Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Předškolní vzdělávání > Jak předškolní dítě přijímá narození sou...

Ikona teoreticky

Jak předškolní dítě přijímá narození sourozence

Ikona odbornost
Autor: Alena Sapíková
Anotace: Příspěvek se zabývá okolnostmi, které mohou ovlivnit dítě předškolního věku při přijetí nově narozeného sourozence. Zamýšlí se nad tím, zda mohou rodiče svým chováním a jednáním prvorozené dítě připravit na odlišnou situaci v rodině a na změnu jeho postavení – novou roli staršího sourozence.
Téma příspěvku:Jiné vzdělávací obory obecně
Klíčová slova: rodina, vztahy, předškolní věk, sourozenci

Chování dítěte předškolního věku bývá ovlivňováno mnoha faktory a okolnostmi, např. změnou prostředí (vstup do MŠ, stěhování), rodinného klimatu (rozvod, úmrtí, narození sourozence), zdravotního stavu.

Za svou praxi ve školství jsem zjistila, že právě příchod mladšího sourozence do rodiny je jedním z nejčastějších faktorů, které se odrážejí v chování předškolního dítěte, a to jak pozitivně (osamostatnění, empatie...), tak negativně (regrese, enuréza...).

Zajímalo mě, nakolik je chování dítěte ovlivňováno rodiči (popř. i ostatními rodinnými příslušníky). Zda účinná příprava předškolního dítěte na příchod mladšího sourozence má vliv na jeho pozdější chování – k sourozenci, okolí i sobě samému.

Sourozenecké vztahy

Sourozenecký vztah je zvláštní, výlučný a zajímavý. Nevolíme si ho, nezasloužíme se o něj, patří k nejbližším, které na světě existují. Účastníky takového vztahu jsou lidé shodného i odlišného pohlaví, vztah trvá od narození až do smrti (alespoň jednoho z účastníků). Někdy ho vítáme a těšíme se na něj, jindy je nám jako „sesazenému z trůnu“. Pomineme-li vše pozitivní – není sourozenectví i jakýmsi druhem vězení? Kde jinde musí člověk trávit poměrně dost času s někým, koho si aktivně nezvolil, musí se mu přizpůsobovat, mít poměrně intimní kontakt při mytí, oblékání atd.?

Mezi sourozenci může být citu na rozdávání, může mezi nimi panovat řevnivosti, žárlivosti, rivalita a hlídání si vlastních zájmů. Je to vztah předem nevypočitatelný. Může být tím nejsilnějším a jediným, který vydrží, ale může být i synonymem pro lhostejnost. Sourozenecké vztahy jsou někdy prvkem rodinné svépomoci. Bratr nebo sestra nahrazuje sourozenci to, co mu nedali rodiče. Samozřejmě srovnatelných „náhradníků“ může být mnohem víc (např. prarodiče). Nicméně vliv sourozenců je nenápadný, obvykle snadno dosažitelný, lákavý vrstevnickým pochopením a dobře přijatelný.

Sourozenecká matematika

Jako optimální věkový rozdíl mezi sourozenci bývají obvykle uváděny tři roky. Jde jen o odhad. Platí, že čím jsou děti od sebe věkem vzdálenější, tím jsou projevy řevnivosti méně pravděpodobné. Traduje se, že druhé či třetí dítě přijímá příchod dalšího lépe, než prvorozený akceptuje příchod druhého dítěte. Jde nejspíše o záležitost individuální.

„Bude-li mezi sourozenci malý věkový rozdíl, dejme tomu dva roky, budou jejich kontakty skutečně intenzivní. Tyto kontakty ovšem nemusí být vždycky jen přátelské."1 Větší věková vzdálenost sice intenzitu kontaktů poněkud omezuje, ani to však nemusí platit až tak docela. Stačí, když rodiče učiní staršího zodpovědným za mladšího. Úkol může být nad jeho síly. „Rodiče často na prvorozené dítě nakládají odpovědnost, která nepřísluší jemu, ale jim, jako hlídat nebo chránit mladšího sourozence.“2 Prvorozené děti však nemají pro své druhorozené sourozence plnit úlohu rodičů, ale dělají to, protože se často bojí příliš otevřeně vyjádřit žárlivost.

Věkový rozdíl nepředstavuje problém. Žárlivost existuje, ať je věkový rozdíl jakýkoli. „Žárlivosti nezabrání ani záměrně zvolený větší věkový rozdíl mezi prvním a druhým dítětem. Není pravda, že první dítě už bude rozumnější, lépe sourozence pochopí a lépe ho přijme.“3 (Věkový rozdíl kolem sedmi let již vytváří generační rozdíl.) Ať je totiž první dítě jakkoli staré, příchod sourozence pro ně znamená významnou změnu v jeho životě a záleží na rodičích, jak mu pomohou se s novou situací vyrovnat. Ideální věkový rozdíl mezi sourozenci, který by vzájemnou žárlivost eliminoval, neexistuje. Žárlivost nelze odstranit. Bránit žárlivosti či ji popírat může mít za následek, že dítě pak bude o své místo bojovat silou, regresí nebo bude raději svou existenci popírat.

Trápení nejstarších

Zlé i dobré bývá dosti propojeno. Na jedné straně je vyšší zájem o nejstaršího ze sourozenců klad – lepší zabezpečení apod. Na straně druhé jsou na nejstaršího kladeny vyšší úkoly – péče o sourozence apod. Navíc je zde ještě permanentní ohrožení ze strany mladšího sourozence. Co kdyby právě mladšího měli rodiče raději? „S žárlivostí se po příchodu druhého dítěte musí vypořádat každý prvorozený. Má strach, že ho rodiče přestanou mít rádi, že už v jejich srdci nebude zaujímat první místo. Takové dítě je schopno hájit své zájmy všemi možnými způsoby.“4„Dítě, které bylo donedávna pomyslným princem nebo princeznou, se naráz cítí zavrženo. Nic neprovedlo, a najednou svou pozici ztratilo. To vše kvůli někomu, kdo je objektivně méně výkonný, „nezasloužil si to“. Jen se prostě uměl narodit.“5

Komplex prožitků staršího dítěte Adler nazval „sesazení z trůnu“. Trůnem je myšlen výlučný post nejstaršího dítěte v rodině. Budí přece „jedináčkovský“ zájem a má všechny jeho výhody. A pak, aniž by samo něco změnilo, provedlo nebo si přálo, je konfrontováno s novou, náročnou realitou. Nic neprovedlo, a je „trestáno“ – odepřením výlučného zájmu. Odsunutím na druhou kolej jako by pozbylo část sebe sama. Žárlí.

Žárlivost a rivalita

Žárlivost bývá nejčastěji probírána v souvislosti s partnerským vztahem dospělých. Sourozenectví je sice odlišný, ovšem také partnerský vztah. Dle Psychologického slovníku je žárlivost – též emulace, záporný emoční stav, forma úzkosti vznikající z pocitu nejistoty, strachu, ze ztráty milované osoby. „Ale co to ta žárlivost vlastně je? Bossuet ji definuje jako neopětovanou lásku‘.“6 Žárlit na počátku života je normální. Co přirozenějšího než lásku může malé dítě cítit ke svým rodičům. Obavy, že se o tuto lásku musí s někým dělit; strach, že po narození sourozence ho budou mít rodiče méně rádi – takové skličující pocity jsou zákonité.

Každý člověk prožívá žárlivost jiným způsobem. „Žárlivost je přirozený pocit, který se potřebuje nějakým způsobem projevit. Žárlit tedy není nepatřičné ani zlé.“7 Pokud dítě žárlí, je to zcela přirozené a rodičům to přináší příležitost svého potomka ujistit, že ho mají opravdu rádi – potřebuje ocenit. Nepotlačovat žárlivost znamená ji překonat. „Setkání dítěte se žárlivostí je velká zkušenost, zkouška, kterou musí projít. Překonání této etapy totiž určí veškeré další vztahy k ostatním.“8 Pokud tuto etapu člověk v dětství zdolá špatně nebo jí neprojde vůbec, žárlivost ho může doprovázet a obtěžovat celý život formou odmítání druhých (neslyší, nevidí nic z toho, co přichází od druhých). Pokud prvorozené dítě nepřekoná onu imaginární potřebu poutat pozornost, bude žárlit a tohoto pocitu se nezbaví. Bude-li se identifikovat s mladším sourozencem, místo aby rozvíjelo svou vlastní osobnost, může to poznamenat celý jeho dospělý život.

Jistá míra rivality mezi sourozenci je tedy v pořádku. Nemoc nastává v případě emoční poruchy. V běžné realitě se obvykle objevují problémy, které jsou zvladatelné.

Jak pomáhat prvorozenému dítěti

„Hovořit s ním o očekávaném sourozenci. Někdo tvrdí, že dítě o matčině těhotenství ještě dřív než ona sama. V každém případě však velmi rychle podvědomě vycítí, že v matčině i jeho životě dojde k významné změně.“9 Začínáme již v preventivní rovině.

Je třeba si s dítětem o všem upřímně promluvit a připravit „terén“. Bude ho zajímat, jak se člověk narodí. „Vysvětlit se mu to má samozřejmě pravdivě (v případě potřeby se vrátit k jeho vlastnímu narození, vzít si na pomoc album fotografií); zároveň si s ním popovídat o změnách, které v životě rodiny nastanou. Dítě si někdy představuje, že ho nově příchozí člen vytlačí z domu. Je nutné ho uklidnit a povědět mu, že maminka půjde na několik dní do nemocnice porodit, pak se vrátí s miminkem a celá rodina zůstane pohromadě. Nikdo opuštěný nebude.“10

Dítě má být připravováno na velkou, kladnou změnu, jež brzy nastane. Pod slovem „velkou“ můžeme dítěti popsat: bude nás víc, bude s tím spojeno hodně práce, ale také radost a zábava. Mluvíme o tom, co určitě nastane. Nezdůrazňujeme nereálné vize (např. představa kamaráda hned teď – ještě hodně vody uplyne). Teď hned ale budou rodiče potřebovat od něho – staršího a rozumnějšího dítěte – pomoc. Rodiče rádi pomohou také jemu, pokud si nebude vědět s něčím rady, i když bude hodně práce s mladším. Mladšího sourozence si nepořizujete kvůli němu. Pokud mu bude vnucována tato představa, bude si myslet, že prostě musí být šťastný. Mnohem lepší je naopak být upřímný a přiznat, že miminko pro něho skutečně příliš zajímavé nebude.

Starší dítě je třeba pochválit, když se mu něco povede, a zdůraznit, jaké výhody jeho věk přináší, jak je dobře, že je mu právě tolik let, kolik mu je. Každé dítě má svou osobnost a své potřeby. Podle toho je třeba jednat. Nebrzdit staršího sourozence, nepostrkovat mladšího. Nemají být srovnáváni, hlavně ne k neprospěchu jednoho – každý má svůj rytmus a svůj způsob existence. „Mnohem víc mohou rodiče svým dětem pomoci, když jim jejich právo cítit se sami sebou nebudou upírat, ale naopak ho zdůrazní. Každé dítě se potřebuje cítit odlišné a chce v této své rozdílnosti být milováno.“11

Chlapec, nebo děvče

„Někteří rodiče toužebně očekávali narození děvčátka, jiní chlapce. Dávali prostě přednost určitému pohlaví, nebo chlapce už měli a chtěli holčičku a naopak. Pokud tyto tužby doprovázejí narození druhého dítěte, mohou u staršího sourozence vyvolat zmatek – už tak se bojí, že se bude o rodičovskou lásku dělit, a ještě má přemýšlet o výhodách svého pohlaví.“12 V tomto případě záleží především na rodičích, aby tyto zmatky u dítěte zažehnali. Měli by si s ním promluvit, vysvětlit mu, jaké má jeho pohlaví výhody, a pokud oni sami případně dávají nějakému pohlaví přednost, měli by si to ponechat pro sebe. Pokud rodiče svou radost z mladšího dítěte opačného pohlaví dávají velmi najevo, může se starší dítě kvůli svému pohlaví cítit méněcenné. Dávat příliš najevo radost nebo zklamání z narození dcery či syna může vyvolávat složité pocity žárlivosti. Ovšem tvářit se, jakoby žádný rozdíl nebyl, a popírat tedy skutečnost, vyvolává u dětí zmatek. To, jak si chlapec nebo děvče cení sám/sama sebe, závisí samozřejmě na tom, jak se vzájemně cení rodiče.

Danielle Dalloz a Tomáš Novák, autoři publikací, z nichž jsem čerpala, měli na vztahy mezi sourozenci obdobné názory. Nelze jednoznačně určit, jaký by mezi nimi měl být ideální věkový rozdíl. Prvorozené dítě bude mít většinou komplex prožitků „sesazení z trůnu“, mezi něž samozřejmě patří i žárlivost. Záleží především na včasné a vhodné přípravě na narození sourozence. Příprava může (ale nemusí) prvorozenému dítěti mnohé jeho otázky a domněnky objasnit, vysvětlit, a zabránit tak neúnosnému žárlení až rivalitě mezi sourozenci. I přes veškerou snahu připravit prvorozeného na změnu ale může k žárlivosti dojít. Záleží také na samotné osobnosti dítěte, jak se s novou rodinnou situací vyrovná. Dítě může žárlit i kvůli svému pohlaví, žárlivost se může vztahovat na jednoho z rodičů.

Závěr

Vhodnou preventivní přípravou na narození mladšího sourozence mohou rodiče svému prvorozenému dítěti hodně pomoci. Není to však jediný a zaručený způsob, jak zabránit vzájemnému žárlení sourozenců. Záleží také na povaze staršího (resp. obou dětí), jeho charakteru, temperamentu... V přípravě mohou pomoci (ale také uškodit) např. prarodiče.

Věkový rozdíl mezi sourozenci nehraje až tak významnou roli, pokud by se ovšem nejednalo o více než 7letý (generační) rozdíl. Ve svém příspěvku se ovšem zabývám problematikou předškolních dětí, nemohu tudíž zcela zodpovědně a kompetentně prohlásit, zda by větší věkový rozdíl žárlivosti zabránil.

Dalším mým poznatkem je, že se rozhodně vyplatí spolupracovat při přípravě prvorozeného dítěte – rodiče, prarodiče i MŠ.

Sporům mezi sourozenci nelze zcela zabránit, ani by to nebylo vhodné. (Pokud se nejedná o patologickou žárlivost a rivalitu.) Většině běžných sporů zamezí (nebo je zmírní) přiměřená výchova i věkový vývoj sourozenců.


1 NOVÁK, T.: Sourozenecké vztahy. 1. vyd. Praha : Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2057-3, s. 9.
2 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 69.
3 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 64.
4 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 69.
5 NOVÁK, T.: Sourozenecké vztahy. 1. vyd. Praha : Grada, 2007. ISBN 978-247-2057-3, s. 42.
6 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 8.
7 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 11.
8 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 25.
9 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 77.
10 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 77.
11 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 67.
12 DALLOZ, D.: Žárlivost a rivalita. Přel. D. Šimková. 1. vyd. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2, s. 43.

Citace a použitá literatura:
[1] - DALLOZ, D. Žárlivost a rivalita. 1. vydání. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2. 
[2] - NOVÁK, T. Sourozenecké vztahy. 1. vydání. Praha : Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2057-3. 
[3] - HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vydání. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X . 
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 22. 07. 2010
Zobrazeno: 10377krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 2.6667

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 1
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
1 uživatel Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
SAPÍKOVÁ, Alena. Jak předškolní dítě přijímá narození sourozence. Metodický portál: Články [online]. 22. 07. 2010, [cit. 2020-01-24]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/P/9099/JAK-PREDSKOLNI-DITE-PRIJIMA-NAROZENI-SOUROZENCE.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře RSS komentářů článku
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 22. 07. 2010 16:38
Příspěvek obrací naši pozornost na jeden z fenoménů, který sice výrazně ovlivňuje chování a prožívání předškolního dítěte, ale který můžeme jako pedagogové ovlivnit je málo. Hlavní roli při prevenci nežádoucích změn v chování předškolního dítěte při narození sourozence mají rodiče. Právě jim by měl být článek doporučen a zprostředkován především.
1.Autor: Nikola KřístekVloženo: 28. 08. 2010 15:42
Vstup sourozenců do života dítěte, potažmo třídy, je problém pro dítě v MŠ... i pro učitele. Zvednutí tématu na portálu je dobrý počin, rád bych ale kromě resumé literatury četl něco o "Dalším mým poznatkem je, že se rozhodně vyplatí spolupracovat při přípravě prvorozeného dítěte – rodiče, prarodiče i MŠ." - když se to vyplatí, jak se to má dělat? Máte zkušenost, kauzu? Díky, NK
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.