Odborný článek

Regulace médií

10. 5. 2006 Základní vzdělávání
Autor
VÚP Praha

Anotace

Regulace médií představuje soubor ideologicky, politicky, ekonomicky nebo eticky motivovaných postupů a prostředků, s jejichž pomocí je ovlivňováno a omezováno působení médií v prostoru regulační kompetence.

Tento text je součástí programu Mediální studia.


Regulace médií představuje soubor ideologicky, politicky, ekonomicky nebo eticky motivovaných postupů a prostředků, s jejichž pomocí je ovlivňováno a omezováno působení médií v prostoru regulační kompetence. Opatření působící na jednání médií mohou být motivována politicky snahou udržet si moc, nebo k ní naopak získat přístup, společensky snahou předejít společensky nežádoucímu účinku médií, či naopak vést je ke společensky žádoucímu jednání, nebo ekonomicky.

Podle původce rozeznáváme vnější regulaci a autoregulaci.

Média se významně podílejí na životě společnosti - jsou její součástí, ovlivňují její život v nejrůznějších rovinách, od rytmu každodenního života přes ekonomické poměry po rozdělení politické moci. Společnost proto nezůstává k médiím netečná a snaží se na jejich jednání působit. Toto působení se liší podle konkrétního politického uspořádání společnosti: jinak se s médii vyrovnává či vyrovnával absolutistický panovník, jinak parlamentní demokracie, jinak autokratický či totalitární režim.

Snaha společnosti ovlivňovat média - a vůbec vše, co je dostupné většímu počtu lidí - je velmi stará a v různých podobách doprovází lidstvo od pradávna. Ve starověkém Řecku byl filozof Sokrates obviněn, že svými výroky kazí mládež, a donucen vypít smrtící číši bolehlavu. Sokrates byl vlastně - jako učitel - svým způsobem médium a jako takový bylo jeho jednání považováno za potenciálně nebezpečné a hodné zásahu.

Snahy společnosti o působení na média a jejich jednání, tedy o jejich regulaci v nejširším slova smyslu, mohou být motivovány různě a zaměřeny různým směrem.

  1. Významným motivem působení na média je snaha zabránit tomu, aby média nějak narušila dané rozdělení moci. V takovém případě se působení na média zaměřuje na obsahy, které média nabízejí. Ten, kdo je u moci nebo kdo je schopen moc uplatnit (ať panovník, církev, vláda), může dosáhnout toho, že předem zkontroluje, co všechno médium připravilo ke zveřejnění (například co bude v zítřejších novinách či v příštím čísle časopisu, která kniha vyjde apod.). Takové kontrole se říká předběžná cenzura. Ten, kdo je u moci, může ale také médiím oznámit, co smějí a nesmějí zveřejňovat, a pak ve zveřejněných obsazích kontrolovat, zda to média dodržují, nebo ne - a případné porušení příkazu trestat. Takový přístup bývá označován jako následná cenzura. Vznik cenzury bývá spojován s katolickou církví a její snahou nedovolit novým - kacířským - myšlenkám vynořujícím se v pozdním středověku (zvláště v souvislosti se snahami o reformu církve) a na úsvitu novověku, aby ohrožovaly její dominantní mocenské postavení.

    K hlavním nástrojům regulace patřily knihtiskařské koncese a vydavatelské licence, které omezovaly samotný vznik výrobního nebo vydavatelského prostředí. Tiskařem nebo vydavatelem se mohl stát jen ten jednotlivec nebo právní instituce, který splňoval předepsané podmínky (věk, vzdělání, movitost, obyvatelská příslušnost, morální a trestní bezúhonnost atd.). Stát tak dosahoval kontroly nad počtem a kvalitou zdrojů mediálních aktivit. Mediálně právní legislativa hojně využívala ekonomických způsobů regulace: od 18. století novinářské kolky, inzertní kolky, kauce. Nejznámější formou omezování se už od doby 15. století stala cenzura podložená platným trestněprávním systémem. První zásahy proti tisku knih byly církevní edikty a buly ze 70. a 80. let 15. století zaměřené proti šíření heretických proudů v křesťanství. Seznam zakázaných knih byl sestaven z rozhodnutí tridentského koncilu z roku 1564 (Index librorum prohibitorum). Vedle církevní cenzury se rozvíjela také cenzura světská, pod patronací světských vládců - císaře, králů, knížat). Cenzura však není mocenským nástrojem toliko církve, k cenzuře sáhlo mnoho panovníků, kteří si chtěli udržet moc, a autoritářské státy, ale možnost zavést cenzuru médií mají za jistých okolností i novodobé demokratické státy (například v době vojenského ohrožení).

  2. Snaha udržet si a posílit mocenské uspořádání není ale jediným motivem k ovlivňování obsahů médií. Společnost často vidí v médiích - stejně jako v Sokratově případě - faktor, který ji může ovlivnit mravně, a to především záporně: může kazit děti či mládež, zpochybňovat platné hodnoty, oslabovat vzdělanost, ničit vkus Snaha omezovat pod touto hrozbou jednání médií je vcelku běžnou součástí působení na média v nejrůznějších společenských režimech. I v současné České republice zákon ukládá rozhlasům a televizím, že nesmějí mezi 6 a 22 hodinou vysílat pořady, které by mohly negativně ovlivnit zdravý fyzický a psychický vývoj dítěte.

  3. Snaha o cenzurování médií, spojovaná původně s církví a monarchiemi (a tedy s feudalismem) našla protiváhu v úsilí o svobodu médií. Nová společenská vrstva (buržoazie, měšťanstvo), která se chtěla vymanit z feudálního pořádku a dát co nejvolnější průchod novým (tržním, kapitalistickým) poměrům, potřebovala získat podíl na moci - a k tomu také možnost komunikovat mezi sebou bez omezení, bez dozoru. Pro tuto společenskou vrstvu se proto otázka vymanění médií z cenzurních omezení, jejich faktická a právně zajištěná nezávislost na státu či panovníkovi staly jedním z podstatných bodů jejího politického programu na cestě k převzetí moci.

    V kapitalistických společnostech tak vlastně vznikl nový rámec působení na média: jejich oddělování od státu, zákonem upravené a garantované postavení - a především jejich závislost na trhu. Média se postupem času stala ekonomickými subjekty, jejichž působení stojí především na logice trhu a jeho působení.

  4. To ovšem neznamená, že média jsou podřízena pouze a výhradně logice trhu (i když v období nadnárodních, globalizujících se oligopolů je právě logika tohoto "globálního" trhu faktorem, který ovlivňuje chování médií stále výrazněji). Jak jsme již naznačili výše i v liberálně kapitalistických společnostech existují opatření, která upravují, co média mohou a nemohou zveřejňovat, ale také - a možná především - opatření, která upravují ekonomické chování médií, která - jinými slovy - regulují postavení a jednání médií na trhu. Motivy takových opatření jsou přitom opět často mocenské povahy. Soudí se totiž, že případné dominantní či monopolní postavení jednoho média či jedné mediální skupiny v daném státě může ohrozit mnohost veřejně probíraných postojů, pluralitu názorů, kvalitu demokratického života. Tak lze v jednotlivých zemí najít zákonná ustanovení omezující možnost koncentrace vlastnictví v mediálním sektoru (například kombinované vlastnictví rozhlasových a televizních stanic a denního tisku) či rozhodnutí soudu oslabující monopolní postavení jednoho vydavatele či vysílatele nuceným rozdělením jeho podniku.

  5. Zvláštní kapitolu v působení společnosti na média představují opatření týkající se rozhlasového a televizního vysílání. V evropských poměrech (na rozdíl od USA) se prakticky od počátku jedná o mediální sektor, který stát do vysoké míry reguluje, a to z hlediska ekonomického i obsahového.

    Je to motivováno jednak tím, že tato média se tradičně považují za mocná (a tudíž je třeba je držet pod kontrolou, popřípadě přímo využívat ke společensky žádoucím, kulturně osvětovým cílům), jednak tím, že kmitočtů, na nichž je možné vysílat, je omezený počet, a nemůže se tudíž dostat na všechny. Státy (vlády či parlamenty) proto dlouho zřizovaly rozhlasy a televize státní, později "veřejnoprávní" (placené z poplatků vybíraných od majitelů funkčních přístrojů a nezávislé na reklamním trhu). Postupem času a se stoupající ekonomickou mocí nadnárodních firem se ale toto dosti přísně regulované postavení rozhlasů a televizí začalo rozpadat a zvláště v poslední třetině 20. století probíhá velmi zřetelná deregulace médií, tedy jejich stále výraznější nezávislost na rozhodnutí státní moci a stále výraznější závislost na stavu a pohybech na trhu. Dlouho přitom platil argument o vzácnosti a malé dostupnosti kmitočtů, který mluvil ve prospěch zachování jistého stupně státní regulace. Proto dodnes státy přidělují licence opravňující k užívání kmitočtů a stanovuje podmínky, za nichž je možné vysílat. S nástupem digitalizace, rozvojem kabelového, satelitního i pozemního digitálního vysílání však tento argument ztrácí na významu.

  6. Vedle působení takříkajíc vnějšího - ať už politického nebo ekonomického - ovlivňuje chování médií i řada faktorů vnitřních. Ti, kdo média vlastní a provozují, mohou mít (a často mívají) jasnou představu, co od "svých" médií očekávají - ať už proto, aby s jejich pomocí dosáhli nějakého politického cíle, nebo aby si udrželi dobrou pověst a dobré postavení na trhu. Tak například američtí vydavatelé senzačního masového tisku na přelomu 19. a 20. století se dohodli, že zmírní dravost a dryáčnictví svých listů, aby proti sobě nevyvolávali odpor společnosti. Ze stejného důvodu se v první polovině 90. let dohodli generální ředitelé českých celoplošných televizí na tom, co budou považovat za násilný obsah a vysílat až po desáté hodině večerní. Ti, kdo naopak v médiích přímo pracují (novináři, herci, režiséři, fotografové apod.), mohou mít (a často mívají) vlastní představu o tom, co se v jejich profesi "sluší", jak dané povolání vykonávat správně. Oba tyto typy faktorů lze označit jako "působení médií na sebe sama", jako autoregulaci médií.

    Ta se objevuje různě, například v podobě nepsaných, ale tradovaných pravidel (předávaných profesionály z generace na generaci), v podobě předjímání, co je a co není pro čtenáře, posluchače či diváka přijatelné, a v podobě tzv. etických kodexů, tj. pravidel chování v různých situacích, pravidel zveřejňování různých obsahů apod. Kodexy mohou být přijímány buď profesními svazy či spolky (pak je jejich členové přijímají a dodržují dobrovolně), vydavateli či vysílateli (pak nemusejí souznít s přesvědčením a postoji členů redakcí, ale jejich nedodržením se vystavuje člen redakce různým druhům postihu), nebo nějakým politickým orgánem (například kodex České televize a Českého rozhlasu jako médií sloužících veřejnosti, tedy "veřejnoprávních" schvaluje Poslanecká sněmovna PČR).

    Jeden z prvních pokusů prosadit jistou formu dodržování etických zásad do novinářské praxe se odehrál v revolučním roce 1848, kdy se po zrušení cenzury postavilo proti morálně bezuzdnému psaní několik desítek českých a německých pražských spisovatelů a publicistů. V textu, který formuloval František Palacký, byly označeny druhy poklesků, jichž by se publicisti a novináři neměli dopouštět, a současně zde byly uvedeny morální i skutkové sankce proti hříšníkům. Pro podepsané to měl být závazný dokument, pro ostatní výzva, která ale nedošla žádoucí odezvy. Další výraznější snahy prosadit nějaké obecněji platné a uznávané zásady publikování s ohledem na společensky přijímané a usazené mravní a morální normy se objevovaly před první světovou válkou v kritických statích odborníků sledujících stav tisku na našem území. Diskutovalo se o tom i v členstvech jednotlivých novinářských spolků. V meziválečném Československu byly otázky etiky novinářské práce pojednávány ve výuce Svobodné školy politických nauk v Praze, která školila také novináře.

V současnosti jsou v České republice tyto významnější autoregulační orgány a instituty mediální sféry: Rada pro reklamu (sdružení reklamních agentur), Syndikát novinářů ČR, různé odborové organizace pracovníků v médiích, Unie vydavatelů denního tisku, Asociace provozovatelů soukromého vysílání, instituty redakčních kodexů.


Články s obdobnou tematikou:

Komercionalizace médií a tradic


Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
VÚP Praha

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Mediální výchova