Cílenou zpětnou vazbu můžeme označit za součást výchovy v nejširším slova smyslu – tedy procesu, kdy se snažíme na základě nějakého záměru působit na chování jiných lidí. Aby takový proces mohl být úspěšný, je třeba nalézt a udržet křehkou rovnováhu mezi direktivitou a spontaneitou, mezi sledováním předem stanoveného cíle a svobodnou vůlí jednotlivců. Naším ideálem by mělo být, aby člověk svému prožívání i jednání ostatních členů skupiny lépe porozuměl a aby k onomu porozumění došel na základě vlastních zkušeností, vlastní cestou. Proto je vedení cílené zpětné vazby jemným a empatickým uměním, při němž se rozvíjíme spolu se zúčastněnými i my sami.
Tento proces pomáhá člověku si zpětnovazební informace nejen uvědomit, ale také zpracovat a aplikovat na jeho chování v budoucích, typově podobných případech. Přitom platí, že ne vždy musí nutně dojít k plánu do budoucna. Proces může být zastaven v každém jeho okamžiku podle toho, co je pro konkrétní skupinu účastníků zpětnovazebního sezení v danou chvíli nejpříhodnější. To, že se účastníci nedozvědí něco, co se dozvědět měli, je lepší než ztratit jejich zájem o zpětnovazební proces jako takový nebo o předchozí aktivitu.
V tomto kontextu vymezíme cílenou zpětnou vazbu následujícími ději:
V souvislosti s těmito třemi toky informací plní cílená zpětná vazba dvě funkce, predikující a intervenující. Predikující funkce pomáhá člověku předvídat reakce a chování své i svého okolí. Cílem intervenující složky CZV je zlepšit postup jedince, aby dosáhl žádoucího způsobu chování nebo chování svého okolí. Pro plné uplatnění obou funkcí je potřeba, aby byl daný člověk schopen a ochoten jejich náplň uskutečnit.
Tečkou za naší snahou zodpovědět otázku, co je cílená zpětná vazba, je následující souhrn, vypovídající rovněž o tom, co cílená zpětná vazba není, a čím se bohužel čas od času stává.
| CZV by měla umožnit | CZV být nesmí |
| sdílení pocitů a zážitků (sharing) | přednáškou na jakékoli téma |
| zacílení pozornosti určitým směrem | stereotypním zážitkem |
| zachycení hlavních momentů a jejich slovní pojmenování | diskusí instruktorů mezi sebou |
| uchování zkušeností, emocí i dojmů, a jejich přenesení do budoucna | mělkým rozborem kvalit předchozí aktivity(anketa „líbilo – nelíbilo“) |
| zmapování různorodosti v řešení problému | hodnocením technického provedení předchozí aktivity nebo přímo CZV |
| plánování vývoje jedince na základě prožitých individuálních zkušeností | diskusí vnucující jediné schéma či model vysvětlení určitého jevu nebo chování |
|
zviditelnění latentních (dlouhotrvajících) problémů bez ambice je vyřešit |
Tyto zpětnovazební techniky jsou poměrně oblíbené. Nejdou sice příliš do hloubky, jejich výhodou je však jejich efektivita. Během poměrně krátké doby je možné se dozvědět jasnou a srozumitelnou informaci od každého účastníka. Oblíbené jsou u dětí, které dlouho neudrží pozornost a delší diskuse hůře snášejí. Těchto technik je možné využít jako „základního rozstřelu“ na začátku zpětnovazební diskuse. Účastníci se „odříznou“ od předchozí aktivity a naladí se dobře na dané téma.
V místnosti instruktor určí čáru, která představuje kontinuum od minusu přes nulu k plusu. Účastníci zaujmou podle zadaného kritéria své místo na tomto kontinuu. Kritériem může být třeba otázka: Jak jste se cítili během předchozí aktivity? Jak se vám spolupracovalo? Vnímali jste svoji roli jako dominantní, nebo submisivní?
U otázek, kde je to možné, mohou dostat účastníci šanci změnit svoje umístění podle toho, kde by chtěli být nebo kde viděli někoho jiného. Po společné diskusi o programu účastníci dostanou šanci postavit se na kontinuum znovu, případně změnit své místo poté, co se některé věci objasnily.
Pomůcky: Barevné kartičky.
Instruktor dá každému před hrou nebo akcí barevné kartičky, např. zelenou, červenou a žlutou. Po skončení aktivity vyzve hráče, aby zvednutím karty zhodnotili svůj prožitek. Zelená znamená, že se cítí dobře, žlutá vypovídá o tom, že se cítí tak „napůl“, obyčejně. Červená znamená, že se cítí špatně. Aby se vyloučilo vzájemné ovlivňování, zvedají účastníci karty zády do kruhu nebo na předem dohodnutý pokyn.
Barevnou škálu je možné rozšířit a zorganizovat barevné hodnocení odevzdáváním např. barevných kuliček do odměrných nádob. Tak se vytvoří zajímavý „přístroj“ na měření nálady i úspěchu jednotlivých bodů programů a her.
Instruktor zadá tři polohy palce na ruce, které vyjadřují stupeň spokojenosti s některou charakteristikou předchozí aktivity. Palec vzhůru znamená, že se účastník cítí výborně, podařila se práce v týmu. Palec dolů znamená, že se cítí špatně, téměř nic se nepodařilo. Palec vodorovně vypovídá o uspokojivém pocitu z práce skupiny. Tímto způsobem je možné rychle zjistit úroveň spokojenosti celé skupiny, pocit fyzické či psychické pohody apod. Poté lze zahájit na toto téma diskusi.
Momentální situaci zhodnotí účastníci nataženou rukou – zcela nahoře =výborně, zcela dole = špatně. Výhodou pohybu natažené ruky je jemnější škála odpovědí. Na druhou stranu čím více možností účastníci mají, tím těžší má pak instruktor hodnocení výsledné situace.
Účastníci sedí v kruhu. Každý má k hodnocení svých 10 prstů. Na pokyn zavřou oči a ukázáním počtu prstů se vyjadřují k tomu, co právě ve hře prožili. Poté, opět po vyzvání instruktorem, mohou otevřít oči a následuje diskuse o volbě. Deset prstů znamená absolutní spokojenost a úspěch, žádný prst znamená naprostou nespokojenost či nezájem. Je možné také spočítat všechny prsty dohromady a vydělit počtem účastníků (skupinový průměr).
Po vzájemném ukázání počtu prstů může následovat diskuse na téma: Co by se muselo změnit, aby počet prstů na rukou stoupl/klesl? Jaký počet vztyčených prstů popisuje u jednotlivých účastníků hodnocení dané situace jako bezproblémové, případně při jakém počtu by se už začali cítit nepříjemně.
Chce-li instruktor znát hladinu energie ve skupině, požádá účastníky, aby pantomimicky nebo za využití jednoduchých signálů ukázali, jak jsou na tom. Druh signálů/pozic je buď možné domluvit dopředu, nebo je nechat na představivosti a tvořivosti účastníků, a po předvedení účastníkům poskytnout prostor pro jejich objasnění.
Pomůcky: Kartičky se symboly obličejů.
Každý hráč dostane pět karet s obličeji vyjadřujícími svým výrazem různé stupně spokojenosti. Hráči se vyjadřují k jednotlivým momentům aktivity ukazováním odpovídajících karet.
Hráči se kartami s obličeji vyjadřují k tomu, jaký mají pocit ze spoluhráčů v průběhu uplynulé aktivity. Tento druh zpětné vazby je poměrně osobní, vyžaduje bezpečnou atmosféru ve skupině, která se už zná, a případnou zkušenost s řešením konfliktů nebo střetů, k nimž může dojít.
Po společné aktivitě se každý účastník pokusí vyjádřit svůj nejsilnější prožitek pomocí jednoho slova či holé věty. Někdy jedno trefné slovo vydá více než dlouhé komentáře.
Každý z účastníků může použít pouze jedno slovo na popis účastníka jiného. Takto se postupuje, dokud se všichni nevyjádří k jednomu členu skupiny. Situace se opakuje i s dalšími účastníky. Tento druh zpětné vazby je poměrně osobní, vyžaduje bezpečnou atmosféru ve skupině, která se už zná, a zkušenost instruktora s řešením případných konfliktů nebo střetů, k nimž může dojít.
Tato cílená zpětná vazba ukáže přínos a důležitost jednotlivých členů skupiny. Každý účastník volí pomocí svých rukou. Každý má jeden hlas – jednu ruku. Instruktor vysloví tvrzení a poté každý z účastníků položí ruku na rameno toho, ke komu se toto tvrzení podle jeho soudu nejvíce hodí.
Příklady tvrzení jsou například: „Ruku na toho, kdo (komu, koho)…“
 |
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Cílená zpětná vazba. |
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
