Projekt se uskutečnil v rámci projektového dne naší školy. Pracovala jsem se smíšenou skupinou 16 dětí 2. - 4. tříd, které se dobrovolně přihlásily. Na projekt byly vymezeny 3 hodiny.
1. část - zážitková metoda, sebezkušenostní metoda
2. část - beseda informativního charakteru, ukázky práce vodícího psa a kompenzačních pomůcek, nácvik praktické pomoci nevidomým v každodenním životě
V první části měli žáci pocítit, jak vnímají okolí lidé, kteří nevidí. Kromě samotných aktivit tu má velký význam review (ohlédnutí, reflexe), ve kterém žáky pomocí vhodných otázek vedeme k tomu, aby si uvědomili své pocity a prožívání předešlé situace a zamysleli se nad přínosem (poselstvím) dané aktivity. Necháme volný prostor k tomu, aby se vyjádřili ti, kteří chtějí ostatním něco sdělit. Někteří si na položené otázky odpovědí třeba sami pro sebe.
Pomůcky - šátek na oči pro každého žáka, předměty ke zkoumání (např. hřeben, hrníček, zvoneček).
Žáci sedí v kruhu na židlích (polštářcích), šátky na očích a mlčí. Předávají si postupně jednotlivé předměty, každý osahají, popř. prozkoumají dalšími smysly (čichem, sluchem), sami pro sebe (!) identifikují a pošlou dál. Pro začátek volíme snadno rozpoznatelné věci. Poté, co se k nám vrátí všechny předměty, je položíme doprostřed a vyzveme žáky, aby si sundali šátky a přesvědčili se o správnosti svého úsudku. Provedeme krátké review - např. se zeptáme na pocity a zda pro ně byl úkol lehký.
2. kolo hrají žáci ve dvojicích - jeden má šátek na očích a druhý mu podává různé předměty k určení. Po chvíli (když učitel pozoruje upadající nadšení) se vymění. Učitel prochází mezi dvojicemi a pomáhá bezradným. Tato část je dynamičtější, tvořivější, má větší spád a žáky obvykle baví.
Pomůcky - šátky, modelína pro všechny žáky.
Úkol - se šátkem na očích vymodelovat z modelíny kuličku, krychli, apod.
Učitel postupně zadá žákům 3 tělesa a nechá dostatek času pro realizaci úkolu. Činnost by měla probíhat v klidu, za tichého soustředění. Když je žák přesvědčen, že udělal daný tvar nejlépe, jak mohl, může si sundat šátek a dílo zkontrolovat. Učitel výsledky nehodnotí, soustředí se spíše na proces samotný. Na závěr je opět vhodné nechat žáky, aby promluvili o tom, jaké to bylo. Stále se snažíme vžít se do situace nevidomých lidí.
Pomůcky - 1 šátek.
Pro odlehčení můžeme zařadit hru na slepou bábu: jeden žák má na očích šátek, ostatní ho opatrně zatočí. Mohou také připojit říkadlo: „Slepá bábo, kam mě vedeš? Do kouta! Co v tom koutě, co tam vidíš? Kohouta!" Následně se rozprchnou. Slepá bába tápe v prostoru a pokouší se chytit jiného hráče, který by ji vystřídal. Během hry dbáme na bezpečnost! Můžeme např. z lavic vytvořit ohraničený prostor bez ostrých rohů a překážek. Péči o bezpečí „Slepé báby" lze také zadat hráčům v úvodu hry. V ohlédnutí za hrou se neptáme jen na pocity „Slepé báby", ale ptáme se všech hráčů na možná úskalí, která mohla nevidícího hráče ohrozit.
Varianta - se zvýšenou ostražitostí zahájíme hru bez zjevných bezpečnostních opatření. Ta vytvoříme společně s žáky v průběhu hry na základě vzniklé situace.
Pomůcky - šátek pro každé dítě, překážky (lavice, židle...).
Vyzveme děti, aby se rozdělily do dvojic. Poté si polovina dětí (jeden z každé dvojice) zaváže oči. Postavíme (třeba za pomoci vidících) „překážkovou dráhu". To, že děti stavbu překážek nevidí, má svůj význam! Nestavíme složité překážky, spíše naopak (opět dbáme na bezpečnost), jde o to, aby dvojice musela několikrát změnit směr, příp. něco podlézt. Postupně si všechny dvojice trasu projdou, přičemž si samy volí způsob „navigace". Poté co si děti ve dvojicích vymění role a „nevidomí"si zakryjí oči, přestavíme překážkovou dráhu a proběhne druhé kolo.
Varianty - navigace bez dotyku (zvuková); měříme čas a vyhlásíme vítěze.
O přestávce přišli hosté z Rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina - instruktorka Kateřina Dočkalová, klient - nevidomý Milan Pšenica a vodící pes Bodie. V Rehabilitačním a rekvalifikačním středisku Dědina se lidé, kteří přišli o zrak v dospělosti v důsledku úrazu nebo nemoci, učí žít se svým postižením. Učí se prostorové orientaci a pohybu s bílou holí, čtení a psaní Braillova bodového písma, sebeobsluze (např. jak bez zraku zvládnout domácí práce, apod. Dále absolvují rekvalifikační kurzy, např. masér, keramická a košíkářská výroba apod.
Od počátku poutal pozornost především krásný černý Labrador Bodie. Po krátkém představení příchozích tedy většina dotazů směřovala k panu Pšenicovi a týkala se právě Bodieho. Pes ve škole je prostě atrakce. Báječně překonal bariéry a počáteční ostych.
Přesto je dobré mít předem připravené okruhy otázek, aby učitel překonal případný nedostatek otázek ze strany žáků.
Kromě psa děti zaujaly také speciální hodinky pro nevidomé a bílá hůl. Dále děti zajímaly každodenní problémy, se kterými se musí každý nevidomý vypořádat.
Následovala ukázka práce vodícího psa - mj. povely a chůze po schodech, pan Pšenica s Bodiem si prošli i naši překážkovou dráhu. Pod vedením instruktorky Kateřiny si děti ve dvojicích prakticky nacvičily, jak správně vést nevidomého a jak ho např. posadit na židli.
Kateřina, která mj. učí právě Braillovo písmo, děti seznámila se systémem šestibodových znaků a způsobem výuky. Ukázala dětem výukový model, tzv. „hříbečky", psací stroj, a samozřejmě také text psaný Braillovým písmem. Dále plastické obrázky, pexeso a časopis pro nevidomé a slabozraké Zora.
Účelem této krátké pasáže nebylo děti vyděsit, ale upozornit na rizikové chování, které by mohlo vést k poškození nebo ztrátě zraku. Děti na řadu faktorů přišly samy. Zmínili jsme se také o vrozených vadách zraku, brýlích i nemocech (aby to nevyznělo, že ztráta zraku je jakýmsi trestem za špatné chování).
Na závěr jsme obdrželi darem informační brožurky a abecedu v Braillově písmu pro školu. Každý žák si odnesl kartu se svým jménem, napsaným plasticky psacím písmem a Braillovým písmem. Žáci měli poslední možnost sdělit ostatním, co je v průběhu dopoledne nejvíce zaujalo. Podle vzrušeného vyprávění a nadšení dětí se setkání vydařilo.
Pokud budu hodnotit projekt z hlediska učitele, řekla bych, že za daných podmínek (v omezeném časovém rozsahu a při práci s různorodou skupinou mně neznámých dětí) se vydařil. Osobně bych však dala přednost delší práci s tématem ve své kmenové třídě. Pravděpodobně bych využila možnost „dotknout se" tématu v několika vyučovacích předmětech, z různých úhlů pohledu:
Užitečná by jistě byla vycházka, ať už do přírody (chůze poslepu a naboso po různých typech povrchu, poslepu ohmatat různé povrchy, např. kůru stromů, kameny...), nebo po ulici (všímat si úprav, usnadňujících nevidomým orientaci a pohyb, např. specifický povrch chodníku u přechodů, zvuková signalizace u semaforů apod.).
Návštěva nevidomého se psem ve škole byla jistě působivá, ale na ni by bylo možné navázat exkurzí do domovského zařízení našich hostů, Rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina, kde by si děti prohlédly další kompenzační pomůcky, dílny (např. keramickou a košíkářskou), cvičnou kuchyň, kde se klienti učí sebeobsluze (např. jak bez zraku nalít čaj a nepřelít) a speciálně upravenou zahradu, která, díky úpravám a různorodým povrchům, vzdáleně připomíná dopravní hřiště a slouží nácviku orientace v terénu a chůze s bílou holí.
Můžete namítnout, že nemáte známé v podobném zařízení. Uvědomuji si, že značná část projektu byla založena na spolupráci s rodinou (mé hosty přivezl manžel autem v době dovolené, švagrová Kateřina pracovala na projektu jen z čirého nadšení - takové nasazení nelze od našich nejbližších žádat často). Ale protože k práci učitele patří značná dávka organizačních schopností, nepochybuji o tom, že najdete ve svém okolí podobné nadšence, třeba přes Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR. A kdyby ne? Věřím, že přestože bez hostů „z oboru" by byl projekt ochuzen, měl by pořád smysl.
Další použitá literatura:
Informační brožury Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
