Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Příprava učitelů elementárních škol z pohledu...

Ikona teoreticky

Příprava učitelů elementárních škol z pohledu historie

Ikona odbornost
Autor: Lucie Zormanová
Anotace: Článek přináší informace o vzdělávání učitelů na elementárních školách od středověku až po 20. století. Především se zaměřuje na 18.–20. století.
Téma příspěvku:Pedagogika
Klíčová slova: vzdělávání, učitelé, farní škola, triviální škola, škola hlavní, škola normální, škola obecná, škola měšťanská, škola základní, preparandy, učitelské ústavy, vysokoškolské studium

Text článku:

Vzdělávání ve středověku se realizovalo na školách katedrálních, klášterních a farních, církevní představitelé se také ujímali vzdělávání dětí a mládeže z panovnických rodin. V klášterních školách byli zpočátku vzděláváni pouze chlapci, kteří byli zasvěceni od svého devátého roku mnišskému životu, později se škola otevřela také žákům, kteří se připravovali na jinou než církevní dráhu, především se jednalo o žáky ze šlechtických rodin. Výuka v těchto školách probíhala individuálně, žáci sice pracovali ve stejnou dobu ve stejné místnosti, ale každý na své práci. Obsah výuky byl zaměřen na čtení vyučované hláskovací metodou, psaní, základy aritmetiky, zpěv a základy latinského jazyka, jež se žáci učili pomocí memorování latinských textů.

Na školách katedrálních vyučovali kněží, někdy i světští učitelé. Od 10. století bylo na školách katedrálních a klášterních vyučováno sedmero svobodných umění spolu s teologií.

Při farách, téměř v každé vesnici, existovaly školy farní, které se věnovaly výuce základů náboženství. Ve městech od 13. století se počaly objevovat městské (partikulární) školy, vzniklé z iniciativy cechů a kupeckých družstev. Existovaly nižší školy městské, tzv. dětinské, na kterých se žáci učili psaní, čtení, a vyšší školy městské latinské, na nichž byly vyučovány základy sedmera. Na latinských školách městských vyučovali absolventi artistických fakult, většinou bakaláři, zatímco na školách dětinských učiteli byly často osoby bez kvalifikace.

Během středověku byli učiteli především církevní představitelé. Změna nastala vznikem univerzit, jejichž absolventi dosáhnuvši titulu bakalář pak působili na městských nebo farních školách, především na městských školách latinských. Na farních a nižších školách městských vyučovaly často osoby bez odborné kvalifikace. Novým typem pedagoga se založením univerzit stal „vysokoškolský profesor“.

Studium fakulty artistické trvalo tři až čtyři roky, medicínské čtyři roky, právnické sedm let, teologické devět až jedenáct let. Univerzita měla svůj základ ve fakultě artistické, což byla nižší přípravná fakulta, na níž bylo vyučováno triviu a kvadriviu. Většina studentů končila svá studia dosažením titulu bakaláře, ukončením prvního kurzu na fakultě artistické, a odcházela učit na školy nižší jako učitelé a rektoři (Štverák, 1983).

Přípravě učitelů se věnoval také jezuitský řád, který kladl velký důraz na vzdělanost. Učiteli se mohli stát absolventi rétoriky a filosofie na jezuitských školách, kteří pak mohli vyučovat v nižších ročnících

V době pobělohorské nastala krize škol. Mnoho městských a farních škol bylo zavřeno, neboť prostý lid neměl motivaci ke vzdělávání. Docházka do školy nebyla povinná a lidé tak nepociťovali potřebu se vzdělávat.

Průlomovou událostí proto bylo zavedení povinné školní docházky, šestileté, v roce 1774 na základě školské reformy Marie Terezie vypracované Johannem Ignazem Felbigerem.

Dle této reformy byly vytvořeny tři typy škol: školy triviální nacházející se v malých městech a vesnicích, vyučující čtení, psaní, počítání a základy náboženství, školy hlavní, v nichž se žáci učili také přírodopisu, geometrii a základům hospodářství a třetím typem byly školy normální, zřízené v hlavních městech, v nichž se vyučovalo učivo školy hlavní, avšak na rozdíl od školy hlavní veškerá výuka probíhala v německém jazyce.

Jelikož byl učitelů nedostatek, na školách triviálních často vyučovali učitelé nekvalifikovaní, kteří pouze uměli číst a psát a trochu německy, často bývalí vojáci či řemeslníci.

V rámci školské reformy byly také vytvořeny instituce připravující učitele, tzv. preparandy. Tyto školy poskytovaly tříměsíční kurz, který stačil pro učitele škol triviálních, a šestiměsíční určený pro učitele škol hlavních. Výuka studentů učitelství probíhala na základě Felbigerovy Knihy metodní. Absolventi těchto kurzů byli zaměstnáni zpočátku jako pomocní učitelé a po roce působení mohli pak složit zkoušku učitelské způsobilosti.

Roku 1848 a 1849 byla prodloužena příprava učitelů na dva roky. Přičemž ve druhém roce studia se studenti věnovali praxi.

Velkou změnu v přípravě učitelů přinesl rok 1869. V tomto roce vyšel Velký říšský zákon. Triviální, hlavní a normální školy byly nahrazeny školami obecnými, měšťanskými a víceletými gymnázii. Tento zákon nejenže rozšířil učební obsah, ale také stanovil povinnou osmiletou školní docházku.

Vzhledem k rozšíření učebního obsahu na školách došlo také ke zvýšení požadované kvalifikace učitelů měšťanských a obecných škol. Budoucí učitelé byli vzděláváni na čtyřletých učitelských ústavech, což byly střední školy zakončené maturitní zkouškou. Studenti zde byli seznamováni především s pedagogikou, didaktikou, školním zákonodárstvím a dějinami pedagogiky. Součástí učitelských ústavů byly i cvičné školy, ve kterých probíhal praktický výcvik (hospitace, vlastní výstupy studentů). Po vykonání maturitní zkoušky absolventi těchto škol museli absolvovat dvouletou praxi ve škole obecné nebo tříletou ve škole měšťanské a vykonat zkoušku učitelské způsobilosti.

V 19. století se také poprvé objevuje myšlenka celoživotního učení a dalšího vzdělávání učitelů. Pedagogové tedy počali docházet na konference, číst odbornou literaturu a účastnit se odborných seminářů a kurzů. Univerzitní studium učitelů obecných a měšťanských škol nebylo realizováno, neboť učitelství se počítalo k řemeslným povoláním. Příprava učitelů obecných a měšťanských škol byla realizována na učitelských ústavech, na které studenti nastupovali v 15 letech. Po ukončení studia na čtyřletém učitelském ústavu mohli jeho absolventi učit na obecné škole či po vykonání odborné zkoušky na škole měšťanské.

Samotní učitelé obecných a měšťanských škol však pociťovali, že jejich příprava není dostačující pro výkon profese a pro požadavky na ně kladené, a navíc pociťovali deficit také vůči svým středoškolským kolegům, kterým se vysokoškolského vzdělávání dostávalo. Učitelé požadují vysokoškolské vzdělávání také pro učitele obecných a měšťanských škol, což propaguje i Gustav Adolf Lindner, který podpořil tuto myšlenku i ve svém spise Vysoká škola pedagogická. Tuto myšlenku také zastávali F. Drtina, O. Kádner, J. Mrazík.

Od vzniku první republiky učitelé obecných a měšťanských škol, stejně jako učitelky škol mateřských, bojovali za zvýšení své kvalifikace. Akademický senát Univerzity Karlovy a učitelů filozofické fakulty Univerzity Karlovy však návrh na zavedení vysokoškolského studia pro učitele obecných a měšťanských škol zamítl. Jediným pozitivem, které přineslo zkvalitnění vzdělávání učitelů obecných a měšťanských škol, bylo zavedení prozatímních osnov v roce 1919, která zvýšily úroveň výuky na učitelských ústavech.

Jelikož se učitelé obecných a měšťanských škol nemohli smířit se zamítnutím návrhu na vysokoškolské vzdělávání, Československá obec učitelská se rozhodla dopomoci si k dosažení kýženého vzdělání vlastními silami. Výsledkem jejich úsilí bylo zřízení Školy vysokých studií pedagogických v Praze roku 1921, jejíž předsedou byl O. Kádner. O rok později byla otevřena také pobočka v Brně. Studium na této škole bylo dvouleté a bylo určeno pro absolventy učitelských ústavů. Tato škola se snažila vědecky bádat v pedagogice, vzdělávat učitele a studenty učitelství, kteří také byli seznamováni s pedagogickým výzkumem a výzkumnými metodami. Škola vysokých studií pedagogických pořádala také kurzy odborné přípravy na zkoušky učitelské způsobilosti pro školy měšťanské.

V podobném duchu fungovalo také jednoleté studium na Státní pedagogické akademii, která vznikla roku 1931 v Praze a v Brně a v roce 1932 v Bratislavě.

Po skončení druhé světové války došlo k pozitivnímu pokroku. V roce 1945 byl prezidentem republiky vydán dekret, který stanovil, že učitelé všech stupňů škol, kromě škol mateřských, budou své vzdělání nabývat na vysokých školách. Při univerzitách v Praze, Brně a Bratislavě byly zřízeny pedagogické fakulty. Studium pro obecné a měšťanské školy trvalo tři roky.

Roku 1948 bylo zákonem o základní úpravě jednotného školství zrušeno dvoukolejné školství a byla zřízení jednotná základní škola devítiletá.

V roce 1953 se dočasně snížily požadavky na kvalifikaci učitelů národních škol (učitelů 1. stupně), postačilo střední odborné vzdělání v rámci pedagogické školy. Učitelé 6.–8. ročníku všeobecně vzdělávacích škol byli připravováni na dvouletých vyšších pedagogických školách. Tyto vyšší pedagogické školy byly zřízeny roku 1953 dle školského zákona z pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, její pobočky v Plzni a v Českých Budějovicích a také z dalších pedagogických fakult.

Roku 1959 na základě vládního nařízení č. 58 ze dne 12. srpna 1959 došlo ke změně v organizaci vysokých škol. Na základě tohoto vládního nařízení byly zrušeny Vysoká škola pedagogická v Praze, Vyšší pedagogická škola v Praze a další odborné školy. Vládním nařízením č. 57 ze dne 31. července 1959 byly zřízeny pedagogické instituty zaměřující se na přípravu učitelů. Pedagogické instituty fungovaly až do roku 1964 (Štverák, 1983).

Od roku 1964 již je však opět požadováno vysokoškolské studium, které bylo realizováno na pedagogických fakultách, které vznikly z pedagogických institutů.

Citace a použitá literatura:
[1] - ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. Praha : SPN, 1983.  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 04. 10. 2017
Zobrazeno: 226krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 3

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 3.3333333333333335
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
2 uživatelé Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ZORMANOVÁ, Lucie. Příprava učitelů elementárních škol z pohledu historie. Metodický portál: Články [online]. 04. 10. 2017, [cit. 2017-10-19]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/21373/PRIPRAVA-UCITELU-ELEMENTARNICH-SKOL-Z-POHLEDU-HISTORIE.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 04. 10. 2017 11:14
Článek je vhodným připomenutím historie přípravy učitelů elementárních škol.