Tím, že nový školský zákon zavedl systém rámcových a školních vzdělávacích programů, umožnil uskutečnit zásadní změny celého vzdělávacího systému. Tyto změny se týkají cílů, podmínek, vztahů, vzdělávacích metod i činností, vzdělávacího obsahu, způsobů hodnocení atd. Je třeba si uvědomovat, o jaké změny se jedná, jak jsou na jednotlivých úrovních vzdělávacího systému vymezeny (čím jsou podpořeny), kde se vzájemně propojují i jak je možné je prakticky realizovat. Důležité je také mít na zřeteli, že měnit vzdělávací systém znamená měnit všechny jeho prvky. Nelze měnit jen cíle či výběr metod a neměnit zároveň vzdělávací obsah, hodnocení žáků či vztahy mezi učiteli a žáky.
Jak se tedy mění vzdělávací obsah základního vzdělávání? Co vymezují a umožňují státní a školní kurikulární dokumenty? Obecně řečeno - v Rámcovém vzdělávacím programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) je vymezeno nezbytné společné jádro vzdělávacího obsahu, které vyjadřuje konsenzuální názor společnosti a zaručuje vzájemné dorozumění. Tvorba školního vzdělávacího programu (ŠVP) pak umožňuje rozhodnout o konkrétní podobě vzdělávacího obsahu tam, kde se s ním reálně pracuje. Tak je možné lépe reagovat na potřeby vzdělávání žáků a vytvářet "kulturu učení", jehož výsledky jsou těsně spjaty s potřebami a možnostmi žáků, jejich životem i děním v místním společenství.
Co to znamená konkrétně? V čem se liší současný vzdělávací obsah od toho nově navrženého? Dosavadní vzdělávací systém vymezuje ve Standardu základního vzdělávání cíle, k nimž má vzdělávání směřovat, a tzv. klíčové učivo - soubor nezbytného a povinného učiva, které musí převzít všechny vzdělávací programy. Často se toto vymezení označuje jako "standard vzdělávací nabídky". Stát totiž ve Standardu vymezil, že právě toto klíčové učivo se musí povinně objevit ve vzdělávacích programech všech škol a žáci si je mají osvojit. Ve vzdělávacích programech pak bylo toto vymezené učivo většinou doplněno o další učivo (respektive bylo podrobně rozpracováno) a vytvořila se tak mnohdy těžko řešitelná situaci jak pro učitele (málo času na velký objem učiva, rezignace na časově náročnější formativní učení i na individuální přístup k žákům), tak pro žáky (pamětné učení, málo prožitků, málo upevněné učivo, všichni se musí učit všechno, hodnocení za nezvládnuté učivo či za chyby v interpretaci osvojovaného učiva). Tato skutečnost s sebou nese i další problematické prvky - např. učebnice se staly ve vzdělávání určující pro mnohé učitele a to zároveň umožnilo přenést část vlastní práce na žáky (naučte se doma z učebnice). Přes určité snahy autorů vzdělávacích programů (podpořené i pokynem MŠMT), kteří zaměřili cíle vzdělávání více k potřebám žákům, pokusili se o vymezení některých výstupů žáků, podpořili integrační tendence atd., zůstalo učivo dominantním prvkem vzdělávacích programů a figuruje jako prostředek i cíl vzdělávání. Proto se v dosavadním vzdělávání usiluje především o osvojení (probrání) učiva a hodnotí se kvalita tohoto osvojení. Smysluplnost učení, jeho vhodnost a zajímavost, stejně jako trvalost výsledků učení a jeho propojenost s praktickým životem se spíše nehodnotí a ponechává se na učiteli, zda bude, či nebude o něco takového usilovat.
Kurikulární reforma se snaží navodit takové změny ve vzdělávacím obsahu, které by podpořily proces a výsledky učení z hlediska jeho potřebnosti, výběrovosti, trvalosti i propojenosti se životem. Jak toho chce dosáhnout? V prvé řadě vychází z poznání, že nelze naučit vše. Informací stále přibývá a pro člověka je rozhodující umět informace hledat, třídit a hodnotit než jich ovládat obrovské množství. Proto klade reforma důraz na motivaci k učení, na to, aby se žáci chtěli učit a sami informace vyhledávali. Na druhé straně klade do popředí trvalost vědomostí a jejich praktickou využitelnost, adaptabilitu na nové situace, schopnost spolupráce atd. Proto zdůrazňuje činnostní učení a praktické dovednosti. Závazné se tak stávají tzv. očekávané výstupy, což jsou činnostně zaměřené výstupní "kvality", kterými mají žáci disponovat na konci 5. a 9. ročníku (vědomosti uplatněné v dovednostech, rozhodovacích schopnostech, postojích, vztazích). Očekávané výstupy rozpracovávají učitelé do ročníků a vytvářejí tak vlastně sled postupných kroků, jejichž naplňováním dosahují žáci očekávaných výstupů a v celku pak k utváření klíčových kompetencí. Závaznost očekávaných výstupů i klíčových kompetencí znamená povinnost školy usilovat o to, aby jich dosáhli všichni žáci a to na úrovni maxima svých individuálních možností (viz graf 2 v RVP ZV).
Součástí vzdělávacího obsahu RVP ZV je pochopitelně také učivo. To je však pouze školám doporučeno a závazným se stává až po rozpracování a začlenění do učebních osnov jednotlivých vyučovacích předmětů ve ŠVP. Doporučenost učiva znamená, že si učitelé mohou skutečně z učiva vymezeného v RVP ZV vybírat to, které zařadí a které ne. Má to však svá omezení. Za prvé musí být vybráno veškeré učivo, které je nezbytné k naplňování očekávaných výstupů, bez něhož nelze dojít k předpokládaným výsledkům. Za druhé je nutné sledovat logiku poznatků. Nelze vynechat učivo, které je potřebné z hlediska pochopení struktury poznatků daného oboru či návazností na obory jiné, ani učivo, které je důležité pro pochopení jiného učiva atd. Lze ale nahradit některé učivo jiným, pokud vede ke stejně hodnotnému naplnění očekávaných výstupů jako učivo vymezené v RVP ZV. Stejně je možné učivo i doplňovat. Je však potřebné vždy zvažovat, jak takové učivo ve ŠVP vymezit, aby se pouhým začleněním do ŠVP nestalo povinným pro všechny žáky, pokud to není naším záměrem.
Rozpracovávání očekávaných výstupů a učiva na úrovni školy je třeba vždy spojovat s rozvahou o tom, v jakých činnostech bude daný obsah uplatněn, jak nejlépe (jakými metodami) zpřístupníme žákům nejen poznání, ale i praktickou zkušenost a prožitek. Taková rozvaha umožňuje uplatnit zkušenosti učitelů a dovolí reagovat i na konkrétní potřeby a možnosti žáků. Ve většině případů bude diferenciace a individualizace vzdělávání dána zvolenými metodami práce se žáky a zadáváním úkolů odlišné náročnosti. Je však možné přímo v ŠVP vymezit úpravy vzdělávacího obsahu, které umožní adekvátní vzdělávání i pro žáky se zdravotním postižením (tělesným, zrakovým, sluchovým, mentálním), pro žáky s poruchami učení nebo pro žáky mimořádně nadané. Lze tedy upravit náročnost a specifičnost výstupů a výběru učiva, případně některé výstupy nahradit jinými tak, aby byly pro všechny žáky dosažitelné a pro život přínosné (u žáků s lehkým mentálním postižením se postupuje podle přílohy RVP ZV). Je tu ještě jeden prvek, který může přispět k naplňování individuálních zájmů žáků, a to je zvýšení rozsahu disponibilní časové dotace umožňující členit i doplňovat realizaci vzdělávacího obsahu v povinných i volitelných formách výuky.
V RVP ZV je vzdělávací obsah členěn do vzdělávacích oblastí a vzdělávacích oborů. Podobně členil vzdělávací obsah už Standard základního vzdělávání. Je v tomto členění nějaký rozdíl? I když se členění vzdělávacího obsahu v RVP ZV může zdát dost podobné jako ve Standardu, je zde několik zásadních rozdílů. První rozdíl je v tom, že členění ve Standardu mělo navodit mezipředmětové vazby sloužící k tomu, aby tvůrci vzdělávacích programů či tvůrci učebnic mohli poukazovat na obsahové vazby. Do vzdělávacích programů se však obsah dostal již rozdělen na vyučovací předměty a řada učitelů se obává posunů ve vzdělávacím obsahu jak v rámci předmětů vycházejících z jedné oblasti, tak několika oblastí. V RVP ZV je naopak učitel nabádán k tomu, aby tyto souvislosti v rámci vzdělávací oblasti i napříč oblastmi hledal (zde je podporován i průřezovými tématy) a pracoval s nimi. Má možnost je uplatnit v řazení učiva (návaznost) i v propojování učiva i výstupů (v rámci projektů, integrace témat či celých vzdělávacích oborů). Právě integrace obsahu, jež je sice umožněna i dnes, ale konstrukce a dikce Standardu i vzdělávacích programů (snad s výjimkou Národní školy) ji příliš nepodporuje, je další výraznou odlišností RVP ZV, který na ni výrazně upozorňuje a nabízí ji jako progresivní vzdělávací postup všem školám.
V souvislosti s RVP ZV je třeba zmínit i podporu nových vzdělávacích obsahů, které jsou do základního vzdělávání zařazovány jako povinné nově (Cizí jazyk od 3. ročníku, Další cizí jazyk jako povinná nabídka od 8. ročníku, Informační a komunikační technologie), nebo v novém pojetí (Výchova ke zdraví, Člověk a svět práce). I v dalších vzdělávacích oborech je kromě vymezení očekávaných výstupů řada novinek, ať už ve strukturaci vzdělávacích oborů (vymezení témat) či ve výběru učiva.
Je vhodné ještě připomenout, že vymezení vzdělávacího obsahu ve ŠVP musí předcházet důkladná analýza vzdělávacího obsahu RVP ZV, poznání jeho struktury i souvislostí s klíčovými kompetencemi a průřezovými tématy. Konkretizace očekávaných výstupů a učiva ve ŠVP musí být dohodou všech učitelů daného předmětu (předmětů), aby nebyl poškozen žádný se žáků nadměrným očekáváním a žádný z učitelů omezen ve výběru a uplatňování činností, metod a forem práce. Stejně tak jakákoli změna či úprava již hotových učebních osnov musí stát na dohodě a nesmí žádnému ze žáků změnit vzdělávací cestu tak, aby nemohl dosáhnout některého z očekávaných výstupů a využít adekvátního učiva.
Jak konkrétně zacházet se vzdělávacím obsahem RVP ZV naleznete v Manuálu ZV i v dalších konkrétních ukázkách na tomto portálu.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.