George Self, jeden z průkopníků kreativní hudební výchovy se svými záměry snaží především o praktické uplatnění nových hudebně vyjadřovacích prostředků ve školním vyučování zaměřeném na oblast hudby. Materiál obsažený v jeho publikaci New Sound in Class on sám klasifikuje jako vhodný k využití pro žáky všech úrovní a schopností, a to zejména prvního a druhého stupně základní školy. Také učitelé všeobecných předmětů, kteří nemají příležitost k formálnímu hudebnímu vzdělání, by podle autora měli být s tímto materiálem schopni pracovat stejně účelně jako hudební specialisté.[1] Ve svých novátorských snahách však setrvává v přiměřených mezích, neboť obsah jeho metodiky Self nespatřuje jako hlavní či jedinou náplň hodin hudebního vyučování, ale celá práce by měla být alternativou k jiným aktivitám prováděným v hodinách hudební výchovy. Jednoduchá notace, kterou pro tyto účely užívá, podle něj umožňuje daný požadavek naplnit na každém stupni vzdělávání, přičemž vykonávání jednoho druhu činnosti bude obohacovat i další formy rozvíjení hudebnosti.[2]
Self ve své práci vychází ze stručného avšak obsahově hutného úvodu do problematiky hudby 20. století. Jeho cílem není podat ucelený přehled dané oblasti, ale spíše podnítit pedagoga k vlastnímu systematickému poznávání hudby autorů poválečné avantgardy, jako je John Cage, Morton Feldman, Luciano Berio, Gyorgy Ligeti, Karlheinz Stockhausen, Witold Lutoslawsi, Krzysztof Penderecki a mnoha dalších. Jedině skrze upevnění zájmu o toto pro řadu posluchačů nesnadno prostupné teritorium západní evropské hudby má vést cesta k zapojování jejích prvků do hodin hudební výchovy. Značnou bariérou k tomuto zaměření výuky bývá již nízké povědomí a nedostatečná orientace samotného učitele v tomto uměleckém terénu, což na jeho straně často vede k vyhýbavým až přehlíživým postojům vůči této učební náplni. Hlubší pochopení a bližší inklinace k estetice soudobé hudební tvorby by tak úměrně tomu vedly k jejímu zrovnoprávnění vzhledem k hudbě historických slohů a především také k jejím aplikacím na poli hudebně tvůrčího experimentu.
Prvotním problémem, kterému se Self v praktické části své koncepce věnuje, je notace, s jejímž přispěním se bude snažit řešit také výše naznačené obtíže. Nemá však v úmyslu zcela nahradit konvenční notografii, která je převážně užívána ve školní hudební výuce, ale cílem je spíše rozšíření dosavadních notačních způsobů a možností, a to často na základě jejich pouhého zjednodušení. Selfovým počátečním krokem v této snaze je odlišné pojímání hudebního času, přesněji řečeno odpoutání se od diktátu pravidelného metra, které je nám téměř geneticky vžité. Autor připomíná, že ve studiu hudby minulosti je pravidelný takt skutečně jejím základem, ale v současné době je více spojen s lehkou hudbou a pop music než s hudbou vážnou.[3] Určující úlohu pro hudební průběh v čase zde tedy sehrává dirigent, a to na základě řídících pokynů, které nejsou vázány obvyklou stejnoměrnou pulsací. Tento fakt sám o sobě radikálně proměňuje tradiční pohled na zákonitosti hudebního formování a zároveň otevírá široké pole jeho kreativních možností, které je těmito mnohdy neplodnými, navyklými mechanismy nadměrně ohraničováno.
Druhým stěžejním hudebním parametrem, který chce Self ozřejmit a modifikovat ve světle hudební moderny, jsou tónové výšky a ladění. Přichází tu s nezbytným požadavkem rozšířit silně převládající diatonické uvažování nejen o prvky chromatiky a jiných neobvyklých ladění, ale především o možnosti zvuků neurčitých výšek. Redukovat zvukové spektrum pouze na hlavní stupnice je podle Selfa jen učení se principům populární hudby a hudby minulosti, což může být v případě potřeby vynikající cíl. Omezení se na diatonické trojzvuky a jejich obraty však bude podle jeho názoru působit proti zamýšlenému záměru provozovat hudbu dneška se všemi ve výuce dostupnými prostředky.[4] Tento přístup znovu přináší četná obohacení především na straně kreativního potenciálu takto definovaného hudebního materiálu, který je přístupný a snadno uchopitelný v rozmanitých polohách a formách jeho manipulace. Úzce se také přimyká k progresívním prostředkům hudebního umění posledního století a realistickým způsobům jejich praktického uskutečnění.
Pro veškeré tyto úmysly Self ovšem potřebuje vymezit příslušný instrumentář, přičemž jako nejvhodnější se mu jeví použití neladitelných, laditelných a melodických perkusivních nástrojů, a to především pro jejich obecnou přijatelnost a nenáročnou ovladatelnost. Další důležitou instrumentální skupinou, jejíž uplatnění autor doporučuje, jsou nástroje vyrobené doma nebo ve škole, při jejichž výrobě musí samotní žáci uplatnit určitou míru vlastní kreativity. Soupis nástrojů, který zde podává, rozděluje v zásadě do tří kategorií podle typu či délky tónu, které lze jejich prostřednictvím produkovat. Tím se však nesnaží pedagogy ani žáky nijak odradit od hledání dalších zvukových zdrojů a možností, které by byly pro hudebně tvůrčí projev jakýmkoli způsobem inspirativní. Jedná se pouze o jakousi kategorizaci nástrojů, které autor přiřazuje do několika tříd podle jejich základní charakteristiky hry, čímž rozděluje a zpřehledňuje možnosti jejich obsazení v rámci jeho osobité hudební gramatiky.
První skupinou jsou zde nástroje produkující pouze krátký zvuk. Pro tyto instrumenty zavádí notační symboly, které jsou zvláště v následujících školních skladbách bohatě využívány. Jde o krátký zvuk (1) a tremolo (2). Jako nástroje této kategorie uvádí ozvučná dřeva (woodblock či claves), malé bubny, láhve (od vína, mléka apod.), které jsou laditelné podle různého množství obsažené tekutiny a vibrační nástroje (obecně tvořené kusem plochého kovu upevněného na jedné straně). Druhou kategorií jsou nástroje produkující zvuk, který pozvolna doznívá. Mezi ty řadí Self klavír (ať již běžný či preparovaný[5]), citeru[6], velký buben, činely, gong, triangl, zvonkohru (speciálně pro tento nástroj obohacuje svou notaci o několik dalších symbolů), metalofon, trubkový zvon a maracas. Poslední skupinou jsou nástroje, které mohou produkovat nepřetržitý zvuk (3).
|
|
|
Ty autor uvádí jen souhrnně podle sekcí, dělí je na smyčcové, žesťové a dechové. Důležitým aspektem Selfova systému je roztřídění interpretů do různých druhů uskupení. Jako příklad uvádí následujících pět typů dělení:
Následující ukázka je obdobou části Selfovy kompozice č. 6[8], kde je jako stavebního materiálu užito pouze tremola čtyř různých nástrojových skupin. Ty nastupují buď jednotlivě či za současného znění dvou takovýchto sekcí. Celá skladba je rozčleněna do čtrnácti úseků, jejichž délka není vymezena striktním časovým určením, ale subjektivním stanoviskem dirigenta.
4. Obdoba kompozice č. 6 (obr. autor). |
Podobná ilustrace Selfova kusu č. 2[9] ukazuje zase notaci pro dvě instrumentální sekce, kde jsou uplatňovány pouze krátké a dlouze vyznívající zvuky. V obou případech stojí složení nástrojových skupin na libovůli provozovatelů nebo může být použito některé z výše uvedených rozdělení autorových. Fixní, ačkoli do značné míry přibližná, je jen celková kostra skladby, která je dána partiturou.
5. Obdoba kompozice č. 2 (obr. autor). |
Další dva příklady již přibližují specifický zápis kompozic č. 16 a 17[10] určených pro Selfův oblíbený nástroj, zvonkohru, které přidělil několik zvláštních notačních symbolů.
6. Obdoba kompozice č. 16 (obr. autor). |
Jedná se opět o různé způsoby hry, které již svým způsobem označení tvarově samy napovídají, jak má interpret při hře postupovat.
7. Obdoba kompozice č. 17 (obr. autor). |
Zjednodušením notace na několik snadno proveditelných interpretačních úkonů se Self pochopitelně snaží zpřístupnit hudební produkci co nejširší skupině žáků a pedagogů bez ohledu na úroveň jejich dosavadního hudebního vzdělání a předchozí hráčské zkušenosti. Tyto prosté symboly představují jakousi základní nabídku, přičemž lze předpokládat, že si učitelé či přímo žáci a studenti mohou své vlastní notační prvky zavádět také sami. Zprostředkovaně tak otvírá další dimenzi volného tvůrčího vyjádření všech, kteří se tohoto hudebního experimentátorství účastní.
[1] SELF, G. New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London : Universal Edition, 1967, s. 2.
[2] SELF, G. New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London : Universal Edition, 1967, s. 3.
[3] SELF, G. New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London : Universal Edition, 1967, s. 10.
[4] SELF, G. New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London : Universal Edition, 1967, s. 10.
[5] Preparovaný klavír je výdobytek poválečné hudební avantgardy, za jehož objevitele, který jej také poprvé uplatnil, je považován John Cage. Mezi struny klavíru jsou vkládány nejrůznější předměty, které při hře vytvářejí nezvyklé efekty, zvukově blízké bicím nástrojům.
[6] Self uvádí její méně obvyklé obměny, jako je psaltérium a autoharfa, které jsou však tomuto běžnějšímu nástroji blízké.
[7] SELF, G. New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London : Universal Edition, 1967, s. 17.
[8] SELF, G.: New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London: Universal Edition, 1967, s. 25.
[9] SELF, G. New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London : Universal Edition, 1967, s. 24.
[10] SELF, G. New Sounds in Class: A Practical Approach to the Understanding and Performing of Contemporary Music in Schools. London : Universal Edition, 1967, s. 35.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích: