Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Předškolní vzdělávání > Sociální a personální kompetence > napodobuje modely prosociálního chování a...

Zobrazit na úvodní stránce článků

Jak jsem plnila úkoly slušného chování

Cíl výuky:

Praktická zkušenost s popisem použité metody.

Obsahem příspěvku je praktická inspirace z dob začátků mé praxe v mateřské škole. Cílem vzdělávání dětí předškolního věku byla výchova ke slušnosti a zdvořilosti. Mezi mé oblíbené aktivity patřilo i maňáskové divadlo a práce s loutkou.

Výchova návyků sebeobsluhy a slušného chování patřila v mateřské škole, ve které jsem začínala, na první místo. Získávání správných návyků sebeobsluhy byl dlouhodobý proces, který vyžadoval především praktické procvičování, aby se postupně návyky během tří let pobytu v mateřské škole staly dětem samozřejmostí. Bylo a je mnoho způsobů, jak děti seznamovat s tím, co by měly dělat a učit je, jak to mají dělat. Některé děti se po příchodu do šatny dokázaly svléknout, pozdravit při příchodu do třídy, slušně se chovat u jídla, byly smělé a samostatné, ale většina dětí se základním návykům a sebeobsluze musela teprve učit.

Velmi málo dětí k nám přecházelo z jeslí, více bylo takových, které vychovávala babička anebo matka sama, otcové většinu času trávili v místním JZD, kde pracovali. Podle podmínek výchovy se už v tomto věku u dětí projevovaly individuální rozdíly.

Maňáskové divadlo, anebo přesněji řečeno improvizace s maňásky, patřilo k jedním z prostředků, jak dětem pro ně zajímavým způsobem a hravou formou předvádět postup při osvojování si návyků slušného chování a hygieny. Divadlo patřilo k nejoblíbenějším činnostem dětí, neboli – terminologicky řečeno – k nejmilejším zábavám v naší mateřské škole.

Přestože děti věděly, že loutka není živá, nechávaly se strhnout její výrazností, aktivně reagovaly na vzniklé situace. Maňásci mi pomáhaly k tomu, aby děti snadněji pochopily můj záměr. Příklad hrdinů z her pomáhal dětem řešit různé situace, učil děti samostatnému rozhodování. Obsah hříček zůstával v dětské paměti mnohem déle, než pouhé vyprávění.

Nejdůležitější pro práci s loutkou je chuť a odvaha hrát. Proč nevyužít obliby loutky, její schopnosti pomáhat smíchem a radostí odstraňovat problémy, získávat nové vědomosti (a také v té době plnit úkoly)? Improvizace s loutkou šla využít ve všech složkách, stačila k tomu i jedna loutka.

K výchově návyku učit děti opatrovat a nosit kapesník mi pomohla hříčka L. Válkové „O smutném kapesníčku“. Ve školce jsem často nacházela různé kapesníčky na různých místech, ke kterým se nikdo nehlásil. Byly to kapesníčky látkové, protože tenkrát se ještě v obchodech nedaly koupit papírové. Paní uklízečka je sbírala a dávala do skladu.

Jeden z kapesníčků jsem použila jako pomůcku ke hře. Děti hru pozorně sledovaly, bylo jim líto, že kapesník zůstal sám na cestě, že ho nechtěl ani zajíček, který ho slyšel naříkat… Hra splnila svůj účel, protože děti byly na své kapesníčky opatrnější, a když někomu z kapsičky vypadl, vzájemně se upozorňovaly slovy „podívej, tvůj kapesník je smutný, že jsi ho ztratil“.

Časem jsem zjistila, že dětem jsou nejbližší zvířátka, zejména pejsek a kočička. Děti si oblíbily psa jako toho, kdo něco nezná, neumí, neví, všechno poplete a kočku zase jako chytrou, rozumnou, laskavou, v každém případě ochotnou pomoci.

U některých dětí byly problémy s mytím rukou. Zapomínaly si vyhrnout rukávy, stříkaly vodou a většinu špíny otřely do ručníku. Byl to úkol obtížný, protože většině dětí umývala doma ruce maminka nebo babička. Denně jsme jim s kolegyní připomínaly, jak mají postupovat, vždy se však našli jedinci, kteří nechtěli čekat, až jim pomůžeme vyhrnout rukávy, aby si je nenamočili. Často si pletli mýdlo s plastelínou, mačkali je v dlaních a roztírali po umyvadle.

Úkol: Hygienické návyky, potřeby. Improvizace.

Scénka: Pejsek a kočička si před jídlem umývají tlapičky. Kočka pořádně, pejsek si tlapky jenom namočí a utíká pryč. Kočka přinese hadr a utírá vodu, kterou pejsek nastříkal. Zavolá zpátky pejska a domlouvá mu, ukáže nejšpinavější ručník patřící dítěti, kterého se to týká. Kočička pejskovi domlouvá, prosí děti o radu. Pejsek se zastydí, slibuje a názorně předvede, jak si bude pacičky umývat.

Často jsem si s dětmi povídala, jak se pejsek myl, připomínala jsem jim některé momenty, které děti často opomíjely. Když jsem zjistila, že některé děti mytí odbývají, vzala jsem pejska nenápadně s sebou, a až v umývárně jsem ho dětem ukázala se slovy, že se pejsek přišel podívat, jak se děti myjí.

Jeden z prvních úkolů slušného chování bylo naučit děti zdravit při příchodu do třídy a při odchodu domů. K vyřešení tohoto úkolu jsem opět volila maňáskovou scénku „Jak pejsek s kočičkou chtěli chodit do mateřské školy.“ Hrála jsem sama bez přítomnosti druhé učitelky ve třídě, proto jsem si scénku upravila. Děti jsem na hru předem připravila, požádala je o radu pro zvířátka. Když jsem zvířátka ze školky vrátila domů, děti začaly na situaci různě reagovat. Abych předešla zmatkům, vyšla jsem se zvířátky před paraván a dohrála scénku přímo mezi dětmi. Pejsek s kočičkou se s dětmi rozloučily pozdravem „nashledanou“, a to na děti zapůsobilo, stouplo jim sebevědomí, protože mohly zvířátkům poradit, jak se mají ve školce chovat.

Hra sama o sobě návyk nevypěstovala, ale pomohla tomu, že děti po příchodu do školky začaly zdravit a bez pozdravu neodešly domů.

Tímto způsobem se mi podařilo splnit jeden z úkolů slušného chování.

Reflexe:

Pamatuji si, že použitím názorné a hrové metody s minimálním úsilím se mi dařilo u dětí dosáhnout víc nežli pouhým poučováním anebo mentorováním.

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám