Domů > Odborné články > Předškolní vzdělávání > Autoevaluace v mateřské škole
Odborný článek

Autoevaluace v mateřské škole

30. 1. 2013 Předškolní vzdělávání
Autor
Zora Syslová

Anotace

Ukázka pochází z knihy Autoevaluace v mateřské škole. Nabízí vysvětlení základních pojmů a rozbor rizik a úskalí autoevalučního procesu. Kniha může ředitelkám a učitelkám mateřských škol pomoci pochopit vnitřní fungování školy. Charakterizuje autoevaluační procesy s cílem naučit se odhalovat rezervy a ty pak využít pro zkvalitnění předškolního vzdělávání. Kniha je doplněna příklady a výsledky různých výzkumných šetření.
2.1 Vymezení základních pojmů
 
     V odborné literatuře i zákonných dokumentech je užíván pojem evaluace i hodnocení. Při vymezení jednotlivých pojmů se zpravidla vychází (Průcha, 1996) z anglických termínů, a to evaluation – má komplexnější význam a spíše se používá pro výzkumné účely; assessment – souvisí s hodnocením ve školské praxi, tzn. s hodnocením žáků, učitelů apod.
     Z hlediska teorie se zmíněné termíny jeví významově odlišné, z hlediska praxe jde o synonyma, přičemž častěji se uplatňuje pojem hodnocení. Významová odlišnost je uvedena v tab. 1.
     Z tohoto porovnání lze vyvodit, že v terminologii jde o činnosti odlišné, přičemž evaluaci je nutné vnímat jako proces vedoucí ke zlepšování kvality a hodnocení jako činnost spíše jednorázovou, bez dalšího vývoje či postupu.
     Typické znaky hodnocení (nahodilost, chybějící provázanost s cíli školy a vzdělávání, absence kritérií) jsou charakteristické pro činnosti, které jsou v současné době ve školách realizovány a označovány za evaluační procesy.
     Pro činnost „hodnocení školy“ se užívá několik pojmů – autoevaluace, sebehodnocení, vnitřní hodnocení apod. Školský zákon v § 12 uvádí pojem vlastní hodnocení školy a RVP PV užívá označení autoevaluace.
 

Kategorie

Hodnocení

neřízené hodnocení   

Evaluace

řízené hodnocení

Kritéria

nejsou vymezena

indikátory výkonu nejsou  stanoveny explicitně       

nejsou sdíleny mezi partnery

vymezena explicitně a odsouhlasena

jsou stanoveny specifické oblasti priorit a jsou založeny na vymezených cílech             

 jsou formulovány indikátory výkonu            

Evaluační plán

není přesně stanoven

není jasné, co kdo bude dělat

není konzistentní s cíli

není připravován záměrně 

je použit v případě potřeby

je strukturovaný

je jasná odpovědnost

jsou explicitní vztahy s cíli

vyžaduje detailní plánování

Metody

nejsou předem stanoveny, nejsou konzistentní

není promyšlena analýza dat

systematické

jsou přesně určeny zdroje dat, je použit reprezentativní vzorek, evaluační nástroje odpovídají metodám použitým pro sběr dat, zpráva je vypracována                    

  
          Zdroj: Nezvalová (in Sikorová, 2006, s. 2) 
     
    Lze říci, že pojmy autoevaluace a vlastní hodnocení školy se staly v českých zákonných dokumentech synonymy.
     Autoevaluace a vlastní hodnocení si proto můžeme definovat jako systematické a plánované hodnocení na základě předem stanovených kritérií, které směřuje ke zkvalitnění práce školy a je prostředkem pro zavádění a řízení změn ve škole.
      Základem autoevaluace je naučit se rozpoznávat, co je ve škole kvalitní, umět svoji kvalitu dokladovat a současně se učit pracovat s chybou a nedostatky tak, aby je škola dokázala sama identifikovat a nečekala na pomoc či zpětnou vazbu zvenčí. Jde v podstatě o tzv. autoregulační mechanismus, který má škole pomoci řídit vzdělávací procesy – řídit svůj školní vzdělávací program.
     V následujících kapitolách budeme užívat pojmy vlastní hodnocení, interní evaluace a autoevaluace jako synonyma a zaměříme se na jejich procesuální stránku spojenou s řízením změn v mateřských školách. Současně se pokusíme hledat mechanismy, které pomohou zavádět autoevaluační procesy.
    Pojem sebehodnocení bude v následujícím textu používán ve vztahu k hodnocení učitelek mateřských škol, popř. dětí, tedy nikoli ve vztahu ke škole jako celku.
 
Proces autoevaluace mateřské školy
 
     Proces autoevaluace se skládá z několika na sebe navazujících a cyklicky se opakujících fází. Nejde tedy v žádném případě o jednorázový akt spojený s kontrolou či sběrem dat. Smyslem těchto promyšlených kroků je proniknout do reality života mateřské školy a reflektovat jeho kvalitu ve vztahu k cílům, jichž chce škola dosahovat, a výsledkům, kterých skutečně dosahuje. Celý proces autoevaluace je členěn do následujících etap (Rýdl aj., 1996; Vašťatková, 2006).
     Motivační etapa souvisí se získáváním zaměstnanců a dalších osob pro podílení se na autoevaluaci. Bez jejich přesvědčení o smyslu autoevaluace není možná její úspěšná realizace. Bez porozumění účelu evaluace jsou prováděny evaluační procesy formálně, beze snahy měnit zaběhnuté způsoby práce. Nezastupitelnou roli při vytváření autoevaluačního systému sehrává ředitelka mateřské školy. Důležitým momentem rodícího se systému autoevaluace je způsob, jakým ředitelka komunikuje s ostatními, jak umí naslouchat názorům druhých, na jaké úrovni je týmová práce vmateřské škole.
     Přípravná etapa je charakteristická promýšlením a zpracováváním autoevaluačního plánu; stanovením cílů, postupů, pravidel a úkolů osob podílejících se na autoevaluaci. Plán autoevaluačního procesu zaznamenaný ve školním vzdělávacím programu má obsahovat údaje o všech komponentech – oblastech hodnocení, cílech a kritériích, prostředcích (nástrojích), odpovědnosti jednotlivých aktérů hodnocení a časových intervalech.
     Realizační etapa souvisí s praktickým získáváním informací a dat podle stanoveného plánu. Při ní často dochází ke změnám a úpravám v souvislosti s aktuální situací a potřebami školy. Jde v podstatě o sbírání informací a důkazů o vzdělávání v mateřské škole. Aby byl pohled co nejobjektivnější, je vhodné využít více zdrojů, tzn. hodnotících nástrojů i pohledu více hodnotitelů, např. ředitelky, učitelek, provozních zaměstnanců, rodičů.
     Evaluační etapa je zaměřena na třídění a vyhodnocování dat, jež slouží jako podklad pro plánování rozvoje školy a její činnosti v dalším období. Tento krok zpravidla připadá na ředitelku mateřské školy. Ta všechny získané údaje (ze všech dostupných nástrojů) zpracovává a analyzuje. Údaje má pojímat komplexně a propojovat je v jejich celistvosti vzhledem k výsledkům předškolního vzdělávání.
     Korektivní etapa završuje celý proces autoevaluace. Zaměřuje se na promýšlení a formulování opatření a konkrétních aktivit, jež mají vést ke zvýšení kvality práce ve sledovaných oblastech.
     V každé škole probíhá autoevaluace individuálně, podle zkušeností aktérů, velikosti školy a jejího zaměření, podmínek apod. Všechny výše jmenované fáze jsou svým způsobem specifické a žádnou z nich nelze zcela vynechat ani jakkoli nahradit. Budeme se jimi podrobněji zabývat v následujících kapitolách.
 
Motivace zaměstnanců, případná rizika a úskalí autoevaluace
 
     První etapa souvisí se zjišťováním, nakolik a v čem je škola úspěšná, a se získáváním (motivováním) zaměstnanců a dalších osob pro podílení se na autoevaluačních procesech. Bez jejich přesvědčení o smyslu autoevaluace není možná její úspěšná realizace.
    Nezastupitelnou roli při vytváření autoevaluačního systému sehrává ředitelka mateřské školy. Ve zpravidla malých kolektivech mateřských škol se málokdy najde někdo jiný z řad pedagogů, kdo by inicioval autoevaluační procesy. Ředitelka je rozhodujícím činitelem při vedení lidí a při jejich motivaci k práci (podkap. 3.4). Důležitým momentem rodícího se systému autoevaluace je způsob, jakým ředitelka komunikuje s ostatními, jak umí naslouchat názorům druhých, jaká úroveň týmové práce v mateřské škole je. Bez porozumění účelu evaluace a vhodné motivace budou autoevaluační procesy prováděny formálně, beze snahy měnit zaběhnuté způsoby práce. Proto je nutné, aby si ředitelka uvědomovala rizika a úskalí autoevaluace.
     První, na co by měla být ředitelka při zavádění autoevaluace připravena, je tzv. rezistence (odpor) učitelek. Autoevaluace je v českém školství novinkou, učitelky na ni nejsou zvyklé ani připravené. Ředitelka se proto v první fázi obrací na aktivnější učitelky a postupně se snaží zapojovat i ty méně nadšené.
     Aby se co nejvíce eliminovala subjektivita hodnocení, je potřeba zapojovat do hodnocení práce školy postupně co nejvíce aktérů (učitelky, provozní zaměstnanci, rodiče) a využívat co nejširší škálu různých hodnotících nástrojů (kap. 5).
     Nevhodné je spojovat autoevaluaci s povinností, či dokonce s jakousi kontrolou, která by se mohla pojit s pocitem ohrožení. V současné době může plynout pocit ohrožení z nejistoty, zda učitelky dobře pochopily požadavky RVP PV a zda jsou schopné je realizovat. Ze zkušeností z minulých let může být hodnocení jako „kontrola“ spojováno buď s formalismem, či se sankcemi.
     Není dobré ani zlehčovat požadavek vlastního hodnocení školy. To je přímá cesta k pouze formálnímu naplnění zákonné normy. Právě osobnost ředitelky a její přístup k autoevaluaci ovlivňuje úspěšnost a efektivitu autoevaluačních procesů nejvíce. Pokud ředitelka přistupuje sama k této činnosti bez zjevného zájmu, ochoty a odhodlání najít odpověď na otázku: Jak kvalitní je naše mateřská škola?, budou takto přistupovat k autoevaluaci zpravidla i ostatní.
     Nařízením některých hodnotících aktivit by mohlo dojít ke kontraproduktivním výsledkům. Proto je k objektivnímu posuzování dosažených výsledků a k hledání cest ke zkvalitňování vzdělávací práce důležitá podpora učitelek. Také ocenění snahy nacházet nedostatky a odstraňovat je patří k důležité součásti motivace zaměstnanců. Klíčovým momentem celého procesu autoevaluace je to, jak je nahlíženo na negativní zjištění stavu v určité oblasti práce a také jak se zachází s chybou. Důležitý je princip hledání podstaty věcí, hodnot. Zjištění chyb, negativních informací nemá být při autoevaluaci považováno za hrozbu, ale naopak za příležitost zlepšit svou práci (Starý, Shánilová, 2010, s. 28).
     Největším ohrožením autoevaluačních výsledků bývá to, jak jsou získané údaje interpretovány a komu jsou sděleny. Pokud interpretace výsledků směřuje k tomu, že zjištěné nedostatky omlouváme (nebo spíše se vymlouváme) nedostatečnými podmínkami a chybami zvnějšku, nepovedou k zajištění změn a zlepšení práce.
     Důležité je promyslet, komu budou výsledky zpřístupněny. Zveřejnění na webových stránkách, rodičům či zřizovateli může vést k tomu, že svoji práci „zvelebíme“ a zjištěné nedostatky nepřiznáme.
     Klíčem k autoevaluaci pojaté tak, že znamená více než „pouhé“ splnění legislativních požadavků, je neustálý dialog podmíněný důvěrou mezi zainteresovanými jedinci. Je potřeba si včas vyjasnit povinnosti, práva a kompetence jednotlivých osob, jejich možnosti, zájmy a očekávání. Tento dialog je nutno vést v prvé řadě se sebou; je nutno pečovat o jednu ze základních (nejen učitelských) hodnot spočívajících v převzetí odpovědnosti. Nejkritičtějším momentem autoevaluace je mnohdy velmi dobře skrývaná neschopnost/neochota jednotlivých pracovníků školy pracovat s reflexí své vlastní
zkušenosti, se zpětnou vazbou (zejména pokud neodpovídá očekáváním). Je tedy zřejmé, že učitelé a způsob jejich přístupu k vlastní práci jsou determinantou úspěšnosti a smysluplnosti autoevaluačních aktivit (Vašťatková, 2009, s. 10).

Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Autoevaluace v mateřské škole.

Literatura a použité zdroje

[1] – VAŠŤATKOVÁ, Jana. Úvod do autoevaluace školy. 1. vydání. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. ISBN ISBN 80-244-1422-8.
[2] – VAŠŤATKOVÁ, Jana. Cesta ke kvalitě. 2009.
[3] – Koordinátor autoevaluace. Praha : NIDV, 2010.
[4] – Sborník příspěvků z konference v Malenovicích - Pedagogická evaluace 06´. Ostrava : Univerrsitas Ostravienssis, 2006.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Zora Syslová

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.