Život v severních Čechách se před rokem 1989 netěšil zrovna nejlepší pověsti. Čtyři dekády trvající vláda komunistické strany nad tímto koutem bývalého Československa měla spíše negativní charakter a vynesla tento region na jedno z nejpřednějších míst v Evropě z hlediska zdevastovaného životního prostředí. Příčin neradostného stavu je hned několik. Poválečný odsun většiny německého obyvatelstva přerušil v tomto ohledu po staletí utvářenou kontinuitu. Je jistě pravda, že velké transfery původního obyvatelstva a vykořeněnost obyvatel českého pohraničí nemohou zcela upokojivě vysvětlit pozvolný úpadek regionu, nicméně hrají velmi důležitou roli.
Dalším významným aspektem, který ovlivňoval život v severních Čechách, byla hospodářská politika bývalého komunistického režimu, jež se v druhé polovině 40. let orientovala na rozvoj těžkého průmyslu, který byl náročný na spotřebu surovin, v severních Čechách hnědého uhlí. Na potřeby obyčejného člověka a přírody nebyl brán ohled (přestože komunistická propaganda tvrdila pravý opak). Z těchto důvodů se dosavadní krajina severních Čech výrazně mění. Stoupající těžbě hnědého uhlí padly za oběť mnohé obce, ale i živá příroda jako byly řeky a jezera. Přestože komunistická strana neustále zdůrazňovala význam severních Čech pro potřeby národního hospodářství, své obyvatelstvo na tomto území de facto odepsala. Zdejší neradostné životní podmínky se odrážely v nadprůměrném výskytu sociálně patologických jevů, špatném zdravotním stavu místního obyvatelstva apod.
Asi nejvýraznějším příkladem toho, jak se minulý režim choval k přírodě a lidským sídlům, je likvidace starého královského města Mostu. Samotné město bylo založeno v polovině třináctého století pod vrchem Hněvínem, který je dodnes dominantou dané lokality. Po roce 1253 je již Most připomínán jako královské město, které se nacházelo v blízkosti důležitých obchodních cest. Velkou proměnou město prošlo v 16. století, kdy zde vznikly významné stavby, například děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, který v dalším vývoji města sehrál velmi důležitou roli. Město mělo tři náměstí, do poloviny 19. století bylo ohraničeno hradbami – ty byly strženy, aby nebránily dalšímu rozvoji, který byl spojen s těžbou hnědého uhlí a překotným průmyslovým rozvojem v tomto období (zvláště od šedesátých let 19. století). Na konci druhé světové války se začal výrazně proměňovat vzhled krajiny v pánevní části Mostecka. V okolí se postupně rozšiřovala těžba hnědého uhlí v povrchových dolech. Tento proces se stal osudným řadě hornických obcí, které byly likvidovány před postupující těžbou. Stejnému osudu bohužel neuniklo ani samotné město Most.
Most je město, které zmizelo z povrchu zemského, a to téměř se všemi svými architektonickými památkami. Ano, z města, které bylo založeno ve 13. století, byl přestěhován děkanský chrám (15. století), „přemístily“ se ostatky mrtvých (přenesení hřbitova) a v neposlední řadě bylo „přesunuto“ skoro dvacet tisíc obyvatel starého Mostu. Co si asi o asanaci starého města mysleli obyčejní lidé v situaci, kdy komunistický režim v období všeobecné cenzury nedával příliš prostoru pro autentické vyjádření vlastních názorů? Z počátku 60. let, kdy se prakticky rozhodlo o vyuhlení koridoru pod samotným městem a v jeho bezprostředním okolí, je možno zaznamenat poměrně věcné a kritické diskuse nad tématem, co vše by se mohlo či mělo ze starého města zachovat. V tomto období byl ideologický jazyk hovořící o likvidaci starého Mostu věcnější (alespoň ohledně technických parametrů celé operace) než v období normalizačním. V rámci tohoto narativu 60. let bylo město obětováno v zájmu lepšího života, který bude nastartován nepochybným ekonomickým růstem, jejž přinese rozšíření těžby hnědého uhlí. Tento krok byl vnímán jako nezbytná nutnost v rámci budování „lepší“ pokrokové socialistické společnosti. Nakonec většina obyvatel se přece přestěhuje do nového Mostu, města s lepšími standardy občanské vybavenosti, které bude vyhovovat požadavkům „moderního“ života. V tomto ohledu byl starý Most špatným a zchátralým městem, do jehož obnovy již nemělo cenu investovat finanční prostředky (to se nedělo už od konce druhé světové války, zvláště po odsunu původního německého obyvatelstva). Dalším důležitým ideologickým aspektem byla skutečnost, že starý Most byl prezentován jako město s „buržoazní minulostí“, které ovládali uhlobaroni, vykořisťující nebohé horníky, kteří žili v nesnesitelných podmínkách. Jak je patrné z filmových dokumentů, nový Most měl být místem, kde bude realizována myšlenka sociální rovnosti, podpořená faktem nového bydlení se všemi vymoženostmi občanské obslužnosti. V tomto ohledu komunistický režim zvolil jednoznačnou technokratickou mluvu (Poručíme větru, dešti) o ekonomické produktivitě a prosperitě „pro všechny“ obyvatele. Ekonomické aspekty se tak staly hlavní myšlenkou pro argumentaci neúprosné logiky čísel. V 70. a 80. letech se o likvidaci a výstavbě nového Mostu hovořilo jako o jednoznačném vítězství „pokrokových sil“ v boji za lepší zítřky. Celá akce včetně přenesení děkanského chrámu byla vnímána jako úspěch, který může obdivovat okolní svět. Kritické komentáře o tom, že zmizelo královské město Most, se pochopitelně v rámci oficiálního diskursu nevyskytovaly.
Od počátku 60. let do konce 80. let přispěla k zásadnímu vzestupu počtu obyvatel severočeských měst vedle přirozeného přírůstku populace taktéž značná migrace z jiných částí republiky, motivovaná hlavně ekonomickými důvody a přesídlováním obyvatel z obcí, které byly zlikvidovány kvůli těžbě hnědého uhlí. Tvář těchto měst včetně Mostu se změnila k nepoznání. Města byla často velmi necitlivě zasažena koncepčně nepromyšlenou bytovou výstavbou, kdy bourání starých domů a výstavba těch nových byly pro zodpovědné orgány podstatně jednodušší. To byl také jeden z důvodů, jak do zdevastovaných severních Čech přilákat další pracovníky. Likvidace kulturního dědictví naší země se tak rozběhla na plné obrátky, kdy jí padly za oběť nejenom jednotlivé domy, ale i celé ulice, čtvrti, nebo dokonce města. Tím se měnila tvář severočeských měst, kterou pováleční osídlenci často převzali od svých německých předchůdců.
Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl původně raně gotickou bazilikou. V roce 1515, v důsledku velkého požáru, byl farní kostel zničen. V roce 1517 byl položen základní kámen kostela nového, jehož výstavbou byl pověřen Jakub Heilmann. Jeho zásluhou vyrostl architektonický skvost pozdní gotiky.
O zachování děkanského kostela v Mostě bylo rozhodnuto vládním usnesením č. 612 z 18. listopadu 1964. Na počátku se vycházelo ze dvou možných variant. Podle té první měl kostel zůstat na svém místě. Zachoval by se na uhelném pilíři a měla se provést nutná technická opatření. Toto řešení však bylo zavrženo. Další možností bylo kostel rozebrat a přemístit po částech, což by s velkou pravděpodobností znamenalo podstatné snížení památkové hodnoty. Nakonec padlo rozhodnutí, že kostel bude přemístěn celý, „po kolejích.“ Rozhodnutí o přesunu bylo schváleno usnesením předsednictva vlády ČSSR ze dne 17. ledna 1967 a znovu na základě vypracované studie realizovatelnosti usnesením vlády ČSSR č. 48 ze dne 4. března 1970 a následujícím usnesením vlády ČSR č. 103 ze dne 12. května 1971.
Samotnému přesunu předcházela důkladná pětiletá příprava. Musel být například proveden pečlivý rozbor historických dokumentů o báňské činnosti v bezprostředním okolí kostela, v prostoru dopravní trasy i na místě, kam měl být kostel přemístěn. Na podzim roku 1975 byl kostel přesunut o necelý kilometr do prostoru, který byl ušetřen před těžbou. Celá akce neměla ve své době ve světě obdoby a komunistický režim ji dokázal ideologicky náležitě využít, jak je vidět v několika filmových dokumentech 70. a 80. let z produkce Krátkého filmu Praha. Hlavní skupinou, která z celé akce profitovala, byla politická elita, jež z přesunu děkanského chrámu udělala v 70. a 80. letech hlavní „mostecké téma“. Oficiální publicistika poukazovala na záchranu kostela jako na akt zodpovědného přístupu státu ke kulturnímu dědictví.
Vývoj kulturní krajiny je dlouhodobým historickým procesem, do kterého zásadním způsobem vstoupilo čtyřicet let komunistického hospodaření. Přestože se často jednalo o intenzivní proměnu, je třeba připomenout, že i v tomto ohledu se v rámci vývoje české krajiny v letech 1948 až 1989 nezrcadlila pouze snaha o vytvoření beztřídní společnosti, ale mnohé krajinotvorné procesy, jako např. znárodnění půdy, scelování pozemků, zemědělské družstevnictví nebo vylidňování venkova, odsun německého obyvatelstva, probíhaly již dávno před rokem 1948.
1. Reflexe změny krajiny
Cíle: Zamyslet se nad proměnou české krajiny v období socialismu.
Popis činnosti: Práce s textem v příloze. Zamyšlení nad otázkami.
Otázky k textu:
2. Prezentace dějin formou nonverbálního sdělení
Cíle: Zamyslet se nad obrazovou dokumentací ponechanou bez hlasového komentáře. Schopnost rozpoznat, co je na obrazovém materiálu důležitého. Učit se pozorovat.
Popis činnosti: Zhlédnutí krátké filmové ukázky. Zamyšlení nad otázkami. Filmová ukázka ke zhlédnutí na YouTube: Starý Most, Old city Most, Das Verschwundene Brux 1238–1982 (délka filmu 6:09 min)
Otázky po zhlédnutí filmu:
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Konfliktní místa paměti - cesta k lepšímu dějepisu.
Ostatní články seriálu: