Vysídlení německého obyvatelstva na konci druhé světové války zanechalo hluboké jizvy nejen v životech lidí, kteří museli opustit svou vlast, ale také těch, kteří byli následně do uvolněného pohraničí dosídleni. V obou případech totiž byli lidé vytrženi ze svých domovin – z míst, k nimž měli vztah, kde měli své kořeny. Vlivem odsunu tak došlo nejen k hospodářskému, ale i sociálnímu propadu pohraničních oblastí, který je mnohde patrný i dnes – téměř po 70 letech: neutěšené, chátrající vesnice, chybějící tradice, malá pospolitost tamních obyvatel, pustnoucí krajina. S odsunutými Němci odešla i kultura, kterou zatím nahradilo cosi těžko popsatelného, krystalizujícího z nejasné identity a přetržené kontinuity. V 60. letech minulého století zaniklo přibližně 3000 obcí, které zmizely z map a postupně mizí z myslí a paměti místního obyvatelstva. Lze však mít lidem za zlé, že mají malý zájem o místa, z nichž život dávno odešel, když mají problém udržet život v současných obcích? Jak vrátit život do Sudet? A má to vůbec smysl?
Zaniklá obec Popov se nachází 5 km jižně od města Jáchymov. Osada s původním jménem Pfaffengrün byla založena během germánské kolonizace ve 13. století. Popov měl dvě oddělené části: Horní Popov, který se rozkládal v sedle mezi Popovskou horou a Popovským Špičákem, a Dolní Popov, ležící níže na jihozápadním svahu. Lidé se zde živili prací v lese, chovem dobytka, výrobou dřevěného uhlí a později paličkováním krajek. Na konci 19. století stálo v Popově 12 domů, v nichž žilo 87 obyvatel německé národnosti. Po jejich odsunu v roce 1945 Popov zaniká. V horní části obce zůstalo pouze torzo kapličky a dvě památné lípy. V Dolním Popově zůstaly ruiny několika budov, které se pomalu ztrácejí v houstnoucím lesním porostu. Osud Popova byl zpečetěn následnou těžbou uranu, kdy se okolnímu světu v podstatě zcela uzavřel. Název obce místní spojovali snad jen s nedalekou skládkou komunálního odpadu.
Od 90. let minulého století se Popov navrátil do turistických map. Místo má sice pohnutou historii a zřejmě navždy už ztratilo svůj původní význam. Přesto však má silný genius loci, který umocňují starobylé stromy a nádherný výhled od Popovského kříže.
Jaká je dnešní „hodnota“ Popova? Je to památník odsunu německého obyvatelstva? Je to místo s historickou hodnotou, která sahá až do počátků germánské kolonizace ve 13. století? Je to nová divočina? Je to zpustlá krajina postrádající estetické prvky? Je to země, která má být zapomenuta? Nebo je to místo, které čeká na nalezení svého nového významu? Jakého?
Zaniklé obce – máme na ně zapomenout, nebo si je máme připomínat, aby nám znalost a pochopení jejich historie nechyběly v mozaice naší vlastní dějinné identity?
Odsun německých obyvatel na konci druhé světové války byl prezentován jako legitimní reakce na předchozí válečný konflikt. Cílem byla tzv. degermanizace československého státu. Vysídlené oblasti armáda srovnala se zemí, nebo je rozebrali místní obyvatelé. Odsun měl být satisfakcí i novým začátkem Československa.
Snaha vymanit se z německého vlivu v kontextu jedné historické události – druhé světové války – však přetrhla historickou a kulturní linii, která např. na Popově sahá až do 13. století. Odsunem utrpěli nejen Němci, ale také naše vlastní kultura, která byla tímto aktem částečně vykastrována, neboť přišla o svou dlouhodobě koexistující součást. Tuto prázdnotu se lidé dodnes snaží zaplnit. Znalost a přijetí historických souvislostí by mohly lidem pomoci pochopit, co tento kraj po staletí formovalo. Možná by pro ně potom bylo snazší zapustit kořeny v místě, kterému chtějí říkat domov.
Krajina v okolí zaniklých obcí – nová divočina, nebo mizející kulturní krajina? Co je pro nás důležité? Čemu přikládáme hodnotu?
Každá krajina je příběhem člověka, který v ní žil. Člověk svou činností vytváří určitý typ krajiny a krajina na oplátku svou novou kvalitou či funkcí ovlivňuje člověka. Krajina je lidský výtvor, je obrazem kulturní a ekonomické vyspělosti svých obyvatel. Bez soustavné lidské činnosti krajina pustne, stává se divokou, nečitelnou, pro člověka neznámou a pocitově možná i nebezpečnou.
Neznamená to nutně, že bez lidské činnosti je krajina méně hodnotná či méně kvalitní. Je prostě jenom jiná. A jde o to, zda člověkem vytvořenou krajinu chápeme jako kulturní statek, který by sám o sobě nevznikl, a proto si zasluhuje určitý typ ochrany (stejně jako movité kulturně-historické památky), nebo zda upřednostňujeme přírodu v její přirozené nespoutanosti a kráse a jakékoliv lidské činnosti nám v krajině připadají nevhodné.
Oba pohledy jsou legitimní, každý vychází z jiné filozofie vnímání přírody a krajiny. Jak tedy naložit s krajinou kolem zaniklých obcí? Snažit se uchovat alespoň některé krajinné fragmenty, které byly pro danou lokalitu typické (výhledy do okolí, pohledové dominanty, drobné sakrální stavby), nebo ponechat místo spontánním přírodním pochodům a těšit se z nové divočiny?
Celá metodika (včetně námětů do výuky) je ke stažení v příloze.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Konfliktní místa paměti - cesta k lepšímu dějepisu.
Ostatní články seriálu:
