Tato aktivita může být uvedena celotřídní diskuzí na téma „ticho". Žáci formulují své vlastní názory na to, co je to ticho a jsou dotazováni, zda je například možné v reálném světě naprostého ticha vůbec dosáhnout, případně za jakých podmínek. V rámci této diskuze může někdo ze třídy představit i svůj předem připravený referát pojednávající o skladbě 4'33" Johna Cage, který by následně mohl tuto debatu doplnit či více směřovat. Pokud je možné tento námět přidružit k příbuzné látce výuky českého jazyka, psaná úvaha na téma „ticho" danou činnost podnítí a obsahově ukotví.
Žáci jsou požádáni, aby se pokusili ve třídě navodit co možná nejtišší prostředí po časový úsek jedné minuty, během něhož se budou snažit kontrolovat míru a kvalitu „jimi produkovaného" ticha. V případě méně úspěšných začátků je možné opakovat i opravné pokusy ve snaze o postupné zdokonalování této dovednosti. Žáci jsou poté dotazováni, jakým způsobem vnímají tyto úmyslně navozené momenty ticha a jakým dojmem na ně působí: zda je znepokojují, či je naopak uklidňují. Diskutovány mohou být také okolnosti i vnitřní význam společenské zvyklosti „držet minutu ticha".
Pokus bude ve stejné podobě opakován s tím, že sluchová pozornost žáků by již nyní měla být soustředěna na veškeré zvuky, které se během této tiché periody naskytnou, ať se již jedná o projevy třídní či mimotřídní. Po tomto pozorování žáci mohou porovnat, nakolik se shoduje výčet rozmanitých zvuků, které svým sluchem zaznamenali a jejichž soupis si pro tento případ mohou zapsat do sešitu. Kladně ohodnoceni jsou nejúspěšnější „lovci", kteří zaregistrovali největší množství všech zvukových nuancí, které se zde během této minuty naskytly.
Žáci jsou poté vyzváni, aby si na připravený prázdný papír vyznačili časovou osu opět o celkové délce trvání jedné minuty. Zároveň budou od stanoveného okamžiku a znovu za co možná nejdosažitelnějšího ticha odměřovat pozici na této časové ose, každý prostřednictvím svých vlastních hodinek či nástěnných hodin ve třídě. Úkolem je vyznačit nad nebo pod časovou osu veškeré akustické jevy, které se jim podaří postřehnout. Způsob či symbolika zápisu může být ponechána libovůli a fantazii každého žáka individuálně, s tím, že každý záznam by měl tvarově či charakterem příslušný zvukový zdroj vystihovat a přiléhavě charakterizovat. Následná vzájemná konfrontace znějících událostí zachycených během uplynulého intervalu opětovně ověří vlastní pozornost každého jednotlivce.
1. záznam zvukových událostí |
Uvedený příklad ilustruje, jak takovéto zpodobnění může vypadat. Spojením veškerých událostí, které byly třídou zaregistrovány, vznikne výsledná partitura, na jejíž podobě se žáci hromadně usnesou a kterou lze postupně zaznamenávat také na tabuli. Tato partitura však již nebude sloužit jako dokument a symbolický zvukový popis jednoho krátkého časového okamžiku, ale jako předloha pro vlastní hudební interpretaci. Znějícím materiálem nebudou reálné zvuky okolního světa a místního prostředí, ale zvuky umělé, které se budou snažit tyto přirozené akustické prvky imitovat a zastoupit. Toho se třída může pokusit dosáhnout buď jedním typem „nástroje" či zvukového zdroje, jehož různé způsoby hry odpovídají různým charakterům interpretovaných zvuků, či za pomocí většího počtu instrumentů/předmětů, které jednotlivě odpovídají napodobovaným zvukovým jevům. Nástupy a konce jednotlivých prvků této hudební skladby budou udávány dirigentem.
Jednotný typ nástroje bude pravděpodobně stanoven učitelem a může jej představovat i jakýkoli běžně dostupný materiál, jak je PET láhev, klíče či kterákoli psací potřeba. Barevně i charakterově rozmanitějších výsledků dosáhneme s různými typy zvukových zdrojů. Ty mohou být pro třídu předem připraveny, ale mohou si je z domova přinést sami žáci. Je však potřeba ujednotit, který typ „nástroje" bude reprezentovat daný druh znázorňovaného akustického jevu. V našem případě by poletující hmyz mohl být ztvárněn šustivými zvuky mikrotenových sáčků, ptačí zpěv by zpodobňovalo například opakované „zapínání/vypínání" propisovací tužky, projíždějící automobil lze výstižně imitovat kupříkladu vířivým bubnováním spodními stranami sevřených pěstí o školní lavici. Jelikož takovýchto možností existuje nepřeberné množství, lze vytvořenou partituru použít i pro práci v dalších hodinách a postupně hledat co nejvěrnější napodobení zaznamenaných zvuků reálného světa.
Skladba samotná bude provedena za řízení dirigentem, který pomocí časové kontroly udává jednotnou horizontální pozici na časové ose partitury. Jestliže je zvuková stránka kompozice realizována prostřednictvím většího množství znějících prvků, jsou tyto prvky rozděleny do jakýchsi nástrojových sekcí podle svého druhu. Jejich počet a charakter odpovídá skupině všech zobrazovaných akustických jevů, které se v partituře vyskytují. Každá z těchto sekcí, kterou vždy tvoří větší či menší skupina žáků, shodně provádí jim určenou zvukovou stylizaci reálného znějícího tvaru po dobu a v okamžik, který stanovuje dirigent.
Každý žák dostane jeden čistý list papíru, který mu bude sloužit jako hudební nástroj. Pomocí tohoto prostředku zvukové produkce bude třída skupinově vytvářet znějící úseky za řízení jednoduchými dirigentskými gesty učitele nebo některého žáka. Je vhodné tyto pokyny – které jsou udány v podobě pěti piktogramů – zaznamenat na tabuli, aby byly v kterémkoli okamžiku pro všechny zúčastněné viditelné.
Koordinace těchto řídících instrukcí může být procvičována, aby byl v rámci třídy ujednocen způsob jejich provádění a zpřesnila se plynulost jejich nástupů a obměn, přičemž by mělo být dosaženo celistvého souborového charakteru.
Po tomto nácviku je možné přistoupit k sestavování logičtějších a záměrnějších hudebních celků, které ke svému znění využívají pouze tento ohraničený zvukový materiál. Lze tak prověřovat jeho rozdílné kombinace, ale i odlišné strukturování takto vzniklých drobných kompozic, a to například náhlým či naopak pozvolným střídáním zvukových ploch, anebo různou kombinací s momenty ticha. Této kompoziční práce se mohou zúčastnit všichni členové třídy; učitel pak vybere nejzdařilejší kusy k následné celotřídní interpretaci. Výsledek může vypadat například takto:
7. záznam skladby |
Pro větší variabilitu je v pozdější fázi možné rozdělit žáky na dvě i tři skupiny, kde každá z nich bude mít svého vlastního dirigenta. Ten bude udělovat hráčské pokyny, a to buď libovolně, nebo podle zadání jednotné partitury. V tomto druhém případě je zapotřebí, aby takováto kompozice zahrnovala časovou osu škálovanou jednoznačným časovým měřítkem. Kolektivní improvizace s takto diferenciovaným ansámblem však může také přinést pozoruhodné výsledky.
Pokud je možnost vytvořit zvukový záznam této hudební produkce technicky dostupná, může její zpětný poslech výrazně obohatit a zatraktivnit tuto aktivitu zvláště pro žáky, kteří jsou v jejím průběhu zabráni do hry a nejsou tak schopni plně vnímat vznikající zvukový objekt v jeho celku.
Když si žáci osvojí práci s použitými elementárními dirigentskými gesty, mohou být vyzváni, aby přiřadili k těmto jednoduchým pokynům svou vlastní znějící náplň, k níž si sami obstarají příhodné zvukotvorné prostředky. Tento úkol lze zadat v rámci samostatné domácí přípravy například pětičlenným skupinám a může být pojat jako projekt s vyhraněnou ideou: kupříkladu „Vodní svět", je-li k vytváření hudební struktury využita manipulace s vodou, nebo „Podzimní krajina", jsou-li využity plody přírody tohoto ročního období.
Učitel zvolí jeden zvukový objekt (jako například již zmiňovanou PET láhev), který si každý žák sám přinese do hodiny. Prvním úkolem bude samostatný průzkum zvukového potenciálu tohoto „nástroje", přičemž by se měl každý individuálně snažit v rámci vymezeného časového intervalu vynalézt co nejoriginálnější a nejefektivnější znějící projev produkovaný tímto zvukovým prostředkem. Jakmile tato lhůta vyprší, jsou žáci postupně vyzýváni, aby představili svůj vlastní zvuk. Když je takovýto třídní ansámbl kompletní, vybraný jednotlivec může řídit produkci rozmanitých zvukových struktur tak, že se pouze postaví do čela třídy a podle své vlastní vůle ukazuje prstem na jednotlivé hráče, kteří vždy bezprostředně po jejich určení reprodukují svůj vlastní jimi vynalezený zvuk.
Pokud je počet žáků ve třídě pro to příhodný, může být každému jednotlivci přiděleno jedno písmeno abecedy, které od toho okamžiku reprezentuje právě onen znějící projev. Třídě je pak předložena jakákoli věta či odstavec libovolného textu a žáci následně ve zvoleném tempu svými zvuky artikulují jednotlivá vyskytující se slova. Vzniká tak pozoruhodná kompozice, která je specifická především proměnlivou frekvencí výskytu jednotlivých samohlásek a souhlásek užitého jazyka. (Pravděpodobně půjde o výrazy v češtině; je-li však použita příhodná pasáž v cizím jazyce, může tato aktivita napomoci například k upevňování slovní zásoby angličtiny apod.)
Po těchto hudebních experimentech jsou již členové třídy poměrně přehledně informováni, jaký zvukový materiál je zde v souhrnu k dispozici. Prostřednictvím diskuze tedy může být vybráno pět i více nejzdařilejších a charakterově nejvíce diferencovaných zvukových prvků, pro které budou žáci muset vymyslet i symbolický notační znak, ať již čistě popisnou formou nebo formou pouze zástupnou. Zde je například ukázka takovéhoto zápisu dvou zcela rozdílných zvuků formou pokynových signálů:
|
|
S tímto ohraničeným tvůrčím materiálem mohou žáci na papír zapisovat své vlastní skladby, z nichž ty zdařilejší bude později potřeba také kolektivně provést. K tomuto účelu však musí být třída opět skupinově rozdělena na jednotlivé zvukové sekce podle počtu užitých zvukových prvků. Každá z těchto sekcí pak bude při samotné realizaci jednotně produkovat jim přidělený zvuk interpretovaných kompozic.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.