Změna prostředí, přechod dítěte do skupiny vrstevníků i přechod z jedné třídy do druhé může pro některé dítě znamenat velké nároky na jeho adaptační schopnosti. Změna se může projevit i oslabením zvídavosti, zájmu, snížením pozornosti, neklidem, nedůvěrou ve vlastní schopnosti apod. Změna se může projevit i narušením fyziologických funkcí, např. odmítáním jídla, potížemi se spánkem. Dítě delší dobu sedí na lůžku, nechce se položit, pozoruje okolí apod.
K citlivému navázání kontaktů je u nově přijatých dětí důležité najít si čas a příležitost v takové míře a intenzitě, jakou dítě potřebuje pro svůj osobnostní rozvoj. Vzdělávání dítěte bez jeho kladné citové angažovanosti je neúčinné, neefektivní, odporuje potřebám dítěte předškolního věku. Podle Rogerse je kladné přijetí druhými základní potřebou dítěte. Jsou-li potřeby dítěte uspokojivě naplněny, pak je v souladu i utvářející se jeho JÁ - sebeuvědomování, sebeaktualizace, seberealizace.
Získat si dítě, jeho důvěru, projevit mu porozumění a pochopení, poznání, že je příjemné a zajímavé být v novém prostředí s novými lidmi, je prvním krokem k jeho úspěšnému vzdělávání. Důležitá je komunikace, výměna názorů, sdílení informací s druhými, forma dorozumívání, která umožňuje sdílet myšlenky, potřeby, pocity, otázky.
Rozhodující je kvalita komunikace, pro učení dítěte komunikace neverbální i verbální. Komunikace s dítětem je něco jako společná cesta hledání a objevování.
Rodiče i učitelky rozhodují o tom, s kým přijde dítě do styku, kde a v jaké skupině se bude realizovat jeho sociální interakce. Často ovlivňují, říkají dítěti, s kým si má hrát, ke komu si má vytvořit sociální vztah, jak má jednat, co musí dodržovat, co je pro něho dobré, jak má trávit volný čas atd. Manipulace s dítětem se projevuje zejména v oblasti citové a sociální. Podřizování se někomu, slepá poslušnost bez uvědomování si důvodu, plnění příkazů bez vlastního rozhodnutí může vést k uzavřenosti, ke stagnaci, ke konformitě k autoritě (Piaget, 1999).
Manipulace s dítětem bez respektování jeho osobnosti i jeho práv vede k další manipulaci, protože dítě přebírá vzory sociálních rolí, jejich způsoby i strategie. Takové pojetí dítěte a jeho výchovy se odráží v přenosu slovních pokynů - požadavků, nařízení, příkazů, zákazů, povolení. Následuje pak vnější kontrola - hodnocení, jestli dítě poslechlo, nebo ne, jestli je to správné, či nikoli. Na základě další kontroly následuje opět hodnocení.
Jednání dospělých ovlivňuje i dětské způsoby sociální interakce. Stává se, že dítě poroučí jiným, klade jim požadavky, odměňuje, trestá, kontroluje, manipuluje. Neumí vyjednávat, domlouvat se, projednávat, diskutovat, argumentovat, řešit sociální problémy, protože tuhle zkušenost nemělo kde získat, s dítětem nikdo nic neprojednával, nediskutoval, nedomlouval.
Dítě pozoruje jednání dospělých, se kterými přichází do styku. Učení nápodobou vede k vytváření schémat (Bruner in Bruce, 1996) - k enaktivní reprezentaci. Dítě využívá nižší kognitivní procesy i krátkodobou paměť. Sociální oblast je propojena s emocionální, dítě napodobuje ty projevy, které na něj zapůsobí emocionálně.
Enaktivní přístup je metoda, pokoušející se zkoumat proces poznávání (kognici) bez některých metodologických předpokladů, které jsou implicitní např. v jiných metodách kognitivních věd.
Postavení dítěte může být rovnocenné s dospělými. Dětství je hodnoceno jako rovnocenná etapa života člověka. Dítě má svá práva, stává se partnerem (Úmluva o právech dítěte). Akceptujeme dětské názory, myšlenky, respektujeme snahy dítěte, jeho zájmy, individuální potřeby, jeho představy.
Vytváříme prostor pro:
Každé dítě má ve skupině ostatních dětí určité postavení, a to i dítě s handicapem, zdravotně znevýhodněné, se speciálními vzdělávacími potřebami. Mezi dětmi vznikají zpočátku krátkodobé přátelské vztahy, vyznačující se spontánností, pozitivním prožíváním. Přátelství je pro dítě stejně důležité jako pro dospělé. Pomáhá mu překonávat osobní problémy, vytváří pro dítě sociální a emocionální podporu. Přátelství mu pomáhá začlenit se mezi děti dané sociální skupiny.
S postupně se rozvíjejícím intelektem se dítě dostává do rolí, ve kterých si osvojuje různé sociální postavení, mezi dětmi se vytvářejí prosociální vztahy. Prosociální jednání navazuje na pozitivní sociální vztahy. U dětí v předškolním věku nejčastěji pozorujeme tyto projevy prosociálního jednání:
Sociální interakce a sociální vztahy mohou mít různorodý charakter. Dítě se do těchto vztahů dostává dobrovolně, anebo působením různých překážek, dostává se do konfliktů, které musí řešit. Je pro ně důležité umět konflikt vyřešit prostřednictvím vyjednávání, jednáním se všemi účastníky konfliktu ke spokojenosti všech. Pozitivní sociální interakce je charakteristická prožíváním kladných emocí a spokojenosti ze sociálního kontaktu. Prosocionalita se nedá rozkázat, ani nacvičit, ale její vývoj můžeme stimulovat a podporovat.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
