Článek je součástí seriálu Participace žáků na životě školy.
Příspěvek je jedním z výstupů z projektu Grantového fondu děkana Filozofické fakulty MU pro rok 2007.
Dnes se můžeme setkat s množstvím rozmanitých modelů, forem a oblastí, k nimž je participace žáků vztahována. Platí to především o literatuře zahraniční, neboť zde je tradice zájmu o tuto problematiku mnohem delší. Důvodem toho je také skutečnost, že v České republice, podobně jako v dalších zemích bývalého východního bloku, nebylo možné se tématu participace žáků z ideologických důvodů věnovat až do počátku 90. let minulého století. Ani v následujících letech se však participace žáků nestala předmětem komplexnějšího zkoumání.
Nejčastěji citovaným a současně pravděpodobně i nejznámějším modelem žákovské participace je osmistupňový "žebříček participace" (the ladder of participation) R. Harta (1997). Hart svým žebříčkem navázal na model S. Arnsteinové (1969, cit. podle Barber, Naulty, 2005), která už koncem 60. let 20. století ve svém modelu popsala osm stupňů účasti občanů USA v procesech veřejného plánování. Její model, který se týkal participace dospělých, Hart adaptoval na práci s dětmi a mladými lidmi ve školním i mimoškolním prostředí. Jednotlivé stupně jsou seřazené podle náročnosti a míry zapojení žáků do rozhodování. Skutečná participace podle Harta začíná ale až od čtvrté příčky, zatímco v prvních třech převládá spíše pasivní účast.
Při aplikaci na prostředí školy půjde o těchto osm úrovní účasti:
Podle některých autorů má uvedený žebříček jisté limity pro svoji hierarchičnost, neboť participaci popsané na spodních příčkách žebříčku je připisována nižší hodnota, než v případě horních příček. Tito autoři argumentují zejména tím, že pokud má žák možnost volby, zda se bude či nebude něčeho účastnit, už v té chvíli lze mluvit o participaci (srov. Treseder, 1997, Lardner, 2001).
Jednou z přijímaných alternativ Hartova modelu je model P. Tresedera (1997), který podobně jako Hart použil koncept participace iniciované žáky a dospělými. Tresederův model naznačuje, že je možné diferencovat mezi jednotlivými způsoby účasti a zapojení žáků v souvislosti s jejich aktuálními přáními a požadavky, s ohledem na možnosti školy, čas apod. Především z tohoto důvodu Treseder zvolil ne hierarchický, ale kruhový model, v němž použil shodná označení pro jednotlivé úrovně participace jako Hart. Ve svém modelu však počítá pouze s úrovněmi 4 - 8, tj. vynechává ty, které Hart nepovažuje za skutečnou participaci. Podle Tresedera je důležité posilovat participaci žáků především podporou a vytvořením podmínek ze strany učitelů a vedení školy.
 |
| 1. Úrovně participace žáků podle P. Tresedera (1997) |
| Autor díla: Treseder P. |
Jakými konkrétními způsoby se mohou žáci podílet na životě školy? Na základě srovnávacích studií se na tuto otázku pokusil (kromě jiných) odpovědět Dürr (2005), jenž identifikoval celkem pět forem žákovské participace, které se uplatňují v evropských zemích. Dürr rozlišuje tyto formy žákovské participace:
Z uvedených forem jsou dnes u nás i v zahraničí nejčastěji uplatňovanou formou žákovské participace žákovské samosprávy (srov. Hofbauer, 2003, Liégeois, 2005, Rudduck, Flutter, 2000 aj.). Na ně se také odborníci výzkumně zaměřují nejvíce. Z Dürrovy typologie je ale patrné, že formální žákovské struktury představují pouze jednu z možných forem participace žáků. Chceme-li tedy svoji pozornost zaměřit na participaci žáků, měli bychom na ni nahlédnout komplexněji a neomezovat se pouze na žákovské samosprávy. Z toho také vyplývá, že se nám současně rozšíří i spektrum jednotlivých oblastí, do nichž mohou být žáci zapojeni a spolupodílet se na nich.
Z konkrétních oblastí či záležitostí, na jejichž řešení se žáci mohou spolupodílet, jsou často uváděny tyto (srov. Citizenship, 2005, Dürr, 2005, Lansdown, 2001, Liégeois, 2005):
Participace žáků tedy představuje velmi široké a komplexní téma, na které je potřeba nahlížet z více úhlů pohledu. Například je také důležité zabývat se otázkou, od koho by iniciativa měla vycházet - zda by se učitelé měli nejprve snažit naslouchat žákům a na základě toho vytvářet podmínky pro jejich participaci na konkrétních záležitostech školního života, nebo zda by učitelé měli být těmi, kteří nejprve vytvoří podmínky pro participaci žáků (např. také vytvoření žákovské samosprávy), díky nimž se budou žáci moci do záležitostí zapojovat. Těmto otázkám bude věnována další část seriálu.
Informační zdroje:
Rudduck, J. - Flutter, J.: Pupil Participation and Pupil Perspective: "carving a new order of experience". Cambridge Journal of Education, 2000, č. 1, s. 75 - 89.
Shier, H.: Pathways to Participation: Openings, Opportunities and Obligations. Children and Society, 2001, č. 15, s. 107 - 111.
1 V českých školách se dnes můžeme setkat s varietou názvů, pod nimiž pracuje žákovská samospráva. Např. Kolegium žákovské samosprávy, Studentská rada, Rada studentů, Školní parlament, Školní senát, Studentský senát, Aktiv žáků aj. (Obst, Prášilová, 2001).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
