Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Moravská lidová zpěvnost v nových souvislostech...

Moravská lidová zpěvnost v nových souvislostech – 1. část

Praktický příspěvek
inspirace
projekt
Příspěvek představuje ideová východiska a metodické přístupy uplatněné v projektu zaměřeném na poznávání a osvojování kořenů moravské lidové zpěvnosti. Toto směřování tak může být přínosným podnětem k dalším podobně zaměřeným pedagogickým aplikacím uskutečněným v rámci školní praxe.

Tento text je rámcovou reflexí jedné z realizací hudebně národopisného projektu nazvaného „Moravské zpěvní kořeny“, která se uskutečnila formou aktivního semináře konaného pro účastníky z řad laické veřejnosti. Seminář proběhl 27. května 2010 v kulturním prostoru Ninive krnovského střediska Slezské diakonie, přičemž ono umístění bylo specificky voleno z hlediska historicky narušené kulturní kontinuity daného krajového území. Idea byla zaměřena na prohlubování povědomí o osobitém charakteru zpěvní lidové tradice severomoravského regionu a její přímé osvojování prostřednictvím praktické činnosti. Podobný cíl tak představuje nejen jeden z přístupů v poznávání důležitého segmentu nehmotného dědictví daného teritoria, ale i jeho resuscitace, sdílení a dalšího rozvíjení. Naznačuje však také jedno z dalších možných směřování, kterým se mohou ubírat například novodobé cesty muzejně pedagogické orientace.[1] Náplň semináře pak poskytla rozličná data, výstupy a podněty, které mohou být předmětem dalších teoretických úvah a diskuzí.

Klíčovým opěrným východiskem tu byl předpoklad výrazového základu moravské zpěvnosti v mluvené řeči, jak jej přesvědčivě dokumentuje například Leoš Janáček ve své zevrubné studii O hudební stránce národní hudby. Také Robert Smetana a Bedřich Václavek v doslovu k pozdějším vydáním monumentální „Sušilovy sbírky“ rozlišují znaky tzv. vokálního typu, který oproti v Čechách převládajícímu typu instrumentálnímu lokalizují právě v okruhu moravského písňového terénu: „Jeho formální schéma nevzniká podle zákonitostí moderní hudební fráze, nýbrž svébytně podle volné musické invence ke zpívanému slovu a podle zákonitostí nadřazujícího se textu. Výběr tónin je stejně volný jako užití modulací, hudební cítění vede melodii nejen vertikálně, nýbrž i horizontálně (v rytmu) podle svých vlastních zákonitostí a nikoli podle směrnic, vytvořených umělou hudbou. Vokální typus moravské písně je proti české písni svébytný i v interpretaci, která jasně reprodukuje text a nadřazuje výraz uplatněného hlasového prostředku i nad hudební myšlenkou. Vytváří nápěv k textu, dospívá tak často k rapsodickému stylu zpívané mluvy a jeho motivický materiál náleží jen zcela určité písni a jako takový není přenosný ani jako celek, ani v části.[2] Tyto okolnosti tak mohou zprostředkovat nejen odlišný a většinou nerespektovaný způsob vnímání těchto pramenů ústní lidové slovesnosti, ale nastolit také značně opomíjená kritéria vztahující se k jejich vlastní interpretaci.

Příbuzné Janáčkovy závěry v oblasti stavebního hlediska moravské lidové písně jsou formulovány na pozadí obecnějšího nástinu jeho nápěvkové teorie[3]. Jako zorný úhel on sám spatřuje, že „Jelikož meze zpěvu lidového a hlasité mluvy lidové jest pohyblivá – kráčíme mluvou ve stopách zpěvu a zpěvem ve stopách mluvy…[4] Podobně jako Smetana a Václavek, tak i Janáček poukazuje v ohraničeném geografickém rozmezí na úzký vzájemný vztah řeči a zpěvu: „Přiléhavost logické vazby slov k nápěvu lidových písní jest vysvětlena tím, že ji i na nápěvcích mluvy již vidíme. Ona potvrzuje, že vyrůstá lidová píseň na slově. Možno tu říci, že u kolébky myšlenky stojí již její nápěv.[5] Upozorňuje tedy i na jeho domnělé fungování v opačně soustředěném způsobu nahlížení; dovoluje tím zahrnout do daného souhrnu úvah, kromě otázek čistě hudebně reprodukčního zaměření i témata spojená s hudebně tvůrčím vyjádřením.

Tyto poznatky a mínění pak tvořily osu veškerých projektových aktivit a orientovaly jejich vzestupné členění jako souvislý a uvědomělý přechod od mluvního projevu k projevu zpěvnímu. S tím byla spojena také snaha o postupné uvolňování zažité kostry melodicko-rytmického cítění, které se pevně pojí k ustáleným estetickým konvencím západního artificiálního tvarosloví. Tato příležitost zároveň otevřela plodný prostor pro improvizační prvky vycházející z individuální hudební kreace zúčastněných.[6] Ti byli pod lektorským vedením autora tohoto textu podněcováni k vlastnímu hlasovému vyjádření pramenícímu v elementárních uměleckých strukturách oblastního lidového zaměření. Jejich podoba tu byla od začátku vyvozována ze soustředěného vnímání imanentní melodiky a časové organizace mluvené řeči. Aktéři semináře si na tomto základě mohli ověřit individuální odchylky, ale i příbuzné kolektivní znaky svých bezprostředních slovních deklamací a jejich znějící zvukový potenciál. Ještě zřetelněji byly tyto rysy charakterizovány prostřednictvím předstíraného způsobu komunikace na značnou prostorovou vzdálenost – voláním.

Právě skrze tento dorozumívací postup mohl být ilustrován mezistupeň neurčité melodiky hovoru a patrnějších zpěvních obrysů, který je typickým – přestože poněkud zapomenutým – rysem dané oblasti tvůrčího výrazu. Jasněji vystupuje v popěvcích často označovaných například jako kravarky, jejichž základ, spočívající ve vzájemné výměně informací, přerůstá v charakteristickou hudební stavbu, jak můžeme také pozorovat například u záznamů hlasu ponocného[7]. Jejich zpěvní podstata je pak utvrzována zejména opakujícími se útvary imperativních citoslovcí („ej“, „hoja“, „heló“ apod.)[8]. Úzce se zde však přibližujeme i k fenoménu tzv. trávnic a obecně žňových písní, na jejichž jedinečný význam poukazují také Smetana a Václavek. Podle jejich míněním se nám i dnes vyjevuje díky zdokumentování „částí zápisů žňových písní vzácný kulturní výtvor předcivilisační anebo předvzdělanostní, který uchovává ve své skladbě i ve své živé formě zcela jiný řád, než jaký vytvořila ve svém staletém vývoji hudba umělá.[9] Reálný osobní prožitek těchto stop archaické kultury[10] měl účastníky semináře přiblížit nejen k jejich původním formám a posláním, ale i k poznání jejich účinků na obecnější vlastnosti moravské zpěvnosti.


[1] Srov. např. DRKULA, P. Hlas vždy sloužil jako lék duše. Rodina a škola, 2010, č. 3, s. 24–25.

[2] SMETANA, R., VÁCLAVEK, B. Doslov. In: SUŠILl, F. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha : Argo, Mladá fronta, 1998, s. 756.

[3] O ní více např. ŠTĚDROŇ, M. Janáčkovy nápěvky mluvy. Imprese – stereotypy – výsledky analýz? Prolegomena před vydáváním úplného souboru Janáčkových nápěvků z let 1897–1928. Hudební věda, 2001, č. 1–2, s. 140–156.

[4] JANÁČEK, L. O hudební stránce národních písní. In: BARTOŠ, F., JANÁČEK, L. Národní písně moravské: v nově nasbírané. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 3.

[5] JANÁČEK, L. O hudební stránce národních písní. In: BARTOŠ, F., JANÁČEK, L. Národní písně moravské: v nově nasbírané. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901, s. 109.

[6] Funkcí tohoto tvůrčího principu se v okruhu lidové písně, avšak v jiné souvislosti, zabývá formou teoretické studie – HOLÝ, D. Improvizace, jeden z důležitých zdrojů variačního procesu v lidové písni ze stanoviska hudebního. Slovácko 1, 1959, č. 3, s. 6–17.

[7] Na hudební konotace tohoto primárně nehudebního prvku poukazuje například D. Holý ve své práci Zpěvní jednotky lidové písně, jejich vztahy a význam. Brno : Univerzita J. E. Purkyně, 1988, s. 21–23.

[8] Stručný filologický rozbor tohoto jevu přináší například stať „Haló, hola, hele!“ lingvistického časopisu Naše řeč, 1924, č. 3, s. 78–82.

[9] SMETANA, R., VÁCLAVEK, B. Doslov. In: SUŠIL, F. Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. Praha : Argo, Mladá fronta, 1998, s. 757.

[10] Situovány jsou jak v územní oblasti našeho zájmu, což dokumentuje například VYHLÍDAL, J.  Helekání pastevců ve Slezsku. Český lid, 1914, č. 23, s. 237 nebo Ze života slezských pastevců. Český lid, 1898, č. 7, s. 461–464, tak i v jiných moravských regionech, jak je patrné například ze sběru J. Válka: Valašské písně „o dožatéj“ ze Vsacka na Moravě. Český lid, 1895, č. 4, s. 15–26. Doloženy jsou i v některých oblastech Čech, o čemž vypovídají například zápisy A. Jiráska: Skotácké halekání na Náchodsku. Český lid, 1894, č. 3, s. 8–10. V souvislosti s jejich silným dozvukem právě v okruhu Lašska se dozvídáme, že „v Sedlištích a sousedních Brusovicích udrželo se také hojně slezských lidových pěsniček, které byly vyhledávány od sběratelů. V Sedlištích udrželo se setrvačností i helekání pastevců a několik jejich zpěvů…“ VOCHATA, J.  Sedlišťané. Slezské národopisné sdružení a jeho snahy o zachování slezského svérázu českého Těšínska. Český lid, 1924, č. 24, s. 292. Nadregionálně o žňových zpěvních formách uceleně pojednává i ZÍBRT, Č. Obžinky. Veselé chvíle v životě lidu Českého, sv. 5., Praha : F. Šimáček, 1910.

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek