Koncepce Výtvarné výchovy v RVP ZV a Výtvarného boru v RVP G klade důraz na sémantický přístup k výtvarnému umění a k vizuálně obrazným vyjádřením obecně.
Samo současné výtvarné umění se totiž snaží tyto proměny ve vývoji vizuálních znaků velmi intenzivně reflektovat: to se projevuje navenek jak stále větší medializací forem výtvarného umění, tak především změnou chápání rolí v uměleckém procesu:
Umělec v současném uměleckém procesu zdaleka již není ta tajemná, romantická postava, k jejímž výsledkům je nutné vzhlížet s obdivem a automaticky je respektovat. Smysl a hodnota uměleckého díla se totiž nevytváří jen v umělcově ateliéru či míněním kritika, který dříve odhaloval "pravý" smysl díla, aby jej divák musel respektovat, přizpůsobit se mu, pochopit jeho "správný" smysl.
Největší změna, ke které v tomto pojetí umění došlo a kterou chce uplatnit i pojetí výtvarné výchovy1 v RVP, je zjištění, že smysl a hodnota uměleckého díla nejsou dány pouze jeho autorem, ani nadosobně "shůry", ale že vznikají subjektivně jako výsledek osobních uvědomělých či mimovědomých zážitků a zkušeností umělce i diváka a jejich společný význam se vytváří v komunikačním procesu, v interpretaci. Umělcova či kritikova interpretace přitom zdaleka není automaticky hodnotnější než interpretace divákova. Každá vyjadřuje jedinečné, nezastupitelné zážitky a zkušenosti a svým zapojením do komunikační sítě má v jejích vazbách svou specifickou hodnotu. Právě hodnota jinakosti těm, kdo se interpretace účastní (interpretace může probíhat v diskusi nad dílem v galerii, ale také výběrem jistého programu v televizi, přijetím či odmítnutím nějaké obrazové představy jako součásti reklamy apod.), poskytuje alternativu k vlastnímu stanovisku, a tím zásadně rozšiřuje jejich možnosti v prociťování, vnímání a chápání světa.
V důsledku tohoto pluralistického přístupu se také poselství, smysl a obsah uměleckého procesu i uměleckých děl samotných radikálně změnily. Ve středu zájmu výtvarné výchovy již dávno nebyl model realistický (v němž je obraz pojímán jako něco, co odráží "přímo" skutečnost), ale model symbolický (kdy se hledá nějaký další, hlubší význam, který je za tímto běžným vzhledem skryt) či model expresivní (v němž se obsah nalézá coby vyjádření "nitra" či "duše" tvůrce). I tyto dva poslední modely však přestávají mít dnes v postojích uměleckého světa podstatnou váhu, neboť objevy zejména v sémantice a antropologii odhalují v obsahu znaku mnohem více významů, než přináší symbolický model, a také dokáží s využitím sémantického přístupu mnohem hlouběji prosvětlit kdysi tajemné nitro subjektu.
Symbolický přístup ke znaku totiž eviduje pouze dvojí obsah díla: původní, banální, zavedený, a obsah nový, za tímto banálním dosud skrytý, který je posléze adorován jako výhradní a trvalý. Sémantický přístup ke znaku otevírá neukončené množství jeho interpretačních možností. Obrazové vyjádření se tak podle současné filozofie nevztahuje ani k realitě (jak by také mohlo; považovat plátno pokryté barvami za vyjádření nesmírně členitého, tvárného, stále se pohybujícího a proměňujícího světa vede většinou k těžkým iluzím), ani k hlubinám subjektu (s neodbytně se vynořující, avšak nezodpověditelnou otázkou, jak se duchovní obsah přenáší do hmotného vyjádření).
Jako znakové vyjádření se obraz vztahuje pouze k ostatním znakům a jejich systémům, s nimiž je (uvědoměle či mimovědomě) srovnáván a z nalezených podobností a rozdílů je vyvozován jeho význam. Tak to, co bylo v díle ohodnoceno jako výraz "umělcovy duše", můžeme pochopit z postavení umělcem užitých znaků vůči znakům dosud užívaným a vůči jejich dosud užívané interpretaci. Takto můžeme donekonečna považovat Munchův Křik či van Goghovy obrazy za výsledek hluboké psychické exaltace obou umělců. Na rozdíl od běžných psychiatrických pacientů, jejichž případné grafické výtvory mohou být neseny možná i větším psychickým vypětím, jsme u zmíněných umělců schopni určit, jaké znaky pro jaké pocity, dosud k umění nevztahované, každý z nich přinesl a jak potřebné obsahy pro naši sebereflexi jako autonomních individuí vyjadřují.
Je totiž pravda, že za každým takovým dosavadním znakem, s nímž jsme schopni nové vizuálně obrazné vyjádření srovnávat, stojí nějaká naše osobní zkušenost, nějaké naše takto vyvolatelné jednání: Označíme-li něco za malé, pravděpodobně to dokážeme uchopit; označíme-li něco za nesmírně velké, nejspíš nás to přesahuje. Je-li něco modré, porovnáváme to s představami, které jsme už předtím coby "modré" získali. Pro někoho tyto představy povstávají z oblohy, pro jiného z moře, pro dalšího z bezpečí v blízkosti maminčiny modré blůzky! Jednou z hlavních příčin proměny konceptu výtvarné výchovy je právě vědomí toho, že s tvorbou i interpretací znaku odkrýváme osobní konkrétní jinakost zkušenosti, jež je prvním východiskem ke zjištění jeho významu.
Při tomto vědomí je totiž zřejmé, že ani my jako učitelé nemůžeme nabídnout svým žákům nic víc než pouze tuto osobní zkušenost, svou osobní jedinečnou cestu. Předáváme-li jim pak sdělení o obecných, trvale platných hodnotách (např. o výtvarných hodnotách), vyzdvihujeme nevědomky své osobní jedinečné přesvědčení jako obecně či trvale platné. Falešná autoritativnost takového přístupu je samozřejmě v době akcentování svobody vlastního postoje stále více pociťována a přirozeně odmítána.
Základem výuky podle nového konceptu výtvarné výchovy je proto především nutnost upozorňovat na tuto jedinečnost každé osobní zkušenosti a být pozorný k odlišnostem ve vyjádření i v interpretaci. Dát zaznít všem hlasům a názorům a hledat, v čem se liší, podporovat tuto odlišnost, pomáhat hledat i důvody a pochopení, proč tomu tak je. Cílem takovéhoto diskurzivního přístupu pak není získání jednoho "správného" postoje, spíše hledání mostů a tolerance, která netlačí k nucenému následování, ale přitahuje k vnitřně založené pluralistické kooperaci, v níž právě jinakost je tou silou, která otevírá společný tvořivý a inovační přístup ke světu.
Tento postoj znamená, že tvorba a její interpretace nesměřují k vyhledávání "nejlepšího", jehož kvality bychom poměřovali již hotovými výtvarnými díly, "výtvarnými hodnotami" jako vzory. Naopak, tvorbu cílíme k hledání nejosobitější zkušenosti a jejích důvodů, jež mohou být pak pro konkrétní vztahy interpretů přímo uměleckými výtvory v tom smyslu, v jakém je dnes umění chápáno.
Bývalé tzv. "umělecké hodnoty" či "výtvarné hodnoty" jsou v dílech současných i historických vždy důležité jako tvorba znaků či prosazování jejich významu v takovém smyslu, jaký do té doby ještě nebyl nastolen. Jinak by se nejednalo o umění, ale o zavedený jazyk, v jehož přesně vymezeném rámci nás někdo nutí se pohybovat. Mona Lisa bude do té míry uměleckým dílem, do jaké dokáže v interpretovi vzbudit osobní překvapení z označení jevu, který jsme si předtím neuvědomili. Pokud to nedokáže, zůstává jen zavedeným klišé, znakovým prvkem, který je možné užít např. v reklamním vyobrazení, kde bude znamenat "vážnost umění" či "tajemný úsměv" či něco, čemu bude rozumět co nejvíce konzumentů stejným způsobem. Aby znamenala to pravé rozjitření, jaké pochází z umění, je třeba většinou vysvětlit, co nebylo lidem zřejmé předtím, než vznikla, co přinesla do světa a jak jej tím proměnila. Živá umělecká díla proměňují svět znova v každé době (jinak jsou jen netečným inventářem depozitářů) a takto, se světem jako dynamickým procesem, přetvářeným proměnou znaků a odhalením zkušeností, jež se k nim začínají vázat, takto je třeba představovat umění.
Umělecká hodnota se v tomto smyslu odhaluje jako osobní a subjektivní - co je pro někoho uměleckým dílem, pro jiného může být na základě jeho znalostí světa obrazových znaků pouhý klam a kýč. Opět je třeba říci, že ve škole nejsme proto, abychom rozhodovali, kdo vidí umělecky a kdo používá kýčovitých klišé, protože to je opět jen také naše osobní měřítko. Naší možností je nabízet každému k jím zastávanému další, alternativní řešení - ze zásobnice nekonečných dobrodružství a nepřerušované řady objevů, k nimž výtvarné umění ve své historii stále postupuje, mezi nimi i taková, na která jako tvůrci - učitelé, podníceni tvorbou svých žáků, aktuálně přijdeme. "Umění je jazyk, který se proměňuje s každým nově vzniklým uměleckým dílem" (Slovo, písmo, akce, hlas, Praha 1967).
Zde je třeba říci, že je již nemálo učitelů, kteří výše uvedené principy mimovědomě i uvědoměle uplatňují jako přirozené ve své školní praxi. Zásady výtvarné výchovy v RVP jim mohou dát nástroj, jak toto pojetí obhájit a vysvětlit svým žákům, jejich rodičům i široké veřejnosti.
1 V tomtu článku budeme tímto pojmem nadále označovat vzdělávací obor Výtvarná výchova (z RVP ZV) i Výtvarný obor (z RVP G).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
