Je konzervativní člověk nutně konzervativcem?

"Konzervatismus je postoj, který lze definovat, aniž jej ztotožníme s politikou jakékoliv strany.“ 
(Scruton, 1993, s. 16)

Konzervativního člověka a jeho postoj lze charakterizovat přibližně takto: je to člověk opatrný, který se bojí změny (z velké části kvůli nezamýšleným důsledkům, které ke změnám často patří – proto není příliš ochoten vyslechnout si argumenty o zlepšení, tyto argumenty podle něj opomíjejí právě nezamýšlené důsledky), jeho heslo je „Neměň to, co funguje.“ 

Právě až evidentní nefunkčnost a hrozba nejhoršího je pro konzervativního člověka pádným důvodem pro změnu (to, že by něco bylo „možná“ lepší, důvodem není), je skeptický, co se pokroku týče.

Principy konzervatismu

Konzervatismus obecně klade důraz na autoritu, tradici (a úctu k nim), důvěru v naše předsudky (slovo „předsudek“ zde není silně pejorativně zabarveno) a zkušenosti získané celými generacemi, odpovědnost vůči našim předkům i našim potomkům (Edmund Burke, který je považován za zakladatele konzervatismu přímo říká, že „Společnost netvoří jen lidé, kteří v ní momentálně žijí, ale je tam i partnerství s těmi, co zemřeli a s těmi, co se narodí.“)(Burke, 1997, s. 105) a kontinuitu společenského vývoje. S konzervatismem je spojena také idea silného státu a hierarchické struktury společnosti. Společenský řád a společenská rovnováha jsou z pohledu konzervatismu natolik křehkými věcmi, že by se do nich mělo zasahovat co nejméně a případné (nutné) změny by se měly provádět co nejopatrněji.

Konzervatismus, liberalismus, socialismus – tyto tři proudy jsou vnímány jako hlavní politické ideologie. Konzervatismus a jeho základní charakteristiky jsem popsala výše, se socialismem si oponuje především, co se týče otázky soukromého vlastnictví (které by podle zastánců socialismu mělo být nahrazeno vlastnictvím společným a na něm založeném společenství). Liberalismu konzervatismus zase oponuje v oblasti tradičních hodnot a přístupem k individualizaci – nejvyšší hodnotou je pro něj lidská svoboda. V čem se ale všechny tři ideologie shodují, je to, že stojí v opozici oproti totalitarismu a jeho principům.

Co se týče svobody, zde si konzervatismus a liberalismus odporují spíše v důvěře, kterou vkládají do toho, jak s onou „svobodou“ člověk naloží (svoboda jako abstraktní pojem také v mysli každého může nabývat významů, které se více či méně liší). Opět se zde projevují jisté sklony ke skepticismu, které jsou konzervativcům vlastní. Liberálové vycházejí z teze, že člověk má přirozené právo na všechno; zároveň také z premisy, že „co není zakázáno, je dovoleno“ – ale opravdu chceme dělat „všechno“, co nám nikdo nezakáže? Svoboda neobnáší jen neomezenost v rozhodování, ale také zodpovědnost za něj (což zdůrazňují i liberalisté). Je zde velice tenká hranice mezi pojmy „svobodomyslný“ a „lehkovážný“. Spoléhat zde na racionalitu člověka je odvážným krokem – ne vždy se totiž rozhodujeme na základě rozumu (a dle toho, co je v dané situaci nejlepší). V Burkově pojetí zde mají řád a autorita své opodstatnění – „Prvořadou potřebou každé společnosti je existence prostředků schopných klást meze lidským vášním a citům. Je důležité, aby choutky lidí byly často omezovány, jejich vůle regulována a jejich city ovládány.“ (Nisbet, 1993, s. 49)

Málokomu se zřejmě bude líbit, bude-li mu řečeno, že bude usměrňován, omezován a ovládán (tato silná slova by však šla formulovat jinak). K záruce existence daných prostředků by se ovšem dost možná stavěl jinak, byly-li by mu představeny v souvislosti s tím, že díky nim bude chráněn před jinými lidmi (jejichž mysl a chování usměrňování a regulaci „vyžadují“). Člověk se rád cítí v bezpečí, chráněn – existence těchto (byť dost relativních) jistot si ovšem vyžaduje jistá omezení a zásahy zvenčí. 

„Usilovat o svobodu zároveň znamená usilovat o ta omezení, jež jsou jejím předpokladem.“ 
(Scruton, 1993, s. 21–22) 

„Určitá osobní svoboda není podmínkou, ale až důsledkem obecně přijatého společenského uspořádání. Svoboda bez institucí je slepá: neztělesňuje ani společenskou kontinuitu, ani opravdovou možnost individuální volby. Není to nic víc než gesto v morálním vzduchoprázdnu.“ 
(Scruton, 1993, s. 21)

Nelze tedy říci, že konzervatismus na rozdíl od liberalismu nepřikládá svobodě význam – ovšem zatímco pro liberalisty svobodou všechno začíná (a svoboda je pro ně téměř nutným předpokladem), pro konzervativce to svobodou (ideálně) končí – svoboda je až důsledkem existujícího společenského řádu, který dle nich má svá opodstatnění – a disponují jak omezující, tak umožňující mocí.

Zároveň je pravděpodobně rozdíl v přístupu k pojmu „svoboda“ a jeho interpretaci. V liberálním pojetí je rozměr svobody mnohem více abstraktní, konzervativci však zmiňují i mantinely se svobodou spojené.[1] Rovnost, o kterou je liberalisty společně se svobodou usilováno, je pojmem podobně vrtkavým – Nisbet zároveň upozorňuje, že „jednotlivci se od narození liší duševními i tělesnými dispozicemi.“ (Nisbet, 1993, s. 62) A pokud je rovnost jistým druhem přerozdělení či vyrovnávání nestejně rozdělených materiálních a nemateriálních hodnot daného společenství, není to snad v rozporu se svobodou, jakožto „ochranou individuálního a rodinného vlastnictví“?  (Nisbet, 1993, s. 62) Jde nám tedy o záruku svobody, nebo o záruku její důvěryhodné iluze? Scurton to dle mého příhodně uzavírá těmito slovy: „Dějiny potvrzují, že to, co lidé nakonec politicky skutečně spojuje, není svoboda, ale vyhovující způsob vládnutí – ačkoliv slovo „svoboda“ je první, které je vždy napadne.“ (Scruton, 1993, s. 21)

Skepticismus konzervativců se projevuje také v onom „důrazu na kontinuitu“ a odmítavém postoji ke změnám, který jim je přisuzován. Na propojení minulosti, přítomnosti a budoucnosti lze nahlížet různě. „Progresivní racionalisté spatřují v přítomnosti počátek budoucnosti, správný přístup – rozuměj přístup konzervatistů, vyžaduje vidět v přítomnosti nejnovější stadium, k němuž dospěla minulost“. (Nisbet, 1993, s. 39)

Nepřetržitý (byť pomalý) vývoj událostí je pro konzervativce něčím posvátným, na narušení kontinuity je nahlíženo silně negativně. Konzervativci ovšem nejde o to uchovat vše za každou cenu, ale chce uchovat to, co je, pro generace budoucí – v tomto přístupu je určitá loajalita k budoucím generacím.

Odpor k pokroku nebo přínosná opatrnost?

Je třeba také zmínit, že konzervativci pokrok a priori neodmítají (v plné šíři), spíše před ním v určitém smyslu varují (a vybízí k uvážlivému posouzení toho, jaké změny jsou nutné a jaké nikoliv), což se odvíjí od duchu doby, kdy konzervatismus vznikl. „Právě ty kvality, jichž se dovolávají modernisté, když argumentují ve prospěch progresivního vývoje dějin. Tedy technologie, demokracie, individualismus, romantismus, rovnost aj. posuzují konzervativci obvykle přinejmenším se smíšenými pocity. Do určité míry je považují za prospěšné, ale zároveň poukazují na dostatek důkazů o jejich zhoubném působení v životě společnosti: narušují a podkopávají slušnost a morálku, jsou předzvěstí masovosti“ (Nisbet, 1993, s. 109) Ale není např. veřejná diskuze o technologickém vývoji a s ním spojenými riziky v současnosti jedním z hojně propíraných témat? Vývoj nabírá tempo, člověk je nucen rychle se přizpůsobovat neustále se měnícím pravidlům. Smíšené pocity, o kterých se zde hovoří v souvislosti s postoji konzervativců, jsou zde vlastní mnohým z nás (aniž se za konzervativní považujeme). Nejvíce tyto pocity asi vyniknou v souvislosti s komunikačními technologiemi.[2] 

Varování před „změnou pro změnu“, povrchním zbožňováním inovativních novinek a potřebou nalézat rozptýlení v novotách je navíc aktuální i v současné době (možná více než kdy dříve, vývoj totiž akceleruje). Nahlížet tedy na konzervatismus pro jeho postoj ke změnám jako na zpátečnictví, je příliš krátkozraké. Stejně tak bychom na něj neměli nahlížet pro jeho kladný vztah k minulosti, ke kterému nás často odkazuje. „Mezi oddaností k minulosti a zájmem o přítomnost nemusí být nutně žádný antagonismus. Churchil přiznával, že miluje minulost, nemá rád přítomnost a obává se budoucnosti.“ (Nisbet, 1993, s. 132) Minulost nám poskytuje jistoty (třebaže neovlivnitelné), budoucnost nemůžeme v plném rozsahu předvídat. Přiznat tak obavy, které z ní máme, pouze svědčí o tom, že nad budoucností přemýšlíme, vážíme různé alternativy.

Je nutné se politicky "zařadit"?

Slovo „konzervativní“ se od dob vzniku konzervatismu stalo běžně užívaným termínem, který často ve chvíli jeho používání postrádá jakýkoliv politický nádech. I v běžném životě není vždy nutné se „zařadit politicky“: „Daniel Bell, sám sebe charakterizoval jako socialistu v oblasti ekonomiky, liberála v oblasti politiky a konzervativce v oblasti kultury. Není zdaleka jediný.“ (Nisbet, 1993, s. 111)