Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Informační gramotnost, co a jak vlastně učit?
Odborný článek

Informační gramotnost, co a jak vlastně učit?

Anotace

Článek pojednává o dlouholeté osobní zkušenosti s využíváním výpočetní techniky nejen ve vzdělávání, ale v životě vůbec. O tom, co jsme se učili, naučili a co bychom se učit měli. O dynamicky se rozvíjející informační společnosti.

Když jsem chodila do první třídy, zavedli do naší domácnosti telefon. Předtím jsme volali z budky. Naučila jsem se telefonovat.

Když jsem byla ve třetí třídě, pořídili rodiče televizor, samozřejmě černobílý. Naučila jsem se točit knoflíky tak, aby neběhal obraz a zvuk byl slyšet (dálkové ovladače samozřejmě nebyly).

Na druhém stupni ZŠ jsem pracovala se svou první kalkulačkou. Naučila jsem se, že lze mezisoučet uložit do paměti. Oproti tomu stroji, který používali rodiče v práci, který vážil asi deset kilo a zabral menší stolek v kanceláři, to byl neskutečný vynález.

Nedlouho před mojí maturitou se podařilo mé mamince propašovat z NSR počítač ZX Spectrum. Bratr připájel konektory na starší dráty a propojil tak počítač s televizí, která sloužila jako výstupní zobrazovací zařízení, jako vstup sloužil magnetofon. Měli jsme kazetu s operačním systémem a druhou, na které bylo i několik her. Setkala jsem se s prvními programy, byly napsané řádek po řádku v časopise ABC, aby si je každý mohl opsat.

Na našem gymnáziu samozřejmě žádné počítače nebyly. Výchovně-vzdělávací programy se v televizi vysílaly po 8 hodině ráno. Učitelé tak měli možnost přestěhovat třídu do jiné, kde byla televize, a nechat žáky se na pořad podívat. My jsme to příliš nevyužívali, protože výuka začínala až v 9 hodin, a to už všechny skončily. Někteří profesoři uměli pracovat se zpětným projektorem.

Technicky zdatní spolužáci vyráběli plošné spoje (z měděných destiček, s použitím zelené pastelky Progress). Mnozí si pak sestrojili třeba amatérskou radiostanici, vztyčili anténu a mohli pak celé hodiny vysílat za použití morseovky zprávy do světa. Dodnes umím abecedu ve tvaru: Adam, Božena Cyril, David…

V prvním ročníku vysoké školy jsem dostala zápočet z děrování děrných štítů.

Na exkurzi jsme byli v Jednotném zemědělském družstvu ve Slušovicích. Neokouzlila mě ani tak výroba českých počítačů TNS v továrničce ze stavbařských buněk, ale spíše velká barevná televize v místním hotelu, naučila jsem se, co to je dálkové ovládání. Měla víc než dva programy, některé dokonce i v němčině. Jen jsem nechápala, proč v té televizi neustále přerušují pořady nějakým povídám o pracím prášku.

Na zkoušku z ASŘ jsem napsala první program v Cobolu. Probíhalo to tak, že v pondělí jsem se objednala do děrovny a domluvila si nejbližší volný termín třeba na čtvrtek. Rukou psané poznámky jsem překódovala na sadu děrných štítků, které jsem ve výpočetním středisku odevzdala ke zpracování. Používali tehdy sálový počítač EC1035. Po cca jednom týdnu od odevzdání štítků jsem si odnesla sjetinu (štos papírů s dírkami na kraji), ze které jsem se dozvěděla, že mám chybu na štítku číslo tři. Objednala jsem se do děrovny (termín byl tak za dva, tři dny) a štítek opravila. Při troše štěstí to tak napotřetí vyšlo a já si mohla asi po třech týdnech hrdě odnést výstup. Byla to nějaká čísla na papíře. Naučila jsem se, jak funguje výpočetní středisko.

Kamarád pracoval na brigádě u archeologů, vykopali vzácné středověké artefakty, které se v zemi uchovaly staletí, po vyzvednutí začaly daleko rychleji podléhat zkáze. Aby se všechny informace o nich uchovaly pro příští generace, prováděla se dokumentace nejmodernějšími dostupnými technikami, tedy záznamem na papírové děrné pásky. Naučila jsem se, že data je třeba archivovat. Kde je jim asi konec?

Po ukončení studia jsem zůstala na katedře, získali jsme tehdy úžasný počítač Robotron 1715, neměl sice pevný disk, ale uměl již pracovat s disketami. Naučila jsem se DOS. Vytvářeli jsme programy v Basicu. Už jsem nemusela docházet do výpočetního střediska, ale pracovala přímo v kanceláři. Navíc jsme získali program T602, nejlepší textový editor v češtině. Uměla jsem zpaměti všechny klávesové zkratky a dokázala jsem třeba vytisknout nadpis kurzívou. Bylo prostě potřeba uzavřít daný text z obou stran do patřičných značek. Už nebylo nutné přepínat pomocí Verstiky malinkatý čudlík na zadní straně jehličkové tiskárny.

Nastoupila jsem do menšího výpočetního střediska. Počítač Videoton měl bohužel manuály v maďarštině, ale nakonec jsme se naučili řadu užitečných věcí. Třeba kabelkový přenos dat. Pokud jste potřebovali od kolegy v jiné části Prahy získat nějaký program (ty se samozřejmě neprodávaly, ale vyměňovaly), vzali jste si prostě do kabely disk (placatý válec o průměru cca půl metru a váze několik kg a kapacitě 1,2 Mb), dojeli ke kolegovi, disk vložili do jeho počítače, nahráli program a vyrazili zpátky. Naučili jsme se, že nesmíme používat první vůz metra, protože tam bylo silnější magnetické pole, které data mazalo. Naše kolegy zvyklé psát na stroji jsme několik měsíců učili, že písmeno l není totéž jako číslo jedna a písmeno O není nula. Naučili jsme se základy Unixu.

Pak jsem se na Robotronech naučila databázový systém FoxPro. Byla jsme okouzlena tím, že data lze zobrazit v tabulce. Bylo sice dost obtížně pochopit princip databáze a využívání oddělených procedur s parametry, ale pokrok nelze zastavit. Podařilo se mi s kolegyní napsat program na tisk složenek. Dost práce nám sice dalo ručně rozkreslit a spočítat tak bod, kam se má program na složence trefit do správné kolonky a naučit se správně nastavit jehličkovou tiskárnu, ale dokázala jsem se to. Objevila jsem kouzelnou klávesu F1.

Do výpočetního střediska jsem dostala první PC 368. Netrvalo dlouho a učila jsem se používat kromě klávesnice i myš a okna. Operační systém Windows 3. 1. práci nesmírně usnadnil. Navíc jsem se naučila perfektně Tetris a SimCity.

Pak už to jde ráz na ráz.

Informační společnost
1. Informační společnost

Autor fotografie © Mira Friedrichová

Další a lepší počítače, tiskárny, scannery, kopírky, nové operační systémy, Word, Excel, Internet, e-mail, databázové systémy Progress, Oracle, analytický nástroj Case, SAP, Freeware, mobily, ICQ, SQL, HTML, Java, C++, digitální fotoaparát a kamera, notebook, Photoshop, Google, Wikipedie, Skype, Facebook, Travian,WOW, GPS, tablet, Web 2.0, Moodle, dotykové ovládání, Cloud computing.

Letos jsem začala učit na čtyřletém gymnáziu předmět informační a komunikační technologie a ocitla se před zásadním problémem:

Co žáky vlastně učit?

Vývoj se zrychluje. Na základě mých osobních zkušeností mohu s vysokým stupněm jistoty tvrdit, že většina konkrétních znalostí a dovedností bude za pár let (až se dostanou do praxe), úplně nanic.

Jen minimum našich žáků bude techniky nebo programátory. Doba, kdy každý, kdo se trochu motal okolo počítačů, uměl i programovat a instalovat tiskárnu, dávno minula. Všichni jsme dnes „jen“ uživatelé. Ale každý z nás, žáky nevyjímaje, se bude muset celý život učit něco nového.

Domnívám se, že nám přesto nezbývá prostě učit to, co známe teď a tady.

A raději než učit konkrétní postupy, přimět žáky, aby sami hledali řešení problému.

S využitím technologií, ale především s využitím zdravého rozumu.


Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mira Friedrichová

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
22. 4. 2011
Moc pěkná historická reflexe. Mám podobnou zkušenost a docházím ke stejným závěrům :-).

Hodnocení od uživatelů

Ivan Ryant
24. 4. 2011, 23:49
Díky za pěkný článek. Nejvíc za ty poslední dvě věty.
jana jindrová
10. 8. 2011, 23:05
Také kus mého života. Nyní jsem začala učit na ZŠ a hledám a přemýšlím co je a bude pro děti užitečné a použijí ve skutečném životě. A další velký problém vidím v motivaci jak přimět děti, aby sami hledaly řešení. Vymyslet zajímavou náplň hodiny je někdy fuška :))
Jana Petrů
11. 8. 2011, 07:34
Moc pěkné vzpomínání. Já jsem se okolo techniky vždycky jen prosmýkla.  U sálového počítače jsem byla pouze na brigádě a zázračný ZX Spectrum měl můj přítel. Všichni z toho byli tenkrát úplně vedle. Ale "kabelový přenos dat" jsem dosud neznala a musím se přiznat, že tím jste mě dostala :) Díky, zvláště za závěr článku!
RNDr. I. Marek
12. 8. 2011, 00:30
Klobouk dolů - učit ICT na střední škole a považovat se za uživatele, to předpokládá značnou odvahu. V dnešní krizové době je těžké až nemožné odhadnout, čím se kdo nakonec bude živit, nicméně někteří studenti už teď vědí, že chtějí být programátory a někteří už jimi (většinou amatérskými, ale přece) jsou. Ti by z vás mohli mít pěknou bžundu. Ale nezoufejte - když jim vysvětlíte, co je to algoritmizace, v jakém vztahu je k programování a když je naučíte pořádně programovat v libovolném jazyce, hned budete mít pár konkrétních znalostí, které pro ně budou užitečné nejen za pár let, ale celý jejich život.
Word, Internet, Oracle, Case, SAP, Freeware, mobily, ICQ, SQL, HTML, Java, Photoshop, Google, Skype, Facebook, GPS, tablet, Web 2.0, Moodle, Cloud computing ... že by inspirace pro učitele jiných předmětů? Aby se zamysleli, jak by tahle bramboračka vypadala v jejich branži?
Janek Wagner
13. 8. 2011, 10:09
Přiznám se, že moc nechápu větu "Domnívám se, že nám přesto nezbývá prostě učit to, co známe teď a tady.". 
Ivan Ryant
13. 8. 2011, 13:38
Má smysl seznámit žáky s minulostí, aby byli lépe připraveni na budoucnost. Ani naši tátové a mámy nebyli ti, kteří právě slezli se stromů. A je chytřejší učit se z chyb cizích než vlastních.
Ondřej Neumajer
13. 8. 2011, 22:40
S tou historií to nevidím tak jednoznačně. Lidé, co již něco v IT zažili, mají často pocit, že tuto báječnou zkušenost je nutné a vhodné předávat i dalším generacím. Skvěle se na ní vzpomíná, viz např. tento článek. Je ale pro dnešní žáky rozsáhlejší vědomostní výlet do historie skutečně nezbytný? Některé historické skutečnosti vysvětlující stav a dění v oboru dnes je jistě vhodné a často i nezbytné do vzdělávacího obsahu zahrnout. Lze tak vysvětlit, proč se daný obor takto vyvíjel.
Vnímám jisté riziko, aby se nám nestalo s jinak praktickým a relativně atraktivním oborem (chápej předmětem ICT ve škole) něco podobného, co s dějepisem, resp. historií, jak je na mnoha školách dnes vyučován.
Ostatně, zcela jistě má lepší „lobisty“, nežli ICT. Jinak by přece nemohl získat časovou dotaci na 2. stupni ZŠ téměř 11krát vyšší, nežli ICT.
Mira Friedrichová
14. 8. 2011, 01:38
Jsem ráda, že se tu rozproudila debata. O to mi právě šlo.  Dovolím si pár vysvětlujících připomínek:
a/ Článek není výukový materiál, jde čistě o osobní zkušenosti, na základě kterých přemýšlím, co by mělo být obsahem předmětu ICT. O tom, jak učím o historii je jiný článek http://clanky.r…...html/
b/ Přemýšlím o tom proto, že to, co je moderní a nezbyté pro studenta dnes, nebude patrně za pár let použitelné. Tím bych chtěla osvětlit větu: „Domnívám se, že nám přesto nezbývá prostě učit to, co známe teď a tady." Prostě lepší by bylo učit to, co budou potřebovat za 10 let, jenže všechno se vyvíjí tak rychle, že prostě nedokážu říct, co to bude. Vy ano?
c/ Průběžně shromažďuji názory různých lidí o tom, co  od předmětu ICT na gymnáziu očekávají, ptám se kolegů, pedagogů na vysokých školách, programátorů, správců sítí, vědeckých pracovníků, ale i studentů jiných škol, jsem ráda, že se můžu poradit i tady.
d/ Na současném čtyřletém gymnáziu se všeobecným zaměřením skutečně na moc studentů, kteří by programovali, nenarazíte (pokud tedy za programování nepokládáte znalost pár tagů html). Pro ty je volitelný předmět (studenty, bohužel, nepříliš volený). Anebo studují někde jinde – třeba na průmyslovce? Ale tady bych se ráda bavila o náplni předmětu, na který mám 2 hodiny týdně v prvním ročníku.
e/ S názorem, že pochopení principu algoritmizace by mělo být jedním z témat předmětu ICT, zcela souhlasím. Uvítám konkrétní náměty jak na to. Letos jsem to zkoušela s jednoduchými vývojovými diagramy (např. na výpočet aritmetického průměru a s ukázkou různých možností řazení), ale obávám se, že se mi to nepodařilo studentům přenést. Rozhodně to v závěrečné reflexi pokládali za nejtěžší a nejméně užitečné.
f/ Na druhé straně s tím, že cílem by mohlo být naučit studenty v nějakém jazyce pořádně programovat, mám problém. Je jasné, že učit se programovat, stejně jako třeba hrát šachy, je dobré cvičení k tréninku mozku, ale ta konkrétní znalost kódování v konkrétním jazyce skutečně asi nepatří mezi většinovou potřebu průměrného maturanta. Umím programovat třeba ve Foxce, mohu vás ujistit, že to není znalost, která je pro mne užitečná celý život, tedy pravdivěji řečeno, je mi to úplně nanic :)(a myslíte, že třeba s Javou to bude jinak?).
g/ Obrázek je ilustrační :).
Ivan Ryant
14. 8. 2011, 02:22
Pár poznámek k algoritmizaci: asi se bohužel neshodneme, já si myslím, že algoritmizaci by si měli naintegrovat matematici, když na to dostali hodinovou dotaci. Na to téma jsem napsal článek http://clanky.r…m-.html/ , ale pak jsem stejně vyřešil výuku algoritmizace v informatice jinak - hrou "Záhada slibového pahorku", kterou popisuji v poznámce č. 6 ke článku http://clanky.r…ce.html/ . Kromě toho se v článku a v diskusi píše o vývojových prostředích vhodných k výuce úvodu do algoritmizace (aby se studenti nemuseli trápit se syntaxí a přitom řešili úlohy, které je motivují).
Mira Friedrichová
14. 8. 2011, 02:38
Díky za reakci. Já bych se nezlobila, kdyby algoritmizace patřila matematikům, teď jsem ten první článek jen přelétla, ale ráda si to prostuduji.
K MS KODU: četla jsem hned po uveřejnění, a mám to tu nainstalované. Trochu váhám jestli se do toho pustit ve výuce, zatím testuji na sobě a svých vlastních dětech. Znám Baltíka od SGP,setkala jsem se s Karlem. Trochu váhám, jestli to studenti mezi 15-16 zkousnou a jestli z toho vyplyne nějaké to algoritmické myšlení. Máte s MS KODU ve výuce nějaké konkrétní zkušenosti (poznámka 6 se týká Karla, že)?
Ivan Ryant
14. 8. 2011, 02:49
A ještě k různým možnostem řazení: celkem úspěšně jsem jednou při suplování na nižším gymnáziu vyzkoušel hru na bubblesort - prostě jsme šli na chodbu a řadili jsme se podle velikosti tak, jak se to dělá v bubblesortu. No, byla to dost velká sranda, protože se všichni studenti řadili současně, vnesli do bubblesortu takový docela masivní paralelismus a byli seřazení natošup. Ale to nevadí, princip pochopili. Podobně by se daly sehrát i jiné algoritmy, např. quicksort se dá dělat paralelně.
Ivan Ryant
14. 8. 2011, 02:51
Mně se líbí Scratch, KODU jsem nezkoušel. A s tím pahorkem by se taky dalo ještě něco podniknout. Programování tam vychází z Karla, ale je zjednodušené na minimum (např. bez cyklů) a přizpůsobené prostředí bludiště uvnitř pahorku. Bludiště je nastavené natvrdo, nedá se měnit.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Gymnázium
  • Kompetence k řešení problémů
  • kriticky interpretuje získané poznatky a zjištění a ověřuje je, pro své tvrzení nachází argumenty a důkazy, formuluje a obhajuje podložené závěry