V textu Pojetí vzdělávací oblasti ICT v RVP ZV jsme definovali cíl oblasti ICT jako dosažení informační gramotnosti, a to integrací gramotnosti počítačové a funkční. Ve srovnání s předchozími etapami se součástí vyšší úrovně práce s informacemi stávají nejen modely získané výukou, ale i vlastní žákovy heuristické přístupy.
Tři etapy gramotnosti se do jisté míry shodují se třemi vývojovými etapami dítěte v Piagetově pojetí. Počítačová a funkční gramotnost předpokládají vyvinuté sensomotorické schopnosti dítěte a nazrávající schopnosti logického myšlení a používání abstraktních pojmů.
Gramotnost informační předpokládá dosažení stádia formálních operací, tj. schopnosti uvažovat v symbolických pojmech, využívat algoritmického a formálního myšlení.1 Zatímco počítačové a funkční gramotnosti je možné dosáhnout za předpokladu plné integrace oblasti ICT do ostatních vzdělávacích oblastí již během základního a středního vydělávání, plné gramotnosti informační se dosahuje teprve po dosažení určitého penza životních a odborných zkušeností - zpravidla formou celoživotního vzdělávání.
Součástí základního a středního vzdělávání by měla proto být systematická příprava k vytvoření struktur a návyků, které umožní po absolvování školy na získané předpoklady navázat.
Cílem následujícího textu je naznačit, se kterými problémovými okruhy a pojmy oblasti ICT se mohou absolventi škol setkat v rozvinuté informační společnosti.
V současnosti mají informační technologie před jejich teoretickým uchycením náskok; informační věda se opožďuje. Prudký pokrok fyzikálních věd aplikovaných na informačních systémech předstihl pomalé tempo myšlení o informaci a o jejích relacích s dosaženým poznáním. Nejnovější technologie radikálně změnily jak samotnou podstatu "hmatatelnosti" informačních nosičů/médií, tak základ "distributivnosti" informačních procesů. Pokrok v síťových a počítačových technologiích a jejich prudké pronikání do téměř všech civilizačních struktur a procesů klade otázku, jak zachytit nové dynamické, hypermediální a "virtuální" informační konfigurace stávajícími, v praxi osvědčenými modely zpracování, uchovávání, vyhledávání, zpřístupňování klasických, resp. "statických" informačních zdrojů.
Bez teoretického dostižení dosažených praktických výsledků se vývoj ICT může zpomalit. Historie však prokázala, že informační teorie a praxe má k sobě vzájemně reciproční vztah, což dokazuje fakt, že se v jednotlivých historických obdobích přiklání střídavě na jednu a na druhou stranu.
Je třeba si uvědomit, že budoucí absolventi základního a středního vzdělávání, při současné dynamice vývoje, vstoupí do společnosti, která bude požadovat od člověka jistě výrazně odlišné znalosti a dovednosti než společnost současná. Z těchto důvodů nelze uvažovat o způsobu výuky ICT jinak než s vysokým stupněm volnosti. Samozřejmým předpokladem je dosažení dovednosti zacházení s výpočetní technikou a informačními a komunikačními technologiemi, ale neodmyslitelnou nadstavbou budou nesporně vzrůstající požadavky na estetickou, etickou a právní vyspělost člověka v souvislosti s využíváním celosvětové sítě.
Rád bych poukázal na mnohoznačnost a často neurčitost pojmů, které absolvent na základě školního vzdělávání pravděpodobně získá, a na jejich možný negativní dopad, pokud je nedokáže díky spontánní flexibilitě v dalším vzdělávání doplnit a modifikovat. Proto se pokusím útržkovité poznatky dosažené v oblasti ICT zapojit do souvislostí holisticky pojaté informační vědy.
Pojmy informace, informační činnost, práce s informacemi, nabývají v období informační společnosti důležitosti prvního řádu. Zařazují se do struktury společenského poznání podobně jako pojmy hmota, energie, čas, prostor. Zatímco však uvedené pojmy doznávají v exaktních vědách přesného vymezení, pojem informace je dosud převážně vágní. Informační věda (věda o informacích - angl. Information Science; v užším smyslu též teorie informace) se zabývá zákonitostmi procesu vzniku, zpracování, měření, kódování, ukládání, vyhledávání, transformace, recepce a distribuce informací. Jejím cílem je zabezpečit a racionalizovat informační a komunikační procesy ve společnosti. Pro svá teoretická zkoumání používá rozsáhlý matematický aparát, především teorii pravděpodobnosti, statistiku, lineární algebru, teorii grafů, her ap.
V obvyklém slova smyslu chápeme informaci jako údaj o reálném prostředí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících. Informace zmenšuje neznalost příjemce o prostředí a ovlivňuje jeho chování. N. Wiener definuje informaci v širším slova smyslu jako "obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním". Pojem informace je však v současné době používán v řadě vědeckých disciplín v různém významu. Pokusíme se některé z definic a teorií přiblížit.
Neznakovými informacemi ve fyzikálním, biologickém světě se rozumí zpravidla podněty, signály působící mezi objekty. Z uvedených signálů si mozek utváří modely organizace hmotných objektů a procesů. Uvádí se, že při vnímání dopadají na lidské smysly (zejména zrakový receptor) 109 bitů za sekundu. Toto obrovské množství je sice zaregistrováno, ale člověk si je neuvědomuje a po redukci vstupuje do vědomí jen asi 102 bitů za sekundu. Znamená to ovšem při přechodu z úrovně fyziologické do úrovně psychologické ztrátu 107 bitů za sekundu.
Podobně lze za neznakové informace považovat i fenomény působící v živých organismech či kultuře, které nenabyly forem znakové informace. V biologii se za informace považují jak signály vznikající působením vnější skutečnosti na naše smyslové orgány, tak i jejich transformovaná podoba v poznatkových strukturách našeho mozku (v elektromagnetické, chemické a jiné podobě). Za nositele informace jsou ve světě živých organismů považovány geny. Hmotným základem genové paměti jsou nukleové kyseliny, především DNA, se známým principem kódování informace.
Zajímavou analogii k biologickému pojmu gen předložil R. Dawkins (1998). Vytvořil pojem mem, který má podobně jako gen schopnost replikace, kopírování a reprodukce. Do kategorie memů patří dle Dawkinse většina kulturních výtvorů: písně, umělecká díla, nápady, ale i produkty módy či řemeslné tvorby. Mem se šíří komunikací. Potenciální hostitel memu (např. posluchač písně, čtenář knihy) se stává, pokud ho nápad, melodie, text zaujme, nositelem memu ("je infikován"). V této "infekční fázi" může hostitel mem šířit komunikací s ostatními lidmi a přenášet na jiné hostitele. Podobně jako geny, tak i memy se sdružují do memofondu za účelem pravděpodobnějšího přežití. Jako v genofondu se ustavují evolučně stabilní sestavy genů, tak v memofondu se, dle Dawkinse, memy pravděpodobně organizují tak, aby vytvořily stabilní sestavu vzájemně si pomáhajících memů.
Cílem znakové informace je přenos sdělení mezi dvěma či více komunikujícími subjekty, s efektem obohatit poznatkový fond jednoho z nich nebo ho přimět k vykonání nějaké činnosti. Při definování znakové informace se setkáme s několika odlišnými přístupy.
Informace jako jakékoliv sdělení, zpráva, poznatek, text, tedy jevy, které mají výhradně znakovou podobu a jejichž cílem je komunikace, výměna informací mezi lidmi či inteligentními systémy.
Toto pojetí informace, jak je zřejmé, nebere na zřetel uživatele informací. Ve světě znakové informace platí stejně jako ve světě fyzikálním entropický zákon, dle něhož se informace každým přenosem do určité míry zkresluje, ztrácí. Pomocí veličiny negentropie lze měřit informační obsah sdělení. Informační obsah zprávy dle Shannona (1948) představují informace, které jejímu příjemci snižují nebo odstraňují neurčitost. V informační vědě negentropie (informace) představuje statistický parametr, který např. může měřit, kolik informace se produkuje průměrně na každé písmeno textu. Informační význam každého písmena závisí jen na frekvenci jeho výskytu. Řídce se vyskytující písmena přinášejí více informace než písmena častá. Množství informace je tedy klesající funkcí pravděpodobnosti jejich výskytu. Shannonova míra negentropie je vyjádřena vzorcem: H= - ∑ pi log2 pi, kde pi je pravděpodobnost výskytu symbolu ve zprávě.
Jediným kritériem odlišujícím texty je novost, originálnost uložené informace. Tato vlastnost však není funkcí uživatele, ale funkcí textu. Rozhodující je, jak jsme uvedli výše, vztah prvků textu (slov, vět, obsahových kategorií) vzhledem k repertoáru ostatních prvků. To, zda je sdělení relevantní či nerelevantní pro uživatele, se nebere na zřetel.
Informace jako podmnožina sdělení, která má význam pro příjemce (např. sdělení, které vedlo k vyřešení problému jeho příjemce).
Zde se vytvořila celá škála teorií, které chápou pojem informace jako subjekto-objektový vztah, závislý na informační potřebě příjemce informace. Aby bylo možné kvantifikovat takto složitý vztah, bylo by nutné vytvořit podrobnou kategorizaci informací, které jsou obsahem textu, a kategorizaci potřeb uživatele a zjistit, ke kterým kategoriím uživatele se který typ informace a s jakou pravděpodobností váže.
Dosud se nepodařilo dospět k takové kategorizaci textu ani uživatele, která by brala v úvahu jiné vztahy mezi textem a uživatelem než vztahy založené na statistické pravděpodobnosti. Existuje řada pokusů statisticky doložit vztah mezi věkem, pohlavím, školním prospěchem, IQ a např. literárními žánry, frekvencí četby apod., ale vztah běžných psychosociálních faktorů a faktorů znakové struktury sdělení se zatím nepodařilo stanovit. (I přes tyto teoretické neúspěchy se dá například vliv uměleckého díla na psychiku člověka třeba v arteterapii či biblioterapii s úspěchem využít.)
Zatím nejčastěji používanou kvantitativní míru užitečnosti informace pro uživatele se podařilo vytvořit na základě impaktového faktoru. Vychází se ze zjištění, že informace v dílech nejvíce citovaných autorů bude pravděpodobně nejvěrohodnější, nejaktuálnější. Existují databáze autorů, kde je tento faktor vyjádřen ve formě pořadové korelace (Science Citation Index).
Informace jako sdělení, jehož výsledkem může být zisk nebo užitek (uplatňuje se v ekonomické sféře).
V této teorii lze vyjádřit hodnotu informace pro uživatele ryze ekonomickými ukazateli, a přiřadit tak informaci váhu, jakou může získat na trhu nabídky či poptávky. Ekonomická teorie informace, i když má pravděpodobně největší naději využít matematicko-statistického aparátu, je pro lidi v obvyklých sociálních situacích málo použitelná. "Odmítáme běžně ekonomy sdílenou představu," namítá kategoricky J. Kabele, "že podstatnost čutory s pitnou vodou pro člověka bloudícího pouští se jen kvantitativně liší od podstatnosti, kterou připisuje zahrádkář kbelíku vody při různých cenách stočného. Tato nesouměřitelnost je dána tím, že čutora vody je v daném případě nesmazatelně symbolem dramatu, kde se hraje o život." (Kabele, 1998, s. 114)
Informace jako sdělení, které je pravdivé pouze z hlediska kritérií logiky nebo příslušné vědy.
V oblasti filozofie jazyka se na počátku století odehrál teoretický vývoj, který hluboce poznamenal i následné sémantické pojetí informace ve vědě o informacích.
Logičtí pozitivisté přišli s myšlenkou, že jazyk je přesným obrazem struktury světa a že jeho jednotlivé výroky bezprostředně odkazují ke světu faktů skutečnosti. B. Russell a A. N. Whitehead a další se na základě této dedukce pokusili vytvořit axiomatický systém, který by sloužil jako nástroj pro ověřování pravdivosti, verifikaci výroků. Pokud se nedostane analyzovaný výrok do rozporu s tímto axiomatickým systémem, je možné jej považovat za verifikovaný, pravdivý. Stavebními prvky světa podle tohoto pojetí jsou jednotlivá fakta a jejich vztahy. Tato myšlenka má svoji logiku. Elementárním faktům odpovídají elementární prvky jazyka - slova, věty. Atomární výroky odpovídající atomárním faktům jsou pravdivé. Složené výroky jsou logickou kombinací výroků jednodušších a lze je na ně vždy rozložit. Struktura věty podmět - přísudek odpovídá struktuře světa: fakt - vztah. Filozofie novopozitivismu ovlivnila i jedno období informační vědy. Za jednotku informace ve větě textu se považoval vztah podmět-přísudek, jev - vlastnost (např. "hliník je lehký"). Ve vztahu k podmětu bylo potom možné nalézt v textu další vlastnosti (atomovou váhu, barvu apod.), a vytvářet tak postupně databázi informací o určitém jevu. Tyto ideje umožňovaly v té době vytvářet první expertní systémy.
Informace jako sdělení, které obohatí tezaurus, slovník poznatků příjemce.
Jde o velmi vágní, i když obecně, zvláště ve školství, přijímané pojetí. Vychází z představy rozdílu informačních potenciálů dvou nositelů informace. Vztah informačních hladin příjemce a zdroje je rozhodující pro určení směru informačního toku. Představa informačního spádu je opět převzata ze Shannnova pojetí informace jako toku signálů ve sdělovací technice. Při řešení toku informací mezi lidskými komunikátory se naráží na problém, jak přenášenou informaci kvantifikovat, jak uvést do vztahu obtížně definovatelný pojem informace a již uloženou a strukturovanou zásobu vědomostí.
Slovník či tezaurus znalostí člověka je pojem velmi nespolehlivý. Informace nefungují v mozku člověka jako samostatné jednotky, ale tvoří součást struktury poznatků, která se vytváří po celý život. Vztah mezi počtem informací, které jeden z komunikátorů získal od druhého, není proto v lineárním vztahu se změnami ve struktuře poznatků, u nichž došlo k modifikaci.
Kvantitu informací jejich nositele se pokusili vyjádřit např. behavioristé jako míru přesnosti, s níž jedinec reaguje na podnět. Člověk, který reaguje na podnět přesněji, přiměřeněji, má větší vědění. Reakce na podnět je u člověka, který má větší vědění, přiměřenější než u člověka, který toto vědění nemá.
Takto pojatá míra informace by se dala jistě vyjádřit škálováním přiměřenosti chování (testováním rychlosti reakce na podnět, měřením IQ apod.), ale výpověď o kvantitě informací by nebyla pravděpodobně přesvědčivá. Rovněž testy, které ověřují stupeň znalostí, informací získaných ve vzdělávacím procesu či četbou, mají prozatím spíše empirický charakter a neopírají se o spolehlivou teorii.
Informace jako estetické sdělení
Informace přenášející estetické sdělení není ani informací, která by sloužila obohacení našeho poznání, ani jí nelze poměřovat míru zisku nebo trvat na přesnosti, exaktnosti jejího vyjádření. Estetická informace je ve formách, v nichž se vyskytuje - v uměleckém či publicistickém díle - převážně zaměřena sama na sebe, na estetické struktury vytvořené uměleckou tradicí a teprve v druhé řadě na ni lze uplatňovat měřítka společenských či exaktních věd (lingvistiky, sociologie), tj. ptát se, do jaké míry se v ní promítají kritéria pravdivosti sdělení, platná v běžné či vědecké komunikaci.
Cílem tohoto textu není lpět tvrdohlavě na představě, že v informační společnosti budou hrát rozhodující roli konkrétní soubory poznatků a zkušeností. Spíše jde o to poukázat na potřebu vštěpovat dospívajícímu člověku představu, že se musí ve sféře společenského poznání a jmenovitě v oblasti informačních a komunikačních technologiích a v informační vědě připravit na velmi dynamické změny, a nechat si proto ve svých vědomostních strukturách pro tyto změny dostatečné rezervy.
Literatura:
Dawkins, R. (1998) Sobecký gen. Praha: Mladá fronta. 319 s.
Kabele, J. (1998) Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum. 394 s.
Shannon, C. E. (1948) A Mathematical Theory of Communication. Bell System Technical Journal, vol. 27, pp. 379-423 and 623-656.
1 Uvedená gramotnost má mnoho společných znaků s gramotností mediální, rozvíjené v průřezovém tématu Mediální výchova, a to zejména důrazem na kritické myšlení, snahou eliminovat informace nerelevantní, nevěrohodné a eticky závadné.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.