. (…) Další bydlení jsem sehnala v centru Bratislavy u jedné mladé paní. Jenže v bytě měla štěnice a vůbec se tam kvůli tomu hmyzu nedalo spát. Spala jsem radši ve vaně. (…) Další bydlení jsem našla v Dobrovského ulici. Paní, co mě ubytovala, byla asi Maďarka, její manžel byl ovšem příslušník SS, opilec, který často vedl antisemitské řeči u rádia. No byla to hrůza, měla jsem z toho poruchy spánku. (…) Jenže začalo bombardování Bratislavy. To jsem měla opravdu strach. Bydlela jsem stále na stejném místě, akorát práci jsem změnila. Dál jsem byla sekretářkou, akorát jsem přešla k takovému nervóznímu prokuristovi,“ rekapituluje toto nelehké období života paní Z. Ch. [34]

Před koncem války se ještě jednou přestěhovala, když si našla skromný pokojík u jedné starší paní. Zatím mohla hovořit o štěstí v neštěstí. Falešné osobní doklady nikdo neodhalil. Lidé, s kterými se běžně setkávala, neměli sebemenší důvod jí nevěřit věrohodně znějící příběh o sirotkovi z malé středoslovenské vesnice, který přijel hledat štěstí do velkého města. Kolik podobných příběhů válka přinesla? Jak by asi na dostaveníčku v kavárně reagoval mladý pohledný Němec, voják wehrmachtu, pokud by se dozvěděl, že dívka, která se mu líbí a které se snažil již několik dní nadbíhat, patří mezi opovrhovanou rasu?

„Byla jsem opatrná. Ten voják měl hlavně strach, že půjde na frontu. Dneska si uvědomuju, že byl vlastně fajn a normální Němec,“ zamýšlí se pamětnice. [35] Osvobození ji zastihlo v nemocnici, kam byla převezena po té, co jí lékař diagnostikoval žloutenku. O rodině žádné zprávy neměla, kontakt záměrně neudržovali, aby se vzájemně neohrozili. Když se uzdravila, spěchala do Nového Mesta nad Váhom, aby zjistila co je se zbytkem rodiny. „Přišla obrovská úleva, velké štěstí. Rodiče, bratr i prarodiče, zkrátka všichni přežili…“ [36]

Příklad druhý: V ilegalitě i protektorátním úkrytu

Heda Kaufmannnová (1905–1981), členka odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, v knižně vydaných vzpomínkách [37] představuje život ilegálně žijící a později naprosto ukrývané osoby. V transportech do Terezína zmizela prakticky celá její rodina. Ona sama se rozhodla 5. září 1942 „potopit“, k transportu nenastoupit a žít v ilegalitě. V odboji Heda Kaufmannová vykonávala řadu důležitých úkolů a pokračovala v nich až do léta 1943, kdy začala žít v úkrytu. Život hned dvěma Židovkám zachránily matka s dcerou Hana a Eva Málkovy, když jim poskytly útočiště u sebe doma v Karlíkově (dnes Špálově) ulici v Praze na Ořechovce. Zachránkyním byl v roce 1999 udělen titul Spravedlivý mezi národy.

Výstižné zamyšlení nad dopady rozhodnutí zachránkyň poskytnout pomoc nabízí Heda Kaufmannová ve své knize: „Zcela přirozeně jsem však zapadla do prostředí, které mne od prvního okamžiku přijalo za svou, a vděčně jsem se snažila přizpůsobit se jeho specifickým zvyklostem a potřebám. (…) Přitom jsem si uvědomovala, že obě Málkovic se nutně přizpůsobují také, a víc. Naše přítomnost zasáhla celý jejich dosavadní způsob života; na každém kroku musely myslit na to, že ukrývají dva ilegály hledané gestapem a podle toho každý svůj krok i gesto a slovo řídit. Už to je úctyhodný výkon, nehledíme-li k riziku, jež dobrovolně vzaly na sebe (mladé generaci připomínám, že za ukrývání lidí hledaných gestapem byl trest smrti). Také ony patří mezi všechny ty neznámé statečné, pro něž poválečná oficiální mašinerie neměla ani slova uznání…“ [38]

Od 13. července 1943 získal život v rodině Málkových zcela jiný ráz. Vše bylo podřízeno jedinému cíli. Neprozradit se! Ve čtvrti rodinných domků, kde se lidé navzájem velmi dobře znají, může být přítomnost cizího člověka signálem ke zvýšení pozornosti nebo rovnou k udání. Nevycházet, chodit tiše nebo raději v nepřítomnosti Málkových se nepohybovat po bytě vůbec, nesplachovat na toaletě, když není „nikdo“ doma, ani neotáčet vodovodním kohoutkem! To jsou jen některé z imperativů života v absolutním utajení, na něž si Kaufmannová vzpomíná.

Hana s Evou role ukrývatelů naštěstí zvládaly skvěle. „Málkovic se stejně s mnoha lidmi nestýkaly a nyní hleděly návštěvy co nejvíce omezit. Neohlášené návštěvy dovedly obě dvě přímo virtuózně odrazit a odradit shůry balkonu. Když nebylo vyhnutí, daly nám signál, abychom zmizely buď v knihovně Emila Kleinera, dávno už pro návštěvníky tabu, nebo v haldě peřin nastlaných na rezervní posteli v pokojíčku, kdysi dávno určeném pro služebnou. Zejména Eva vynikala v těchto situacích pohotovostí a duchapřítomností, kdy s nezasvěcenci mluvila jakoby nic shůry balkonu a současně zaplétala do hbitého proudu hlasité řeči signály pro nás,“ uvádí Heda Kaufmannová.

Místo závěru

Je zachránců zapotřebí i dnes? Mají své místo ve společnosti? Domnívám se, že odpověď zní bohužel ano. Rasově, národně, nábožensky či politicky motivovaná nesnášenlivost ze světa po roce 1945 bohužel neodešla. Jen v některých částech světa v skrytu mlčela, aby znovu vystoupila na povrch třeba s uprchlickou krizí nebo náboženským fanatismem. Svědomí před sociální realitou je stejně důležité v roce 1942 i v jednadvacátém století. Bez rozhodného postoje na obranu lidských práv nás slovy Světlany Alexijevičové čeká rychlá cesta k fašismu… [39]

Webinář k tématu naleznete zde: http://audiovideo.rvp.cz/video/3799/ONLINE-SETKANI-OKAMZIKY-ROZHODNUTI.html


[1] E. Fogelmanová, Svědomí a odvaha: Zachránci Židů za holocaustu, Praha 2000, s. 25.
[2] Tamtéž, s. 23.
[3] Prvním prezidentem komise se stal Moshe Bejski, který patřil mezi 1200 Židů zachráněných německým továrníkem Oskarem Schindlerem, s nímž ho pojil velmi vřelý vztah. Bejski vyhledal informace přibližně o 14 tisících zachráncích z celého světa.
[4] Byl udělen 26 120 lidem, z toho 115 z České republiky (stav k 1. lednu 2016). Více: http://www.yadvashem.org/yv/en/righteous/statistics.asp#!prettyPhoto Jména českých nositelů jsou uvedena na pamětní desce umístěné 27. ledna 2005 před vchodem do Památníku obětí nacismu v Pinkasově synagoze v Praze. Oficiální seznam zachránců z ČR je zveřejněn na webových stránkách památníku Yad Vashem: http://www.yadvashem.org/yv/en/righteous/statistics/czech_republic.pdf
[5] Pochopitelně omyly se nevyhnou ani těmto případům. Lidé, kteří přežili, poukazují na pocty nezasloužené. V jednom případě byla uctěna německá rodina, která Židovku zachránila tím, že si ji najala jako chůvu pro svého syna. Ukázalo se však, že otec rodiny byl poměrně vysoce exponovaný nacistický pohlavár. Když si chůvu najali, nikdo netušil, že se jedná o Židovku žijící v ilegalitě.
[6] M. Ludvíková, Darované životy: Příběhy českých a moravských Spravedlivých mezi národy, Hradec Králové 2007.
[7] Více: R. Bondyová, Pomoc v nouzi největší: Čeští Spravedliví mezi národy. In: Terezínské studie a dokumenty 2008, s. 173.
[8] Více: M. Hes, Dny strachu: osudy ukrývaných Židů na Slovensku v časech vlády Jozefa Tisa, Praha 2013.
[9] Je odhadováno, že ukrývání přežilo přibližně 20 000 dětí. Odhaduje se, že asi 60 % z nich se po válce již neshledaly se svými rodiči.
[10] Příběh Nicholase Wintona (1909–2015) by nikdy nevešel ve známost, nebýt jeho manželky, která na půdě po pěti desetiletích náhodou objevila jeho knihu výstřižků z roku 1939, do které vkládal všechny informace týkající se převozu československých židovských dětí do Anglie. Připomeňme, že Wintonovi bylo v čase záchranné akce devětadvacet let, pracoval jako burzovní makléř. Z Prahy mu tehdy zavolal kamarád Martin Blake. Winton se jel osobně seznámit s osudy Židů. Začal zjišťovat, psát dopisy a vytvářet seznamy dětí. Celkem se mu podařilo zorganizovat osm evakuačních transportů, v nichž před dopady holocaustu zachránil 664 dětí.
[11] Zejména šlo o dosažení těchto cílů: a) snaha o biologické přežití vězňů, b) snaha o zachování lidské důstojnosti, c) snaha o odbojovou činnost (sabotáže, útěky, akce odporu, získávání a předávání informací, likvidace nepohodlných či jinak nebezpečných osob)
[12] Více: S. Motl, Děti Antonína Kaliny: Příběh českého vězně, jehož odvaha překonala sílu smrti, Praha 2013.
[13] E. Fogelmanová, Svědomí a odvaha: Zachránci Židů za holocaustu, Praha 2000, s. 65.
[14] Tamtéž s. 128–129.
[15] Více: Tamtéž s. 141–192.
[16] Přemysl Pitter (1895–1976), hluboce věřící evangelík a pacifista, který se mimo jiné angažoval tím, že v čase deportací protektorátních Židů do terezínského ghetta posílal do města nad Ohří vězňům balíčky s jídlem. Za zmínku stojí, že ze svých postojů neslevil ani po válce, když hned v několika zámeckých objektech nedaleko Prahy organizoval humanitární pomoc pro židovské a německé děti. Více například: P. Kosatík, Sám proti zlu: Život Přemysla Pittra (1895–1976), Praha ; Litomyšl 2009. P. Kohn, Zámky naděje: děti Přemysla Pittra vzpomínají. Chomutov 2011.
[17] Archiv vizuální historie Univerzity Jižní Kalifornie, Shoah Foundation Institute for Visual History and Education. Dále jen zkratka: VHA USC SFI, J. D. (1930), ID: 9461, Segment: 55 a 70. Poznámka: Všechna uváděná svědectví zhlédnuta v Centru vizuální historie Malach, MFF UK Praha. Svědectví jsou autorem studie úmyslně anonymizována.
[18] Tamtéž, M. K. (1913), ID: 19375, Segment: 3.
[19] Tamtéž, K. H. (1916), ID: 41060, Segment: 44.
[20] Tamtéž, V. K. (1930), ID: 42292, Segment: 117.
[21] Tamtéž, I. B. (1934), ID: 32654, Segment: 34.
[22] K psychologickým a sociálním aspektům ukrývání dítěte mimo rodinný kruh Helena Klímová uvádí: „Rodiče dítě předali cizí osobě či instituci. Dítě zažilo šok opuštění ze strany svých nejbližších – čím mladší dítě bylo, tím spíše situaci vnímalo takto. (…) Během ukrývání u cizích lidí zejména děti útlého věku postrádaly mateřskou péči… To, čím děti trpěly, nemusel být pouze nedostatek potravy, spíše nedostatek citových projevů, dotyků, hravého zacházení včetně specifických projevů hlasových, které matky, babičky, chůvy instinktivně používají jakožto první podoby lidského jazyka. Dětská základní potřeba neverbálního kontaktu byla deprivována a jejich potřeby, které při zdravém vývoji matka svým zacházením pomáhá zvědomovat, zůstávaly na úrovni nevědomé. Navíc, při ukrývání některé tyto děti přebíraly rodičovskou roli vůči svým sourozencům, a to vše na ně kladlo nároky přesahující jejich dětské síly. Také často postrádaly oporu autority otcovské.“ In: H. KLÍMOVÁ, Slovo psychologů, in: M. Tománková – I. Vostrá (ed.), Ptaly se: Proč? Ukrývané děti vzpomínají, Pardubice 2008, s. 9.
[23] Ani ukrývání se za přítomnosti rodinných příslušníků (nejčastěji rodičů) nemuselo být pro dítě nikterak jednoduché. Přinášelo totiž rovněž četná úskalí, jak upozorňuje Helena Klímová: „Rodiče se skrývali spolu s dětmi. (…) Děti často nesměly mluvit nahlas, natož plakat. Zima, tma, hlad, nemoci, odmítání, strach, násilí, ponížení, zraňování na těle i na duši, zapírání či změna identity. (…) (Děti) zažily své rodiče ve stavu bezmoci, strachu, ponížení, vynucené přetvářky až lhaní. Děti postrádaly oporu přirozené autority, jejich základní potřeba bezpečí a jistoty… byla těžce deprivována.“ In: Tamtéž, s. 9.
[24] K otázce situace dětí, které byly ukrýváním chráněny před nebezpečím holocaustu, psycholožka Helena Klímová poznamenává: „‚Ukrývané děti‘ – tento výraz se stal termínem, který zahrnuje jak osudy podobné životnímu příběhu Anny Frankové, tak obecně nejrůznější osudy dětí prchajících či zachraňovaných před pronásledováním z tzv. ‚rasových důvodů‘. Tyto děti dříve či později měly být deportovány do koncentračních táborů a zavražděny, ale jejich rodiče se rozhodli je nevydat. Tito rodiče a) se pak ukrývali s dětmi, b) anebo děti předali cizí osobě či instituci (nejčastěji církevní). V obou případech děti zažívaly poškozující trauma.“ In: Tamtéž, s. 9.
[25] VHA USC SFI, K. C. (1931), ID: 39828, Segment: 11.
[26] Tamtéž, E. B. (1940), ID: 7517, Segment: 23.
[27] Tamtéž, I. K. (1938), ID: 17335, Segment: 42.
[28] Tamtéž, E. D. (1936), ID: 12056, Segment: 25.
[29] Tamtéž, A. G. (1929), ID: 15746, Segment: 27.
[30] Tamtéž, Z. CH. (1925), ID: 22681
[31] Tamtéž, Segment: 16.
[32] Tamtéž, Segment: 18.
[33] Tamtéž.
[34] Tamtéž, Segment: 30–42.
[35] Tamtéž, Segment: 52.
[36] Tamtéž, Segment: 54.
[37] H. Kaufmannová, Léta 1938/1945: válečné vzpomínky, Praha 1999.
[38] Tamtéž s. 163.
[39] Z komentáře Světlany Alexijevičové ke knize Timothy Snydera, Tyranie – 20 lekcí z 20. století, Praha 2017.
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 26. 09. 2017
Zobrazeno: 877krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 4
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
2 uživatelé Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
HES, Milan. Okamžik rozhodnutí. Metodický portál: Články [online]. 26. 09. 2017, [cit. 2017-10-19]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/O/21561/OKAMZIK-ROZHODNUTI.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.