Domů > Odborné články > Speciální vzdělávání > Výuka anglického jazyka u těžce sluchově postižených žáků
Odborný článek

Výuka anglického jazyka u těžce sluchově postižených žáků

6. 5. 2010 Speciální vzdělávání
Autor
RNDr. Josef Brožík

Anotace

Článek pojednává o zkušenostech s výukou anglického jazyka u sluchově postižených žáků v základní škole.

Těžké sluchové postižení vede k omezení či úplné ztrátě zvukových podnětů. Nejzávažnějším sekundárním handicapem takového postižení je komunikační bariéra. Ta brání přenosu informace zvukovou cestou (řečí a sluchem). Neslyšící si spolu nemohou vyprávět tak, jako ostatní lidé. Musí používat náhradní komunikační metody – znakový jazyk.

Těžce sluchově postižený žák (dále označení „neslyšící” podle § 2 zákona č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob) obtížně chápe lexikální stránku slova v českém jazyce. Často přesně nerozumí významu jednotlivých slov. Ještě větším problémem je pochopení významu slov v kontextu – ve větách, pochopení jejich vzájemné vazby, pochopení změny smyslu věty při změně pozice slova ve větě. Důsledkem je informační bariéra – porozumění čtenému textu je na nízké úrovni (funkční negramotnost = číst umí skoro všichni, ale většina postižených funkční negramotností smyslu čteného textu nerozumí). Aby neslyšící žáci pochopili smysl čteného textu, často se text pro ně upravuje, zjednodušuje, aby byl sdělovaný obsah pro ně pochopitelnější.

Neslyšící žák většinou nemá svůj vlastní mateřský jazyk – český ani znakový jazyk není pro něho mateřským jazykem. Jsou vzácné výjimky, kdy znakový jazyk může být mateřským jazykem neslyšících, například pokud neslyšící žák pochází z rodiny neslyšících rodičů či prarodičů, kteří dobře znají znakový jazyk a pokud se tito rodiče nebo prarodiče skutečně věnují svým dětem a komunikaci ve znakovém jazyce u neslyšícího dítěte od nejrannějšího věku používají. Zdůrazňuji spojení „dobře znají znakový jazyk”. Český znakový jazyk není dosud kodifikován (neexistuje spisovná forma českého znakového jazyka) a v současnosti probíhají často až nevraživé diskuse, která forma znakového jazyka má být uznávána za tu jedinou správnou. Českému znakovému jazyku prezentovanému určitými skupinami neslyšící žáci často vůbec nerozumí, nebo rozumí jen s obtížemi.

Při jazykové výuce musí být zohledněna vizuální stránka komunikace, která pro neslyšícího člověka obsahuje 100 % informací. Při komunikaci se uplatňují všechny komunikační systémy – znakový jazyk, znakovaná čeština, odezírání, prstová abeceda a písemná forma českého jazyka i cizího jazyka plus obrázky. Konec konců, všechny zde uvedené systémy se používají ve výuce neslyšících žáků ve všech dalších předmětech, nejen při výuce cizího jazyka.

Výuka angličtiny u neslyšících není založena na poslechu. Tento způsob, rozšířený u slyšící populace, nelze aplikovat při výuce neslyšících žáků. Jejich výuka je tedy založena na vizuálním vnímání.  Na 1. stupni základní školy a v nižších ročnících 2. stupně základní školy se při výuce cizího jazyka rozvíjí především zásoba cizích slov, která ale není založena jen na slovním překladu z češtiny do angličtiny, protože slovní zásoba českých slov je u neslyšících žáků nedostatečná – osvojování nových slov musí být spojováno s obrázkovou prezentací, nebo s konkrétní situací. Pochopení obsahu cizího slova může také často pomoci jeho vysvětlení pomocí znakového jazyka. Často pozoruji, že při opakování anglických slov žáci „přimíchávají” česká slova. Žáci často neznají aktivně ekvivalenty osvojovaných cizích slov v českém ani znakovém jazyce, a proto je obtížné od nich vyžadovat aktivní znalost anglického jazyka.

Příklad: Žáci mají za úkol popsat jednotlivé obrázky anglickými slovy. Žáci znakují a přitom artikulují české slovo (i když mají za úkol prstovou abecedou spelovat anglický výraz a přeložit ho do znaku). Žákům na 1. stupni často není jasná hranice mezi češtinou a angličtinou, o znakovém jazyce ani nemluvě.

Na semináři pro učitele anglického jazyka pořádaném Oxfordskou univerzitou v dubnu 2008 v Praze jsem diskutoval s učitelkou 1. stupně základní školy o způsobu výuky anglického jazyka u neslyšících žáků. Její první otázka byla zajímavá: „Umí tyto děti česky?” Po mé záporné odpovědi mi doporučila u těchto žáků nepoužívat věty, ale spíše rozvíjet elementární slovní zásobu v angličtině.

Na 2. stupni u neslyšících žáků, avšak až v 9. a 10. třídě již využívám při výuce grafická schémata, např. konstrukce vět, mluvnické tabulky apod. v kinetické formě. Ty vedou k získávání dovedností vytvářet z jednotlivých slovních komponent jazykové celky.

Příklad: Žák J. G. na 1. stupni a v nižších ročnících měl velké problémy s angličtinou, nedokázal tvořit ani nejjednodušší věty. V 10. třídě se však rapidně zlepšil a nyní na SOU má v angličtině solidní výsledky.

V zahraničí vznikly testy cizojazyčných schopností žáků pro testování slyšící populace. Zájem lingvistů a pedagogů o zjišťování předpokládaných cizojazyčných schopností u sluchově postižených žáků a o vhodnost zařazení výuky cizích jazyků v dnešní době klesá. Objevuje se tzv. nativistická teorie, která předpokládá, že všechny děti se rodí s vrozenou schopností osvojení jazyka, a že není třeba zjišťovat, kdo a jak je vybaven schopností učit se cizí jazyky. Nativistická teorie byla potvrzena i u dětí se sluchovým postižením. Zájem odborníků se proto z otázky, jestli jsou neslyšící žáci schopni učit se cizí jazyk, obrací k otázce, jak nejlépe sluchově postiženým žákům cizí jazyk prezentovat, aby se ho naučili a byli schopni používat v komunikačních situacích. V oblasti výuky cizího jazyka u žáků se sluchovým postižením je nejdříve nutno zjistit, zda a kdy začít s výukou anglického jazyka. Následně je třeba se soustředit na metody vhodné pro jeho výuku u neslyšících žáků, případně na srovnávání výkonů sluchově postižených žáků v anglickém jazyce se slyšící populací.

Někteří pedagogičtí odborníci mají výhrady vůči časné výuce cizích jazyků i u slyšících dětí. Mají obavu, aby děti nebyly stresovány kolizí dvou (nebo více) jazyků. U sluchově postižených dětí dochází k synchronní kolizi tří nebo dokonce čtyř jazyků (českého, znakového, anglického a event. německého – začne-li se skutečně v roce 2011 s povinnou výukou němčiny i na 2. stupni základní školy).

Neslyšící žáci přicházejí často do základní školy bez znalosti jakéhokoli jazyka (hlavně pokud před nástupem do základní školy nechodili ani do mateřské školy). Až ve škole se začínají učit český a znakový jazyk. Když začínají ve 4. třídě s cizím jazykem, nemají ani zdaleka zvládnuté základy českého jazyka a bohatost, obsah a rozsah slovní zásoby znakového jazyka také často neodpovídají slovní zásobě jejich slyšících vrstevníků. Byla vůbec někdy  dostatečně prodiskutována otázka typu: „Nezpomaluje povinné zavedení výuky cizího jazyka od 4. třídy základní školy rozvoj českého jazyka?” To je naprosto zásadní otázka, protože rozvoj komunikačních kompetencí neslyšících, a tím i pro rozvoj získávání informací je naprosto nezbytné kvalitně si osvojit alespoň jeden komunikační prostředek. Čím více jazyků se neslyšící žák učí, tím méně času každému z nich věnuje a tím menší znalosti v každém z nich má.

Příklad: Pro žáky je obtížné si zapamatovat elementární rozdíly, např. pro minulý čas často používají spojení: I am was (což je otrocká forma překladu já jsem byl); často zapomínají na jiné tvary nebo si je pletou. Těžkým „překladatelským oříškem” pro tyto žáky je pochopení odlišné společenské frazeologie: How are you? How old are you?

Kombinace anglického a německého jazyka vyžaduje myšlenkové dozrání vědomostí o cizích jazycích, protože je častá záměna anglických a německých slov i u neslyšících studentů střední odborné školy – hotelnictví a turismus. Ještě větší problémy by zřejmě vznikaly při zařazení dalšího cizího jazyka do povinné výuky na 2. stupni základní školy.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Josef Brožík

Hodnocení od uživatelů

Lenka Říhová
6. 5. 2010, 10:35
"Nezpomaluje povinné zavedení výuky cizího jazyka od 4. třídy základní školy rozvoj českého jazyka?"
Stejná otázka mě napadá při povinné výuce cizího jazyka u žáků s lehkým mentálním postižením. Odpovídá úsilí pedagogů (potažmo žáků)v této oblasti výsledkům a konečnému smyslu? Nechybí hodiny věnované klopotnému zvládání jazyka někde jinde, kde by měly větší smysl?
Jana Kneřová
6. 5. 2010, 13:09
Dovolila jsem si otázky přenést do diskuze, http://diskuze.rvp.cz/ . Máte - li k tomu co říci, přijďte.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Speciální vzdělávací potřeby