Vyučování mluvnice a komunikační výchova v historickém kontextu II

Vyučování českého jazyka po roce 1989

Po r. 1989 nejprve dochází k zbavení školy jejího ideologického zaměření, vzápětí se objevují připomínky k pojetí vyučování na českých školách a logicky také k pojetí jazykového vyučování.

S první výraznou kritikou dosavadního pojetí výuky českého jazyka vystupuje O. Hausenblas. Ve své publikaci Vrátíme smysl hodinám češtiny? (1991) klade jako základní cíl výuky v českém jazyce komunikační dovednosti a schopnosti žáka, ty jsou rozvíjeny pod vedením učitele v komunikačních situacích – zvládnutí gramatického systému je až druhotné a není cílem pro všechny žáky. Opět se tedy objevuje názor, jenž zpochybňuje nezastupitelnou úlohu gramatického učiva při plnění cílů výuky mateřského jazyka.

Jinak tuto problematiku samozřejmě vidí tvůrci koncepce, jež je na vyučování mluvnice založena: „Ve vyučování českého jazyka se musí odrážet zřetel ke komunikačním potřebám. Žáci se mají umět vyjádřit spisovným jazykem v různých situacích k různému účelu. K tomu má sloužit především slohové vyučování. Osvojení spisovného jazyka se může založit jen na mluvnici. Komunikační zřetel je jí podřízen, není určující“ (Hauser, P. a kol., 1994, s. 10). Objevují se také snahy o integraci komunikační a systémové jazykové výuky (Čechová, 1993), tatáž autorka později ve svém díle Čeština a její vyučování (1998) říká: „Cíl kognitivní – ovládnutí jazykového systému – je ve vztahu k cíli komunikačnímu cílem podřízeným, avšak podmiňuje jeho splnění v tom smyslu, že poznání stavby jazyka je do jisté míry podmínkou úspěšného spisovného funkčního komunikování“ (s. 10).

Později se tyto rozdílné názory projevily například v diskusi na stránkách časopisu Čeština doma a ve světě (č. 1, r. 1994). Téma tohoto čísla znělo: Vyučovat mluvnici – nebo učit komunikovat? S rozdílnými názory zde vystoupili zejména O. Hausenblas (Češtináři bez gramatiky?) a O. Uličný; ten vidí hlavní nedostatky jazykového vyučování nikoliv v koncepci, ale například ve špatné metodické přípravě učitelů.

Po r. 2000 se pravidelně objevují kritické výtky směřující k pojetí vyučování českého jazyka, a to zejména ve spojitosti s výsledky výzkumů zaměřených na čtenářskou gramotnost (PISA, souhrnně Straková a kol. 2002).

Z našeho přehledu je patrné, že názory na vyučování českého jazyka a zejména na úlohu gramatiky při jeho osvojování se dají rozdělit do dvou skupin.

Zastánci gramatického pojetí zdůrazňují při jazykovém vyučování především cíl formální (kognitivní) a materiální, často ovšem opomíjejí zejména zásady přiměřenosti a učení se pro život. V rozporu s vyučovacími podmínkami (jde například o snížení časové dotace pro předmět český jazyk) navíc zařazovali někteří autoři ve snaze respektovat zásadu vědeckosti do některých edukačních materiálů pro základní školu nové gramatické učivo, navíc terminologie užívaná v učebnicích často nebyla jednotná.

Pro stoupence odlišného pojetí výuky českého jazyka je typický důraz na komunikační zřetel ve vyučování (cíl praktický) a zejména psychologický aspekt ve vztahuk žákovi. Ten se má mimo jiné projevit také v prezentaci gramatického učiva, jež má být prostředkem, nikoliv cílem vyučování. Komunikační výchova je chápána zastánci tohoto pojetí mnohem šířeji – má být realizována ve všech předmětech při uplatnění mezipředmětových vztahů a nových „učebních strategií“.

Z posledně jmenovaných aspektů vychází také pokus o praktické řešení naznačených problémů v nových edukačních materiálech pro základní a střední školy.

Vyučování českého jazyka a komunikační výchova v nových kurikulárních dokumentech

V roce 1999 byl přijat Národní program rozvoje vzdělávání (tzv. Bílá kniha), z něhož vychází tzv. rámcové vzdělávací programy a také Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV). Prvá, pracovní verze tohoto dokumentu (2000) obsahovala také tzv. podpůrné prostředky, kritické myšlení a dramatickou výchovu, jež měly inovovat vyučování a pomoci rozvíjet předpokládané a požadované kompetence žáků.

Výsledky analýz tohoto dokumentu (například Polák, 2008) můžeme shrnout do několika bodů:

Ústřední myšlenkou RVP ZV se stává integrace jednotlivých předmětů, místo nich se hovoří o vzdělávacích oblastech. Například oblast Jazyk a jazyková komunikace v sobě zahrnuje Český jazyk a literaturu a Cizí jazyk, náměty pro mediální výchovu a práci s informacemi najdeme v oblasti Informační a komunikační technologie.

Dalším principem RVP ZV je právě komunikační výchova v nejširším slova smyslu:

• mezi priority projektu jsou zařazeny dovednosti komunikace a kooperace žáků,
• obecné kompetence žáků jsou zaměřeny na učení, řešení problémů, komunikaci a pracovní činnosti a spolupráci,
• komplexnímu pohledu na komunikaci odpovídá také důraz nejen na produktivní činnosti (mluvení a psaní), ale také na činnosti receptivní (naslouchání a čtení),
• rozvoji komunikační výchovy napomáhají tzv. průřezová témata, ta jsou realizována ve všech předmětech (například výchova osobnostní a sociální, mediální výchova aj.),
• za rozvoj komunikačních kompetencí jsou tak zodpovědni všichni učitelé.

Učitelům jsou dávány k dispozici různé formy integrování obsahu vyučování, při němž mohou využívat alternativních metod výuky a informačních technologií, metod kooperativního učení, problémového a projektového vyučování, kritického myšlení apod.

Do didaktiky českého jazyka se tyto tendence promítají zejména v posledních pěti letech hned v několika oblastech:

1. Snaha o sjednocení jazykové terminologie vedla k sestavení tzv. hesláře obsahujícího termíny, jež mají užívat zejména autoři učebnic českého jazyka pro základní a střední školy. Tento seznam pojmů (Školská jazykovědná terminologie) je k dispozici na stránkách MŠMT ČR
2. V této době vznikají díla, jež shrnují poznatky o komunikační výchově a dospívají ke komplexnímu pohledu na komunikaci. Jde zejména o publikaci K. Šebesty Od jazyka ke komunikaci (2005).
3. Z výše uvedených metod výuky se prosazují zejména prvky kritického myšlení, jež je založeno na konstruktivismu – vychází z třífázového modelu učení, pracuje s tzv. prékoncepty a mimo jiné klade důraz na práci s textem a informacemi.

V souvislosti s těmito inovacemi v oblasti vzdělávání se ovšem nabízí řada otázek, jež se týkají například vzdělávání budoucích učitelů nebo zajištění odpovídajících pracovních podmínek na školách nutných pro zdárnou realizaci reformy, jejich cílů, a tedy i pro rozvoj komunikačních kompetencí žáků.

Seznam použité  literatury

Čechová, Marie a kol. 1998. Čeština a její vyučování. Metodika českého jazyka.
Praha : SPN,1998. 264 s. ISBN 80-85937-47-6
Čechová, Marie. 1993. O potřebě integrace komunikační a systémové jazykové výuky.
Český jazyk a literatura, 1993, roč. 44, č. 7–8, s. 158–162.
Hausenblas, Ondřej. 1992. Vrátíme smysl hodinám češtiny? 1. vyd. Zbuzany, 1992. 58 s.
Hausenblas, Ondřej. 1994. Češtináři bez gramatiky? Čeština doma a ve světě, 1994, č. 1, s. 4–9.
Hauser, Přemysl a kol. 1994. Didaktika českého jazyka, díl I. Část obecná. 1. vyd. Brno : Vydavatelství MU, 1994. 50 s. ISBN 80-210-1035-5
Jelínek, J. 1972. Nástin dějin vyučování českému jazyku v letech 1774–1918.
Praha : SPN, 1972. 224 s.
Polák, Milan. 2008. Integrace a komunikační výchova jako základní principy kurikulární reformy v České republice, úskalí a perspektivy. In: Zborník materiálov z medzinárodnej vedeckej konferencie Inovácia vo vyučování jazyka a literatúry. Prešov : 2008, s. 271–278. ISBN 978-80-8068-795-3
Polák, Milan. 2002. Učitel českého jazyka a současná základní škola. Olomouc : VÚP, 2002. 188 s. ISBN 80-244-0585-7
Průcha, Jan. Můžeme být spokojeni se vzděláním v mateřském jazyce?
Český jazyk a literatura, 1977, r. 28, č. 3, s. 121–129.
Průcha, Jan. 1978. Jazykové vzdělávání. Analýza a prognóza systému. 1. vyd. Praha : Academia, 1978. 204 s.
Straková, Jana a kol. 2002. Vědomosti a dovednosti pro život. Čtenářská, matematická a přírodovědná gramotnost patnáctiletých žáků v zeních OECD. Praha : ÚIVV, 2002.
ŠEBESTA, Karel. 2005. Od jazyka ke komunikaci. Didaktika českého jazyka a komunikační výchova. UK Praha 2005, 166 s. ISBN 80-246-0948-7
Uličný, Oldřich. 1994. K článku Ondřeje Hausenblase Češtináři bez gramatiky? Čeština doma a ve světě, 1994, č. 1, s. 9–11.

Dokumenty

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha : VÚP, 2005. http://www.msmt.cz/vzdelavani/ramcovy-vzdelavaci-program-pro-zakladni-vzdelavani-verze-2007Školská jazykovědná terminologie. Praha : MŠMT ČR
http://www.msmt.cz/vzdelavani/skolska-jazykovedna-terminologie-1