Příspěvek byl převzat z čtvrtletníku pro kritické myšlení ve školách Kritické listy, vydávaného občanským sdružením Kritické myšlení.
Pohled na čtení a jeho podstatu se v průběhu věků měnil a s ním se měnil i přístup k výuce čtení.
Původně bylo čtení chápáno jako jednoduchý akt vnímání a přidružování. Později se tento pohled rozšířil o porozumění a odpovídající myšlenkové procesy. Kolem poloviny 20. století se definice čtení více a více inspirovaly kognitivní vědou a současně se začaly lišit v míře, v níž autoři zdůrazňovali buď pragmatický, nebo teoretický pohled na čtení. Mnoho vědců propojuje čtení se sociální funkcí jazyka, jak ji nahlížel například Vygotskij - sdílejí pohled na jazyk jako na proces výsostně osobní, ale současně hluboce sociální. Harste (1984) tvrdí, že čtení je „sociální událost", a Goodman (1994)vidí čtení jako „transakční socio-psycho-lingvistický proces".
Se čtením souvisí pojem gramotnost (angl. literacy). Za Ciceronových časů byl označením „litteratus" míněn člověk „studovaný". Ve středověku se termín litteratus užíval pro člověka, který dokázal v latině číst, ačkoli vzhledem k úpadku vzdělanosti v Evropě se již ve 13. století užíval pro každého, kdo znal z latiny jakékoli minimum. Po období reformace se přesunulo chápání gramotnosti na dovednost číst a psát v jakémkoli jazyce.
V současnosti pojem gramotnost zahrnuje interakci mezi požadavky společnosti a kompetencemi jedince. Proto se může úroveň gramotnosti vyžadovaná různými společnostmi lišit jak mezi kulturami, tak v čase. Nároky na gramotnost v době Marie Terezie byly jiné než požadavky dnešní.
Gramotnost vyžaduje autonomní, aktivní zaujetí tištěným slovem a zdůrazňuje roli jedince ve vytváření nezávislých interpretací různých sdělení, stejně jako v přijímání a propojování interpretací jiných.
(R. L. Venezky: What is literacy?)
Ačkoli bylo pojímání gramotnosti po staletí založeno právě jen na dovednosti číst a psát, nejnověji se použití termínu gramotnost rozšířilo na řadu jiných základních dovedností - např. počítačová gramotnost, kulturní gramotnost, matematická gramotnost. Termínem gramotnost se začaly zastřešovat všechny komunikační a početní dovednosti potřebné pro existenci v moderní společnosti (funkční gramotnost).
Tak byla definována také informační gramotnost jako pojem nadřazený čtenářské gramotnosti:
Informační gramotnost znamená mít přístup k informacím, umět získat informace, přetvářet je a přenášet.
Mít přístup k informacím znamená, že člověk je schopen rozlišit a najít potřebný zdroj, a to v tištěné, mluvené i v grafické podobě; získat informace vyžaduje porozumět zdroji, analyzovat, syntetizovat a vyhodnocovat informace; přetvářet informace vyžaduje způsobilost o informacích psát, mluvit o nich svými slovy a vyjadřovat je v různých grafických uspořádáních; přenášet informace znamená publikovat nebo jinak šířit nově pojatou znalost.
(Kibby, 2000, str. 380, cit. dle Fehring, H.: Literacy Assessment, str. 1)
Stálým vývojem a zpřesňováním prochází pojetí čtenářské gramotnosti. Jedna z nejnovějších definic dle prestižního mezinárodního výzkumu OECD PISA zní:
Čtenářská gramotnost znamená schopnost porozumět psanému textu, přemýšlet o něm a používat jej k dosahování určitých cílů, k rozvoji vlastních schopností a vědomostí a k aktivnímu začlenění do života společnosti.
Zveřejněné výsledky posledního výzkumu PISA opět konstatovaly nedostatky českých žáků ve čtenářské gramotnosti. Příčiny toho stavu jsou jistě mnohé, pro nás je zajímavé podívat se na vlastní - učitelský - píseček a popřemýšlet, co můžeme udělat pro to, aby se žáci v této klíčové oblasti zdokonalili.
Učitelé se ve škole u žáků domáhají „čtení s porozuměním". Málokterý ale umí odpovědět na otázku, co přesně by to čtení s porozuměním mělo být. Vzhledem k tomu, že čtení s porozuměním je jeden z nejdůležitějších cílů výuky, a navíc takový, kterého nikdy nemůže být definitivně dosaženo, je dobré popsat si ho blíže. Takový popis pomůže při plánování výuky, které zpřesní, a pomůže i při vyhodnocování pokroku žáků - umožní učitelům podávat žákům dobře cílenou zpětnou vazbu, a tím zlepšovat jejich výkon.
Nabízíme proto sadu základních čtenářských dovedností, které všechny podle nás dělají čtenáře čtenářem. Mohou být dále rozpracovány a využity pro formulování cílů učení, v dalších etapách práce pro poskytování zpětné vazby.
Poznámka:
Čtenářské dovednosti vznikly pro účely semináře Čtení v každém předmětu v rámci projektu Rovnováha - školní programy pro znalosti, životní dovednosti a funkční gramotnost, který je financován z ESF, z rozpočtu ČR a z rozpočtu Magistrátu hl. m. Prahy. Jsou společným dílem pracovní skupiny o. s. Kritické myšlení ve složení O. Hausenblas, H. Košťálová, K. Krüger, Š. Miková, F. Prokop, N. Rutová, D. Řezníčková, J. Stang, K. Šafránková, I. Věříšová.
Nejen metody a činnosti, ale stálá zpětná vazba
Pro rozvíjení těchto dovedností známe z programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení různé metody a techniky. Při práci jakoukoli metodou nesmíme zapomínat na zpětnou vazbu žákovi. Zpětná vazba má za úkol informovat žáka o tom, co se mu podařilo, popřípadě mu pomoci vylepšit pro příště jeho výkon. Aby mohla být zpětná vazba dostatečně informativní, musí být popisná a konkrétní. Konstatování „nečteš s porozuměním" je sice taky zpětná vazba, ale žákovi patrně mnoho nepomůže. Pokud jsme plánovali rozvíjení konkrétní dovednosti, nebude už tak obtížné zformulovat zpětnou vazbu způsobem užitečným: „V textu jsi našel jednak to, že čokoláda působí jako antioxidant, a pak to, že tyto její účinky narušuje mléko. To znamená, že jsi našel informace, které jsou v textu skutečně nejdůležitější. Pak jsi je shrnul do věty „Mléko ruší jinak významné antioxidační účinky čokolády."‘ To je stručné a srozumitelné shrnutí celého odstavce, které jsi formuloval svými slovy."
Učitelka se v tomto příkladu soustředila na významné rysy dovednosti shrnout text, totiž na výběr nejdůležitějších informací nebo myšlenek z textu, a dále na dovednost vybrané informace stručně vyjádřit souvislým sdělením a vlastními slovy. Aby to mohla udělat, musela si před výukou o shrnutí ujasnit, co to znamená „shrnout text", dále musela žákům modelovat, jak se takové shrnutí provádí, a nyní, když si to žáci procvičují, podává jim slovy, kterým žáci rozumějí, informaci o tom, jak se jim práce daří.
Cílenější výuka
Učitelka sleduje, jak její žáci zvládají zvolené čtenářské dovednosti - vede si záznam o každém žákovi. Záznamy učitelce slouží k tomu, aby mohla plánovat další výuku pro každého žáka tak, aby výuka co nejvíce reagovala na skutečné žákovy potřeby. Proto učitelka nesleduje globálně „čtení s porozuměním", ale rozepisuje si ho opět na sledované dílčí dovednosti. Díky tomu může připravovat pro žáky přesně ty úkoly, které budou cíleně rozvíjet potřebnou složku čtení s porozuměním. Výuka se stane efektivnější, výsledky žáků se zlepší.
Jednu z možných forem záznamu, která je určena pro plánování výuky, přetiskujeme se svolením vydavatele z časopisu The Reading Teacher.
Literatura a zdroje:
FIENE, J., McMAHON, S.: Assessing comprehension: A classroom-based process. The Reading Teacher 60(5), February, 2007, s. 406 - 417. Reprinted with permission of the International Reading Association. The International Reading Association makes no warranties as to the accuracy of this translation.
KOŠŤÁLOVÁ, Hana. Efektivní výuka ke čtenářské gramotnosti vyžaduje práci s čtenářskými dovednostmi. Kritické listy. Čtvrtletník pro kritické myšlení ve školách. 2007, č. 27, s. 4-6. ISSN
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.