Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Inventář znaků rozvojetvorného učení – K...

Ikona teoreticky

Inventář znaků rozvojetvorného učení – Kooperace

Ikona odbornost
Autor: Hana Krykorková
Spoluautor: Miroslava Fichtnerová
Anotace: Základním smyslem seriálu je poskytnout učitelům psychodidaktický rámec pro tvorbu postupů vedoucích k rozvoji myšlení, učení a poznání v procesu školního učení tak, aby žáci v konkrétních úkolových situacích dostali možnost učit se a poznávat smysluplně, zpracovávat informace s porozuměním a rozvíjet svoji učební způsobilost.
Téma příspěvku:Pedagogika
Klíčová slova: kooperace, rozvojetvorné učení, pedagogická psychologie, psychologie učení, model rozvojetvorného učení, znaky rozvojetvorného učení

Je v dnešní době důležité rozvíjet u dětí kooperační schopnosti? Bez dlouhého přemýšlení si naprosto jasně odpovíme ano. Schopnost kooperace neboli spolupráce je podle mého názoru jednou z nejzásadnějších schopností v lidské komunikaci. Nabaluje na sebe další schopnosti, jako např. umět naslouchat druhému člověku, uznat názory jiných nebo umět si vzájemně pomáhat. Vždyť je mnoho situací, ve kterých se bez pomoci druhých neobejdeme.

Téma své seminární práce jsem si zvolila zejména z toho důvodu, že nutnost umět spolupracovat se prolíná celým lidským životem. Setkáme se s ní při hrách, ve škole, při řešení pracovních úkolů, ale i v osobních a partnerských vztazích. Schopnost kooperace je tak podmínkou pro budoucí uplatnění dětí ve společnosti, a proto je nutné, aby k ní byly svými pedagogy vedeny.

Cílem této práce je podat stručný, přehledný a srozumitelný pohled na kooperativní učení jako na efektivní formu vyučování. Protože kooperativní učení má zásadní vliv na kvalitu školního učení, má zcela určitě své nezastupitelné místo v současné školní praxi.

Text seminární práce je členěn do několika kapitol, které jsou především teoretického charakteru. Uvádím zde ale i konkrétní ukázku, kterou je možné využít při vlastní výuce. 

Pojetí kooperativního učení

a) z pedagogicko-psychologického hlediska    

Obor, který přímo ovlivňuje didaktiku kooperace, je sociální psychologie. Ta představuje vědní disciplínu, která se zabývá prožíváním a chováním člověka ovlivněného sociálním prostředím. Zkoumá, jak se člověk vlivem společnosti a společenských vztahů socializuje, jak se pod vlivem sociálních vztahů mění psychické procesy a vlastnosti vnímání, jak člověk sám svým chováním a jednáním působí na ostatní lidi

Mezi hlavní činitele socializace lidského jedince patří instituce školy. Ta na dítě působí zejména skrze učitele, vrstevnické skupiny ve třídě a jiné skupiny žáků či další dospělé, jako např. vychovatele ve školní družině a vedoucí zájmových kroužků. Pedagogové vstupují do socializačního procesu svými vědomostmi, schopnostmi, dovednostmi a charakterovými vlastnostmi. Školní třída rozvíjí mezilidskou komunikaci a vztahy, formuje a podporuje rozvoj dovedností, návyků, postojů a hodnot a v neposlední řadě rozvíjí sociální stránku osobnosti, mezi které patří např. empatie, kooperace, komunikace.

Kooperace je pro sociální psychologii velmi podstatným jevem. Je základním článkem v sociální interakci a pojí se s vědomým úsilím o dosažení společného cíle. Ve škole představuje podobu společné činnosti. Díky kooperativnímu jednání dochází k vytváření sociálního postavení jednotlivých členů skupiny. Každý člen je vědomě hodnocen druhými a sám sebe z hlediska skupiny posuzuje. Upevňuje se pocit vzájemné sounáležitosti, protože kooperace umožňuje realizovat něco, co členové skupiny považují za významné.

Z hlediska teorií vzdělávání je kooperativní učení řazeno mezi sociokognitivní teorie vzdělávání. Tyto teorie zdůrazňují význam kulturních a sociálních faktorů při formování poznání. Podobu pedagogiky a didaktiky zde utváří sociální a kulturní interakce. Základní principy kooperativního vyučování představují partnerství, pružnost, vzájemná pomoc, kognitivní složitost, rozmanitost sociálních situací a zlepšení sebehodnocení (Bertrand, 1998).

V pedagogickém kontextu je kooperace jako pojem definována jako cílová struktura vyučování, jako povahový, osobnostní rys žáka nebo jako chování žáků ve školních situacích. Z hlediska strategií ve vyučování se uvádí dva typy kooperace (Kasíková, 2010):

  • kooperace jako nápomoc,
  • kooperace jako vzájemnost.

Kasíková (2010) dále uvádí základní pojmy kooperativní výuky, kterými jsou sdílení, spolupráce, podpora. Úkolová situace kooperativního uspořádání výuky je založena na principu spolupráce při dosahování cílů, protože spolupracující skupina má prospěch z činnosti jednotlivých členů. 

b) z hlediska vlivu a efektu na proces učení

Hlavním kritériem pro posuzování efektivnosti výuky je vztah mezi výchovně-vzdělávacími cíli a odpovídajícím výsledkem, kterého bude dosaženo výchovně-vzdělávacím procesem. S ohledem na cíle o efektivním vyučování hovoříme tehdy, kdy se v jeho průběhu vytváří podmínky pro různou aktivitu žáků. To splňuje zejména skupinové vyučování, které představuje pro žáky formu výuky velmi sociálně motivující, umožňující jim praktickou činnost, myšlenkovou aktivitu a samostatnost.

Pro posouzení kooperativního učení z hlediska vlivu a efektu na proces učení je možno čerpat z výzkumu zaměřeného na tuto oblast. Realizované výzkumy byly provedeny převážně ve Spojených státech amerických, Velké Británii a Izraeli a orientují se zejména na následující oblasti s níže uvedenými výsledky (Kasíková, 2001):

  • výkon, výsledky v poznávací oblasti

Kooperace napomáhá vyšší produktivitě a výkonu oproti kompetitivnímu či individuálnímu uspořádání výuky. To se projevuje zejména v paměťovém učení, kvalitě myšlenkových strategií či uplatnění kreativity.

  • motivační procesy

Při kooperaci se výrazně uplatňuje vnitřní motivace a vyšší očekávání úspěchu. U žáků, kteří se častěji učí v kooperativním uspořádání, je patrný vyšší zájem o vyučovací předmět a pozitivní vztah k pedagogovi.

  • kvalita interpersonálních vztahů

Při kooperativní výuce se častěji projevuje otevřená komunikace, vyšší sebedůvěra členů skupiny. Žáci více chápou pohled druhých členů při plnění úkolu, výrazně se formují sociální dovednosti pro učení a práci s druhými.

  • psychické zdraví

Kooperativní uspořádání výuky napomáhá k utváření sociálních vztahů, jež jsou prevencí psychopatologických jevů.

Pro skutečně efektivní fungování kooperativního učení je důležité dodržet následujících pět znaků (Kasíková, 2001):

  1. pozitivní vzájemná závislost – členové skupiny na sebe vzájemně působí a společně dosahují cíle;
  2. individuální odpovědnost – každý žák má svou práci, svou účast na splnění úkolu, a pokud jej nedosáhne, nedojde k cíli ani skupina;
  3. přímá interakce tváří v tvář – žáci pracují v malých skupinkách, kde jsou si členové blízko (2–6 členů), vzájemně se podporují, pomáhají si, poskytují si zpětnou vazbu;
  4. formování a využití sociálních dovedností pro spolupráci – jedná se zejména o dovednost znát se a věřit si, komunikovat jasně a nedvojznačně, akceptovat jeden druhého, řešit problémy konstruktivně;
  5. reflexe skupinové činnosti – uvědomění si průběhu práce a jeho zhodnocení samotnými členy skupiny;

Pokud některá z těchto podmínek není dodržena, jedná se spíše o skupinovou výuku. 

c) z  hlediska možnosti aplikace v procesu rozvoje učebních kompetencí

Kompetence k učení znamená, že žák si umí vybírat a využívat vhodné způsoby, metody a strategie pro efektivní učení. Je jednou z klíčových kompetencí zakotvených v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání a kooperativní výuka je výborným nástrojem pro její rozvoj a následné upevnění. Zásadním úkolem pedagoga, který se ne vždy daří naplnit, je podchytit zájem žáků o učení a jejich aktivní zapojení do učebních činností. Právě kooperativní výuka tento zájem a zapojení podporuje. Práce ve skupině zlepšuje průběh učení a u žáků lze tak pozorovat lepší výsledky. Za připomenutí zde stojí jeden z principů učení – čím více jsme ve výuce aktivnější, tím více si z ní zapamatujeme. A z toho také vyplývá, že žáci se naučí víc, když spolu mluví a spolupracují.

Kooperativní učení zcela bezpochyby kromě komunikativních dovedností a sociálních vztahů formuje osobnost žáka. Díky této vyučovací formě se u žáků buduje pozitivní vztah k učení a vzdělávání, podporuje se přijímání odpovědnosti za vlastní přínos ve výuce a odpovědný postoj ke své profesní budoucnosti.

Pro efektivní učení je zapotřebí vždy stanovit konkrétní cíl. V rámci kooperativního učení Kasíková (1997) uvádí dva typy cílů – úkolové a socioemocionální. Mezi první jmenované řadíme např. pozorné naslouchání, porozumění textu, vlastní vyjádření k učební látce. Druhý typ cílů představuje větší citlivost k druhým, posuzování sebe samého ve vztahu k druhým, dávání podpory, umět požádat o pomoc druhého aj. 

Ukázka konkrétní úkolové situace

Náměty pro využití kooperativní výuky ve vyučovací hodině nabízí poměrně hodně kvalitní literatury. Pro tuto práci jsem čerpala zejména z publikací Učíme (se) spolupráci spoluprací autorky H. Kasíkové (2007) a Metody aktivního vyučování, jejíž autorkou je D. Sítná (2009). Vybrala jsem techniku s názvem Sněhová koule.

Jedná se o techniku, která se využívá hlavně pro nácvik dohod a rozvíjí především tyto klíčové kompetence:

  • kompetence k řešení problémů
  • kompetence k učení
  • kompetence komunikativní
  • kompetence personální a sociální

Popis aktivity:

Každá skupina se má shodnout na několika položkách (např. pět názorů na význam výchovy ke zdraví). Pak se mají dohodnout dvě skupiny opět na stejném počtu položek (to znamená, že musí obhajovat své nápady i uznat argumenty druhých, pokud nemají položky zcela stejné). Další kolo je, že nová skupina (sloučené dvě skupiny) má totéž udělat společně s další skupinou, také sloučenou tímto způsobem. Cílem je dohoda celé třídy. 

Diskuse

V rámci této kapitoly bych ráda zmínila výsledky výzkumu, který byl realizován na 2. stupni základních škol a odpovídajících tříd víceletých gymnázií v plzeňském regionu v letech 2000–2003, 2004–2005. Realizační tým, vedený PhDr. Dagmar Čábalovou, Ph.D., se zaměřil na zjišťování názorů učitelů a žáků na realizaci kooperativního vyučování. Jako výzkumné metody byly zvoleny dotazník, pozorování, metoda doplňování vět a kvalitativní rozhovor.

Výsledky výzkumu jsou následující:

  • Učitelé si volí kooperativní výuku jako jednu z vyučovacích metod ve 30 %. Stále více převažuje frontální vyučování.
  • Žáci mají ke kooperativnímu vyučování pozitivní vztah a chápou jeho klady, a to především v rozvoji sociálních dovedností.
  • Jako důvod pro nepříliš časté využívání kooperativního vyučování učitelé uvádějí zejména časovou a organizační náročnost, nedostatečné podmínky školy a dále připouštějí nízké znalosti a dovednosti pro realizaci tohoto typu výuky.
  • Když už si učitelé zvolí kooperativní vyučování jako organizační formu, nejčastěji ji využívají ve výuce cizích jazyků a ve výchovných předmětech. V přírodovědných předmětech tento způsob výuky příliš nepoužívají.

K poměrně zajímavým výsledkům došla ve své diplomové práci M. Sommerová (2009). Mj. porovnávala využití kooperativní výuky v tzv. alternativním typu školy a v tradičním modelu základních škol. V alternativní škole, která je zařazena v programu Montessori, tuto vyučovací formu používali v 91 %, v běžné škole pouze v 34 %. Jedná se tedy o docela zřetelný rozdíl. 

Závěr

Kooperace znamená, že úspěch jednotlivce je vázán na úspěch druhého člověka. Potřeba naučit děti kooperace je dána požadavky dnešní společnosti v kontextu celoživotního vzdělávání a s tím související uplatnitelností v dalším životě, zejména pak na trhu práce. Při přijímacích pohovorech je již dnes běžné, že kromě odborných znalostí jsou požadovány i postoje a hodnoty, mezi které patří pozitivní vztah k práci, schopnost umět vzájemně komunikovat a spolupracovat či ochota si navzájem pomáhat.

Kooperativní vyučování je složitý proces, který by měl být záměrně, plánovitě a cílevědomě připraven. Zejména příprava je u této výukové formy velmi náročná, při které musí pedagog naplánovat obsah, formu a organizaci práce. Při plánování cílů je nezbytné pamatovat nejen na cíle poznávací, ale i na sociální. Dalším důležitým bodem je to, že pokud se učitel pro kooperativní výuku rozhodne, měl by ji v hodinách zařazovat průběžně, aby na ni byli žáci zvyklí. Jinak se stane, že se žákům bude sice výuka vedená kooperativní formou líbit, ale budou ji brát spíše jako zpestření oproti frontální výuce a bez dalšího smyslu pro jejich učení.

Kooperativní učení patří k moderním, na žáka zaměřeným metodám výuky. V závěru bych proto ráda ještě připomněla klady kooperativní výuky, jako jsou zvýšená motivace a aktivita žáků, jejich lepší zapojení do kolektivu, posílení smyslu pro plnění povinností. Snižuje se počet osamocených a neoblíbených žáků. Je dobré je mít na paměti při volbě organizační vyučovací formy.


Literatura a použité zdroje

BERTRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha : Portál, 1998. 247 s. ISBN 80-7178-216-5.
HELUS, Z. Pojetí žáka a perspektivy osobnosti. Vyd. 1. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 196 s.
KALHOUS, Z.; OBST, O. a kol. Školní didaktika. 1. vydání. Praha: Portál, 2002. 447 s. ISBN 80-7178-253-X.
KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení a vyučování. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 2001. 179 s. ISBN 80-246-0192-3.
KASÍKOVÁ, H. Učíme (se) spolupráci spoluprací : Náměty – výukové materiály pro kooperaci dětí i dospělých. Kladno : Aisis, 2007. 180 s. ISBN 80-239-6770-3.
KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení, kooperativní škola. Vyd. 2., rozš. a aktualiz. Praha : Portál, 2010. 152 s. ISBN 978-80-7367-712-1.
MECHLOVÁ, E.; HORÁK, F. Skupinové vyučování na základní a střední škole. 1. vydání. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. 104 s.
SÍTNÁ, D. Metody aktivního vyučování : Spolupráce žáků ve skupinách. Praha : Portál, 2009. 152 s. ISBN 978-80-7367-246-1.
VALIŠOVÁ, A.; KASÍKOVÁ, H. a kol. Pedagogika pro učitele. 2., rozšířené a aktualizované vydání. Praha : Grada Publishing, 2011. 456 s. ISBN 978-80-247-3357-9.
VÝROST, J.; SLAMĚNÍK, I.  Aplikovaná sociální psychologie I: Člověk a sociální instituce. Vyd. 1. Praha : Portál, 1998. 384 s. ISBN 80-7178-269-6.
VÝROST, J.; SLAMĚNÍK, I. Sociální psychologie. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha : Grada Publishing, 2008. 408 s. ISBN 978-80-247-1428-8. 

Elektronické zdroje:

ČÁBALOVÁ, D. Zkušenosti z výzkumu kooperativního vyučování na základní škole. In Současné metodologické přístupy a strategie pedagogického výzkumu [online]. Plzeň : Západočeská univerzita, 2006 [cit. 2011-08-24]. Dostupné z WWW: <http://www.kpg.zcu.cz/capv/HTML/126/126.pdf>
NOVÁČKOVÁ, J. Metodický portál RVP: Inspirace a zkušenosti učitelů [online]. 17.09.2007 [cit. 2011-08-24]. Reflexe procesu. Dostupné z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/o/z/1596/REFLEXE-PROCESU.html/>.
SOMMEROVÁ, M. Kooperativní vyučování a jeho využití na I. stupni ZŠ [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2009. 75 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, katedra pedagogiky. Dostupné z WWW: <http://is.muni.cz/th/135962/pedf_m/>

 
INFO
Publikován: 13. 12. 2011
Zobrazeno: 4940krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 4

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
KRYKORKOVÁ, Hana. Inventář znaků rozvojetvorného učení – Kooperace. Metodický portál: Články [online]. 13. 12. 2011, [cit. 2019-11-21]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/14201/INVENTAR-ZNAKU-ROZVOJETVORNEHO-UCENI---KOOPERACE.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.