Hodnocení žáků ve školním vzdělávacím programu ZŠ Gajdošova I

1. Jak a proč žáky ve škole hodnotit?

Změny ve školství, které jsem jako ředitelka základní školy za poslední roky vnímala, souvisí s moderními metodami, přístupy k výuce jako takové, k její organizaci. Chceme žáky ve škole připravit pro život. Ale jaký bude? Co budou jako dospělí potřebovat? Co od nich bude požadovat jejich budoucí zaměstnavatel? Pokud se shodneme na tom, že je třeba učení co nejvíce propojit se skutečným životem, pak by měli opouštět základní školu žáci odpovědní, samostatní, schopní řešit problémy, prezentovat svoje myšlenky. Měli by umět pracovat s informacemi, sdělovat svoje názory, spolupracovat…

Ve třídách základních škol se setkávají běžní žáci a žáci nadaní, žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, žáci-cizinci. Rozdíly mezi žáky způsobují odlišná sociokulturní zázemí rodin, rozdílné postoje ke vzdělávání jako takovému.

Do první třídy nastupuje Pepíček, který plynule čte a s nadšením počítá, ale také Rozárka, která se učí poznávat první písmenka a číslice. Jana mluví plynule anglicky, protože s rodiči trávila v zahraničí dva roky, Simon hraje na housle a vyhrává hudební soutěže, Tomáš je velmi kognitivně nadaný, ale pohybově velmi neobratný. Chceme je všechny motivovat k učení. Půjde to ale, když začneme hodnotit jejich výkony známkou, srovnávat je mezi sebou? Když jedno dítě již v září plynule čte a druhé se teprve začíná učit trpělivě písmenka, aby na konci roku také stejně plynule četlo, kdo z nich si zaslouží jedničku? Kdo ušel delší cestu, udělal větší pokrok?

Téma hodnocení se stalo pro školu, ve které jsem působila jako ředitelka, stěžejní. Při tvorbě školního vzdělávacího programu tak vznikalo postupně několik verzí popisu způsobu hodnocení našich žáků a také verzí kritérií hodnocení, které upřesňovaly funkci hodnocení v různých předmětech. Zásadním problémem, se kterým se škola zpočátku potýkala, byla nejednotnost v názorech učitelů na hodnocení, kritéria hodnocení, přístup k hodnocení jako motivaci žáků. Mnoho času jsme tedy strávili diskuzemi a zpřesňováním pohledů na tuto problematiku.

Konsenzus je zaznamenán ve školním vzdělávacím programu:

„Učitelé Základní školy, Brno, Gajdošova 3 přistupují k průběžnému hodnocení vzdělávacích činností žáka s vědomím motivační funkce hodnocení a jeho formativní funkce. Jako přirozenou součást hodnocení rozvíjejí sebehodnocení a vzájemné hodnocení. V hodnocení výsledku vzdělávání berou na zřetel úroveň dosažených cílů základního vzdělávání (dále jen ZV), jak jsou uvedeny ve školském zákoně (ŠZ), rámcovém a školním vzdělávacím programu (dále jen RVP a ŠVP).“

(vybráno z ŠVP)

2. Slovní hodnocení žáků v prvním období

V prvním období (1.–3. ročník) jsme se rozhodli jít cestou slovního hodnocení. To ale znamenalo přesvědčit o správnosti tohoto kroku zákonné zástupce žáků. Ti očekávají od svých potomků v první třídě samozřejmě úspěch (tedy samé jedničky). Při setkáváních v mateřských školách nebo také v naší škole jsem rodičům na besedách trpělivě vysvětlovala výhody slovního hodnocení, nebezpečí stanovování žebříčků a srovnávání žáků. Mluvili jsme o podpoře takzvané vnitřní motivace k učení, kterou se snažíme posilovat, a rozebírali jsme, proč je to důležitější než závislost na motivaci vnější.

3. Hodnocení žáků ve „výchovných předmětech“ ve druhém období a na 2. stupni

Ve 4.–5. ročníku pokračuje slovní hodnocení ve výchovných předmětech. Shodli jsme se na tom, že chceme, aby byli žáci motivováni se pohybově, výtvarně a hudebně rozvíjet bez ohledu na jejich nadání. V těchto předmětech hodnotíme žáky velmi citlivě, posuzujeme možnosti každého z nich, sledujeme jeho posun. Když např. na začátku roku neodlepí žák při šplhu nohy od země a v pololetí vyšplhá do poloviny tyče, je to obrovský pokrok, který je třeba ocenit.

Postoj pedagogů k hodnocení žáků je patrný v ukázce specifických kritérií pro předmět tělesná výchova. Nenajdeme zde žádné limity, žebříčky. Uvádím příklad hodnocení výborný a dostatečný[1]. Je zde patrná tendence ocenit zlepšení žáka, jeho posun, jak bylo zmíněno výše.

Příklad č. 1: tělesná výchova; 4.–5. ročník

Výborný

„Žák získá při hodnocení jeho práce v součtu alespoň 85 % bodů.[2]
Žák absolvuje všechny procvičované disciplíny. Aktivně se zapojuje do skupinových her, zná základní pravidla vybraných míčových her a ovládá roli rozhodčího. Pro družstvo má jeho působení značný přínos.

V hodinách tělesné výchovy je vždy aktivní.

Vždy dbá pokynů vyučujícího a nestává se, že by svým chováním a jednáním porušoval pravidla bezpečnosti.

Aktivně se snaží reprezentovat třídu, školu na školních sportovních akcích.

Prakticky vždy je připraven na vyučování.“

Dostatečný

„Žák získá při hodnocení jeho práce v součtu alespoň 30 % bodů.
Žák je jen s velkými obtížemi a značnou pomocí učitele schopen absolvovat procvičované disciplíny. Prakticky se není schopen zapojit do skupinových her, a to často ani s pomocí vyučujícího. Neprojevuje snahu se zlepšovat.

Stává se, že ne vždy dbá pokynů vyučujícího, a svým chováním a jednáním někdy porušuje pravidla bezpečnosti.

Stává se, že bývá nepřipraven na vyučování.“

(vybráno z ŠVP)