Během celé lidské historie dětský duševní život kromě přímých zkušeností v rodině spočíval na mytických a náboženských příbězích a pohádkách. Tato tradiční literatura sytila obrazotvornost dítěte a podněcovala jeho představivost. Jelikož tyto příběhy současně odpovídaly na nejdůležitější otázky dítěte, byly hybnou silou jeho socializace (1, s. 26).
Bez pohádek si dětství vlastně ani nedokážeme představit. Na celém světě, ve všech kulturách a ve všech dobách se dětem vyprávějí příběhy, které se ve skutečnosti nikdy neodehrály, v nichž vystupují bytosti a tvorové, které zatím žádný přírodovědec nezaregistroval, v nichž se dějí věci neuvěřitelné a nadpřirozené, odporující fyzikálním zákonům (3, s. 5).
Ve své kapitole jsem se pokusila ukázat, jak je pohádka pro dětskou duši neobyčejně důležitá. Žijeme v uspěchané době, kdy je pro rodiče mnohem snazší posadit dítě k televizi nebo k počítači, než aby s ním trávili pár chvil čtením pohádek. Patrně je vůbec nenapadá, o co své děti ochuzují a jak je zbavují něčeho pro jejich vývoj tak podstatného.
Pod název pohádka se zařazují literární texty, které vznikly na základě rozmanité palety starodávných vyprávění, vstřebávajících při své pouti světem rozličné bájné představy lidstva, nadčasové životní pravdy, zejména věčnou touhu po naplnění dobra, a víru v kouzelnou moc slova (2, s. 107).
Lidová pohádka je epický prozaický útvar ústní lidové slovesnosti, jehož základem je umělecká fantastika nebo podobenství (2, s. 108). Pohádka je jedinečná. Svou věčnou existenci čerpá z nezničitelného folklóru, z kultury vpravdě lidové. Je útvarem nesmrtelným, přežívajícím jednotlivé generace (3, s. 9).
Typickým znakem pohádek je zázračný obsah, nadpřirozený prostor a děj odehrávající se mimo náš čas. Lidová pohádka je součástí literární historie národního i světového písemnictví. Je jedním z předních žánrů literatury pro děti a mládež (2, s. 108).
Jako pohádky „klasické“ můžeme označit pohádky bratří Grimmů, Boženy Němcové, ale i Karla Čapka a Jana Wericha. Bratři Grimmové a Božena Němcová lidové pohádky cílevědomě sbírali, třídili a přetvářeli specifickým způsobem v literární text. Karel Čapek a Jan Werich vytvářeli svébytné autorské pohádky (2, s. 107). Pohádky, které se staly „klasickými“, prokázaly svou životnost v nadčasové dimenzi, např. „Popelka“ nebo „Perníková chaloupka“ (3, s. 9).
Pohádky nejsou jedinečné jen jako literární útvar, ale také jakožto umělecké dílo zcela srozumitelné dítěti, tak jako žádný jiný druh umění (1, s. 16). Jako všechny velké výtvory umění pohádky současně těší i vychovávají – činí tak způsobem, který promlouvá přímo k dětem. Naproti tomu důsledně realistické příběhy jsou v rozporu s niternou dětskou zkušeností – takové příběhy informují, aniž by obohacovaly. Podobným případem jsou ilustrované knihy příběhů upřednostňované v současnosti dospělými i dětmi, které však neslouží nejlépe dětským potřebám. Obrazový doprovod totiž více rozptyluje, než pomáhá. Odborníci se shodují na tom, že je lépe dnes, stejně jako v minulosti, pohádky vyprávět než číst (1, s. 55, 61, 148). Neboť pohádka je původně výtvor slovesné kultury, který žije vyprávěním a nasloucháním (3, 1990, s. 31). Když už je ale čteme, měli bychom je předčítat s citovým zaujetím pro příběh a pro dítě, s citem pro to, co pro ně pohádka může znamenat (1, s. 148).
Existuje velké množství prvků, které dělají pohádku pohádkou. Pohádka je především založena na smyšleném příběhu nevázaném na konkrétní prostor a čas. Bývá proto zpravidla uvozována formulemi: „Za devatero horami a devatero řekami…“, „Byl jednou jeden…“ apod.
Pohádka obvykle začíná jistou výchozí situací: vyjmenují se členové rodiny nebo je představen budoucí hrdina – tak, že se uvede jeho jméno a charakterizuje se jeho stav (5, s. 29). Podle Vladimira Jakovleviče Proppa (5, s. 29–55), autora knihy „Morfologie pohádky a jiné studie“, po výchozí situaci následují tyto funkce:
Tím se pohádka uzavírá a my můžeme napočítat 31 funkcí, v jejichž rámci se rozvíjí děj všech pohádek.
Populární spisovatel John Ronald Reuel Tolkien popisuje (1, s. 142–143) nepostradatelné vlastnosti dobré pohádky, jako jsou fantazie, vysvobození, únik a útěcha. Podle něj musí mít každá dovyprávěná pohádka dobrý konec. Ke čtyřem prvkům, které popisuje Tolkien, se možná hodí přidat ještě jeden. Rozhodující je rovněž prvek ohrožení – hrozba hrdinově fyzické nebo morální existenci, neboť dítěti se jeví život jako sled období klidného žití přerušovaných náhle a nepochopitelně tím, že je někdo uvrhne do nesmírného nebezpečí. Dítě se pak buď poddá zoufalství (někteří pohádkoví hrdinové to řeší stejně – sednou si a pláčou, dokud se neobjeví kouzelný pomocník a neukáže, jak v cestě pokračovat), nebo se snaží všemu utéct. Prvek usmíření je pak charakteristický pro všechny pohádkové konce, neboť dětem nabízí jistotu (3, 1990, s. 31).
Láska k dětem, úcta ke starým lidem, soucit s trpícími tvory, pomoc bezbranným, úcta k práci a víra v úspěch píle a trpělivosti jsou dalšími znaky lidových pohádek (4, s. 25).
Pohádka by však nebyla pohádkou, kdyby se v ní nevyskytovaly typické pohádkové postavy představující dobro a zlo. Pohádkové postavy nejsou rozporuplné – nejsou zároveň dobré a špatné jako ve skutečnosti my všichni, jelikož ale taková polarizace ovládá dětskou mysl, vládne i pohádkám (1, s. 13). Osoby v pohádkách jsou buď zpravidla naprosto dobré, nebo naprosto zlé, a tudíž velice jednoznačné (3, s. 20).
V moderních pohádkách jakoby neexistovalo dobro a zlo v tak evidentních pozicích. Takové pohádky netlumočí nic podstatného o vývoji mravního cítění. V klasických pohádkách každé dítě pozicím dobra a zla jasně rozumí (3, s. 19). Na rozdíl od moderních dětských příběhů je zlo v pohádkách stejně všudypřítomné jako dobro. Není přitom bez půvabu. Je symbolizováno silným obrem či drakem, mocnou čarodějnicí nebo lstivou královnou (1, s. 12). Ale také, poněkud lehčeji, postavou čerta.
Čerti bývají často zesměšněni a již dávno nejsou nebezpeční, ačkoli hrůza kdysi z démonických podob čertů a ďáblů přímo tryskala. Dnes jsou čerti jen pramálo nebezpeční. Jsou hloupí, slaboduší, v myšlenkách nemotorní a těžkopádní. Nevíme jistě, zdali byli čerti v pohádkách zesměšněni odjakživa nebo až v závislosti na narůstajícím racionalismu a materialistické interpretaci světa. Možná je to proto, aby děti nebyly zavaleny přílišnou úzkostí.
Čert však jistě představuje v pohádce zlo. Představuje temné stránky lidské existence vůbec. Čerti jsou také chápáni jako nositelé a vykonavatelé trestu. Zde se podepsaly myšlenky křesťanství, které umístily v podzemních prostorách peklo, v němž podstupují hříšníci věčný trest. Vznikla tak rovnice zlo = trest = peklo. Čert představuje také svůdce: toho, kdo nabádá a svádí k překročení mravních pravidel. Je to postava, na níž můžeme snadno promítnout vlastní zavrženíhodné impulsy, vlastní temné stránky. Propůjčuje se tak k projektivním mechanismům zrající dětské mysli. Tyto jejich úmysly se navracejí v podobě trestajících potencialit – tím silnější bude proto strach z možných trestů (3, s. 153–158).
Pokračování příspěvku si můžete stáhnout níže.
Materiál byl zdarma poskytnut nakladatelstvím Dr. Josefa Raabe s.r.o. z publikace Problémové dítě a hra.
Citace:
1. BETTELHEIM, B. Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době. Praha : Lidové noviny, 2000.
2. ČEŇKOVÁ, J. a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha : Portál, 2006.
3. ČERNOUŠEK, M. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha : Albatros, 1990.
4. LUŽÍK, R. Pohádka a dětská duše. 1. vyd. Praha : Václav Petr (Svazky úvah a studií, č. 88), 1944.
5. PROPP, V. J. Morfologie pohádky a jiné studie. 2. vyd. Jinočany : H & H Vyšehradská, 2008.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
