Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Zpěv na okraji propasti. Kultura v Terezíně, 1941–1945
Odborný článek

Zpěv na okraji propasti. Kultura v Terezíně, 1941–1945

12. 6. 2014 Základní vzdělávání
Autor
Naši nebo cizí?

Anotace

Co znamenala kulturní činnost pro vězně v ghettu Terezín? Jaká byla role umění v krajní situaci terezínského ghetta a jak ji lze interpretovat? Jaké rozpory v sobě nesla umělecká činnost v Terezíně?

„Je příznačné, že význam kultury si člověk většinou uvědomuje v krizových okamžicích života, ve chvílích, kdy se setkává se smrtí, kdy se ho naplno dotkne nezvratnost osudu. Terezín byl jistě místem na samé hranici života a smrti. Přesto tu lidé zpívali, recitovali verše a hráli divadlo.“

Ivan Klíma1

Klíčové otázky

  • Co znamenala kulturní činnost pro vězně v ghettu Terezín?
  • Jaká byla role umění v krajní situaci terezínského ghetta a jak ji lze interpretovat?
  • Jaké rozpory v sobě nesla umělecká činnost v Terezíně?

Úvodní text

Terezín, mezi lety 1941 a 1945 nechvalně proslulé ghetto pro Židy, kde zemřelo 35 tisíc lidí a dalších 87 tisíc lidí odtud bylo posláno transporty dál do vyhlazovacích táborů, většinou na smrt. Přelidněné ghetto naplněné útrapami, ale také uměním. Možná je těžké si představit, že v podmínkách, které často nestačily ani na udržení holého života, se mohla rozvíjet kultura. Ale Terezín nebyl vyhlazovacím koncentračním táborem a mnozí v něm strávili roky, příliš dlouhé roky na to, aby se v něm nesnažili také žít, navíc v podmínkách, kdy nebyli ubytováni společně se svými rodinami. Je však třeba mít na paměti, že na kulturním životě Terezína se nepodílel zdaleka každý.

Lze vůbec kulturní život v Terezíně nějak jednoduše interpretovat? Vyjadřovali terezínští umělci svou kulturní činností vzdor, lidskost, naději, krátili si pouze dlouhou chvíli, nebo dokonce „naletěli“ nacistům, kteří jejich schopnosti krutě zneužili pro vlastní účely, než umělce poslali na smrt?

Umění pro obyvatele Terezína, jak je patrné z výpovědí přeživších, však neslo řadu významů, pomáhalo dokumentovat realitu, stejně jako z ní unikat do světa estetického prožitku či humoru a nadsázky, pomáhalo bojovat proti nudě a rezignaci, poskytovalo útěchu a dávalo sílu přežít, zdobilo šeď každodenních útrap nebo umožňovalo pocítit svobodu vnitřního života v kontrastu s nesvobodným vnějším světem.

Pro úvod do tématu použijte:

Velké a malé dějiny > Holocaust a lidské chování > Ghetto Terezín > Kultura: duchovní vzdor a propaganda, s. 347

Pracovní materiál č. 1

Velké a malé dějiny > Holocaust a lidské chování > Ghetto Terezín > Kultura: duchovní vzdor a propaganda > Výběr z textu divadelní hry: Felix PORGES, Vítězslav HORPATZKY, Pavel WEISSKOPF, Pavel STRÁNSKÝ: „II. český kabaret“, s. 348

Text č. 1

„II. český kabaret“

„P. Weisskopf přinese tabulku:

Park, dvě židle, mezi ně tabulku: Lavička.

P. Horpatzky přijde, posadí se na židli, za ním tabulka: Penzista.

F. Porges přijde, posadí se na druhou židli, za ním tabulka: Pan.

Oba se pozdraví.

P. Horpatzky si začne hrát s hvězdou, vzdychá.

F. Porges: Promiňte, že vás tak oslovuji, ale skutečně by mě velmi zajímalo, co to račte mít za odznak nebo co to má byt.

P. Horpatzky: To vy neznáte?

F. Porges: Opravdu si nemohu vzpomenout, že bych to byl někdy viděl.

P. Horpatzky: To jste ale šťastny člověk, to vám závidím. To bylo totiž jeden čas velká móda, to se moc nosilo, na kabátě, na svrchníku, na kalhotech, na spodcích a já nevím, kde všude ještě.

F. Porges: A co když to někomu neslušelo, třeba ta ošklivá barva k pleti?

P. Horpatzky: To bylo jedno, to se prostě nařídilo tehdy, myslím podle nějakých babiček a muselo se to nosit. A co nás bylo. To se vám sešel cely velký spolek. My jsme s tím pak i odjeli.

F. Porges: Na turné?

P. Horpatzky: Ale kdepak.

F. Porges: Na zájezd?

P. Horpatzky: Ale ne. To bylo tehdy v dobách bytové a potravinové krize, jídla bylo málo a bylo drahé, tak jsme se prostě přihlásili a oni nás zadarmo odvezli.

F. Porges: Kampak?

P. Horpatzky: Jakpak se to město jenom jmenovalo, podle nějakého německého básníka, Schillero? Ne, jinak. Co bylo ještě za německé básníky? […]

F. Porges: No, Goethe.

P. Horpatzky: Ano, správně, ghetto se to jmenovalo.

F. Porges: Ghetto, ghetto? Počkejte, o tom už jsem přece četl někde v čítance. Ale to přece bylo v středověku.

P. Horpatzky: Zajisté, a to já jsem také prožil.

F. Porges: Určitě, ještě mi budete povídat, že vám je takových 598 let.

P. Horpatzky: Ale ne, to byl moderní středověk s vlečkami, traktory, telefony.

[…]

Divadelní texty z terezínského ghetta 1941–1945, ed. L. Peschel, Praha 2008, s. 229–276

Otázky a úkoly k první části textu

  • Přišla vám pasáž legrační? Vyberte citaci, která vám v pasáži přišla nejvtipnější. Proč?
  • Co autoři kabaretu v textu kritizují, popř. čeho se bojí? Jak toto prezentují?
  • Je v textu něco, čemu nerozumíte? Co? »» Jaké reakce mohl podobný kabaret v publiku vyvolávat tehdy? Jaké by mohl vyvolávat dnes?
  • Napadne vás, co se myslí větou: „To bylo jedno, to se prostě nařídilo tehdy, myslím podle nějakých babiček a muselo se to nosit,“?
  • Proč myslíte, že pan Horpatzky říká, že prožil v Terezíně středověk?

Text č. 2

F. Porges: O tom mi musíte něco povědět. Víte, já mam divné představy o tom. Já si tak představuji, že tam byly samé zákony, nařízeni, předpisy, zákazy, rozkazy, příkazy, instrukce, reglementy atd.

P. Horpatzky: To tam všechno bylo. Dokonce i svou samosprávu jsme měli. Ale jinak to bylo přímo ideální město. Víte, tam nemusel nikdo myslet.

F. Porges: To by bylo něco pro mě.

P. Horpatzky: Jak se tak na vás divám, tak určitě.

F. Porges: Tak nebuďte hned osobni.

P. Horpatzky: Tam za vás mysleli paní. Vy jste se nemusel o nic starat, všechno bylo předepsáno: jídlo, bydleni. Jinak ale každý mohl byt činný, jak chtěl. Tam vám rabín dělal dramaturga, jiny rabín zase ministra zdravotnictví, lékař dělal pekaře. […]

F. Porges: To muselo byt opravdu krásné.

P. Horpatzky: Tak se nedivte, že když se to po světě rozneslo, jaký je tam krásny život, že se to najednou tam začalo sjíždět ze všech koutů Evropy jak na Všesokolský slet.

F. Porges: A jak se mohli lidé dorozumět potom?

P. Horpatzky: Jo, dorozumět se s někým, to tam bylo těžké. Cožpak Pražáci, ti to měli ještě dobré, ti se dorozuměli německy, ale jinak jsme si časem vypěstovali […] svébytnou, samorostlou, originální, původní řeč.

F. Porges: To si nedovedu dost dobře představit. Nemohl byste mi to nějak popsat?

P. Horpatzky: To třeba přišel ke mně ráno kamarád a povídá: Šahoj2, tak jsem ti člověče, vypad z Hundertschaftu3, eskartu4 jsem ztratil, dekadu5 jsem už zbaštil, cubusy6 jsem ještě nefasoval. Jsem z toho úplný zichouš7, když mě neanfordrujou8 z Bahnbau9 na Ges.-Wes.10, Kuwa11 nebo MTK12, tak z toho zcvokatím. Pak mi taky Raumwirtschaft13 nedá ten Ubersiedlung14 na Entwesung15. Jo, kdybych dostal aspoň na baště ten Korperertuchtigung16, tak bych měl reko17 a cuzac18. Chtěl jsem, aby mě z Einsatzu19 freištelovali20, ale Zimmeraltester21 řekl, že grupouš22 s tím musí jít ke gebojdovi23, ale Blockaltester24 řekl, že bez Bezirksaltestra25 to neudělá, tak to šlo přes Altestenrat26 na Leitung27 a Judenaltester28 to zamítl. Same dre29, same šme30, žádnej vejvar, žádnej šlojs31, nejvýš z toho kouká bunkr.

F. Porges: Propánaboha, co to, člověče, blábolíte za nesrozumitelná slova? Nemohl byste mi to přeložit? Do nějakého spisovného jazyka?

P. Horpatzky: No to znamená česky asi tak: Tak bych se, člověče, chtěl někde pořádně nažrat.

F. Porges: To je ale komplikovaná řeč, opravdu.

[…]

Divadelní texty z terezínského ghetta 1941–1945, ed. L. Peschel, Praha 2008, s. 229–276

Otázky a úkoly k druhé části textu

 

  • Přišla vám pasáž legrační? Vyberte citaci, která vám v pasáži přišla nejvtipnější. Proč?
  • Co autoři kabaretu v textu kritizují, popř. čeho se bojí? Jak toto prezentují?
  • Je v textu něco, čemu nerozumíte? Co?
  • Jaké reakce mohl podobný kabaret v publiku vyvolávat tehdy? Jaké by mohl vyvolávat dnes?
  • Na co narážejí autoři v těchto větách: „Ale jinak to bylo přímo ideální město. Víte, tam nemusel nikdo myslet,“? V čem spočívá jejich vtip?

Text č. 3

F. Porges: Prosím vás, ještě něco mě napadá, mohl byste mi říci, jak se tam vlastně bydlelo, když bylo tolik lidi pohromadě?

P. Horpatzky: Na to jsme měli zvláštní ministerstvo pro prostorové hospodářství, to také hospodařilo s prostorem, hlavně s cizím, méně se svým. To bylo velmi pružné. Dům pro tři rodiny upravilo za den pro 68 rodin, a to ještě neobsadilo okapové roury a komíny. Jinak bydlela část na Q, část na L. […]

F. Porges: Aha, to byly jako dvě adresy, Q a L. To to měl ale listonoš jednoduché, když měl jenom dvě adresy.

P. Horpatzky: Tam bylo všechno očíslováno. Tak listonoš dostal třeba lístek s adresou: Pan Josef Novák […], AAAQ, lomeno 985, blok E IIIa, Q 407, F II, 325, lomeno 013, a hned věděl, že je to druhy barák za rohem.

F. Porges: No jo, ale co když mu ta rovnice, to a lomeno q na druhou, nebo jak jste to říkal, nevyšla a on toho člověka nenašel?

P. Horpatzky: Jakápak rovnice? Ale i o to bylo postaráno. […] Poslali vás k Orientierungdienstu, a tam vám řekli, že Josef Novák, to označeni si jistě ještě pamatujete, odjel transportem.

F. Porges: Myslíte snad vlakem odjel nebo autem.

P. Horpatzky: Ne, transportem.

F. Porges: Co je to za novy dopravní prostředek?

P. Horpatzky: Transport, to bylo kouzelné slovo. Tam se děti nestrašily bubáky, polednicemi nebo klekánicemi, tam se řeklo prostě: pojede transport, a to jste měl vidět, jak to s každým zacukalo, jak hned všichni byli vlídní a poslušni, to se nedivte, vždyť takovým transportem směli jet také jenom vybraní lide.

F. Porges: A jak se to, prosím vás, vybíralo? To byl přece veliký zájem o to.

P. Horpatzky: Na to byly zvláštní komise, užší, s příbuznými asi 1500členné. Ty vybíraly určité skupiny, kdežto zase jiné skupiny byly chráněny. To bylo docela jednoduché: chráněni byli třeba AK a GW, pak se to ale zase změnilo úplně naopak. Tak třeba můj bratr tam zůstal, jelikož byl AK, kdežto můj bratranec musel jet, jelikož byl AK. Můj nevlastní bratr nejel, protože byl GW, kdežto můj švagr, který se dal ke GW, aby nejel, pravě musel jet. […]

F. Porges: Ale jak to vlastně bylo s vámi?

P. Horpatzky: Já jsem to měl dobré. […] k nám chodil občas jeden vyšší pan na večeři.

F. Porges: Aha, nějaká korupčička semhle tamhle.

P. Horpatzky: Ale prosím vás. Jakápak korupce. Tam přece nebyly peníze, tak jste přece nemohl nikoho podplatit, ani kdybyste chtěl.“

Divadelní texty z terezínského ghetta 1941–1945, ed. L. Peschel, Praha 2008, s. 229–276

Otázky a úkoly k třetí části textu

  • Přišla vám pasáž legrační? Vyberte citaci, která vám v pasáži přišla nejvtipnější. Proč?
  • Co autoři kabaretu v textu kritizují, popř. čeho se bojí? Jak toto prezentují?
  • Je v textu něco, čemu nerozumíte? Co?
  • Jaké reakce mohl podobný kabaret v publiku vyvolávat tehdy? Jaké by mohl vyvolávat dnes?
  • Přečtěte si pozorně vysvětlení transportu: „Transport, to bylo kouzelné slovo. Tam se děti nestrašily bubáky, polednicemi nebo klekánicemi, tam se řeklo prostě: pojede transport, a to jste měl vidět, jak to s každým zacukalo, jak hned všichni byli vlídní a poslušní, to se nedivte, vždyť takovým transportem směli jet také jenom vybraní lidé,“? Co z toho je míněno vážně? Co je míněno ironicky? Jak na vás takový popis působí?

Pracovní materiál č. 2

Velké a malé dějiny > Holocaust a lidské chování > Ghetto Terezín > Kultura: duchovní vzdor a propaganda, s. 351 - 355

  • Zdenka Fantlová o kultuře v Terezíně
  • Eliška Kleinová o nemožnosti účastnit se kulturního života v Terezíně
  • Viktor Ullmann o své tvorbě v ghettu Terezín
  • Zuzana Růžičková o uvedení Prodané nevěsty v Terezíně
  • Hana Posseltová-Ledererová: záznam v deníku o hudbě v Terezíně
  • Erich Vogel o kultuře jako nástroji nacistické propagandy
  • Alice Herzová-Sommerová o roli hudby v Terezíně
  • Karel Ančerl o roli hudby v Terezíně
  • František Zelenka o životě v Terezíně
  • Norbert Frýd o kulturním životě v Terezíně
  • H. G. Adler o kulturním životě v Terezíně
  • Herbert Thomas Mandl o roli umění v Terezíně
  • Alfred Kantor o své tvorbě v Terezíně
  • Heda Grabová-Kernmayerová o kultuře v Terezíně

Zdenka Fantlová o kultuře v Terezíně

„Terezín, jak už je dnes známo, byl za války paradoxně největší kulturní středisko. Bohatá česká kultura se tam přenesla z předválečné doby, kdy byla na vysoké úrovni. Hudba, divadlo, literatura… Její tvůrci ji přivezli s sebou do Terezína a tam zázrakem pokračovala. Němci na rozdíl od nás věděli, že jsme odsouzeni na smrt, a povolili hrát divadlo, pořádat koncerty, přednášky. Mezi obyvateli bylo hodně herců, režisérů, hudebníků i dirigentů a kulturní život tam hrál velkou roli. Poslouchat hudbu nebo sledovat divadelní hru nebyla zábava, ale morální opora.“

Boris KLEPAL: „Rozhovor se Zdenkou Fantlovou“. www.radioservis-as.cz/archiv13/14_13/14_titul.htm [cit. 6. 8. 2013]

Spisovatelka Zdenka Fantlová (1922) byla deportována do Terezína v lednu 1942. Až do svého zařazení do transportu do Osvětimi-Birkenau v říjnu 1944 se aktivně podílela na kulturním životě ghetta.

Eliška Kleinová o nemožnosti účastnit se kulturního života v Terezíně

„Teď jsem sice byla v Terezíně, byla jsem zavřená, ale já jsem se prostě zavřela do sebe a vegetovala jsem tam, jak se dalo, ale neparticipovala jsem na žádných těch kulturních aktivitách. […] Byla jsem svědkem šíleně rafinovaného podvodu nacistů. Nemohla jsem absolutně akceptovat, že lze provozovat umění v naší situaci… Umění bez možnosti svobodného projevu nelze dělat! Oni zneužili sílu uměleckého výrazu. Měla se produkovat náhrada – místo potravy pro žaludek potrava pro srdce a mozek. Na místo zoufalství, kterého byl všude nadbytek, nabídnout iluzi naděje a krásy. V té době, kdy ještě každá umělecká činnost – ať třeba hraní na harmoniku, nebo cokoliv – byla tajná, posilovala ty lidi a plnila povzbuzující funkci. Časem to rostlo a už toho bylo hodně… Němci o tom věděli a trpěli až do okamžiku, kdy přišli na to, že to zlegalizujou. Mnozí v ghettu v tom viděli výdobytek, ohromnou naději, což vlastně i Němci chtěli, a začali na plný pecky organizovat koncerty, divadla, kavárny, jazzy, estrády, šansony… Já když si vzpomenu na to… šanson v Terezině?! […] Z té lsti vyciťuju velikou hrůzu. A oni na to skočili! A stejně tak všechny ty delegace, co šly po těch čistě vydrhnutejch ulicích – chodníky se vydrhly a my jsme pak po nich už nesměli chodit. Tehdy jsem si to sice taky plně neuvědomovala, bylo mi to všechno jenom odporný. […] Byla zneužita do posledního okamžiku cenina tvůrčí lidské síly! … a oni na to naletěli.“

Peter AMBROS: Život hraný z listu, Praha 2008, s. 89 a 92–93

Eliška Kleinová (1912–1999), profesionální klavíristka a pedagožka, sestra hudebního skladatele Gideona Kleina, byla deportována do Terezína v červenci 1942. V říjnu 1944 byla zařazena do transportu do Osvětimi-Birkenau. Konce války se dočkala ve Švédsku.

Viktor Ullmann o své tvorbě v ghettu Terezín

„Terezín byl a je pro mě školou formy. […] V Terezíně jsem napsal poměrně velké množství nové hudby, většinou, abych vyhověl přáním a potřebám dirigentů, režisérů, pianistů, zpěváků, a tím i potřebám Freizeitgestaltung32 v ghettu. Vyjmenovávat jednotlivé skladby mi připadá stejně zbytečné, jako kdybych zdůrazňoval, že po čas, kdy v Terezíně nebyly žádné hudební nástroje, zde nebylo možné hrát na klavír. I citelný nedostatek notového papíru bude pro nadcházející generace spíše nezajímavý. Chtěl bych jen zdůraznit, že Terezín nebyl pro mou hudební práci překážkou, ale inspirací. Že jsme v žádném případě pouze neplakali na březích babylonských řek a že naše vůle ke kultuře plně odpovídala naši vůli k životu. A jsem přesvědčen, že všichni, kteří usilovali o to, aby ve svém životě a umění vydobyli formu ze vzdorující látky, mi dají za pravdu.“

Peter AMBROS: Život hraný z listu, Praha 2008, s. 90–91

Viktor Ullmann (1898–1944) byl skladatel a hudební kritik. Do Terezína byl deportován v září 1942. V ghettu se aktivně účastnil kulturního života. V říjnu 1944 byl však deportován do Osvětimi-Birkenau, kde zahynul.

Zuzana Růžičková o uvedení Prodané nevěsty v Terezíně

„Tělocvična v L417 byla zaplněna do posledního místečka. Posadila jsem se poblíž piana. Slyšela jsem Prodanou nevěstu předtím třikrát v Praze, ale nikdy nebyla tak krásna, tak poutavá jako tady v Terezíně. Je to vskutku zázrak, co dirigent Schächter dokázal připravit. Když jsem se vrátila domů na svou ubikaci a vyslechla všechny ty malé řeči o jídle, o černém trhu, o práci na polích […] cítila jsem se jako osoba, která má mnohem víc, má krásné sny a náhlé se probudila… Vzpomínala jsem na Prodanou nevěstu ustavičně a ještě v polospánku jsem slyšela Věrné milovaní.“

Milan KUNA: Hudba vzdoru a naděje: Terezín 1941–1945, Praha 2000, s. 31

Zuzana Růžičková (1927) je cembalistka, klavíristka a hudební pedagožka. Do Terezína byla deportována v lednu 1942. V prosinci 1943 byla zařazena do transportu do Osvětimi-Birkenau. Osvobození se dožila v Bergen-Belsenu.

Hana Posseltová-Ledererová: záznam v deníku o hudbě v Terezíně

„17. července 1943: Člověk někdy prožije v Terezíně něco neuvěřitelně krásného a zapomene, že je za hranicemi normálního života. Octne se například na klavírním koncertě […] Posluchači vědí, kdo je Gideon Klein, ten mladý fenomenální klavírista […], prostoupen hudbou a předává nám ji. […] Svým geniem otvírá i nejuzavřenější nitra, uvolňuje jejich schopnost dojetí, kterému se brání. S hýřivou vervou připomíná svou hrou, že kromě žalu existuje na světě radost, jas, nezničitelný proud života, rozehrává v nás vědomí hodnot zde udušených, pošlapaných a zanechává v našem mlčení jiskru nesmělé naděje, že všechen ten kal jednou odpluje, když existuje taková krása, jako je hudba […], že i když my se nedožijeme, ti další se dožijí, protože to jinak není možné. Mozart, Beethoven, Schumann, Debussy, Smetana, Dvořak, Gideon Klein a další a další jsou duchové, kteří nezmizí ze světa, ani když nacisti povraždili všechny lidi a zvýší počet koncentračních táborů na nekonečno. Gideon Klein nás očaroval. […] Škoda, že v tom začarování nemůžeme setrvat nebo zemřít, že se musíme probudit do terezínské skutečnosti.“

Hana POSSELTOVÁ-LEDEREROVÁ: Máma a já (Terezínský deník), Praha 1997, s. 59–60

Hana Posseltová-Ledererová (1919–1997) byla středoškolská profesorka a překladatelka. Do Terezína byla deportována v říjnu 1942 a v prosinci 1943 byla zařazena do transportu do Osvětimi-Birkenau. Osvobození se dožila v Bergen-Belsenu.

Erich Vogel o hudbě v Terezíně

„My hudebníci jsme ani necítili, že v rukou našich utlačovatelů neznamenáme vůbec nic. Byli jsme do té míry zaujati hudbou a šťastni, že můžeme hrát náš milovaný jazz, že jsme se cítili bezstarostní ve vysněném světě, který Němci zřídili pro své propagační cíle. Cítili jsme se jisti a byli jsme připraveni zůstat v ghettu až do konce války. Dělali jsme si dokonce plány, že orchestr udržíme i po válce.“

Milan KUNA: Hudba vzdoru a naděje. Terezín 1941–1945, Praha 2000, s. 132

Erich Vogel (1906) byl deportován do Terezína v březnu 1942. V ghettu byl členem terezínského jazzového orchestru „Ghetto-Swingers“, který také vystupoval v propagandistickém filmu. Do Osvětimi byl deportován v září 1944. Osvobození se dočkal v koncentračním táboře Kaufering.

Alice Herzová-Sommerová o roli hudby v Terezíně

„Pravě hudba, tím jsem si při pohledu zpět jista, posílila můj vrozený optimismus a zachránila mně a mému synovi život. Byla naši potravou. A díky tomu, že pozitivně naladila naše duše, ochránila nás od nenávisti. I v těch nejtemnějších koutech nás zbavila strachu a pomohla nám vzpomenout si na krásy světa.“

Melissa MÜLLEROVÁ, Reinhard PIECHOCKI: Alice Herzová-Sommerová. Rajská zahrada uprostřed pekla, Praha 2009, s. 6

Alice Herzová-Sommerová (1903 - 2014) byla deportována do Terezína v červenci 1943 a v ghettu se dočkala i osvobození. Vystupovala zde na řadě sólových a komorních koncertů.

František Zelenka o životě v Terezíně

„Prožívat Terezin je utrpením. Zapomenout, vyloučit z nás a vytvořit něco z toho, co Terezín (byť i záporně) nám dal – to bude výkon! Pro umělce tím odpovědnější (ale i zajímavější a snad i lákavější), čím hnusnější je pravda, kterou nás Terezin nadal.“

Elena MAKAROVA, Sergei MAKAROV, Victor KUPERMAN: Univerzita přežití. Osvětová a kulturní činnost v terezínském ghettu 1941–1945, Praha 2002, s. 176

František Zelenka (1904–1944) byl architekt a scénograf, který před válkou působil v Osvobozeném divadle. V červenci 1943 byl deportován do Terezína, kde se stal autorem mnoha scén k divadelním inscenacím v Terezíně. V říjnu 1944 byl deportován do Osvětimi-Birkenau, kde byl zavražděn.

Norbert Frýd o kulturním životě v Terezíně

„Ještě dnes potkávám známé, kteří mi říkají šeptem: ‚Nikdy jsem nezažil tak bohatý kulturní život jako v Terezině.‘ Říkají to se zdánlivě nelehkým svědomím, protože se bojí, že cizí lidé, kteří o Terezínu nic nevědí, by mohli špatně rozumět tomu, co to bylo terezínské ghetto. Neznalí lidé by si pak opravdu mohli myslet, že Terezín byly lázně, tak jak to tvrdili nacisté, jen proto, že kultura tam byla na tak vysoké úrovni.

Proto zde chci opět zdůraznit: jestliže Terezín sám nebyl peklo jako Osvětim, bylo to předpeklí. Ale umění bylo ještě možné a pro mnohé toto horečné lpění na této téměř hypertrofované kultuře bylo poslední jistotou. ‚Jsme lidské bytosti a zůstáváme jimi,‘ tímto říkali, ‚přes toto všechno! A pokud musíme zahynout, tato oběť nesmí být zbytečná. Chceme ji dat nějaký smysl!‘“

Norbert FRÝD: Culture in the anteroom to hell, Praha 1965, s. 217

Norbert Frýd (1913–1976) byl spisovatel deportovaný do Terezína v červenci 1943. V září 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi-Birkenau. Osvobozen byl v koncentračním táboře Allach.

H. G. Adler o kulturním životě v Terezíně

„[Kulturní život v Terezíně] často postrádal substanci i důstojnost, zaslepoval své pasivní i aktivní účastníky a často se zvrhl v téměř nebezpečnou náruživost. To, co bylo z počátku s pílí a obětavostí naplňováno jako skutečná potřeba, se coby dárek a rozkaz SS stalo prokletím, v němž se ztrácela veškerá míra a rozvaha. V chování značné části vězňů, mezi nimi právě kruhů udávajících tón, toto prokletí nacházelo ony předpoklady, jež pak jeho zhoubnost dokázaly plně zúročit. […] Lidé hledali ohlušení, potlačovali přítomnost a, což bylo nejvíce na pováženou, bezděky plnili ochotně přání příslušníků SS. Klamání nepřítele, jež bylo úmyslem, se stalo sebeklamem vězňů, kteří se rádi podíleli na hře na nejstrašnějším jevišti v celé zemi. Jejich lidská důstojnost byla vykotlána zevnitř, aniž by si toho oběti povšimly.“

H. G. ADLER: Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství, Díl II. Sociologie, Brno 2006, s. 455–456

H. G. Adler (1910–1988) byl spisovatel deportovaný do Terezína v únoru 1942. V říjnu 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi-Birkenau. Osvobození se dočkal v koncentračním táboře Niederorschel. Po válce se stal autorem řady odborných prací o Terezíně.

Herbert Thomas Mandl o roli umění v Terezíně

„Císař Atlantidy33 je důkazem, podobně jako řada uměleckých děl vytvořených v Terezíně, že lidská mysl má schopnost zůstat svobodna i za podmínek dokonalého otroctví. Všechny schopnosti mysli jsou tak soustředěny do jednoho ohniska k tvorbě trvalých hodnot, i když umělec sám stoji tváři v tvář zničení.“

Elena MAKAROVA, Sergei MAKAROV, Victor KUPERMAN: Univerzita přežití. Osvětová a kulturní činnost v terezínském ghettu 1941–1945, Praha 2002, s. 134

Herbert Thomas Mandl (1926–2007) byl houslista, spisovatel a filosof. Do Terezína byl deportován v březnu 1943. Hrál zde v orchestru Karla Ančerla. V září 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi-Birkenau. Osvobození se dočkal v koncentračním táboře Kaufering.

Alfred Kantor o své tvorbě v Terezíně

„Mé odhodlání kreslit vycházelo z hlubokého pudu sebezáchovy a nepochybně mi pomohlo se vyrovnat s nepředstavitelnými hrůzami života v té době. Tím, že jsem na sebe vzal roli pozorovatele, mohl jsem se alespoň na chvíli odtrhnout od toho, co se kolem mě dělo […] díky tomu jsem si udržoval poslední nitky duševního zdraví.“

Anne D. DUTLINGER, ed.: Art, Music and Education as Strategie for Survival. Theresienstadt 1941–45, New York 2000, s. 38

Alfred Kantor (1923–2003) byl výtvarník deportovaný do Terezína v prosinci 1941. O dva roky později byl zařazen do transportu do Osvětimi-Birkenau. Přes koncentrační tábor Schwarzheide se „evakuačním“ transportem dostal zpět do ghetta Terezín, kde byl osvobozen. Ve svých obrazech zachycoval realitu koncentračních táborů.

Heda Grabová-Kernmayerová o kultuře v Terezíně

„Když jsem […] přijela do Terezína, nenapadlo by nás ani ve snu, že by se v tomto vězení mohlo vůbec zpívat nebo hrát divadlo. Prostě jsme se připravili na život s prací v továrně apod., jak nám bylo naznačeno. Ale po dvou měsících […] vznikla potřeba přidat lidem ke špatné stravě alespoň trochu duševní potravy. […] A tak jsme začali nabízet své uměni těm chudákům lidem, aby na chvíli zapomněli na svou bídu. Také jsme navštěvovali nemocnice a zpívali mezi postelemi. […] Kulturní a divadelní život byl v letech 1943/44 tak bohatý, že se ani v mírových dobách v libovolném městě střední velikosti nekonalo tolik pořadů jako v našem ghettu. […] Je zvláštní, jak představitele SS Židům hudbu, umění, přednášky apod. povolovali, ale dobře věděli, co činí. Protože čekali komisi34, nařídili, že se opery mají uvádět s dokonalou výpravou s kostýmy a parukami, krátce, že se má hrát skutečné divadlo. […] A pochvalná komise přijela a značně se divila. […] V divadlech byli připraveni herci, a v okamžiku, kdy komise vstoupila, začalo se uprostřed opery nebo dramatu hrát. Po pěti minutách se komise vydala dále a hra byla přerušena. Kolem 20. dubna (1945) přijel […] první transport takzvaných pyžam35 a to nám otevřelo oči. Nyní jsme poznali skutečnost, a od tohoto dne přestal veškery zpěv, hraní a rozptýlení. Už nám nebylo do zpěvu.“

Hans Günther ADLER: Terezín 1941–1945. Tvář nuceného společenství, Díl II. Sociologie, Brno 2006, s. 453–455

Heda Grabová-Kernmayerová (1899–1989) byla operní zpěvačka, která byla deportována do Terezína v červenci 1943. Dočkala se zde konce války a osvobození. Zpívala v řadě oper uváděných v ghettu.

Metodická část

  • Časová dotace: 90 minut (lze rozdělit na dvě hodiny po 45 minutách s tím, že přestávka bude mezi částmi 3. a 4. metodického postupu), doporučujeme vyučujícím upravit citlivě délku pracovních textů podle schopností jejich žáků, stejně tak volit a měnit učební strategie a metody podle svých pedagogických zkušeností a záměrů, případně doplnit výklad o další obrazový, zvukový či textový materiál

  • Způsob práce: čtení s porozuměním, práce ve skupinách, prezentace, parafráze krátkých textů, reflexe formou psaní dopisu

  1. Vyzvěte žáky, ať si představí, že se píše rok 1944 a že jsou právě vězni v terezínském ghettu. Je pozdní odpoledne po práci. Zeptejte se jich: Jak se asi cítíte? Jak asi takový večer strávíte? Nechte žáky, aby se stručně k těmto otázkám vyjádřili, a pak jim oznamte, že pro ně máte na dnešní den lístek na kulturu – konkrétně na kabaret. Zeptejte se žáků: Jste překvapeni? Máte radost? V tuto chvíli se žáků můžete zeptat, zda něco vědí o kultuře v Terezíně. Stručně jim případně vysvětlete, jakých rozměrů kulturní život v Terezíně nabyl a jak byl židovskou samosprávou organizován.

  2. Nyní vyzvěte žáky, ať jdou s vámi na představení II. český kabaret. Každému žákovi rozdejte jednu z částí textu z Pracovního materiálu č. 1 spolu s příslušnými otázkami tak, aby každá ze tří částí textu byla zastoupena mezi žáky rovnoměrně. Vyzvěte žáky, ať si každý v tichosti přečte svůj úryvek a zamyslí se nad otázkami k němu, případně si udělá poznámky nebo si podtrhne relevantní pasáže. Poté je vyzvěte, ať utvoří tři skupiny podle toho, jakou část textu měli a o otázkách diskutují a shodnou se na jednotných odpovědích.

  3. Vyzvěte postupně všechny skupiny, ať vyberou ve skupině dva „herce“, kteří úryvek přečtou ostatním, a pak ať ostatní ze skupiny prezentují své odpovědi. Na závěr dejte žákům dostatek prostoru, aby se mohli vyjádřit již každý sám za sebe, jak na něj takový kabaret působí, zda ho druh humoru překvapil apod.

  4. Nyní žákům řekněte, že sice musí zpět na ubikaci, aby stihli být zpět před osmou hodinou večerní, po níž platí zákaz vycházení, ale než tam dojdou, potkají řadu osobností terezínského kulturního života či terezínských diváků a posluchačů. Než se však s nimi setkají, zeptejte se jich, zda vědí něco o tom, jak kultura byla v Terezíně využívána pro účely falešné nacistické propagandy. Případně jim ve stručnosti řekněte o využití kultury např. při návštěvách delegací Mezinárodního výboru Červeného kříže v roce 1944 a 1945 či při natáčení propagandistického filmu v roce 1944.

  • Velké a malé dějiny > Ghetto Terezín > Terezín v nacistické propagandě

  1. Nyní každý žák dostane papírek s krátkým citátem a promění se tak v jednu z terezínských postav – viz Pracovní materiál č. 2 (citáty rozstříhejte tak, aby každý žák měl jen jeden). Někteří žáci mohou mít stejné citáty, případný výběr z citátů je na učiteli. Každý žák si citát dobře přečte a zamyslí se nad jeho hlavní myšlenkou, kterou formuluje tak, aby ji mohl předávat ostatním při setkání.

  2. Žáci nyní volně chodí po třídě a potkávají se navzájem, podají si ruku, představí se jménem, případně sdělí svůj věk a sdělí si stručně hlavní myšlenku citátu, mohou si případně klást doplňující dotazy vztahující se k citátu. Takhle každý žák „potká“ cca tři až pět osobností (podle časových možností). Pokud potká stejnou osobnost, kterou reprezentuje on sám, mohou si porovnat své pohledy na to, co osobnost říká.

  3. Závěrečná reflexe: Zeptejte se žáků, jestli je napadaly nějaké konkrétní otázky, na které by se rádi zeptali terezínských vězňů, se kterými se „setkali“. Vyzvěte žáky, ať utvoří skupinky cca po pěti a zamyslí se nad těmito otázkami ve skupině. Dejte skupinám posléze čas na sdílení svých otázek s ostatními. Je dobré je podpořit v tom, aby uváděli i důvody toho, proč si vybrali danou otázku (mohou k tomu využívat i úryvky ze svých citátů). Poté co prezentovali žáci ze skupin své konkrétní otázky, položte jim postupně tři klíčové otázky a pokuste se na ně s celou třídou hledat odpovědi: Co znamenala kulturní činnost pro vězně v ghettu Terezín? Jaká byla role umění v krajní situaci terezínského ghetta a jak ji lze interpretovat? Jaké rozpory v sobě nesla umělecká činnost v Terezíně? Na závěr žáci vyvěsí citáty na viditelné místo, kde je lze nějakou dobu ponechat, aby se žáci v případě zájmu mohli se všemi seznámit.


 

1Ivan KLÍMA: „Terezínské divadlo“, Divadelní texty z terezínského ghetta, ed. Lisa Peschel, Praha 2008, s. 29–38, zde s. 30.

2Spojení hebrejského pozdravu „šalom“ a „ahoj“.

3Setnina, stočlenná pracovní skupina dále se dělící na dvě čety po pěti partách.

4Z německého Essenkarte (jídelní průkaz), poukázka na tři jídla denně.

5Doba deseti dnů, na něž byli lidé přidělováni na práce v zemědělství.

6Přídavek, potravinová prémie obdržená po odpracované dekádě.

7Výraz odvozený z něm. Siecher (churavějící člověk).

8Žádat, z německého anfordern.

9Stavba železnice z Bohušovic do Terezína.

10Zdravotnické oddělení židovské samosprávy.

11Zkratka z Küchenwache, kuchyňská stráž, která dohlížela na to, aby se v kuchyni nerozkrádaly potraviny.

12Význam nejasný.

13Oddělení židovské samosprávy, které mělo v kompetenci ubytovací i pracovní prostory.

14Umísťovací dekret.

15Desinfekční oddělení.

16Tělocvik povolený v Terezíně před návštěvou Mezinárodního výboru Červeného kříže.

17Přídavky pro rekonvalescenty.

18Přídavek pro těžce pracující.

19Pracovní nasazení.

20Uvolnili.

21Vedoucí místnosti.

22Vedoucí pracovní skupiny.

23Z německého Gebäudeältester, vedoucí budovy.

24Vedoucí bloku.

25Vedoucí obvodu, ghetto bylo rozděleno na čtyři obvody.

26„Rada starších“, poradní orgán židovského vedení samosprávy.

27Židovské vedení.

28„Židovský starší“, židovský vedoucí „samosprávy“, jmenovaný SS.

29Trik.

30Podvod.

31Z německého Schleuse, původně označení shromaždiště pro přicházející nebo odcházející transporty, kde byla kontrolována (příp. konfiskována) zavazadla. Sloveso „schleusen“ se používalo i coby synonymum slovesa „krást“.

32 Oddělení „samosprávy“ ghetta zodpovědné za organizaci volného času.

33 Opera Viktora Ullmanna napsaná v Terezině.

34 Návštěvu delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže.

35 Vězni vracející se z vyhlazovacích táborů. 


Materiál vznikl v rámci projektu Židovského muzea v Praze v partnerství s Institutem Terezínské iniciativy s názvem Naši nebo cizí?

 Podrobnosti o projektu najdete také v modulu Digifolio.

Soubory materiálu
Typ
 
Název
 
doc
240.23 kB
Dokument
Kopie článku pro tisk

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Naši nebo cizí?

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek pro obor:

Dějepis