Oral history – orální historie – ústní historie – vyprávěné dějiny, pod všemi uvedenými pojmy se prezentuje výuková inspirativní metoda podporující moderní trendy ve výuce školního dějepisu se zaměřením na novodobé dějiny. Různé aplikace metody orální historie byly častými výukovými aktivitami v projektech k posílení novodobých národních dějin v dějepise, podporovaných z fondů Evropské unie (ESF) na základních a středních školách v České republice. Jmenovaná metoda využívá ústních rozhovorů s pamětníky nedávných historických událostí, různých forem dotazníkových šetření mezi nimi, písemných, zvukových a obrazových záznamů dobových svědectví s důrazem na prezentaci regionálních dějin, na práci s rodinnou pamětí, na každodenní „malé“ dějiny mapující běžný život lidí.
Aktivity orální – ústní historie představují jednu z historiografických metod, která pracuje s obdobnými postupy jako ostatní společenskovědní obory. Tuto metodu lze tedy využít nejen v historii, ale také v sociologii, antropologii, etnografii, psychologii i v některých dalších oborech. Ty si ovšem kladou se zřetelem na minulost vlastní specifické otázky a výzkumné cíle a používají konkrétní postupy, jimiž si opatřují konkrétní individuální sdělení pro své potřeby. Z tohoto úhlu pohledu lze ve školní praxi využívat metodu orální historie nejen ve výuce dějepisu, ale také ve vlastivědě (obor Člověk a jeho svět), ve výchově k občanství, ve výuce informačních a komunikačních technologií, ve výchově ke zdraví, ve výtvarné výchově apod.
Aktivity orální historie směřují k získání ústních informací, jejich analýze a ke kritickému zpracování takto získaných pramenů v oblasti nejnovějších dějin představujících přibližně dvě generace lidí. Podstatná je nejen výpověď svědka dějinných událostí, ale důležitá je rovněž osobnost tazatele. Jeho dotazy na dějinné události spoluvytvářejí a zhodnocují sledované svědectví. Metoda orální historie má svá specifika - především omezenou míru platnosti a věrohodnosti sdělení očitých svědků. Jejich vzpomínky nemusejí být s odstupem času spolehlivé. Zejména negativní zážitky svědci často vytěsňují ze svého vyprávění nebo se stylizují, často záměrně, do jiných rolí. Interpretace událostí v čase je u svědků často proměnlivá, neboť lidé hodnotí tytéž události v různých etapách svého života rozdílným způsobem.
Protože při získávání autentických svědectví respondentů nelze zcela vyloučit jejich objektivitu a princip náhodnosti při jejich výběru, je zapotřebí kombinovat metodu orální historie se svědectvím dalších osob a s jinými druhy historických pramenů.
Uplatnění jmenované metody v dějepisném vyučování má z hlediska aktivizace žáků celou řadu výhod. Žáci zažívají historii bezprostředně a „hmatatelně“, autenticita bezprostředních svědectví je více zaujme. Získávají informace o lidech a skupinách lidí, které běžně dostupné učebnice dějepisu a historické prameny pro „velké“ dějiny opomíjejí. Často jsou to informace o vlastní rodině, o lidech, které osobně poznali, nebo mají o nich povědomost z rodinného vyprávění.
Osobní rozhovory se svědky, kteří události zažili, mají obecně aktivizující charakter, jsou součástí skutečné produktivní výuky. Orální historie rozvíjí empatické schopnosti žáků, vcítění se do osudů a života lidí odlišných generací a prostředí. Očitá dobová svědectví usnadňují mezigenerační dialog, podporují historickou kulturu, přispívají k rozvoji kritického myšlení žáků.
Již citovaný Robert Stradling[4] uvádí několik tematických okruhů vhodných pro uplatnění výukových aktivit orální historie ve výuce dějepisu:
Vhodná jsou dále dobová svědectví pamětníků ze závažných etap národních a regionálních dějin – z druhé světové války, tematika holocaustu (zmizelí sousedé), z okupace a osvobození, uprchlictví, imigrace a emigrace, přesídlení z venkova do měst, z událostí let 1968 a 1989, ze života za totality apod.
Porovnej způsob života lidí na venkově a ve městech v polovině 20. století a dnes.
|
|
Život v polovině 20. století
|
Dnešní život |
|
Opatřování potravin
|
|
|
|
Bydlení
|
|
|
|
Domácí přístroje
|
|
|
|
Oblečení
|
|
|
|
Dopravní prostředky
|
|
|
|
Komunikační prostředky
|
|
|
|
Životní styl
|
|
|
Výukové aktivity orální historie v dějepisném vyučování je vhodné plánovat v několika postupných krocích (citováno volně podle [2]):
1. Příprava
Věcná (odborná) příprava se opírá o vymezení tématu a o poskytnutí základních vědomostí žákům ke sledované historické etapě (události). Nezbytné je podat žákům také zásady metody orální historie jako osobitého druhu kontaktního historického pramene.
Metodická příprava seznamuje žáky se zásadami dotazování pamětníků, s osnovou strukturovaného rozhovoru. Volba otázek se může uskutečňovat například pomocí brainstormingu[7]. Otázky musejí být srozumitelné a jednoznačné. Je potřebné se vyvarovat sugestivních a zjišťovacích otázek s odpovědí ano – ne.
Výběr svědků – nejlépe je začít s oslovením rodinných příslušníků, příbuzných a známých. Dále je vhodné získávat svědky dobových událostí v domovech seniorů, v různých zájmových a občanských spolcích a sdruženích. Podstatné a důležité je si ověřit, zda dotyčná osoba je vůbec kompetentní vypovídat o sledované události. K tomu je nejlépe využít úvodní prvotní rozhovor. Nejvhodnější jsou srovnávací rozhovory s více svědky – vrstevníky a pamětníky stejných událostí. Je takovým způsobem získáme srovnání různých úhlů pohledu svědků. Vlastní způsoby kontaktování svědků rozvíjejí sociální kompetence žáků.
2. Dotazování
Nejpříhodnějším objektem pro rozhovor (interview) se svědkem dobových událostí je vlastní domov tohoto svědka. Je to důvěrné prostředí, ve kterém se svědek dobře cítí a má k dispozici vzpomínkové materiály – deníky, výstřižky, fotografie, dopisy, hmotné doklady. Tazatel si musí ověřit před schůzkou čas a místo setkání s pamětníkem a prověřit své technické vybavení, které si přináší s sebou (fotoaparát, kamera, tablet, diktafon, mobilní telefon, psací potřeby apod.). Tazatel musí být ke schůzce odborně připraven. Měl by projevit osobní přiměřený zájem o svědkovo vyprávění. Neopominutelným předpokladem je slušné společenské chování tazatele, zdvořilost, trpělivost, poděkování za poskytnuté informace. Je vhodné svědkovi předložit získané poznámky, zápis nebo audiovizuální záznam k autorizaci.
3. Analýza
Výpověď svědka dobových událostí je historický pramen s povahou subjektivní pravdy, kterou je nutno respektovat jak z pozice žáka, takz pozice učitele. Tento zdroj informace však musí být nutně podroben následnému kritickému pohledu. Doporučuje se klást si následující kritické otázky, například:
4. Vyhodnocení
V kontextu shrnujícího vyhodnocení získaných informací a poznatků z dobových svědectví je vhodné zahájit třídní diskuzi o úspěšnosti rozhovoru s pamětníkem. Třídní diskuzi řídí učitel, žáci si navzájem vyměňují získané zkušenosti, hodnotí přínosy, klady, rizika a zápory použité metody. Po shrnutí prvotních zkušeností se prezentují náměty pro další okruhy otázek a aktivity se zaměřením na orální historii.
Výukové aktivity zaměřené na získávání různých informací o životě v nedávné minulosti od pamětníků lze na 1. stupni základní školy využít téměř ve všech vzdělávacích oborech. Metoda orální historie nabízí učitelům prostor pro rozvoj kompetencí jejich žáků v různých oblastech. Z pohledu vzdělávacích cílů se může jednat nejen o rozšiřování poznatků vážících se k nejnovějším dějinám obce či regionu, ale také rozvoj dovedností týkajících se formulace jednoduchých otevřených otázek, jejich strukturace, způsobu získávání autentických výpovědí od přímých účastníků událostí či záznamu zjištěných skutečností. Prostřednictvím této metody lze rovněž rozvíjet schopnost žáků posoudit a následně ověřit výpovědní hodnotu získaných informací či uvědomit si pozitiva i úskalí jedinečnosti osobního prožitku. Nezastupitelnou roli má orální historie také v rozvoji kompetence komunikativní, sociální a personální a v mezigeneračním učení.
Žákům je zadán úkol zjistit, jak prožívali první rok školní výuky jejich maminka či tatínek a babička či dědeček. Otázky, které budou žáci v souvislosti s úkolem klást vybraným členům rodiny, může buď učitel připravit sám, nebo je mohou žáci navrhnout pod vedením učitele sami. Je třeba předem se žáky dohodnout možnosti způsobu záznamu výpovědí oslovených osob (písemně, zvukový záznam, video atd.). Vzhledem k tomu, že osobní kontakt dětí s rodiči nebo prarodiči může být např. s ohledem na vzdálenost místa jejich bydliště či rodinnou situaci obtížný, je nutné nabídnout žákům alternativy (skype, telefonní hovor, možnost uskutečnění rozhovoru s jinou, přibližně stejně starou osobou apod.) a zajistit, aby žáci měli na zpracování úkolu dostatek času.
Příklady otázek:
Na základě zjištěných odpovědí pak žáci písemně zpracují vyprávění o tom, jak vypadal první školní rok jimi oslovených zástupců dvou generací. Pro porovnání se současností je možné zadat žákům např. ústní projev, týkající se jich samotných a týchž otázek, které kladli svým příbuzným.
Metoda orální historie, kladení otázek, získávání informací nepochybně do výuky informačních a komunikačních technologií patří. Dává žákům prostor k vlastní aktivitě, k aktivnímu rozvoji vlastních vědomostí a dovedností, kdy žák není pouze pasivním příjemcem přenesených poznatků.
Tematicky lze aktivity využívající metodu orální historie zaměřit v zásadě třemi směry: na historii ICT, na práci s informací, na práci s digitálními zařízeními a multimedii. Pracovat s informacemi budou žáci samozřejmě vždy, pravděpodobně i s digitálními zařízeními. Vždy by mělo být jasné, co je cílem aktivity, jaké nové dovednosti žáků především rozvíjí a s jakými dovednostmi žáků již počítá.
Pro tuto metodu lze dobře využít skupinovou výuku, kdy žáci budou spolupracovat na přípravě otázek, rozdělí si práci při získávání informací, prodiskutují a společně vyhodnotí získané informace a v týmu zpracují konečný výstup úkolu. Učitel by neměl podcenit závěrečnou prezentaci výstupů s diskuzí a se vzájemným hodnocením žáků. Tomuto závěru se ve výuce někdy věnuje málo času, opomíjí se tím, když ne jedna z nejdůležitějších, tak rovnocenně důležitá část výuky. Žáci se učí kromě jiného hodnotit vlastní výsledky a postupy práce, učí se od sebe navzájem efektivnější strategie při práci s informacemi a technologiemi. Žáci dostanou příležitost nejen zhlédnout výsledky ostatních a intuitivně posoudit, kdo je lepší či horší, ale učí se formulovat, proč tomu tak je.
Z pohledu metody orální historie mají ICT neocenitelnou vlastnost: stárnou velmi rychle a není třeba se obracet daleko do minulosti. I pamětníků je dost, chceme-li pátrat po zastaralých a již nepoužívaných technologiích či „dávno“ překonaných pracovních postupech.
Otázky, které by žáci mohli klást rodičům, prarodičům, ale někdy i starším spolužákům, by mohly vypadat například takto:
Metodu orální historie lze s úspěchem využít i ve vyučovacích předmětech a aktivitách vycházejících ze vzdělávacích oborů Výchova ke zdraví a Tělesná výchova - i když témat, která se v daných oborech nabízejí, bude jistě méně než v oborech Dějepis nebo Člověk a jeho svět, protože se vztahují k poměrně úzce vymezeným oblastem lidského života (zdraví, sport).
Žáci i učitel by měli respektovat pravidla uvedená v obecném popisu metody orální historie i v postupech, které jsou uvedeny především v části týkající se Dějepisu (příprava, dotazování, analýza, vyhodnocení). Pro oblast zdraví a sportu je vhodné kromě rodinných příslušníků oslovovat především významné sportovce či lékaře, případně starší osoby dalších konkrétních profesí a zájmových sdružení (kuchaře, členy Sokola, trampy atd.).
Při dotazování a analýzách se bude postupovat podobným způsobem, jako je uvedeno v ukázce pro Dějepis. Z vyhodnocení by měli žáci získat především poznání o dané době. Měli by si uvědomovat odlišnosti a „pokrok“ ve sledované oblasti. Zjištění by měla ale sloužit i motivaci žáků a utváření jejich postojů do dalšího života. Výsledky dotazování mohou přinést žákům někdy překvapivá zjištění, která by neměla zapadnout a měla by být využita pro jejich aktivizaci a uvědomění si současných „výhod i nedostatků naší doby“ i výhod a nedostatků pro ně samé nebo toho, co by mohli ve svém životě pozitivně ovlivňovat (mohou zjistit, že před 50 a více lety byly podmínky a vybavení pro pohybové aktivity mnohem horší než dnes, ale doba, kterou věnovali svědci pohybu, byla výrazně vyšší než u řady dnešních žáků; mohou také zjistit, že návštěva u zubního lékaře byla dříve častější a pravidelnější atd.).
Stravování
Návštěva u lékaře
Pohybové aktivity
Sledování sportu
Metoda orální historie přispívá k rekonstrukci nedávné minulosti, především dějin každodenního života, tzv. „malých“ dějin viděných „zdola“. Umožňuje poznávat, jak lidé vnímali ve své době konkrétní události, jak je hodnotili a interpretovali. Svými aktivitami vtahuje žáky do osobního kontaktu s pamětníky dobových událostí, učí je zjištěná svědectví archivovat, autorizovat a přiměřeně kriticky hodnotit. Pro své četné a variabilní aktivity a formy je metoda orální historie ideální pro školní projektové vyučování.
[1] Boněk, J.: Slova vdechují dějinám život. Metoda orální historie – využití ve výuce dějepisu (1. – 3. část). Články zveřejněné na portále rvp.cz, 2008. Dostupné na: www.rvp.cz→články→vzdělávací oblast→ Člověk a společnost→vzdělávací obor→dějepis. http://clanky.rvp.cz/clanky/ZVEA/?&zalozky=ZVEA&zal0=Z&vybrana_zalozka=V&zal2=ZVE&zal3=ZVEA
[2] Labischová, D., Gracová, B.: Příručka ke studiu didaktiky dějepisu. Scripta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis, Ostrava, 2009, str. 87 – 91 (Oral History).
[3] Mücke, P.: Krok za krokem. Orální historie, věda a společnost. In: Naše společnost 4., 2006.
[4] Stradling, R.: Jak učit evropské dějiny 20. století. MŠMT, Praha 2003.
[5] Vaněk, M.: Globalizace a digitální revoluce aneb Čtvrtá vývojová fáze orální historie: Ohlédnutí za 14. Mezinárodní konferencí orální historie v Sydney. In: Soudobé dějiny XII, č. 1 – 2, 2006.
[6] Vaněk, M., a kolektiv.: Orální historie. Metodické a „technické“ postupy (skriptum). Univerzita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, Olomouc, 2003.
[7] JONÁK, . Brainstorming a myšlenkové mapy. Metodický portál: Články [online]. 12. 12. 2007, [cit. 2014-03-04]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/1762/BRAINSTORMING-A-MYSLENKOVE-MAPY.html>. ISSN 1802-4785.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Výukové aktivity napříč obory.
Ostatní články seriálu:
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
